20. kapitola

Je třeba hodiny přemlouvání, prošení, vyhrožování a ano, líbání než konečně, doušek po doušku, vyprazdňuje celou nádobu. Nechávám ho usnout a obstarávám vlastní potřeby: hltám večeři sestávající z koroptvice a kořínků, zatímco sleduji dnešní rekapitulaci na obloze. Žádná další úmrtí. Přesto jsme s Peetou předvedli divákům docela zajímavý den. Snad nás tvůrci her odmění klidnou nocí.
Automaticky se rozhlížím po dobrém stromě, v jehož koruně bych mohla přenocovat, ale pak si uvědomuji, že tahle kapitola skončila. Nemohu nechat Peetu na zemi. Jeho poslední úkryt jsem nechala v nezměněném stavu – jak jsem ho mohla zamaskovat? – a jsme pouhých padesát metrů po proudu. Nasazuji si noční brýle, zbraně mám po ruce a sedám si, abych držela hlídku.
Teplota rychle klesá a brzy jsem promrzlá na kost. Nakonec se vzdávám a lehám si do spacího pytle k Peetovi. Uvnitř je příjemné teplo a já se vděčně uvolňuji, dokud mi nedochází, že tu není jen teplo, ale vyložené horko, protože spacák uchovává jeho horečku. Sahám Peetovi na čelo – má je horké a suché. Nevím, co mám dělat. Nechat ho ve spacím pytli a doufat, že horko porazí infekci? Vytáhnout ho ven a doufat, že ho zchladí noční vzduch? Nakonec jen vlhčím kousek obvazu a přikládám mu ho na čelo. Připadá mi to jako chabý pokus, ale bojím se zkoušet cokoliv drastičtějšího.
Noc trávím napůl vsedě, napůl vleže vedle Peety, vyměňuji mu obklad na čele a snažím se nemyslet příliš na to, že spojením s ním jsem se stala podstatně zranitelnější, než když jsem byla sama. Jsem uvězněná na zemi, musím být ve střehu a ještě se starám o velice nemocnou osobu. Nezbývá mi než věřit, že ať už jsem se ho vydala hledat na základě jakéhokoliv instinktu, jednalo se o správné rozhodnutí.
Když se na obloze objevují první červánky, všímám si lesklé vrstvy potu na Peetově rtu a zjišťuji, že horečka polevila. Nemá sice normální teplotu, ale aspoň je o několik stupňů chladnější. Při splétání lián jsem minulý večer narazila na keříček s Routinými bobulemi. Očesávám je a rozmačkávám do nádoby od vývaru. Nakonec je zalévám studenou vodou.
Když se vracím do jeskyně, Peeta se právě pokouší vstát. „Vzbudil jsem se a ty jsi byla pryč,“ říká. „Dělal jsem si o tebe starost.“
Musím se smát, zatímco ho znovu ukládám. „Ty sis dělal starosti o mě? Podíval ses někdy v poslední době na sebe?“
„Napadlo mě, že tě třeba našli Cato s Kordetou. Rádi loví v noci,“ odpovídá.
„Kordetou? Kdo je to?“
„Ta holka z Prvního kraje. Je pořád naživu, viď?“ ptá se.
„Ano, jsme tu my, oni, Mlat a Liška,“ říkám. „To je moje přezdívka pro holku z Pátého kraje. Jak se cítíš?“
„Líp než včera. Tohle je daleko lepší než to bahno,“ odpovídá. „Čisté oblečení, léky, spací pytel a… ty.“
No jasně, naše romance. Dotýkám se jeho tváře a on mě bere za ruku a tiskne si ji ke rtům. Vzpomínám si, že otec dělal totéž mé matce, a uvažuji, odkud to asi Peeta má. Rozhodně ne od svého otce a té čarodějnice.
„Žádné další polibky, dokud se nenajíš,“ říkám.
Zvedám ho do sedu, opírám ho o stěnu a Peeta poslušně polyká lžičky rozmačkaných bobulí, které mu dávám do pusy. Znovu ale odmítá koroptvici.
„Nespala jsi,“ poznamenává.
„To nevadí,“ říkám, ale pravda je, že jsem vyčerpaná.
