21. kapitola

Několik hodin zbývajících do setmění věnuji sbírání kamenů a maskování vchodu do jeskyně. Jde o náročnou a zdlouhavou práci, ale nakonec jsem přece jen se svým dílem docela spokojena. Vypadá to, jako by jeskyně, byla součástí větší hromady kamenů, jakých je všude kolem velké množství. Stále se mohu proplazit úzkým otvorem k Peetovi, ale zvenčí si ho nikdo nevšimne. To je dobře, protože noc budu muset strávit s Peetou ve spacím pytli. A jestli se nevrátím z hostiny, Peeta bude schovaný, ale ne zcela uvězněný. Pochybuji však, že bez léku vydrží delší dobu. Jestli u hostiny zemřu, Dvanáctý kraj se patrně nedočká vítěze.
Připravuji si jídlo z menších, kostnatějších ryb, které obývají zdejší úsek potůčku, plním všechny nádoby vodou, dezinfikuji ji a kontroluji zbraně. Celkem zbývá devět šípů. Uvažuji, zda nemám nechat nůž u Peety, aby se mohl aspoň něčím bránit, až budu pryč, ale usuzuji, že je to zbytečné. Měl pravdu, že jeho poslední ochranou je maskování. A já ten nůž mohu upotřebit. Kdoví, s čím se setkám?
Je tu pár věcí, kterými jsem si celkem jistá. Že Cato, Kordeta a Mlat si nenechají začátek hostiny ujít. U Lišky si tak jistá nejsem, protože přímý střet nepatří k jejímu stylu ani mezi její silné stránky. Je dokonce ještě drobnější než já a nemá zbraň, pokud si nějakou nesehnala v posledních dnech. Nejspíš se bude zdržovat někde opodál, aby zjistila, co se jí podaří získat. Ale ti tři ostatní… Budu mít plné ruce práce. Mou největší výhodou je schopnost zabíjet na dálku, ale k získání batohu s číslem dvanáct, o němž se Claudius Templesmith zmínil, budu muset vyrazit přímo do centra dění.
Sleduji oblohu a doufám, že za úsvitu budu mít aspoň o jednoho soupeře méně, ale neobjevuje se ničí tvář. Zítra to bude jiné. Hostiny vždy ústí v úmrtí.
Plazím se do jeskyně, vytahuji brýle a choulím se k Peetovi. Je štěstí, že jsem se dnes pořádně vyspala. Musím zůstat vzhůru. Nemyslím, že by někdo zaútočil na naši jeskyni, ale nemohu riskovat, že zaspím svítání.
Dnes v noci je mimořádná zima. Jako by tvůrci her pumpovali do arény ledový vzduch, což možná přesně dělají. Ležím ve spacím pytli vedle Peety a snažím se vstřebávat jeho tělesné teplo do poslední kapky. Je zvláštní být fyzicky tak nablízku někomu, kdo je tak vzdálený. Peeta by mohl být klidně zpátky v Kapitolu nebo ve Dvanáctém kraji, nebo třeba na Měsíci. Od začátku her jsem si ještě nepřipadala tak osamělá.
Prostě přijmi to, že noc bude zlá, opakuji si. Nemohu si pomoct: navzdory předsevzetí stále myslím na matku a Prim a uvažuji, jestli v noci zamhouří oka. V takhle pozdní fázi her a vzhledem k očekávané důležité události v podobě hostiny bude školní výuka patrně zrušena. Má rodina může sledovat hry buď v tom starém křápu doma, nebo se připojí k davům na náměstí, aby se dívala na velké, kvalitní obrazovky. Doma budou mít soukromí, ale na náměstí zase podporu ostatních lidí. Lidé se k nim budou chovat laskavě a budou jim dávat jídlo, pokud ho sami budou mít dostatek. Přemítám, jestli za nimi zašel pekař, zvlášť když jsme teď s Peetou v jednom týmu, a splnil slib, že zajistí, aby má sestřička měla plný žaludek.
Dvanáctý kraj je jistě vzhůru nohama. Jen zřídka máme někoho ve hře ještě v takhle pozdním stadiu. Lidé jsou určitě celí pryč ze vztahu mezi mnou a Peetou, zejména když jsme teď spolu. Když zavřu oči, představuji si, jak křičí na obrazovky a fandí nám, abychom bojovali dál. Vidím jejich tváře: Mastnou Sae i Madge, a dokonce i mírotvorce, kteří si ode mě kupují maso. Teď nám všichni drží palce.
