24. kapitola

Chvíli trvá, než Peetovi vysvětlím situaci. To, jak Liška kradla potraviny z hromady zásob, než jsem je vyhodila do povětří, jak se snažila brát dostatek, aby se udržela naživu, ale ne tolik, aby si profíci všimli, že něco chybí, i to, že nepochybovala o jedlosti bobulí, které jsme hodlali sami sníst.
„Zajímalo by mě, jak nás našla,“ poznamenává Peeta. „Asi to bude moje chyba, jestli jsem tak hlučný, jak říkáš.“
Stopovat nás bylo asi tak stejně obtížné, jako sledovat stádo dobytka, ale snažím se být laskavá. „Liška je velice chytrá. Tedy byla. Dokud jsi ji nepřechytračil.“
„To nebylo schválně. Navíc mi to tak nějak nepřipadá fér. Kdyby je nesnědla ona, byli bychom oba mrtví.“ Opravuje se. „Ne, vlastně nebyli. Tys je poznala, že ano?“
Přikyvuji. „Té rostlině říkáme rulík zlomocný.“
„Už ten název zní nebezpečně,“ říká. „Je mi to líto, Katniss. Já si vážně myslel, že jsou stejné jako ty, které jsi trhala.“
„Neomlouvej se. Znamená to přece, že jsme o krok blíž domovu, ne?“ ptám se.
„Zbytek vyhodím,“ říká Peeta. Zvedá fólii s bobulemi a odchází s nimi do lesa.
„Počkej!“ Beru kožený váček, který patřil chlapci z Prvního kraje, a plním ho několika hrstmi bobulí. „Když zmátly Lišku, možná zmatou i Cata. Jestli nás pronásleduje, můžeme předstírat, že jsme náhodou upustili ten váček, a jestli je sní…“
„Hurá zpátky do Dvanáctého kraje,“ doplňuje Peeta.
„A je to,“ říkám a připevňuji si váček k opasku.
„Teď bude vědět, kde jsme,“ upozorňuje mě Peeta. „Jestli byl někde poblíž a viděl vznášedlo, pochopí, že jsme ji zabili my a půjde po nás.“
Má pravdu. Tohle by mohla být příležitost, na jakou Cato čekal. I když ale teď utečeme, máme maso, které je třeba upéct a oheň by prozradil naši přesnou polohu. „Rozděláme oheň. Hned teď.“ Začínám sbírat větvičky.
„Jsi připravená se mu postavit?“ ptá se Peeta.
„Jsem připravená jíst. Bude lepší, když si upečeme jídlo, dokud máme možnost. Jestli ví, že tu jsme, tak ať. Taky ale ví, že jsme dva, a patrně dospěje k závěru, že jsme pronásledovali Lišku. To znamená, že ses uzdravil. A oheň by signalizoval, že se neskrýváme, ale vybízíme ho, aby se ukázal. Ukázal by ses za takových podmínek ty?“ ptám se.
„Asi ne,“ připouští.
Peeta to s ohněm umí skvěle a zanedlouho ho rozdělá i z vlhkého dřeva. Zakrátko už se králíci i veverka opékají nad plameny a kořínky, zabalené do listů, se pečou v uhlících. Střídavě sbíráme jedlé listy a dáváme bedlivý pozor, jestli se neblíží Cato, ale jak jsem očekávala, nikde se neukazuje. Jakmile je jídlo hotovo, většinu ho balím a každému nechávám králičí nohu na cestu.
Chci se přesunout někam výš do lesa, vylézt na vhodný strom a připravit se na noc, ale Peeta odporuje. „Já neumím šplhat jako ty, Katniss, zvlášť teď s tou nohou, a nemyslím, že bych dokázal usnout patnáct metrů nad zemí.“
„Není bezpečné zůstat jen tak na zemi,“ namítám.
„Nemohli bychom se vrátit do jeskyně?“ navrhuje. „Je u vody a snadno se v ní ubráníme.“
Vzdychám. Několik dalších hodin chůze – nebo spíš dupání – přes les, abychom se dostali do oblasti, kterou jsme ráno museli kvůli lovu opustit. Peeta ale nežádá zase tolik. Celý den se držel mých pokynů a jsem si jistá, že kdyby to bylo obráceně, nenutil by mě trávit noc v koruně stromu. Dochází mi, že jsem se k němu dnes nechovala moc přívětivě. Peskovala jsem ho za to, jaký dělá hluk, seřvala jsem ho, že se ztratil… Romance, kterou jsme hráli v jeskyni, se na otevřeném prostranství, pod horkým sluncem a s neustálou hrozbou v podobě Cata za zády rozplynula. Haymitch už mě má patrně plné zuby. A pokud jde o diváky…
Stoupám si k němu na špičky a líbám ho. „Jasně. Vrátíme se do jeskyně.“
Vypadá, že ho to potěšilo a že se mu ulevilo. „Páni, to bylo snadné.“
Vytahuji šíp z kmene dubu, opatrně, abych ho nepoškodila. Šípy nyní ztělesňují jídlo, bezpečí a život.