„Vyspi se teď. Já budu hlídat. Vzbudím tě, jestli se něco bude dít,“ nabízí. Váhám. „Katniss, nemůžeš zůstat vzhůru napořád.“
V tom má pravdu. Nakonec se budu muset vyspat. A patrně je lepší vyspat se teď, kdy je Peeta poměrně při smyslech a bdělý když máme na své straně denní světlo. „Dobře,“ přikyvuji, „Ale jen na dvě hodinky. Pak mě vzbudíš.“
Na spací pytel je příliš teplo. Rozkládám ho na zem v jeskyni a lehám si na něj. V ruce držím nabitý luk pro případ, že bych musela rychle vystřelit. Peeta sedí vedle mě, opírá se o stěnu, zraněnou nohu má nataženou před sebou a očima sleduje venkovní svět. „Jen spi,“ říká jemně. Rukou mi odhrnuje volné pramínky vlasů z čela. Na rozdíl od dosavadních hraných polibků a dotyků toto gesto působí přirozeně a uklidňuje mě. Nechci, aby přestal, a on opravdu pokračuje. Hladí mě po vlasech, ještě když usínám.
Příliš dlouho. Spala jsem příliš dlouho. V okamžiku, kdy otvírám oči, vím, že je pozdní odpoledne. Peeta je hned u mě, ve stále stejné poloze. Sedám si a cítím se poněkud rozmrzele, ale odpočinula jsem si lépe než za několik posledních dnů.
„Peeto, po dvou hodinách jsi mě měl vzbudit,“ říkám.
„Kvůli čemu? Nic se tu nedělo,“ odpovídá. „Kromě toho tě rád pozoruju, když spíš. Nemračíš se, a vypadáš proto o hodně líp.“
Nad jeho slovy se pochopitelně mračím, což u něj vyvolává úsměv. Tehdy si všímám, jak má opět suché rty. Sahám mu na tvář. Žhne jako kamínka. Tvrdí, že pil, ale nádoby s vodou mi připadají stále plné. Dávám mu pár pilulek proti horečce a stojím nad ním, zatímco pije první a poté druhý půllitr vody. Ošetřuji mu popáleniny a žihadla, které se jasně zlepšují. Zhluboka se nadechuji a rozmotávám obvaz na jeho noze.
Cítím, jak ve mně roste beznaděj. Rána vypadá hůř, mnohem hůř. Nevidím sice žádný hnis, ale zvětšil se otok a lesklá kůže kolem je celá červená. Všímám si rudých proužků, které se mu začínají šířit po noze. Otrava krve. Bez léčby ho jistě zabije. Moje rozžvýkané listy a mast na popáleniny s tím nic nezmohou. Budeme potřebovat silné kapitolské léky proti infekci. Nedovedu si ani představit cenu tak silných léků. Pokud Haymitch spojí prostředky od všech sponzorů, bude to stačit? Pochybuji. Cena darů se zvyšuje s délkou her. Částka, za jakou se první den pořídí pořádné jídlo, dvanáctý den stačí na pouhou sušenku. A léky, jaké potřebuje Peeta, by byly nesmírně drahé už na začátku.
„No, trochu to oteklo, ale hnis zmizel,“ říkám rozechvěle.
„Já vím, co je otrava krve, Katniss,“ odpovídá Peeta. „I když moje matka není léčitelka.“
„Budeš jenom muset vydržet déle než ostatní, Peeto. V Kapitolu tě uzdraví, až vyhrajeme,“ ujišťuji ho.
„Jo, to je dobrý plán,“ přikyvuje. Mám ale pocit, že to říká jen kvůli mně.
„Musíš jíst. Udržovat se při síle. Udělám ti polévku,“ říkám.
„Nerozdělávej oheň,“ nabádá mě. „Nestojí to za to.“
„Uvidíme,“ říkám. Jdu s nádobou k potůčku a uvědomuji si, jaké kruté horko panuje. Vsadila bych se, že tvůrci her postupně zvyšují teploty přes den a snižují je v noci. Rozpálené kameny na břehu potoka mi ale vnuknou nápad. Možná nebudu muset zapalovat oheň.