A Hurikán. Znám ho. Ten nebude fandit a křičet, ale bude sledovat každý okamžik, každý zvrat her a bude si přát, abych se vrátila domů. Uvažuji, jestli totéž přeje i Peetovi. Hurikán není můj kluk, ale nestal by se jím, kdybych se té možnosti pootevřela? Mluvil o tom, že bychom spolu mohli utéct. Šlo jen o praktickou kalkulaci našich šancí na přežití mimo kraj? Nebo o něco víc?
Zajímalo by mě, co si myslí o tom líbání.
Štěrbinou mezi kameny sleduji, jak se po nebi posunuje měsíc. Když jsou podle mého odhadu zhruba tři hodiny ráno, zahajuji poslední přípravy. Nechávám Peetovi vodu i lékárničku. Nic jiného mu příliš nepomůže, pokud se nevrátím, a i tyto věci prodlouží jeho život jen o chvíli. Po chvilce váhání mu svlékám bundu a zapínám si ji přes svou. On ji nepotřebuje. Je ve spacím pytli, rozhicovaném jeho horečkou, a přes den by se v ní jen zbytečně pekl. Ruce mám ztuhlé chladem, a tak si beru Routiny náhradní ponožky, vyřezávám v nich otvory na prsty a natahuji si je na ruce. Trochu to pomáhá. Plním její malý batoh nějakým jídlem, láhví s vodou a obvazy, zastrkuji za opasek nůž a beru si luk a šípy. Už se chystám vyrazit, když si vzpomínám, jak je důležité zachovat dojem, že jsme milenci stíhaní nepřízní osudu. Skláním se k Peetovi a věnuji mu dlouhý polibek. Představuji si uslzené vzdechy diváků v Kapitolu a předstírám, že si otírám z oka slzu. Pak se protahuji otvorem mezi kameny a vyrážím do noci.
Od úst se mi vznáší drobné obláčky vodní páry. Je tu chladno jako doma v listopadu. Tam bych vklouzla do lesa se svítilnou v ruce, abych se připojila k Hurikánovi na předem domluveném místě, kde bychom se k sobě choulili, srkali bylinkový čaj z kovových čutor potažených látkou a doufali, že kolem nás za ranního úsvitu projde nějaká zvěř. Ach, Hurikáne, myslím si. Kéž bys mi teď kryl záda…
Postupuji, jak nejrychleji si troufám. Noční brýle jsou vynikající, ale stále mi zásadně chybí informace z levého ucha. Nevím, co se mnou ten výbuch provedl, ale mám to ucho hluboce, nenapravitelně poškozené. Na tom ale nezáleží. Jestli se vrátím domů, budu tak nechutně bohatá, že si budu moct dovolit někomu zaplatit, aby mi sluch vyléčil.
Les vždy v noci vypadá jinak. I v brýlích má vše zvláštní nádech. Jako by denní stromy, květiny a kameny odešly do postele a na svá místa poslaly o trochu zlověstnější druhy. Nesnažím se postupovat jinou trasou. Vracím se proti proudu potůčku a pokračuji k Routině skrýši poblíž jezera. Cestou nevidím nic, co by svědčilo o přítomnosti ostatních splátců, žádný obláček vydechovaného vzduchu ani zachvění větve. Buď jsem dorazila jako první, nebo se ostatní rozmístili už večer. Pořád zbývá hodina, možná dvě, když zalézám do houštiny a čekám na začátek krveprolití.
Žvýkám několik mátových listů. Momentálně bych toho v žaludku o mnoho víc neudržela. Díky bohu, že mám kromě své bundy ještě Peetovu. Jinak bych byla nucena zahřívat se pohybem. Obloha získává našedlý odstín a nikde stále ani stopy po jiných soutěžících. Příliš mě to nepřekvapuje. Všichni se už projevili, ať už silou, krutostí nebo vychytralostí. Předpokládají, že mám s sebou Peetu? Pochybuji, že Mlat a Liška vůbec vědí o jeho zranění. Bude jedině dobře, když si budou myslet, že mi kryje záda, až si půjdu pro batoh.
Kde ale je? Aréna se prosvětlila natolik, že odkládám brýle. Slyším zpěv ptáků. Není už čas? Na vteřinu panikařím, že jsem na špatném místě. Ale ne, jsem si jistá, že Claudius Templesmith hovořil o Rohu hojnosti. A ten je támhle. Já jsem tady. Tak kde je moje hostina?