Házíme do plamenů další hromadu větví. Oheň by tak měl dýmat ještě několik hodin, ačkoliv pochybuji, že se k němu Cato vydá. U potůčku si všímám, že voda znatelně opadla, takže navrhuji, abychom kráčeli korytem. Peeta šťastně souhlasí, a poněvadž se vodou pohybuje mnohem tišeji než po souši, jde o dvojnásob dobrý nápad. K jeskyni to je ale dlouhá cesta, i když kráčíme z kopce a máme pečeného králíka. Dnešní výlet nás oba vyčerpal a pořád jsme dost podvyživení. Nechávám jeden šíp přiložený k tětivě, kvůli Catovi i kvůli rybám, které bych mohla zahlédnout, ale potok je podivně mrtvý.
Než dospějeme k cíli, sotva pleteme nohama a slunce visí nízko nad obzorem. Doplňujeme si láhve vodou a stoupáme do nízkého svahu k naší jeskyni. Není to sice nic moc, ale tady v divočině jde o tu nejbližší napodobeninu domova. Taky tam bude větší teplo než na stromě, protože kameny trochu chrání před větrem, který začal vát od západu. Připravuji dobrou večeři, ale v polovině jídla Peeta začíná klimbat. Po dnech nečinnosti si lov vybral svoji daň. Nakazuji mu, ať si vleze do spacáku, a dávám stranou zbytek jeho porce na později. Okamžité usíná. Přitahuji mu spací pytel k bradě a líbám ho na čelo, ne kvůli divákům, ale kvůli sobě. Jsem vděčná, že je stále tady se mnou a že není mrtvý, jak jsem se tam u potůčku bála. Jsem moc ráda, že nemusím čelit Catovi sama.
Krutému řezníkovi Catovi, který dokáže jediným trhnutím člověku zlámat vaz, který dokázal přemoct Mlata a který má na mě pifku od samého začátku. Patrně mě začal nenávidět v okamžiku, kdy jsem ho předstihla v hodnocení po výcviku. Kluk jako Peeta by nad tím jednoduše pokrčil rameny, ale mám dojem, že Cato se tím nepřestává užírat a že to rozptyluje jeho soustředění. Což není nikterak těžké. Vzpomínám na jeho hysterickou reakci, když zjistil, že zásoby vyletěly do povětří. Ostatní byli rozčileni, to je jasné, ale Cata můj čin dočista rozhodil. Přemítám, jestli je vlastně zcela příčetný.
Na nebi se objevuje emblém Kapitolu a já sleduji, jak promítají fotografii Lišky, která za chvíli zmizí ze světa navždy. Peeta o tom sice víc nemluvil, ale myslím, že nemá dobrý pocit z toho, že ji zabil, byť se jednalo o zásadně důležitý krok k vítězství. Nemohu předstírat, že mi Liška chybí, ale musím ji obdivovat. Hádám, že kdyby nám dali nějaký test, byla by ze všech splátců nejchytřejší. Kdybychom na ni například nastražili past, vsadím se, že by to vytušila a vyhnula by se bobulím širokým obloukem. Nakonec ji zabila Peetova nevědomost. Strávila jsem tolik času tím, že jsem se snažila nepodceňovat své protivníky, a úplně jsem zapomněla na nebezpečí, že je přecením.
To mě přivádí zpátky ke Catovi. Zatímco asi docela chápu Lišku a rozumím tomu, kdo byla i jakou měla strategii, Cato je mnohem nevyzpytatelnější. Je silný, dobře vycvičený, ale že by byl chytrý? Nevím. Rozhodně ne tak jako ona. A úplně postrádá disciplínu a sebeovládání, jaké jsem zaznamenala u Lišky. Řekla bych, že Cato si nechá snadno zaslepit úsudek záchvatem vzteku. Ne že bych se v tomto ohledu mohla cítit nějak nadřazeně. Vzpomínám na okamžik, kdy jsem rozzuřeně vystřelila šíp do jablka v prasečí tlamě. Možná nakonec rozumím Catovi víc, než si myslím.