Sedám si na velký plochý kámen v polovině cesty mezi potůčkem a jeskyní. Když vydezinfikuji půl kotlíku vody, stavím kotlík na přímé sluneční světlo a přidávám do vody několik horkých kamenů o velikosti vajec. Jsem první, kdo by připustil, že neumím moc vařit. Vaření polévky ovšem spočívá víceméně v tom, že se veškeré přísady naházejí do hrnce a pak se čeká, což zvládám docela slušně. Krájím koroptvici, dokud z ní není téměř kaše, a drtím několik Routiných kořínků. Naštěstí jsem oboje už dřív upekla, takže je stačí jen trochu ohřát. Voda je od slunce a kamenů docela teplá. Přidávám do ní maso i kořínky, vyměňuji kameny za čerstvé a vydávám se hledat něco zeleného, abych přidala trochu koření. Zanedlouho nacházím trs pažitky vyrůstající vedle několika balvanů. Dokonalé. Sekám ji najemno a přidávám ji do kotlíku, znovu měním kameny, přiklápím kotlík poklicí a nechávám ho na slunci.
V okolí jsem si všimla jen málo známek přítomnosti zvěře, ale nechce se mi nechávat Peetu samotného, a tak jen nastražím několik ok a doufám, že budu mít štěstí. Přemýšlím, jak si vedou ostatní splátci, když přišli o hlavní zdroj potravin. Nejméně tři z nich – Cato, Kordeta a Liška – se na něj spoléhali. Mlat ale nejspíš ne. Mám pocit, že určitě má aspoň část Routiných vědomostí o tom, jak se živit z darů země. Bojují jeden s druhým? Hledají nás? Třeba už nás jeden z nich objevil a pouze čeká na správný okamžik k útoku. To pomyšlení mě nutí vrátit se do jeskyně.
Peeta leží na spacím pytli ve stínu kamenů. Ačkoliv se trochu rozjasňuje, když mě vidí, očividně se cítí mizerně. Přikládám mu na hlavu chladný hadřík, ale ten se zahřívá prakticky okamžitě, jakmile se dotkne jeho kůže.
„Chceš něco?“ ptám se ho.
„Ne,“ vrtí hlavou. „Díky. Nebo počkej, ano. Vypravuj mi.“
„Mám ti vypravovat? O čem?“ říkám. Nejsem dobrá vypravěčka. Vyprávění je trochu jako zpěv. Jednou za čas ale ze mě Prim vydoluje nějaký příběh.
„Něco veselého. Pověz mi o nejšťastnějším dnu, na jaký si vzpomínáš,“ říká Peeta.
Ze rtů se mi dere něco mezi povzdychem a vyčerpaným odfrknutím. Veselý příběh? To bude vyžadovat podstatně větší úsilí než polévka. Lámu si hlavu, abych vydolovala nějakou šťastnou vzpomínku. Ve většině z nich se objevuje Hurikán a lovení a mám dojem, že by se u Peety ani diváků nesetkaly s kladným ohlasem. Zbývá tedy Prim.
„Už jsem ti někdy vyprávěla, jak jsem získala pro Prim kozu?“ ptám se. Peeta vrtí hlavou a vyčkávavě na mě hledí. A tak začínám. Musím ale opatrně. Má slova uslyší všichni po celém Panemu. A ačkoliv si lidé bezpochyby dají dohromady, že jsem pytlačila, nechci ublížit Hurikánovi, Mastné Sae, řeznici ani strážcům pořádku u nás doma, kteří jsou mými zákazníky. A kdybych veřejně rozhlásila, že porušují zákon, rozhodně bych jim neprospěla.
Skutečný příběh, jak jsem sehnala peníze na Priminu kozu, se totiž odvíjel následovně. Byl páteční večer, den před sestřinými desátými narozeninami pozdě v květnu. Jakmile skončila škola, vyrazili jsme s Hurikánem do lesa, protože jsem chtěla získat dostatečně bohatý úlovek, abych ho mohla vyměnit za dárek pro Prim. Možná za novou látku na šaty nebo za hřeben. Do pastí se chytilo docela dost zvířat a lesy byly plné různých jedlých rostlin, ale neuspěli jsme víc než v jiné dny. Vracela jsem se zklamané domů, ačkoliv mě Hurikán ujišťoval, že se nám zítra povede líp. Na okamžik jsme usedli k odpočinku u potůčku, když jsme ho spatřili. Mladého jelena, podle velikosti zhruba ročního. Teprve mu rostly parůžky, dosud pokryté vrstvou sametu. Byl připravený k útěku, ale nevěděl, co si o nás má myslet. Lidi neznal. Vypadal nádherně.