V okamžiku, kdy na Roh hojnosti dopadají první sluneční paprsky, se jedno místo na planině dává do pohybu. Půda před ústím rohu se rozevírá a do arény vyjíždí kulatý stůl se sněhově bílým ubrusem. Na stole leží čtyři batohy, dva velké černé s čísly 2 a 11, prostředně velký zelený s pětkou a pak malinký oranžový – mohla bych ho klidně nést přivázaný k zápěstí –, na kterém je jistě vyznačeno číslo 12.
Stůl sotva dosedl na místo, když z Rohu hojnosti vybíhá postava, chňapne po zeleném batohu a sprintuje pryč. Liška! Musím jí nechat, že vymyslela skvělý, byť riskantní plán. My ostatní dosud trčíme kolem prostranství a zvažujeme situaci, ale ona už má, co potřebuje. Nikomu se ji navíc nechce pronásledovat, zatímco ostatní budou mít jeho batoh na očích. Liška jistě schválně nechala ostatní batohy na místě, protože věděla, že kdyby nějaký ukradla, jeho adresát by se za ní rozhodně pustil. Takhle jsem měla postupovat já! Než se ve mně vystřídají všechny emoce – překvapení, obdiv, zlost, žárlivost a frustrace –, její jasně červené vlasy mizí mezi stromy, daleko mimo dostřel. Hm. Pořád si dělám hlavu s ostatními, ale skutečným soupeřem je možná nakonec Liška.
Taky mě obrala o čas, protože teď už je jasné, že se musím dostat ke stolu jako druhá. Každý, kdo by mě předběhl, by mohl snadno popadnout můj batoh a zmizet. Bez váhání vybíhán ke stolu. Nebezpečí vytuším ještě předtím, než ho vidím. První nůž ke mně naštěstí sviští z pravé strany, takže ho slyším a dokážu ho odrazit lukem. Otáčím se, napínám tětivu a vysílám šíp přímo ke Kordetině srdci. Kordeta stihne uhnout natolik, aby se vyhnula smrtelnému zásahu, ale hrot šípu se jí zabodává do levé paže. Bohužel vrhá nože pravou, ale zranění ji aspoň na okamžik zpomalí, protože si musí vytrhnout střelu z ruky a prozkoumat jeho závažnost. Utíkám dál a automaticky přikládám k tětivě další šíp, jako to dokáže jen člověk, který roky loví.
Už jsem u stolu a svírám v prstech drobný oranžový batoh. Zastrkuji ruku mezi popruhy a vytahuji si ho vysoko na paži. Je příliš malý, než abych ho nesla kdekoliv jinde. Otáčím se, abych vystřelila podruhé, když mě druhý nůž zasahuje do čela. Roztíná kůži nad pravým obočím a otvírá ránu, z níž se mi na obličej okamžitě vyřine krev, která mi oslepuje oko a stéká mi do úst. Potácím se dozadu a daří se mi vyslat šíp zhruba ve směru útočníka. Už když opouští luk, vím, že mine. Vzápětí se na mě vrhá Kordeta, sráží mě na záda a tiskne mi koleny ramena k zemi.
To je konec, myslím si a doufám už kvůli Prim, že bude rychlý. Kordeta si ale hodlá vychutnat svoje vítězství. Dokonce věří, že má dostatek času. Cato je bezpochyby někde poblíž, kryje jí záda a čeká na Mláta či případně na Peetu.
„Kdepak máš milého? Pořád dýchá?“ ptá se.
Dokud si budeme povídat, budu naživu. „Je kousek odtud a číhá na Cata,“ vrčím na ni. Pak křičím z plných plic. „Peeto!“
Kordeta mi zaboří pěst do krku, a tím velice účinně odřízne přívod vzduchu k mým hlasivkám. Rozhlíží se ale ze strany na stranu a já poznávám, že na chvíli aspoň zvažuje možnost, že mluvím pravdu. Žádný Peeta, který by mě spěchal zachraňovat, se ale neobjevuje, a tak se Kordeta obrací zpátky ke mně.
„Lhářko,“ syčí s úšklebkem. „Ten je skoro mrtvý. Cato ví, kam ho bodl. Zřejmě jsi ho přivázala do koruny nějakého stromu a snažíš se ho udržet při životě. Copak to máš v tom krásném batůžku? Není to meducínka pro miláčka? Škoda, že se k němu nedostane.“
Rozepíná si bundu, jejíž vnitřek lemuje působivá sbírka nožů. Pečlivě si vybírá jeden z nich, který vypadá téměř roztomile, ale má kruté, zahnuté ostří. „Slíbila jsem Catovi, že když mi tě přenechá, poskytnu divákům pěkné představení.“
Zmítám se a pokouším se ji ze sebe setřást, ale není to k ničemu. Je příliš těžká a svírá mě pevně.
