23. kapitola

Napsal Jinny (») 21. 4. 2012 v kategorii Hunger Games 1 - Aréna smrti, přečteno: 1839×

Všechny buňky v mém těle naléhají, abych se vrhla do dušeného skopového a začala si ho cpát plnými hrstmi do pusy. Peetův hlas mě ale zastavuje. „S tím dušeným bychom měli pomalu. Vzpomínáš na první večer ve vlaku? Z tučného jídla mi bylo zle, a to jsem tehdy nehladověl.“
„Máš pravdu. Málem bych to do sebe naházela na jeden zátah,“ říkám lítostivě. Pak se ale ovládám. Postupujeme docela rozumně. Každý si bereme housku, půlku jablka a malinkou porci dušeného s rýží. Nutím se, abych ho jedla po malých lžičkách – dokonce nám poslali i talíře a stříbrné příbory – a vychutnávala si každičké sousto. Po jídle toužebně hledím na prázdný talíř. „Chci ještě.“
„Já taky. Uděláme to takhle: počkáme hodinu, a jestli nám nebude zle, dáme si nášup,“ navrhuje Peeta.
„Souhlasím,“ přikyvuji. „Bude to dlouhá hodina.“
„Možná ne tak dlouhá,“ namítá Peeta. „Co jsi to říkala těsně předtím, než dorazilo jídlo? Něco o mně…, že nemám konkurenci…, že jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo…“
„Na to poslední si nějak nevzpomínám,“ skáču mu do řeči a doufám, že je tu přílišné šero, než aby kamery zachytily můj ruměnec.
„Ach, to je pravda. Tak jsem si to jenom myslel,“ říká. „Posuň se, mrznu.“
Dělám mu místo ve spacím pytli. Opíráme se o stěnu jeskyně a moje hlava spočívá na jeho rameně. Objímá mě pažemi. Cítím jak mě Haymitch ponouká, abych pokračovala. „Takže od doby, kdy nám bylo pět, sis nikdy nevšímal jiných děvčat?“ ptám se.
„Ne, všímal jsem si skoro všech, ale kromě tebe na mě žádná nezanechala trvalý dojem,“ odpovídá.
„To určitě nadchne tvoje rodiče, že se ti líbí holka ze Sloje,“ poznamenávám.
„Asi moc ne, ale mně je to fuk. Jestli se vrátíme, stejně už nebudeš holka ze Sloje, ale holka z Vesnice vítězů,“ upozorňuje mě.
To je pravda. Pokud vyhrajeme, oba dostaneme dům v té části města, která je vyhrazena vítězům Hladových her. Kdysi dávno, když začaly hry, Kapitol nechal v každém kraji postavit desítku pěkných domů. V našem kraji je samozřejmě obydlený jen jeden a ve většině ostatních nikdy nikdo nežil.
Dochází mi jedna znepokojivá skutečnost. „Ale to bude naším jediným sousedem Haymitch!“
„To bude prima,“ říká Peeta a zesiluje své objetí. „Jenom ty, já a Haymitch. Budeme přátelé. Samé pikniky, narozeninové oslavy a dlouhé zimní večery trávené u krbu vyprávěním starých historek z Hladových her.“
„Říkala jsem ti, že mě nenávidí!“ ohrazuji se, ale musím se smát při představě, jak se Haymitch stává mým novým kámošem.
„Jenom někdy. Když je střízlivý, ještě nikdy jsem ho o tobě neslyšel mluvit ve zlém,“ říká Peeta.
„Ale on není nikdy střízlivý!“ protestuji.
„To je pravda. S kým jsem si ho jenom spletl? Už, vím – to Cinna tě má rád. Ovšem to je hlavně kvůli tomu, že jsi nezdrhla, když tě podpálil,“ pokračuje Peeta. „Na druhou stranu, Haymitch… No, kdybych byl tebou, úplně bych se mu vyhnul. Nenávidí tě.“
„Já myslela, žes říkal, že jsem jeho favoritka,“ připomínám mu.