Možná ne už tak nádherně, když ho zasáhly dva šípy, jeden do krku a druhý do hrudi. Vystřelili jsme s Hurikánem ve stejný okamžik. Zvíře se pokusilo utéct, ale klopýtlo a Hurikán mu nožem podřízl hrdlo, než si stačilo uvědomit, co se děje. Na vteřinu jsem pocítila výčitky, že jsme zabili něco tak mladého a nevinného. Vzápětí mi ale zakručelo v žaludku, který už se těšil na mladé a nevinné maso.
Jelen! Celkem jsme s Hurikánem složili vysokou zvěř pouze třikrát. První byla laň, která si nějak poranila nohu, a nedala se skoro počítat. Z této zkušenosti jsme se poučili, že nemáme tělo táhnout na černý trh. Působí jen zmatky, když se lidé handrkují o jednotlivé části a snaží se pro sebe urvat aspoň kousek. Mastná Sae nás poslala k řeznici, ale to už byl náš úlovek ošklivě poškozený, chyběly mu kusy masa a kůži měl na mnoha místech proděravěnou. Všichni sice zaplatili, ale snižovalo to cenu úlovku.
Tentokrát jsme počkali do tmy a proklouzli jsme dírou v plotě nedaleko řeznictví. Ačkoliv o nás bylo známo, že jsme lovci, nechtěli jsme, aby nás někdo přistihl, jak vlečeme sedmdesátikilového jelena ulicemi Dvanáctého kraje za denního světla, jako bychom si ze zákonů nedělali vůbec nic.
Řeznice, malá, boubelatá žena jménem Ruba, přišla po zaklepání k zadním dveřím. S Rubou se nesmlouvá. Nabídne vám cenu, kterou můžete přijmout nebo odmítnout, ale je to spravedlivá cena. Přijali jsme její nabídku a Ruba přihodila několik jeleních řízků, které jsme si mohli vyzvednout po rozporcování. I po rozdělení částky na dvě poloviny šlo o největší množství, jaké jsme kdy s Hurikánem drželi v ruce. Rozhodli jsme se, že si to zatím necháme pro sebe a překvapíme svoje rodiny masem a penězi na konci následujícího dne.
Takhle jsem ve skutečnosti získala peníze na nákup kozy, ale Peetovi vyprávím, že jsem prodala matčin starý stříbrný medailonek. To nikomu neublíží. Přejdu ve vyprávění na den Priminých narozenin.
Vypravili jsme se s Hurikánem odpoledne na trh, abych koupila látku na šaty. Zatímco jsem přejížděla prsty po silném modrém bavlněném plátně, zahlédla jsem něco jiného. Byl tu stařec, který chová stádečko koz na opačném konci Sloje. Neznám jeho jméno, ale všichni mu říkají Kozí dědek. Má oteklé, bolestně pokroucené klouby a trpí dusivým kašlem, který dokazuje, že strávil dlouhé roky v dolech. Jinak má ale štěstí. Nějak se mu podařilo našetřit dost peněz na kozy a teď má ve svém věku jinou náplň života, než pomalu umírat podvýživou. Je špinavý a netrpělivý, ale zvířata má čisté a jejich mléko je skvělé, pokud si ho můžete dovolit.
Jedna z koz, bílá s černými skvrnami, však ten den ležela na vozíku a příčina byla více než zjevná. Něco, patrně pes, jí potrhalo rameno a do rány se dostala infekce. Byla na tom tak zle, že ji Kozí dědek musel podpírat, aby ji mohl podojit. Napadlo mě, že znám někoho, kdo ji vyléčí.
„Hurikáne,“ zašeptala jsem. „Chci pro Prim tu kozu.“
Vlastnictví dojné kozy může ve Dvanáctém kraji z gruntu změnit váš život. Kozy dokážou žít takřka ze všeho. Louka je pro ně dokonalou pastvinou a poskytnou až dva litry mléka denně. Mléka, které se dá pít, ze kterého můžete vyrábět sýr, nebo je prodat. Dokonce to ani není proti zákonu.