„Na to zapomeň. Zabijeme tě…, jako jsme zabili tu tvoji směšnou malou společnici… Jakpak že se jmenovala? Ta, která skákala ze stromu na strom? Routa? Nejdřív Routu, pak tebe a nakonec asi necháme přírodu, aby se postarala o miláčka. Co tomu říkáš?“ ptá se Kordeta. „Tak kdepak začneme?“
Nedbale otírá rukávem bundy krev z mé rány. Chvíli si prohlíží mou tvář a naklání přitom hlavu ke straně, jako bych byla špalek dřeva a ona se rozhodovala, jakou figurku do mě vyřeže. Pokouším se ji kousnout do ruky, ale ona mě chytá za vlasy a tiskne mi hlavu k hlíně. „Mám dojem…,“ téměř vrní, „že začneme s pusou.“ Zatínám zuby, zatímco mi škádlivě objíždí rty špičkou nože.
Nezavřu oči. Její poznámka o Routě mě naplnila dostatečným vztekem, abych dokázala zemřít s trochou hrdosti. Můj poslední vzdor bude spočívat v tom, že se na ni budu dívat, dokud něco uvidím, což patrně nebude příliš dlouho, ale budu se na ni dívat a nevykřiknu. Aspoň zemřu svým způsobem neporažená.
„Ano, myslím, že pro rty už nebudeš mít moc použití. Nechceš miláčkovi poslat poslední políbení?“ ptá se. Plním si ústa krví a slinami a plivu jí do obličeje. Rudne hněvem. „Tak dobře. Začneme.“
Připravuji se na agónii, která jistě přijde. Když ale cítím, jak ostří nože roztíná první úsek kůže u mých rtů, nějaká obří síla zvedá Kordetu z mého těla a v další chvíli se Kordeta dává do jeku. Nejprve jsem příliš ohromená a nechápu, co se děje. Přišel mě snad zachránit Peeta? Poslali sem tvůrci her nějaké divoké zvíře, aby hry byly ještě zábavnější? Zvedlo ji z nějakého nevysvětlitelného důvodu do vzduchu vznášedlo?
Když se ale omámeně zvedám na zesláblé paže, vidím, že se mýlím. Kordeta se houpá třicet centimetrů nad zemí v Mlátových pažích. Mimoděk lapám po dechu, když vidím, jak se nade mnou tyčí a drží Kordetu jako hadrovou panenku. Pamatuji si ho jako obra, ale teď je ještě gigantičtější a silnější, než si vzpomínám. Zdá se, že pokud se v aréně nějak změnil, ještě přibral na váze. Odhazuje Kordetu na zem.
Nadskakuji, když Mlat začíná křičet. Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit hlasitěji než mručením. „Co jste udělali s tou malou holkou? Ty jsi ji zabila?“
Kordeta couvá pozadu na všech čtyřech jako nějaký hmyz, příliš šokovaná, než aby zavolala na Cata. „Ne! Ne, to jsem nebyla já!“
„Řekla jsi její jméno. Já tě slyšel. Zabila jsi ji?“ Další myšlenka ještě přidala jeho výrazu na vzteklosti. „Pořezala jsi ji, jako ses chystala pořezat tuhle holku tady?“
„Ne! Ne, já…“ Kordeta vidí v Mlátových rukách kámen o velikosti menšího bochníku chleba a ztrácí poslední zbytky kontroly. „Cato!“ ječí. „Cato!“
„Kordeto!“ slyším Catovu odpověď, ale poznávám, že je příliš daleko, než aby jí pomohl. Co asi dělal? Pokoušel se dostat Lišku či Peetu? Nebo vleže číhal na Mláta a zásadně se spletl v odhadu, odkud se obr objeví?
Mlat se ohání kamenem a zasahuje Kordetu do spánku. Rána nekrvácí, ale vidím prohlubeň v její lebce a vím, že je po ní. Ještě v ní zbývá trochu života, rychle se jí zvedá a klesá hruď a ze rtů jí uniká tiché zasténání.