„Protože mě nenávidí ještě víc,“ odpovídá Peeta. „Vlastně bych řekl, že nemá zrovna dvakrát v lásce lidi obecně.“
Vím, že se divákům bude líbit, jak si děláme legraci z Haymitche. Vyskytuje se kolem her tak dlouho, že ho mnozí prakticky považují za starého známého. A po jeho pádu při sklizni ho všichni znají. Teď už ho jistě mnohokrát vytáhli z centrály her, aby poskytoval rozhovory o nás. Těžko říct, jaké lži si navymýšlel. Je trochu v nevýhodě, protože většina trenérů má partnera, dalšího vítěze, zatímco Haymitch musí být připravený na akci čtyřiadvacet hodin denně. Něco jako já, když jsem sama v aréně. Přemítám, jak se asi drží s pitím, jak zvládá pozornost ostatních a jak odolává napětí z toho, že se nás snaží udržet naživu.
Je to zvláštní. Haymitch a já spolu sice osobně moc nevycházíme, ale možná má Peeta pravdu v tom, že jsme si podobní, protože se zdá, že se mnou dokáže účinně komunikovat načasováním darů od sponzorů. Jako když jsem věděla, že jsem určitě blízko vody, když mi stále žádnou neposílal, nebo když jsem věděla, že sirup na spaní nebyl určen jen k utišení Peetovy bolesti. Nebo jak mi došlo, že musím přidat v předstírané romanci. O komunikaci s Peetou se ani nesnažil. Možná si myslí, že kotlík vývaru by pro Peetu byl jednoduše kotlíkem vývaru, zatímco já vnímám širší souvislosti.
Napadá mě další věc a já žasnu, že to trvalo tak dlouho, než se ta myšlenka vynořila. Možná proto, že jsem teprve v poslední době začala na Haymitche hledět s jistou zvědavostí. „Jak to podle tebe dokázal?“
„Kdo? A co?“ ptá se Peeta.
„Haymitch. Jak podle tebe vyhrál hry?“ upřesňuji.
Peeta se nad tím chvíli zamýšlí. Haymitch má sice statnou postavu, ale není žádná korba jako Cato nebo Mlat. Není obzvlášť pohledný. Přinejmenším ne natolik, aby ho sponzoři zasypávali dary. A je tak nevrlý, že si nedokážu představit, jak s ním někdo uzavírá spojenectví. Haymitch mohl vyhrát jediným způsobem a Peeta odpovídá přesně v okamžiku, kdy jsem k témuž závěru dospěla taky.
„Přechytračil ostatní,“ říká Peeta.
Přikyvuji a oba umlkáme. V duchu ale přemýšlím, jestli Haymitch nevystřízlivěl na tak dlouho, aby nám s Peetou dokázal pomoct, jen proto, že považoval naše vítězství za možné. Třeba nebyl vždycky opilec. Třeba se na počátku snažil splátcům pomáhat. Pak to ale začalo být nesnesitelné. Musí být peklo trénovat dvě děti a pak přihlížet, jak umírají. Každý rok. Uvědomuji si, že pokud se odsud dostanu, bude to můj úkol. Budu cvičit dívky z Dvanáctého kraje. Ta myšlenka je mi tak odporná, že ji zaháním.
Uběhlo zhruba půl hodiny, než se rozhoduji, že se musím znovu najíst. Peeta má taky hlad, takže nic nenamítá. Zatímco nakládám na talíře další dvě malé porce dušeného skopového s rýží, začíná hrát hymna. Peeta přikládá tvář ke škvíře mezi kameny, aby sledoval oblohu.
„Dneska nic neuvidíš,“ říkám a soustředím se spíš na jídlo než na nebe. „Nic se nestalo, jinak bychom slyšeli dělo.“
„Katniss,“ obrací se ke mně Peeta tiše.
„Co? Rozdělíme se i o další housku?“ ptám se.
„Katniss,“ opakuje, ale já ho nechci poslouchat.
„Jednu rozdělím. Sýr schovám na zítra,“ vedu si svoji. Všímám si, jak na mě Peeta upřeně hledí. „Co je?“
„Mlat je po smrti,“ říká.
„To není možné,“ odpovídám.
„Zřejmě vystřelili během dunění hromu a přeslechli jsme to,“ dodává.
„Víš to jistě? Vždyť tam leje jako z konve. Nechápu, jak vůbec můžeš něco vidět.“ Odstrkuji ho od škvíry a mžourám na temné, deštivé nebe. Asi na deset vteřin zahlédnu zkreslený Mlatův snímek a pak mizí. Je pryč.