„Je ošklivě zraněná,“ podotkl Hurikán. „Radši bychom si ji měli líp prohlédnout.“
Přišli jsme blíž, koupili jsme si společně hrnek mléka a zastavili jsme se nad kozou, jako by nás mírně zaujala.
„Nechte ji na pokoji,“ ozval se majitel.
„Jenom se díváme,“ odpověděl Hurikán.
„Tak se dívejte rychle. Brzy půjde pod kudlu. Skoro nikdo nechce kupovat její mléko, a i pak platí jenom poloviční cenu,“ řekl muž.
„Co vám za ni nabízí řezník?“ zeptala jsem se.
Muž pokrčil rameny. „Počkejte a uvidíte.“ Otočila jsem se a spatřila jsem, jak k nám přes náměstí míří Ruba. „Klika, že jste se ukázala,“ řekl jí Kozí dědek, když k nám dorazila. „Tahle holka už si brousí zuby na vaši kozu.“
„Ne, jestli už je zadaná,“ krčím rameny nedbale.
Ruba mě přejela pohledem a pak se zamračila na zvíře. „Není. Podívejte se na to rameno. Vsadím se, že půlka těla bude moc shnilá i na klobásy.“
„Cože?“ zaprotestoval Kozí dědek. „Přece jsme se dohodli.“
„Dohodli jsme se na zvířeti s několika otisky zubů. Ne na tomhle. Prodejte ji klidně té holce, jestli je dost pitomá, aby si ji koupila,“ řekla Ruba. Když odcházela, ještě jsem zahlédla, jak na mě významně mrkla.
Kozí dědek šílel vztekem, ale pořád se potřeboval zbavit zraněné kozy. Trvalo půl hodiny, než jsme se shodli na ceně. To už se kolem nás shromáždil docela velký dav lidí, kteří rozdávali rozumy. Byl to skvělý obchod, pokud koza přežije; byla jsem oloupena za bílého dne, pokud uhyne. Lidé zaujímali různá stanoviska, ale já jsem si prostě vzala kozu.
Hurikán navrhl, že ji ponese. Myslím, že chtěl taky vidět Primin výraz. V záchvatu rozverného veselí jsem koupila růžovou mašli a zavázala ji koze kolem krku. Pak jsme spěchali k nám domů.
Měli jste vidět Priminu reakci, když jsme vkročili do dveří. Nezapomeňte, že moje sestra plakala, aby zachránila toho hrozného kocoura, Pryskyřníka. Tentokrát zároveň plakala a smála se. Moje matka si nebyla tak jistá, jestli to byl dobrý nápad, když si prohlédla zranění, ale obě se pustily do práce, mlely bylinky a vařily lektvary, které lily zvířeti do krku.
„To vypadá, že jsi nepadla daleko od stromu,“ poznamenává Peeta. Málem jsem zapomněla, že tu vůbec je.
„Vůbec ne, Peeto. Ony jsou pravé kouzelnice. Ta koza by nedokázala zemřít, ani kdyby se snažila,“ říkám. Pak se ale koušu do jazyka, protože si uvědomuji, jak to asi muselo znít Peetovi, který umírá kvůli mému neumělému felčarství.
„Neboj, já se nesnažím,“ žertuje. „Dovyprávěj ten příběh.“
„To je celé. Prim dala koze jméno Dáma. Ještě si vzpomínám, že tu noc trvala moje sestra na tom, že s ní bude spát na dece vedle ohniště. A těsně předtím, než usnuly, jí Dáma olízla obličej, jako by jí dávala polibek na dobrou noc nebo tak něco,“ říkám. „Hned první den si ji zamilovala.“
„Pořád měla kolem krku tu růžovou mašli?“ ptá se Peeta.
„Asi ano,“ krčím rameny. „Proč?“
„Jenom se pokouším si to představit,“ říká hloubavě. „Chápu, proč je to pro tebe tak šťastná vzpomínka.“
„Inu, věděla jsem, že ta koza bude hotový zlatý důl,“ říkám.
„Jasně, samozřejmě jsem měl na mysli tohle, a ne trvalou radost, co jsi poskytla sestře, kterou miluješ tolik, že jsi zaujala její místo při sklizni,“ utrousí Peeta suše.
„Ta koza si na sebe vydělala. Zaplatila se mockrát,“ trvám na svém povýšeným tónem.
