16. kapitola

Routa se mi rozhodla plně důvěřovat. Vím to, protože ihned po skončení hymny se choulí ke mně a usíná. Ani já o ní nijak nepochybuji, a nedělám proto žádná bezpečnostní opatření. Kdyby mě chtěla zabít, stačilo zmizet z toho stromu a neupozorňovat mě na hnízdo sršáňů. Hluboko v mém mozku stále hlodá zjevná skutečnost, že obě vyhrát nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že zatím pravděpodobnost hraje v neprospěch našeho přežití, daří se mi tuto myšlenku zatlačit do pozadí.
Kromě toho mou pozornost rozptyluje poslední nápad o zásobách profíků. Musíme s Routou přijít na způsob, jak zničit jejich jídlo. Jsem si celkem jistá, že pak budou mít plné ruce práce s tím, aby se uživili. Strategie profesionálních splátců tradičně spočívá v tom, že se hned na začátku zmocní veškerého jídla a pak už si s ním nedělají starosti. V letech, kdy si ho neuhlídali – jednou ho zničila skupina ohavných plazů, jindy ho zase odnesla povodeň vyvolaná tvůrci her –, obvykle zvítězili splátci z jiných krajů. Skutečnost, že profíci byli během dorůstání lépe živeni, se pak stává spíše přítěží, protože neumějí mít hlad, na rozdíl ode mě a Routy.
Jsem ale příliš vyčerpaná, abych vymyslela podrobný plán ještě dnes večer. Moje zranění se hojí, mysl mám stále trochu zastřenou od sršáního jedu a Routa vedle mě, s hlavou položenou na mém rameni, mi poskytuje pocit bezpečí. Poprvé si uvědomuji, jak osaměle jsem si v aréně připadala. Jak povzbudivá a uklidňující může být přítomnost jiné lidské bytosti. Poddávám se ospalosti a usínám s předsevzetím, že zítra se všechno změní. Zítra si budou muset krýt záda naopak profíci.
Ze spánku mě vytrhuje rána z děla. Obloha se začíná rozjasňovat a ptáci už zpívají. Routa sedí na protější větvi a něco drží v dlaních. Čekáme a posloucháme, jestli se ozvou další výstřely, ale je ticho.
„Kdo myslíš, že to byl?“ Nemohu si pomoct a musím myslet na Peetu.
„Nevím. Mohl to být kdokoliv,“ říká Routa. „Asi se to dozvíme večer.“
„Kdo tedy ještě zbývá?“ ptám se.
„Kluk z Prvního kraje. Oba splátci z Druhého. Kluk ze Třetího. Mlat a já. A ty a Peeta,“ vypočítává Routa. „To je osm. Počkej, ještě tu je ten kluk z Desátého kraje, ten se špatnou nohou. Ten je devátý.“
Zbývá ještě někdo, ale ani jedna si nedokážeme vzpomenout, o koho jde.
„Zajímalo by mě, jak zemřel ten poslední,“ uvažuje Routa.
„Těžko říct. Ale pro nás je to dobře. Smrt trochu upokojí diváky. Možná budeme mít čas něco podniknout, než tvůrci her usoudí, že se letošní ročník moc vleče,“ říkám. „Co to máš v rukách?“
„Snídani,“ odpovídá Routa a rozevírá dlaně, v nichž drží dvě velká vejce.
„Čí jsou?“ ptám se.
„Nevím to jistě. Tímhle směrem jsou bažiny. Patří nějakému vodnímu ptákovi,“ říká.
Bylo by prima, kdybychom je mohly uvařit, ale nechceme riskovat rozdělávání ohně. Poslední smrt zřejmě můžeme připsat na vrub profíkům, což znamená, že se zmátořili a jsou zpátky ve hře.
Každá si vysrkneme jedno vejce, sníme králičí nohu a pár bobulí. Podle všech měřítek je to dobrá snídaně.
„Připravená?“ ptám se a beru si batoh.
„Na co?“ říká Routa, ale podle toho, jak vyskakuje, je očividně připravená na vše, co navrhnu.
„Dneska sebereme profíkům jídlo,“ odpovídám.
„Opravdu? Jak?“ V očích se jí leskne vzrušení. V tomto ohledu je přesným opakem Prim, pro niž je každé dobrodružství trestem.
„Nemám tušení. Pojď, vymyslíme plán během lovu,“ říkám.