Když se Mlat obrací s pozvednutým kamenem v ruce ke mně, vím, že nemá cenu pokoušet se o útěk. A luk mám prázdný, poslední šíp, který jsem měla přiložený k tětivě, jsem vyslala Kordetiným směrem. Jsem v pasti, uvězněná ve spalujícím pohledu jeho nazlátle hnědých očí. „Co tím myslela? Routa byla tvůj spojenec?“
„Já… já… daly jsme se dohromady. Vyhodily jsme do povětří jejich zásoby. Snažila jsem se ji zachránit, opravdu. Ale dostal jí dřív. Kluk z Prvního kraje,“ říkám. Když bude vědět, že jsem pomáhala Routě, možná si pro mě nevybere žádnou pomalou, sadistickou smrt.
„A ty jsi ho pak zabila?“ chce vědět.
„Ano, zabila jsem ho. Ozdobila jsem ji květy,“ říkám. „A zazpívala jsem jí ukolébavku.“
Do očí mi vhrkají slzy. Při té jediné vzpomínce mě opouští napětí i bojechtivost. Zavaluje mě Routin konec, bolest v hlavě a strach z Mlata i sténání umírající dívky kousek ode mě.
„Ukolébavku?“ opakuje Mlat podmračeně.
„Když umírala. Zpívala jsem jí, dokud neumřela,“ vysvětluji. „Lidé z tvého kraje… poslali mi chleba.“ Zvedám ruku, ne abych nahmatala šíp, protože vím, že se mi to nikdy nepodaří. Jenom si utírám nos. „Skonči to rychle, Mlate, ano?“
Mlatovi se ve tváři zračí protichůdné emoce. Spouští ruku s kamenem a ukazuje na mě, skoro jako by mě obviňoval. „Protentokrát tě nechám jít. Kvůli té malé holce. Teď jsme my dva vyrovnáni. Nikdo nikomu nic nedluží. Rozumíš?“
Přikyvuji, protože tomu opravdu rozumím. Jeho slovům o dluhu. Vím, jak je nepříjemné někomu něco dlužit. Chápu, že pokud Mlat vyhraje, bude se muset vrátit do kraje, který už porušil všechna nepsaná pravidla, aby mi poděkoval, a on je nyní porušuje taky, rovněž aby mi poděkoval. A dochází mi, že mi tentokrát Mlat lebku kamenem neroztříští.
„Kordeto!“ Catův hlas se ozývá z větší blízkosti. Podle bolesti, kterou v něm slyším, poznávám, že už ji vidí ležet na zemi.
„Radši uteč, dívko v plamenech,“ říká Mlat.
Nepotřebuji, aby mi to říkal dvakrát. Otáčím se a zarývám chodidla do upěchované půdy, jak prudce vyrážím od Mlata, Kordety a zvuku Catova hlasu. Teprve v lese se na vteřinku zastavuji a ohlížím se. Mlat mizí i s oběma velkými batohy přes okraj plošiny na území, kde jsem ještě nebyla. Cato klečí u Kordety s oštěpem v ruce a prosí ji, aby s ním zůstala. Za okamžik mu dojde, že je to zbytečné, že ji nelze zachránit. Narážím do stromů, opakovaně si otírám krev, která mi teče do oka, a prchám jako divoké, zraněné zvíře. Po několika minutách slyším výstřel z děla a vím, že Kordeta zemřela a Cato se jistě vydá po jedné z našich stop. Buď po Mlatově, nebo po mé. Zmocňuje se mě hrůza, jsem oslabená zraněním na hlavě a celá se chvěju. Vkládám do tětivy šíp, ale Cato dokáže mrštit oštěp skoro stejně daleko, jako já dostřelím.
Uklidňuje mě jediná věc. Mlat má u sebe batoh s tím, co Cato zoufale potřebuje. Kdybych si musela vsadit, hádala bych, že se vydá za Mlatem, ne za mnou. Přesto nezpomaluji, když dobíhám k vodě. Skáču do ní v botách a pachtím se po proudu. Stahuji si Routiny ponožky, které jsem použila místo rukavic, a tisknu si je k čelu, abych se pokusila zastavit krvácení, ale za pár minut jsou nasáklé krví.
Nějak se mi daří vrátit se do jeskyně. Protahuji se skulinou mezi kameny, v šeru si stahuji z paže oranžový batoh, rozepínám přezku a vysypávám jeho obsah na zem. Je v něm štíhlá krabička s injekční stříkačkou. Bez váhání bodám jehlu do Peetovy ruky a vstřikuji mu její obsah do svalu.
Zvedám si ruce k čelu a poté je spouštím do klína, rudé od krve.
Poslední věcí, kterou si pamatuji, je nádherný zelenostříbrný motýl, který mi usedá na ohbí zápěstí.