„Určitě by si netroufla zachovat se jinak, když jsi jí zachránila život,“ říká Peeta. „Já mám v úmyslu udělat totéž.“
„Opravdu? A co že jsi mě stál?“ ptám se.
„Plno problémů. Neboj. Všechno ti splatím,“ říká.
„Mluvíš nesmysly,“ vrtím hlavou a sahám mu na čelo. Horečka neustupuje, ale naopak sílí. „Už jsi ale o něco chladnější.“
Zvuk trubky mě leká. Vmžiku stojím na nohou u vchodu do jeskyně, aby mi neunikla jediná slabika. Je to můj nový nejlepší přítel, Claudius Templesmith, a jak jsem očekávala, zve nás k hostině. My nemáme zase takový hlad a já už nad jeho nabídkou mávám rukou, když dodává: „Ovšem pozor. Někteří z vás možná v tuto chvíli odmítají mé pozvání. Tohle však není obyčejná hostina. Každý z vás něco zoufale potřebuje.“
To je pravda. Zoufale potřebuji lék na Peetova zranění.
„Každý z vás to najde v batohu, označeném číslem vašeho kraje za svítání u Rohu hojnosti. Dobře si rozmyslete případné odmítnutí. Pro některé je to jejich poslední naděje,“ uzavírá Claudius.
Jeho slova zůstávají viset ve vzduchu. Nadskakuji, když mě Peeta zezadu chytá za rameno. „Ne,“ říká. „Nebudeš kvůli mně riskovat život.“
„Kdo říká, že mám něco takového v úmyslu?“ odsekávám.
„Takže nepůjdeš?“ ujišťuje se.
„To víš, že nepůjdu. Nepovažuj mě za takového pitomce. Myslíš, že se poženu do otevřené bitky s Catem, Kordetou a Mlatem? Nebuď hloupý,“ říkám a pomáhám mu zpátky do lehu. „Nechám je, ať si to spolu vyřídí, a uvidíme, čí obličej bude zítra na obloze. Pak vymyslíme nějaký další plán.“
„Jsi špatná lhářka, Katniss. Nechápu, jak jsi mohla tak dlouho přežít.“ Začíná mě napodobovat. „Věděla jsem, že ta koza bude hotový zlatý důl. Už jsi o něco chladnější. To víš, že nepůjdu.“ Vrtí hlavou. „Nikdy nehraj karty o peníze. Přišla bys o poslední pětník,“ dodává.
Brunátním hněvem. „Tak dobře, půjdu tam, a ty mě nemůžeš zarazit!“
„Mohu tě sledovat. Aspoň kus cesty. Možná se nedostanu až k Rohu hojnosti, ale jestli budu křičet tvoje jméno, vsadím se, že mě někdo najde. A pak budu určitě mrtvý,“ říká.
„Na té noze neujdeš ani sto metrů,“ upozorňuji ho.
„Mohu se plazit,“ říká Peeta. „Jestli půjdeš, půjdu taky.“
Je dost tvrdohlavý a možná i dost silný, aby svůj plán uskutečnil. Vyrazí za mnou s křikem do lesa. I kdyby ho nenašel splátce, mohlo by ho objevit něco jiného. Nemůže se bránit. Budu ho pravděpodobně muset zazdít v jeskyni, abych vůbec mohla jít. A kdoví, jak mu ublíží nadměrná námaha.
„A co mám dělat? Sedět tady a sledovat, jak umíráš?“ ptám se. Musí vědět, že to nepřichází v úvahu. Publikum by mě nenávidělo. A upřímně řečeno bych se nenáviděla sama, kdybych se o nic ani nepokusila.
„Já nezemřu. Slibuji. Jestli mi slíbíš, že tam nepůjdeš,“ říká.
Jsme v patové situaci. Vím, že ho nepřesvědčím, a proto to ani nezkouším. Zdráhavě předstírám, že přistupuji na jeho hru. „Pak mě ale musíš poslouchat. Pít dost vody, budit mě, kdy ti řeknu, a sníst polévku do poslední lžíce, bez ohledu na to, jak je odporná!“ vymiňuji si.
„Souhlasím. Už je hotová?“ ptá se.
