17. kapitola

Dopad na udusanou půdu mi vyráží dech. Batoh nijak zvlášť nepomáhá zmírnit náraz. Toulec se naštěstí zachytil v ohbí lokte, takže se neroztříštil, ani mi nevymkl rameno. Luk držím stále v rukách před sebou. Země se otřásá dalšími explozemi. Neslyším je. Momentálně neslyším vůbec nic. Jablka ale určitě odpálila dostatek min a rozmetané trosky spustily zase další. Zakrývám si obličej pažemi, zatímco na mě a kolem mě dopadají kusy rozbitých předmětů. Vzduch se plní štiplavým dýmem, což není zrovna nejlepší lék pro člověka, který se pracně snaží znovu popadnout dech.
Zhruba po minutě se půda přestává otřásat. Převaluji se na bok a povoluji si kratičkou chvilku uspokojení při pohledu na doutnající trosky, jež zbývají z pyramidy. Z toho profíci nezachrání vůbec nic.
Musím odtud vypadnout, pomyslím si. Určitě se sem co nejrychleji vracejí. Jakmile se ale zvedám na nohy, dochází mi, že únik nebude tak snadný. Točí se mi hlava. Ne jen tak trochu, ale natolik, že mi před očima víří stromy a půda se mi vzdouvá ve vlnách pod nohama. Dělám několik vrávoravých kroků a dopadám tvrdě na dlaně a kolena. Čekám pár minut, až se vzpamatuji, ale můj stav se nelepší.
Začínám panikařit. Tady nemohu zůstat. Nutně musím utéct. Jenže nemohu chodit a neslyším. Pokládám si dlaň na levé ucho, které jsem měla natočené směrem k výbuchu, a vidím, že na ní zůstává krev. Ohluchla jsem? To pomyšlení mě děsí. Jako lovec se spoléhám na sluch stejně jako na zrak, možná dokonce ještě víc. Nesmím ale dávat najevo strach. Teď jsem nepochybně na všech obrazovkách v celém Panemu.
Hlavně za sebou nenechávat krvavou stopu, říkám si, s námahou si přetahuji kapuci přes hlavu a svazuji šňůrky ztuhlými prsty, které odmítají poslušnost. Krev by se měla vsakovat do látky. Nemohu jít, ale co kdybych lezla po čtyřech? Opatrně vyrážím kupředu. Ano, pokud postupuji velice pomalu, dokážu lézt. Les ovšem neposkytuje dostatečnou ochranu. Má jediná naděje spočívá v tom, že se vrátím k Routině houštině a schovám se v listoví. Nesmějí mě zastihnout, jak se plazím na otevřeném prostranství. Nejenže by mě zabili – určitě by mě čekala dlouhá a bolestná smrt v Catových rukách. Pomyšlení na to, jak by něco takového musela sledovat Prim v televizi, mě motivuje k urputné snaze dosáhnout skrýše.
Další výbuch mě sráží na obličej. Nějaká osamělá mina, kterou odpálila hroutící se bedna. Totéž se stane ještě dvakrát. Připomíná mi to těch několik kukuřičných zrn, která vždycky prasknou jako úplně poslední, když si doma děláme s Prim nad ohněm popkorn.
Říct, že dosahuji houštiny na poslední chvíli, je ještě hodně mírné vyjádření. Právě jsem se dovlekla do houštiny u paty stromů, když se na otevřené prostranství vřítí Cato, vzápětí následovaný svými společníky. Jeho vztek je tak obrovský, že by vypadal komicky – takže lidé si opravdu ve vzteku rvou vlasy a buší do země pěstmi –, kdybych nevěděla, že je namířen proti mně a proti tomu, co jsem mu provedla. Když se k tomu připočte má neschopnost utéct či se jakkoliv bránit, výsledkem je, že jsem vyděšená do hloubi duše. Jsem ráda, že mě v úkrytu nemohou kamery zabírat zblízka, protože si koušu nehty a ze všech sil se snažím ovládnout aspoň natolik, abych necvakala zuby.