Klesám na kameny a na chvíli zapomínám na jídlo. Mlat je mrtvý. Měla bych mít radost, ne? O dalšího splátce méně. A tohle byl hodně silný soupeř. Žádnou radost však necítím. Myslím jen na to, že mě Mlat nechal jít, že mě nechal utéct kvůli Routě, která zemřela s oštěpem v břiše…
„Jsi v pořádku?“ ptá se Peeta.
Bezvýrazně krčím rameny, chytnu se za lokty a tisknu si je k tělu. Skutečnou bolest musím pohřbít hluboko uvnitř, protože kdo by si vsadil na splátce, který kňourá nad smrtí svých protivníků. S Routou šlo o něco jiného. Byly jsme spojenci. Byla tak mladá. Ale nikdo nepochopí můj smutek nad Mlatovou vraždou. To slovo mi zničehonic tane na mysli. Vražda! Naštěstí ho nepronáším nahlas. Tím bych v aréně nezískala žádné plusové body. Místo toho říkám: „Jenom… kdybychom nevyhráli my…, přála jsem vítězství Mlatovi. Protože mě nechal jít. A kvůli Routě.“
„Jo, já vím,“ odpovídá Peeta. „Znamená to ale, že jsme o krok blíž Dvanáctému kraji.“ Tiskne mi do rukou talíř s jídlem. „Jez. Je to pořád teplé.“
Zakusuji se do skopového, abych ukázala, že na mě Mlatova smrt nijak zvlášť nezapůsobila, ale jídlo mi v ústech připadá jako lepidlo a musím vyvíjet značné úsilí, abych ho dokázala spolknout. „Taky to znamená, že Cato teď půjde po nás.“
„A má zase zásoby,“ dodává Peeta.
„Vsadím se, že je zraněný,“ podotýkám.
„Proč myslíš?“ ptá se Peeta.
„Protože Mlat by určitě nepadl bez boje. Je tak silný. Tedy, chci říct, že byl tak silný. A bojovali na jeho území,“ říkám.
„Dobře,“ přikyvuje Peeta. „Čím vážněji je zraněný, tím líp. Zajímalo by mě, jak se vede Lišce.“
„Ta je v pohodě,“ odsekávám nevrle. Pořád mě štve, jak se schovala v Rohu hojnosti místo mě. „Asi bude jednodušší dostat Cata než ji.“
„Třeba se odrovnají navzájem a my budeme moct jít prostě domů,“ doufá Peeta. „Musíme si ale dávat mimořádně dobrý pozor na hlídce. V noci jsem párkrát usnul.“
„Já taky,“ přiznávám. „Dnes se to nesmí opakovat.“
Mlčky dojídáme a Peeta nabízí, že si vezme první hlídku. Zavrtávám se do spacího pytle vedle něj a přetahuji si cíp přes hlavu, abych skryla tvář před zraky kamer. Potřebuji jen pár chvil soukromí, kdy mohu dát najevo své pocity, aniž by je někdo viděl. Ve spacáku se tiše loučím s Mlatem a děkuji mu za svůj život. Slibuji, že na něj nezapomenu, a pokud budu moct, v případě vítězství se pokusím nějak pomoct jeho i Routině rodině. Pak odplouvám do spánku, utěšená plným žaludkem a tělesným teplem Peety vedle mě.
Když mě později probouzí, jako první věc vnímám vůni kozího sýra. Podává mi polovinu housky s rozetřenou smetanově bílou hmotou a s několika nakrájenými kousky jablka. „Nezlob se,“ říká. „Musel jsem se zase najíst. Tady je tvoje půlka.“
„To nevadí,“ odpovídám a okamžitě se zakusuji do nabízeného jídla. Tučný sýr chutná přesně jako ten, který vyrábí Prim a jablko je sladké a křupavé. „Mňam.“
„V pekařství taky děláme koláč s kozím sýrem a jablky,“ poznamenává Peeta.
„Vsadím se, že je drahý,“ říkám.
„Tak drahý, že si ho nemůžeme dovolit jíst, pokud není hodně okoralý. Jenže prakticky všechno, co jíme, je staré a oschlé,“ svěřuje se Peeta a zachumlává se do spacáku. Za necelou minutu chrápe.