Přes tělesnou únavu zůstává má mysl bdělá, a tak nechávám Peetu spát déle než do okamžiku, kdy bychom se normálně měli vystřídat. Budím ho vlastně až ve chvíli, kdy se barva oblohy změnila z černé v šedou. Poplašeně se rozhlíží. „Spal jsem skoro celou noc. To není spravedlivé, Katniss, měla jsi mě vzbudit dřív.“
Protahuji se a zachumlávám se do spacáku. „Vyspím se teď. Vzbuď mě, jestli se bude dít něco zajímavého.“
Nic se zřejmě nedělo, protože když otvírám oči, mezi kameny na mě vykukuje horké odpolední slunce. „Něco nového o našem příteli?“ ptám se.
Peeta vrtí hlavou. „Ne, jako by se po něm slehla zem.“
„Kolik nám podle tebe zbývá času, než nás tvůrci her svedou dohromady?“ napadá mě.
„Liška zemřela skoro před čtyřiadvaceti hodinami, takže uběhl dostatek času, aby si diváci vsadili na favorita a začali se nudit. Odhaduji, že se to může stát každou chvíli,“ říká Peeta.
„Jo, taky mám pocit, že dnešek je dnem D,“ souhlasím. Sedám si a rozhlížím se po poklidném terénu. „Jak to asi udělají?“
Peeta zůstává zticha. Na mou otázku neexistuje žádná dobrá odpověď.
„No, dokud nezačnou, nemá smysl promrhat dobrý den k lovu. Asi bychom se měli co nejvíc nacpat pro případ, že narazíme na problémy,“ říkám.
Peeta balí naše věci, zatímco já připravuji velkou hostinu. Zbytek králíků, kořínky, listy i housky s rozetřeným sýrem. Do zásoby nechávám jen veverku a jablko.
Po jídle po nás zbývá hromádka králičích kostí. Mám mastné ruce, čímž můj pocit zašpiněnosti jen narůstá. Ve Sloji se sice nekoupeme denně, ale udržujeme se ve větší čistotě než já v poslední době. Až na nohy, kterými jsem se brodila potůčkem, jsem pokrytá vrstvou špíny.
Na odchodu z jeskyně je cosi definitivního. Myslím, že v aréně už nestrávíme další noc. Mám dojem, že tak či onak, živá či mrtvá, z ní dnes uniknu. Hladím kameny na rozloučenou a míříme k potůčku, abychom se umyli. Moje kůže prahne po chladné vodě. Mohla bych si umýt vlasy a ještě mokré si je splést do copu. Uvažuji, jestli se nám nepodaří trochu si přemáchnout šaty. Potom docházíme k potůčku nebo spíše k místu, kudy dříve tekl. Teď je tu jen koryto vyschlé na troud. Pokládám na dno dlaň.
„Není ani trochu vlhké. Určitě ho vysušili, zatímco jsme spali,“ říkám. Plíživě se mi vrací strach z rozpraskaného jazyka, bolavého těla a otupělé mysli, což jsem všechno nedávno zažila na vlastní kůži. Láhve máme sice celkem plné, ale na tomhle horkém slunci nebude dvěma lidem trvat dlouho, než je vyprázdní.
„Jezero,“ říká Peeta. „Právě tam chtějí, abychom šli.“
„Možná je ještě nějaká voda v tůních,“ poznamenávám nadějně.
„Můžeme se přesvědčit,“ odpovídá, ale pouze se mi snaží zlepšit náladu. Uvědomuji si to, protože dobře vím, co objevím, až dojdeme k rybníku, kde jsem si namáčela popálenou nohu. Prašnou, vyprahlou jámu. Stejně tam ale jdeme a potvrzujeme si, že jsme se ve svém odhadu nemýlili.
„Máš pravdu. Nahánějí nás k jezeru,“ říkám. Není tam žádný úkryt. Mají zaručený krvavý souboj na život a na smrt, aniž by jim něco bránilo ve výhledu. „Chceš tam jít rovnou, nebo počkat, až nám dojde voda?“
„Půjdeme hned, dokud jsme najedení a odpočatí. Ať už to celé ukončíme,“ říká.
Přikyvuji. Je to legrační. Mám pocit, jako by znovu nastal první den her. Jako bych byla opět ve stejné pozici. Dvacet jedna splátců je po smrti, ale pořád ještě musím zabít Cata. Nebyl vlastně on celou dobu tím hlavním protivníkem? Teď mi připadá, že další soutěžící představovali jen vedlejší překážky, rozptýlení pozornosti před skutečnou bitvou letošního ročníku her. Mezi Catem a mnou.
Ale ne, vedle mě kráčí ještě jeden splátce. Cítím, jak mě objímá pažemi.
„Dva proti jednomu. Měla by to být hračka,“ podotýká.