Splátce ze Třetího kraje hází do trosek kameny a zřejmě prohlásil všechny miny za vybuchlé, protože se profíci blíží k tomu, co zbývá z jejich zásob.
Cato si vybíjí hněv kopáním do dýmajících beden, zatímco ostatní hledají mezi troskami něco, co by se dalo zachránit. Nic ale nenacházejí. Chlapec ze Třetího kraje odvedl až příliš dobrou práci. Catovi to zřejmě dochází rovněž, protože se k němu vrhá, podle všeho na něj něco křičí. Jeho oběť má čas jen se otočit a pokusit se vyběhnout, než ji Cato chytá zezadu do kravaty. Vidím, jak se na Catoyě paži napínají svaly, když trhá chlapcovou hlavou ke straně.
Vmžiku je po všem. Chlapec ze Třetího kraje je mrtvý.
Ostatní dva profíci se podle všeho snaží Cata uchlácholit. Vidím, že se Cato chce vrátit do lesa, ale ostatní dva ukazuji k nebi. Jsem z toho zmatená, dokud se mi nerozbřeskne: No jistě. Myslí si, že ať už ty exploze způsobil kdokoliv, je po smrti. Nevědí o šípech a jablkách. Předpokládají, že nastražená past byla příliš účinná, ale splátce, který ji aktivoval, přitom zahynul. Jestli se ozval následný výstřel z děla, mohli ho snadno přeslechnout mezi pokračujícími explozemi. Rozervané zbytky zloděje odneslo vznášedlo. Profíci se stahují na opačnou stranu jezera, aby tvůrci her mohli vyzvednout tělo chlapce ze Třetího kraje. A pak čekají.
Předpokládám, že zní výstřel z děla. Objevuje se vznášedlo a odnáší mrtvého chlapce. Slunce se sklání za obzor. Stmívá se. Na obloze vidím emblém Kapitolu a vím, že jistě hrají hymnu. Nastává chvíle tmy. Ukazují fotografii chlapce ze Třetího kraje. Pak i snímek chlapce z Desátého kraje, který jistě zemřel dnes ráno. Znovu se objevuje emblém. Teď to tedy vědí. Původce výbuchu přežil. Ve světle emblému vidím, jak si Cato a ta dívka z Druhého kraje berou brýle pro noční vidění. Kluk z Prvního kraje zapaluje větev stromu jako pochodeň, která ozařuje ponuré odhodlání, jež se jim všem zračí ve tvářích. Profíci vyrážejí do lesa na lov.
Hlava se mi točí o něco méně, a ačkoliv na levé ucho neslyším vůbec nic, v pravém se mi ozývá zvonění, což mi připadá jako dobré znamení. Nemá však smysl, abych opouštěla svůj úkryt. Jsem tady, na scéně zločinu, stejně v bezpečí jako kdekoliv jinde. Profíci si patrně myslí, že pachatel má před nimi dvě či tři hodiny náskok. Přesto uplyne dlouhá doba, než se odvažuji pohnout.
Nejprve vytahuji svoje vlastní brýle a nasazuji si je. Trochu se uklidňuji, když mi funguje aspoň jeden z loveckých smyslů. Lokám si vody a omývám si krev z ucha. Bojím se, že by vůně masa mohla přilákat nezvané dravce – čerstvá krev už je dost zlá sama o sobě –, a jím jenom listy, kořínky a bobule, které jsme nasbíraly s Routou.
Kdepak je můj malý spojenec? Vrátila se na místo setkání? Dělá si o mě starosti? Obloha aspoň jasně ukázala, že jsme obě naživu.
Probírám na prstech přežívající splátce. Kluk z Prvního kraje, oba z Druhého, Liška, oba z Jedenáctého a oba z Dvanáctého. Jen osm. Sázkařská horečka v Kapitolu jistě vrcholí. Určitě promítají speciální pořady o nás všech. Pravděpodobně dělají rozhovory s našimi přáteli a rodinami. Je to už dávno, co se soutěžící z Dvanáctého kraje dostal mezi posledních osm. A teď tu jsme hned dva. Podle Catových slov ale Peeta umírá. Ne že by na Catův odhad bylo spolehnutí. Copak zrovna nepřišel o všechny zálohy?
Nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou, Cato, říkám si v duchu. Teď už doopravdy.
Zvedá se chladný větřík. Sahám po spacím pytli, dokud mi nedochází, že jsem ho nechala Routě. Měla jsem si vyzvednout další, ale vzhledem k těm minám a všemu dalšímu jsem zapomněla. Začínám se chvět. Vyhrabávám si v houštině důlek a překrývám se listy a borovým jehličím. Pořád mrznu. Rozkládám si přes trup plastovou fólii a umísťuji batoh tak, aby mě chránil před větrem. Už je to o trochu lepší. Nacházím v sobě stále více soucitu a pochopení pro tu dívku z Osmého kraje, která si o první noci zapálila oheň. Teď musím zatnout zuby já vydržet do rána. Házím přes sebe další listy a jehličí. Paže schovávám do bundy, přitahuji kolena k hrudi a nějak se mi daří usnout.
Když otvírám oči, svět mi připadá zvláštní a trvá mi minutu, než si uvědomuji, že už dávno vyšlo slunce a já mám na očích brýle pro noční vidění. Sedám si a uklízím je. Od jezera ke mně doléhá smích a okamžitě znehybním. Smích zní sice zkresleně, ale skutečnost, že ho vůbec slyším, znamená, že se mi vrací sluch. Ano, na pravé ucho znovu slyším, ačkoliv mi v něm dosud zvoní. Pokud jde o levé ucho, aspoň přestalo krvácet.
Vyhlížím mezi listovím. Bojím se, že se vrátili profíci a že tu kvůli nim uvíznu. Ne, je to Liška, která stojí v troskách bývalé pyramidy ze zásob a směje se. Je chytřejší než profíci a nachází v popelu přece jen několik užitečných věcí. Kovový kotlík. Ostří nože. Její veselí mě ohromuje, ale pak si uvědomuji, že po zničení zásob profíků může mít opravdovou šanci na vítězství. Stejně jako my ostatní. Napadá mě, jestli se jí nemám ukázat a přibrat ji jako druhého spojence proti smečce profíků. Pak si to ale rozmyslím. Na jejím mazaném úsměvu mě něco přesvědčuje, že pakt s Liškou by mi nakonec vynesl nůž do zad. V další chvíli proto uvažuji, jestli není naopak vhodná doba, abych ji zastřelila. Liška ale něco zaslechla. Nikoliv mě, protože odvrací hlavu a sprintuje do lesa. Čekám. Nikdo a nic se neobjevuje. Pokud se však Liška domnívá, že se blíží nebezpečí, možná bych odtud měla taky zmizet. Kromě toho se těším, až povím Routě o té pyramidě.
Jelikož nemám tušení, kde jsou profíci, usuzuji, že se mohu vracet podél potůčku. Pospíchám s lukem připraveným k výstřelu a s kusem koroptvice v druhé ruce, protože mám hlad jako vlk a nechci se spokojit jen s listy a bobulemi. Potřebuji tuk a bílkoviny z masa. Cestou k potůčku se neděje nic pozoruhodného. Jakmile dorážím k vodě, doplňuji ji do láhve a myji se, přičemž obzvláštní pozornost věnuji poraněnému uchu. Posléze pokračuji do kopce, s potůčkem jako průvodcem. Na jednom místě narážím na stopy bot v bahně. Byli tu profíci, ale už je to nějakou dobu. Stopy jsou hluboké, protože byly vytlačeny do měkkého bláta, ale teď na slunci téměř zcela vyschly. Na vlastní šlépěje jsem si nedávala přílišný pozor, neboť jsem se spoléhala na to, že jsem dostatečně lehká a zbytek zakryje borové jehličí. Nyní si zouvám boty i ponožky a pokračuji bosá potůčkem.
Studená voda má na mé tělo osvěžující účinky. Daří se mi střelit dvě ryby, které v tomto pomalu tekoucím potůčku představují snadnou kořist, a jednu jím hned za syrova, přestože jsem právě měla koroptvici. Druhou schovávám pro Routu.