Hm. Vždycky jsem předpokládala, že obchodníci mají snadný život. A je pravda, že Peeta měl vždycky dostatek jídla. Je ale dost deprimující, že musel žít o okoralém chlebu, o tvrdých, vyschlých bochnících, které nechce nikdo jiný. U nás doma je většina potravin tak čerstvá, že si člověk musí dávat pozor, aby mu neutekla.
Někdy během mé hlídky přestává pršet, nikoliv postupně, ale naráz. Liják ustává a dál už jen voda skapává ze stromů a žene se přeplněným korytem potůčku pod námi. Vychází krásný úplněk, takže i bez brýlí vidím po okolí. Nedokážu poznat, jestli je ten měsíc skutečný, nebo ho na nebe jenom promítají tvůrci her. Vím, že byl v úplňku krátce předtím, než jsem odjížděla z domova. Sledovali jsme jeho východy s Hurikánem, protože jsme lovili do pozdních večerních hodin.
Jak dlouho jsem pryč? Odhaduji, že v aréně trávím přibližně dva týdny a předtím jsme se týden připravovali v Kapitolu. Možná už měsíc stihl dokončit celý cyklus. Z nějakého důvodu chci, aby to byl můj měsíc, ten samý, jaký vidím z lesů ve Dvanáctém kraji. Pak bych se v neskutečném světě arény, kde člověk musí pochybovat o pravosti všeho, měla aspoň čeho zachytit.
Jsme už jenom čtyři.
Poprvé si povoluji doopravdy přemýšlet o možnosti, že se třeba vrátím domů. Ke slávě. K bohatství. Do vlastního domu ve Vesnici vítězů. Moje matka a Prim budou bydlet se mnou. Už se nebudeme muset bát hladu. Poznáme nový druh svobody. Ale co dál? Jaký bude můj každodenní život? Většinu ho dosud zabíralo shánění potravy. Když tohle odečtete, nejsem si jistá, kým vlastně jsem, jaká je moje totožnost. To pomyšlení mě trochu děsí. Myslím na Haymitche a všechny jeho peníze. Jaký vedl po vítězství život? Bydlí sám, nemá ženu ani děti a většinu doby, kdy je vzhůru, je opilý. Nechci takhle skončit.
„Ty ale nebudeš sama,“ šeptám si. Mám matku a Prim. Aspoň prozatím. A potom… tak daleko do budoucnosti nechci myslet, na dobu, kdy Prim dospěje a matka zemře. Vím, že se nikdy nevdám a nepřivedu do tohoto světa dítě. Protože pokud existuje něco, co vítězství nezaručuje, je to bezpečí vašeho dítěte. Jména mých dětí půjdou do osudí se všemi ostatními. A já přísahám, že něco takového nikdy nedopustím.
Konečně vychází slunce a jeho paprsky pronikají štěrbinami v kamenech a ozařují Peetovu tvář. V co se změní on, pokud se vrátíme domů? Tento matoucí, dobromyslný chlapec, který dokáže splétat lži tak přesvědčivě, že mu celý Panem uvěřil, že je do mě beznadějně zamilovaný, a přiznávám, že v určitých chvílích mu to věřím já sama. Aspoň budeme přátelé, myslím si. Nic nezmění to, že jsme si tu navzájem zachránili život. A navíc navždy zůstane tím chlapcem s chlebem. Dobří přátelé. Ovšem cokoliv víc… Přes celou vzdálenost od Dvanáctého kraje na sobě cítím Hurikánovy šedé oči, které mě sledují, jak pozoruji Peetu.
Rozpaky mě nutí k pohybu. Posouvám se a třesu Peetovým ramenem. Ospale otvírá oči, a jakmile na mě zaostřuje svůj pohled, stahuje mě k sobě na dlouhý polibek.
„Mrháme časem na lov,“ říkám, když se mu konečně vymaňuji.