„Počkej tady,“ říkám. Vzduch je mnohem chladnější, i když slunce ještě svítí. Nemýlím se v odhadu, že tvůrci her nějak ovlivňují teplotu. Uvažuji, jestli tou zoufale potřebnou věcí pro někoho není teplá přikrývka. Polévka je ale v železném kotlíku stále teplá. A dokonce ani nechutná tak hrozně.
Peeta jí bez odmlouvání, a dokonce vyškrabuje kotlík lžící, aby ukázal, jak mu jídlo chutnalo. Bez ustání taky chválí moje kuchařské umění, což by mě potěšilo, kdybych nevěděla, co dokáže s lidmi provést horečka. Je to jako poslouchat Haymitche těsně předtím, než ho další dávka alkoholu opije do němoty. Dávám mu lék proti horečce, než úplně ztratí rozum.
Když odcházím k potůčku umýt nádobí, dokážu myslet na jediné: že Peeta zemře, pokud se nevypravím na tu hostinu. Udržím ho naživu ještě den nebo dva, ale pak infekce dospěje k jeho srdci, mozku nebo plícím a bude po všem. A já zůstanu sama. Znovu. Sama proti ostatním.
Jsem tak zabraná do myšlenek, že si málem ani nevšimnu padáčku, který se snáší k zemi těsně kolem mě. Skáču po něm, vytahuji ho z vody a odtrhuji stříbrnou látku, abych se dostala k lahvičce. Haymitch to dokázal! Získal lék – netuším jak, snad přesvědčil stádečko romantických pošetilců, aby rozprodali rodinné šperky – a já mohu zachránit Peetu! Je to ale jenom malinká lahvička. Musí to být hodně silný lék, aby uzdravil někoho tak nemocného, jako je Peeta. Projíždějí mnou první pochyby. Vytahuji zátku a čichám si k obsahu dárku. Má radost je ta tam. Jakmile ucítím nechutně sladkou vůni. Jen pro jistotu kapku špičkou jazyka. Není pochyb: je to sirup na spaní. Běžný lék ve Dvanáctém kraji. Oproti ostatním lékům poměrně levný, ale velice návykový. Takřka všichni si ho čas od času vezmou. I my ho doma trochu máme. Matka ho dává hysterickými pacientům, aby je uspala a mohla jim zašít ošklivou ránu, zklidnila nebo jen aby pomohla někomu trpícímu bolestmi přežít noc. Stačí jen maličko. Takhle velká lahvička by Peetu uspala i na celý den, ale k čemu to je? Mám sto chutí hodit Haymitchův poslední dárek vztekle do potůčku, ale pak mi to dojde. Celý den? To je víc, než potřebuji.
Rozmačkávám hrst bobulí, aby aspoň zčásti zamaskovaly chuť sirupu, a přidávám ještě pro jistotu pár mátových listů. Pak se vracím do jeskyně. „Přinesla jsem ti něco na zub. Kousek dál po proudu jsem našla další keříček.“
Peeta otvírá ústa a bez váhání polyká první lžičku. Mírně se mračí. „Jsou hodně sladké.“
„Ano, tyhle bobule jsou plné cukru. Matka z nich dělá marmeládu. Ty jsi je ještě nikdy nejedl?“ ptám se a dávám mu do úst druhou lžičku.
„Ne,“ odpovídá zmateně. „Ale ta chuť mi něco připomíná. Cukrové bobule?“
„Na trhu je moc často neseženeš a rostou jenom divoce,“ vykládám. Peeta polyká třetí lžičku. Zbývá poslední.
„Jsou sladké jako sirup,“ podotýká a bere si ode mě poslední lžičku. „Sirup.“ Vtom pochopí, jaká je pravda. Zacpávám mu ústa a nos dlaní, aby musel polknout a nemohl poslední dávku vyplivnout. Snaží se přimět sám sebe ke zvracení, jenže už je pozdě a on se propadá do spánku. V jeho očích si ale přesto čtu, že jsem se dopustila neodpustitelné špatnosti.
Sedám si na paty a dívám se na něj se směsí smutku a uspokojení. Po bradě mu stéká šťáva z bobulí a já ji otírám. „Kdo že neumí lhát, Peeto?“ říkám, ačkoliv mě nemůže slyšet.
Na tom nesejde. Zbytek Panemu mě slyší.