Pozvolna a postupně mi přestává zvonit v pravém uchu, nakonec nepříjemný zvuk zcela mizí. Uvědomuji si, že si pravidelně sahám na levé ucho a pokouším se mimoděk setřást to, co mu brání ve vnímání zvuků. Pokud dochází k nějakému zlepšení, je tak nepatrné, že ho neregistruji. Nedokážu si zvyknout na poloviční hluchotu. Vyvolává ve mně pocit, že jsem vychýlená z rovnováhy a při případném útoku zleva více zranitelná. Dokonce slepá. Pořád otáčím hlavu postiženým směrem, zatímco se pravé ucho pokouší nahrazovat nicotu v místě, odkud ještě včera do mého mozku neustále proudily informace. Čím delší čas ubíhá, tím menší mám naději, že se uzdravím.
Přicházím na místo našeho prvního setkání a jsem si jistá, že tu nikdo nebyl. Žádná známka po Routě, ani na zemi, ani v okolních stromech. To je zvláštní. Teď už by se sem měla vrátit, protože je skoro poledne. Noc bezpochyby strávila někde v koruně stromu. Co jiného by mohla dělat, když nemá světlo a profíci s nočními brýlemi pročesávají les? A třetí oheň, který měla rozdělat, ačkoliv jsem se včera večer zapomněla podívat, jestli opravdu hoří, byl nejdál od našeho místa. Asi jen při zpáteční cestě postupuje opatrně. Přála bych si, aby si pospíšila, protože se tu nechci zdržovat příliš dlouho. Odpoledne jsem se chtěla, přesunout na nějaké vyvýšené místo a cestou lovit. Teď však nemohu dělat nic jiného, než čekat.
Omývám z bundy a vlasů krev a oplachuji si zranění, jejichž seznam se stále rozrůstá. Popáleniny jsou už mnohem lepší, ale přesto je potírám mastí. Nejdůležitější je, aby se u mě nerozvinula infekce. Jím druhou rybu. Na horkém slunci by dlouho nevydržela, ale nemělo by být obtížné ulovit pro Routu oštěpem pár dalších. Jen kdyby se už ukázala.
Na zemi si připadám příliš zranitelná, zejména nyní s poškozeným sluchem, a proto lezu na strom. Jestli se objeví profíci, budu mít vynikající stanoviště, odkud po nich mohu střílet. Slunce postupuje pomalu. Čas si krátím různými úkony. Žvýkám léčivé listy a přikládám je na bodnutí, která již splaskla, ale jsou dosud na dotyk citlivá. Češu si vlhké vlasy prsty a splétám je do copu. Znovu si obouvám a šněruji boty. Kontroluji luk a zbývajících devět šípů. Opakovaně zkouším šustit listy těsně vedle levého ucha, ale stále nic neslyším.
Přes koroptvici i obě ryby mi kručí v žaludku a vím, že budu mít to, co ve Dvanáctém kraji označujeme jako „dutý den“. Den, kdy nezáleží na tom, co všechno sníte, stejně nemáte dost. Všechno ještě zhoršuje nutnost sedět na stromě a čekat, a tak se rozhoduji, že se svému hladu poddám. Jistě jsem v aréně zhubla o několik kilo a potřebuji kalorie navíc. A luk a šípy zvyšují mou sebedůvěru ohledně vyhlídek na získání potravy v budoucnu.
Pomalu loupu a jím hrst ořechů. Poslední sušenku. Krk koroptvice. Ten mě na chvíli zaměstnává, protože trvá dlouho, než ho oberu dočista. Nakonec si dávám ještě křidélko a je po koroptvici. Mám ale dutý den a i po tom všem sním o dalším jídle. Zejména o bohatých chodech a pokrmech v Kapitolu. O kuřeti ve smetanové omáčce s pomeranči. O dortech a pudinku. O chlebu s máslem. O nudlích v zelené omáčce. O dušeném jehněčím mase se sušenými švestkami. Žvýkám několik mátových listů a v duchu se napomínám. Musím to překonat. Máta je dobrá, protože po večeři často pijeme mátový čaj, takže vyvolává v mém žaludku dojem, že je po jídle. Aspoň trochu.