„Já bych to nenazýval mrháním,“ odpovídá, sedá si a mohutně se protahuje. „Takže budeme lovit na lačný žaludek, abychom získali motivaci?“
„Ne,“ vrtím hlavou. „Nacpeme se, abychom víc vydrželi.“
„Počítej se mnou,“ usmívá se Peeta. Vidím ale jeho překvapený výraz, když rozděluji zbytek dušeného s rýží a podávám mu přetékající talíř. „Tohle všechno?“
„Dneska si to zasloužíme,“ říkám a oba se pouštíme do snídaně. I za studena jde o jeden z nejlepších pokrmů, jaký jsem kdy ochutnala. Odkládám vidličku a vytírám poslední kapky omáčky prsty. „Úplně vidím, jak se Cetkie Trinketová otřásá nad mými mravy.“
„Hele, Cetkie, sleduj tohle!“ říká Peeta. Odhazuje vidličku přes rameno a vylizuje svůj talíř dočista jazykem, přičemž vyluzuje hlasité, spokojené mlaskání. Pak posílá větrný polibek do vzduchu a volá: „Chybíš nám, Cetkie!“
Zakrývám si ústa dlaní, ale směju se. „Přestaň! Cato může být přímo před naší jeskyní.“
Odtrhuje mi ruku od úst. „No a co? Teď mám jako svou strážkyni tebe,“ říká Peeta a přitahuje mě k sobě.
„No tak,“ říkám podrážděně a vymaňuji se z jeho sevření, ale teprve poté, co dostane další pusu.
Jakmile máme sbalené věci a stojíme před jeskyní, oba zvážníme. Jako bychom posledních pár dní, chráněni jeskyní, deštěm a Catovým soubojem s Mlatem, měli krátkou dovolenou či odpočinek. Ačkoliv je teplo a slunečno, oba cítíme, že jsme zpátky ve hře. Podávám Peetovi nůž, protože ať už měl původně jakoukoliv zbraň, je dávno pryč, a Peeta si ho zasunuje za opasek. Mých posledních sedm šípů – z dvanácti jsem tři obětovala na vyhození zásob do povětří a dva při hostině – chrastí v toulci trochu příliš volně. Nemohu si dovolit přijít o další.
„Teď už po nás určitě jde,“ poznamenává Peeta. „Cato není typ, co by čekal, až jeho kořist půjde kolem.“
„Jestli je zraněný…,“ začínám.
„Na tom nezáleží,“ skáče mi Peeta do řeči. „Jestli může chodit, přijde.“
Po vydatném dešti se potůček rozvodnil a vystoupil o několik desítek centimetrů z břehů. Zastavujeme se u něj, abychom doplnili zásoby vody. Prohlížím pasti, které jsem nastražila před několika dny, ale všechny jsou prázdné. To za takového počasí není překvapivé. V téhle oblasti jsem navíc neviděla moc zvířat ani jejich stop.
„Jestli chceme jídlo, měli bychom raději vyrazit do mého starého loviště,“ říkám.
„Jak chceš. Jen mi řekni, co ode mě potřebuješ,“ odpovídá Peeta.
„Měj oči na stopkách,“ instruuji ho. „Co nejvíc se drž na kamenech. Není důvod, abychom nechávali stopy, které by mohl někdo sledovat. A poslouchej za nás za oba.“ Teď už je zcela jasné, že exploze zničila můj sluch v levém uchu nadobro.
Nejraději bych šla vodou, abych zcela zakryla stopy, ale nejsem si jistá, jestli Peetova noha odolá proudu. Lék se sice vypořádal s infekcí, ale Peeta je pořád hodně zesláblý. Mě bolí čelo kolem šrámu od nože, ale po třech dnech krvácení přestalo. Mám hlavu přesto omotanou obvazem, čistě pro případ, že by fyzická námaha ránu opět otevřela.
Kráčíme podél potůčku a míjíme místo, kde jsem objevila Peetu zamaskovaného rostlinami a bahnem. Jak lilo a hladina stoupla, zanikly aspoň všechny známky toho, že tu byl. Kdyby tedy bylo třeba, můžeme se vrátit do jeskyně. Jinak bychom to s Catem za zády nemohli riskovat.
Balvany se zmenšují na velikost kamenů, které postupně přecházejí v oblázky, a po chvíli jsme k mé úlevě zpátky na borovém jehličí a mírném svahu lesní půdy. Poprvé si uvědomuji, že máme problém. Při procházení po kamenitém terénu musí člověk s nemocnou nohou působit nějaký hluk. Jenže Peeta dělá hluk i na měkké vrstvě jehličí. A jde o pořádný hluk, jako by na něco dupal. Otáčím se k němu.
„Co je?“ ptá se.
„Musíš se pohybovat tišeji,“ říkám. „Nejde jen o Cata, ale takhle taky vyplašíš každého králíka v okruhu deseti kilometrů.“
„Vážně?“ diví se. „Promiň, to jsem nevěděl.“ Dáváme se opět do chůze a je to o malinko lepší, ale i když slyším jen na jedno ucho, při zvuku jeho dupání nadskakuji. „Nemůžeš si zout boty?“ navrhuji.