„Příště se najíme v Kapitolu,“ odpovídám.
„To se vsaď,“ souhlasí.
Chvíli stojíme v objetí a vnímáme přítomnost jeden druhého, sluneční světlo i šustot listů u našich nohou. Pak se beze slova pouštíme a vyrážíme k jezeru.
Je mi jedno, že Peetovy kroky opět odhánějí hlodavce a plaší ptáky. Musíme bojovat s Catem a já bych to raději vyřídila tady než na otevřené planině. Pochybuji však, že budu mít příležitost. Pokud nás chtějí mít tvůrci her na otevřeném prostranství, finále se odehraje právě tam.
Zastavujeme se na krátký odpočinek pod stromem, kde mě obklíčili profíci. Správnost mého odhadu potvrzuje zbytek sršáního hnízda, rozdrcený deštěm a vysušený prudkým sluncem. Strkám do něj špičkou boty a hnízdo se rozpadá na prach, který rychle odnáší vítr. Nemohu si pomoct a zvedám hlavu ke stromu, kde potají seděla Routa a čekala, aby mi zachránila život. Sršáni. Třpytčino opuchlé tělo. Děsivé halucinace…
„Pojďme dál,“ říkám, protože chci uniknout ponuré atmosféře, která toto místo obklopuje. Peeta nic nenamítá.
Vzhledem k tomu, jak pozdě jsme vycházeli, dorážíme k rovině skoro vpodvečer. Nikde ani stopa po Catovi. Nikde nic, jen zlatý Roh hojnosti lesknoucí se v paprscích zapadajícího slunce. Pro případ, že by se Cato pokusil o stejný trik jako Liška, obcházíme Roh hojnosti, abychom se ujistili, že je prázdný. Pak poslušně, jako bychom dostali nevyslovené pokyny, přecházíme k jezeru a plníme si láhve.
Mračím se na klesající slunce. „Nechce se mi s ním bojovat až po setmění. Máme jenom jedny brýle.“
Peeta opatrně mačká do vody kapku jodidu. „Právě na to možná čeká. Co chceš dělat? Vrátit se k jeskyni?“
„Buďto, nebo si najdeme nějaký strom. Dáme mu ale ještě půl hodiny. Pak se schováme,“ odpovídám.
Sedíme u jezera. Nemá cenu se skrývat. V korunách okolních stromů vidím poletovat reprodrozdy, kteří si pohrávají s melodiemi jako s jasně zbarvenými míči. Otvírám ústa a zpívám Routin čtyřtónový popěvek. Slyším, jak ptáci při zvuku mého hlasu zvědavě umlkají a poslouchají. Opakuji nápěv v naprostém tichu. Po mně ho zpívá nejprve jeden reprodrozd a pak další. Vzápětí celý svět ožije tímto jediným zvukem.
„Jako tvůj otec,“ říká Peeta.
Prsty přejíždím po zlatém špendlíku na košili. „To je Routina píseň,“ odpovídám. „Myslím, že si ji pamatují.“
Hudba nabývá na síle a já vnímám její krásu. Tóny se překrývají a doplňují jeden druhý, takže vytvářejí nádhernou, nadpozemskou harmonii. Tento zvuk tedy díky Routě posílal obyvatele Jedenáctého kraje každý večer z práce domů. Notuje ho tam někdo i teď, když je Routa po smrti?
Na chvíli zavírám oči a poslouchám, uchvácena krásou té písně. Něco však začíná hudbu narušovat. Melodií se šíří nelibozvučné tóny. Hlasy ptáků se zvedají k vřeštivému varovnému křiku.
Stojíme na nohou, Peeta drží pozvednutý nůž a já jsem připravena vystřelit, když tu se mezi stromy prodírá Cato a vrhá se k nám. Nemá oštěp. Má vlastně úplně prázdné ruce, ale přesto se řítí přímo na nás. Můj první šíp ho zasahuje do hrudi, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu se odráží stranou.
„Má na sobě nějakou zbroj!“ křičím na Peetu.
Právě včas, protože v další chvíli je Cato u nás. Čekám zápas, ale Cato probíhá přímo mezi námi, aniž by zpomalil. Z toho, jak je udýchaný, i z čůrků potu, které mu stékají po zarudlé tváři, poznávám, že běží už dlouho. Ne k nám. Před něčím prchá. Ale před čím?
Rozhlížím se po lese a vidím, jak na otevřené prostranství vyskakuje první tvor. Když se otáčím k útěku, vidím, jak se k němu připojuje několik dalších. Vzápětí slepě klopýtám za Catem a myslím jedině na to, jak si zachránit život.