Klátím nohama v koruně stromu, vyhřívám se na slunci s ústy plnými máty a s lukem a šípy vedle sebe… Od uvedení do arény jsem nebyla takhle uvolněná. Jen kdyby se ukázala Routa, abychom se mohly vydat na cestu. Jak se postupně stmívá, roste i můj neklid. Pozdě odpoledne se rozhoduji, že se ji vydám hledat. Přinejmenším se mohu podívat na místo, kde měla zapálit třetí oheň, a zjistit, jestli nenajdu něco, co by mi řeklo, kde je teď.
Předtím ještě rozhazuji kolem starého ohniště několik mátových listů. Nasbíraly jsme je kus cesty odtud, takže Routa pochopí, že jsem tu byla, zatímco profíci z nich nic nevyčtou.
Za necelou hodinu se ocitám na místě, kde měla podle dohody rozdělat třetí hranici, a hned vím, že se něco stalo. Je tu pečlivě sestavená hranice dřeva, ale nikdo ji nepodpálil. Routa si připravila hranici, ale už se k ní nedostala. Někde mezi druhým sloupem dýmu, který jsem spatřila před vyhozením zásob do povětří, a tímhle místem nastaly potíže.
Musím si připomínat, že je stále naživu. Nebo není? Mohl se někdy v časných ranních hodinách, kdy jsem i na pravé ucho ještě skoro neslyšela, ozvat výstřel z děla signalizující její smrt? Objeví se dnes večer na obloze její tvář? Ne, odmítám tomu uvěřit. Jsou stovky jiných vysvětlení. Mohla zabloudit. Mohla narazit na smečku šelem nebo jiného splátce, například Mlata, a musela se schovat. Ať už se stalo cokoliv, jsem si téměř jistá, že uvízla někde mezi druhým ohněm a nepodpálenou hranicí u mých nohou. Něco ji drží v šachu v koruně stromu.
Musím se jít podívat.
Cítím úlevu, že mohu konečně něco podnikat, poté, co jsem celé odpoledne jen tak nečinně seděla. Tiše se plížím stíny, ale nic nevzbuzuje moje podezření. Nikde žádná známka zápasu, žádné narušení vrstvy jehličí na zemi. Zastavuji se pouze na chvilku, protože něco slyším. Nakláním hlavu ke straně, abych se ujistila, že netrpím přeludy, ale ozývá se to znovu. Reprodrozd prozpěvuje Routinu čtyřtónovou melodii. Tu, která znamená, že je Routa v pořádku.
Usmívám se a postupuji ve směru ptáka. Další kousek přede mnou přebírá štafetu a zpívá tentýž popěvek. Routa je tu melodii musela naučit nedávno. Jinak by mezitím začali zpívat něco jiného. Zvedám oči do korun stromů a hledám nějaké známky její přítomnosti. Polykám a tiše notuji tentýž popěvek, aby pochopila, že se ke mně může bezpečně připojit. Jeden z reprodrozdů opakuje moji melodii. A v tu chvíli slyším výkřik.
Jde o dětský křik, o křik mladé dívky, a v aréně není nikdo jiný kromě Routy, kdo by mohl takhle volat. Dávám se do běhu, i když vím, že se může jednat o past a že na mě možná čekají všichni tři profíci. Nemohu si pomoct. Ozývá se další výkřik a tentokrát mě Routa volá jménem: „Katniss! Katniss!“
„Routo!“ volám v odpověď, aby věděla, že jsem nablízku. Tím se to dozvědí i oni a já doufám, že ta holka, která na ně zaútočila hnízdem sršáňů a po výcviku dostala dosud nevysvětlených jedenáct bodů, odvrátí jejich pozornost od malé Routy. „Routo! Už jdu!“
Když vybíhám na mýtinu, Routa leží na zemi, beznadějně zamotaná v síti. Stačí ještě protáhnout ruku okem a vyslovit mé jméno, než jí do břicha vnikne oštěp.