„Tady?“ vyjeví se, jako bych po něm chtěla, aby kráčel bosýma nohama po žhavých uhlících nebo něco na ten způsob. Musím si připomínat, že není zvyklý na lesy, protože pro něj představují strašidelné, zakázané místo za plotem Dvanáctého kraje. Myslím na Hurikána a jeho pružný, neslyšný krok. Je až děsivé, jak málo hluku dělá, dokonce i když padá listí ze stromů a je opravdu těžké pohybovat se po lese, aniž by člověk vyplašil zvěř. Jsem si jistá, že se teď doma směje.
„Ano,“ odpovídám trpělivě. „Já to udělám taky. Tak budeme oba tišší.“ Jako bych taky dělala hluk. Oba si tedy zouváme boty i ponožky, a přestože je to zase o trochu lepší, připadá mi, že se Peeta snad schválně snaží šlápnout na každou suchou větvičku, kterou míjíme.
Není ani třeba říkat, že ačkoliv nám cesta k místu, kde jsem tábořila s Routou, trvala několik hodin, nic jsem nezastřelila. Kdyby trochu opadla voda v potoce, mohla bych nachytat ryby, ale proud je zatím příliš silný. Když se zastavujeme, abychom si chvíli odpočinuli a napili se, snažím se vymyslet nějaké řešení. Nejlepší by bylo Peetu opustit, dát mu za úkol nějaké jednoduché sbírání kořínků a jít lovit, jenže tím bych ho nechala, aby se bránil proti Catově oštěpu a síle jen s nožem. Nejraději bych ho tedy schovala někam do bezpečí, šla na lov, pak se vrátila a vyzvedla ho. Mám ale pocit, že s takovým návrhem nebude souhlasit.
„Katniss,“ říká. „Musíme se rozdělit. Vím, že ti plaším zvěř.“
„Jenom proto, že máš zraněnou nohu,“ odpovídám šlechetně Peetovi, ačkoliv je mi jasné, že jeho zranění je jen menší částí problému.
„Já vím,“ říká. „Tak co kdybys pokračovala dál? Ukaž mi, jaké mám sbírat rostliny. Tak budeme aspoň oba užiteční.“
„Ne, pokud přijde Cato a zabije tě.“ Pokoušela jsem se to říct co nejpříjemněji, ale stejně to vyznívá, jako bych ho považovala za slabší článek naší dvojice.
Překvapivě se jen směje. „Podívej, já si s Catem poradím. Už jsem s ním přece bojoval, ne?“
Jo, a dopadlo to skvěle. Skončil jsi s duší na jazyku a v bahně. Přesně to se mi chce říct, jenže nemohu. Bojem s Catem mi přece zachránil život. Zkouším jinou taktiku. „Co kdybys vylezl na strom a fungoval jako hlídka, zatímco budu lovit?“ říkám a snažím se, aby to vyznělo jako velice důležitý úkol.
„Co kdybys mi ukázala, co je tady po okolí jedlého, a šla sehnat maso?“ napodobuje můj tón. „Jenom nechoď moc daleko, kdybys potřebovala pomoc.“
Vzdychám si a ukazuji mu nějaké kořínky, které může vyhrabávat. Každopádně potřebujeme jídlo. Jedno jablko, dvě housky a hrudka sýra o velikosti švestky nevydrží nadlouho. Půjdu jenom o kousek dál a budu doufat, že Cato je někde úplně jinde.
Učím Peetu ptačí hvízdnutí – ne melodii, jakou používala Routa, ale jednoduché písknutí o dvou tónech –, které můžeme použít jako signál, že jsme v pořádku. V tomhle je naštěstí Peeta dobrý. Nechávám ho s naším batohem a vyrážím.
Mám pocit, že je mi znovu jedenáct, jen nejsem uvázaná k bezpečí v podobě plotu, ale k Peetovi, což mi poskytuje dvacet, možná třicet metrů prostoru k lovení. Bez Peety ale les ožívá zvuky zvířat. Uklidňuje mě jeho pravidelné hvízdání a odvažuji se o kousek dál. Brzy se mohu pochlubit dvěma králíky a veverkou. Usuzuji, že to prozatím stačí. Mohu nastražit pasti a možná chytit pár ryb. S Peetovými kořínky budeme mít chvíli dost.
Vracím se kousek zpátky a uvědomuji si, že jsme si nějakou dobu nevyměnili signály. Když se na mé hvízdnutí neozve odpověď, dávám se do běhu. Skoro ihned nacházím batoh i úhlednou hromádku kořínků vedle něj. Opodál je na zemi rozprostřená plastová fólie a na ní leží vrstva natrhaných bobulí. Kde je ale Peeta?
„Peeto!“ Zmocňuje se mě panika. „Peeto!“ Otáčím se ve směru ševelení větviček a málem ho zasahuji šípem. Naštěstí v poslední vteřině strhnu ruku stranou a vysílám šíp do kmene dubu po jeho levici. Uskakuje a do vzduchu vylétá hrst bobulí.
Můj strach se rázem mění v hněv. „Co to děláš? Měl jsi být tady, ne někde běhat po lese!“
„U potůčku jsem našel tyhle bobule,“ odpovídá. Můj výbuch ho zjevně mate.
„Pískala jsem. Proč jsi neodpověděl?“ štěkám na něj.
„Neslyšel jsem tě. Voda je asi moc hlasitá,“ říká. Přichází ke mně a pokládá mi dlaně na ramena. V tu chvíli si uvědomuji, že se celá chvěju.
„Já myslela, že tě Cato zabil!“ skoro křičím.
„Ne, nic se mi nestalo.“ Peeta mě objímá, ale já nereaguji. „Katniss?“
Odstrkuji ho od sebe a snažím se ovládnout svoje emoce. „Když se dva lidé dohodnou na signálu, drží se v doslechu, protože když jeden z nich neodpovídá, znamená to průšvih. Jasný?“
„Jasný,“ odpovídá.
„Dobře. Protože přesně to se stalo s Routou a já jsem se pak dívala, jak umírá!“ dodávám. Odvracím se od něj, jdu k batohu a otvírám další láhev s vodou, i když v mé ještě trochu zbývá. Nejsem ale připravená mu odpustit. Všímám si jídla. Housky a jablka jsou nedotčená, ale někdo rozhodně vzal kousek sýra.
„A jedl jsi beze mě!“ Ve skutečnosti je mi to jedno, ale potřebuji se zlobit kvůli něčemu dalšímu.
„Cože? Ne, nejedl,“ ohrazuje se Peeta.
„Ale? Takže ten sýr patrně zhltla jablka,“ ušklíbám se.
„Já nevím, kdo nebo co snědlo sýr,“ říká Peeta pomalu a zřetelně, jako by se snažil zachovat klid, „ale já to nebyl. Byl jsem u potůčku a sbíral jsem bobule. Nechceš nějaké?“
Nějaké bych si dala, ale nechci povolovat příliš brzy. Kráčím k nim a prohlížím si je. Tyhle jsem ještě neviděla. Ne, viděla. Ale ne v aréně. Tohle nejsou Routiny bobule, ačkoliv se jim podobají. Neodpovídají ani žádným z těch, o kterých jsem se učila během výcviku. Shýbám se, pár jich zvedám a koulím je mezi prsty.
V duchu slyším otcův hlas. „Tyhle ne, Katniss. Nikdy. To je rulík zlomocný. Byla bys mrtvá už po několika bobulích.“
V tu chvíli zazní výstřel z děla. Otáčím se a čekám, že uvidím Peetu, jak se hroutí k zemi, ale jen povytahuje obočí. Zhruba sto metrů od nás se objevuje vznášedlo a zvedá do vzduchu vyzáblé tělo Lišky. Vidím, jak se na slunci lesknou její rudé vlasy.
Mělo mě to napadnout hned, jak jsem uviděla chybějící sýr.
Peeta mě drží za paži a strká mě ke stromu. „Šplhej. Bude tu cobydup. Větší šanci budeme mít, když s ním budeme bojovat shora.“
Zastavuji ho. Náhle jsem dočista klidná. „Ne, Peeto, tu jsi zabil ty, ne Cato.“
„Cože? Vždyť jsem ji od prvního dne ani neviděl,“ říká. „Jak jsem ji mohl zabít?“
Místo odpovědi ukazuji na bobule.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a osm