Moc toho neulovím, protože se snažím z Routy vydolovat každý střípek informace o táboře profíků. Špehovala je jenom krátkou dobu, ale je velice všímavá. Tábor si zřídili u jezera a zásoby mají zhruba o třicet metrů dál. Během dne nechávají jednoho splátce, chlapce z Třetího kraje, aby jim je hlídal.
„Kluka z Třetího kraje?“ ptám se. „On s nimi spolupracuje?“
„Ano, zůstává pořád v táboře. Taky dostal žihadlo, když je sršáni pronásledovali až k jezeru,“ říká Routa. „Zřejmě souhlasili, že ho nechají naživu, když jim bude dělat hlídače. Není ale moc velký.“
„Jaké má zbraně?“ zajímám se.
„Nic moc, podle toho, co jsem viděla. Oštěp. Nás by možná dokázal zahnat, ale Mlat by ho snadno zabil,“ odpovídá Routa.
„A jídlo mají jenom na otevřeném prostranství?“ říkám. Přikyvuje. „Na tom něco nesedí.“
„Já vím, ale nedokázala jsem poznat, co přesně,“ krčí rameny Routa. „I kdybys byla schopná se přiblížit k potravinám, jak se jich zbavíš, Katniss?“
„Spálím je. Hodím je do jezera. Poliju je benzinem.“ Šťouchám Routu do břicha, jako to dělávám Prim. „Sníme ho!“ Hihňá se. „Neboj, na něco přijdu. Ničení věcí je mnohem snazší než jejich výroba.“
Chvíli vyhrabáváme kořínky, sbíráme bobule a jedlé listy a tlumenými hlasy se domlouváme na dalším postupu. Taky Routu blíž poznávám: je nejstarší ze šesti dětí, bezmezně ochraňuje mladší sourozence, dává jim svoje příděly a shání potravu na loukách v kraji, kde jsou strážci mnohem přísnější než u nás. Když se jí ptám, co má na světě nejradši, k mému překvapení odpovídá: „Hudbu.“
„Hudbu?“ opakuji. V našem světě řadím hudbu co do užitečnosti někde mezi pentle do vlasů a duhu. Z duhy můžete aspoň odvodit počasí. „Vy máte čas na hudbu?“
„Doma zpíváme. Při práci taky. Proto se mi tak líbí tvůj špendlík,“ říká a ukazuje na reprodrozda, na kterého jsem už znovu úplně zapomněla.
„Taky jsou u vás reprodrozdi?“ ptám se.
„Ach, ano. Několik se jich se mnou docela spřátelilo. Zpíváme si celé hodiny. A nosí ostatním moje vzkazy,“ říká.
„Jak to myslíš?“ divím se.
„Obvykle jsem nejvýš, takže jako první vidím vlajku, která signalizuje čas odpočinku. Mám k tomu zvláštní popěvek,“ vysvětluje Routa. Otvírá ústa a sladkým, čistým hlasem předvádí krátkou melodii. „A reprodrozdi ji pak roznesou po celém sadu. Tak všichni vědí, že je čas přestat,“ pokračuje. „Mohou být i nebezpeční, když se člověk moc přiblíží k jejich hnízdu. Ale to jim nemůžeš zazlívat.“
Odpínám si špendlík a podávám jí ho. „Vezmi si ho. Pro tebe znamená víc než pro mě.“
„Ale ne,“ odmítá Routa a zavírá mi kolem špendlíku prsty. „Líbí se mi na tobě. Podle něj jsem se rozhodla, že ti mohu věřit. Kromě toho mám tohle.“ Vytahuje z košile náhrdelník spletený s nějakého druhu trávy, na kterém se houpá nahrubo vyřezaná dřevěná hvězda. Nebo je to možná květ. „To je můj amulet pro štěstí.“
„Zatím fungoval,“ říkám a připínám si reprodrozda zpátky na košili. „Asi by ses ho měla držet.“
V čase oběda už máme domluvený plán a časně odpoledne hodláme spustit. Pomáhám Routě nasbírat a rozmístit dřevo na první dva ohně. K přípravě třetího bude mít dost času sama. Domlouváme se, že se později setkáme na místě, kde jsme jedly první společné jídlo. Podle potůčku bych ho měla snadno najít. Před odchodem se ještě ujišťuji, že má Routa dostatečnou zásobu jídla a zápalek. Trvám i na tom, aby si vzala můj spací pytel pro případ, že se nestihneme shledat do noci.
„A co ty? Nebude ti zima?“ ptá se.
„Ne, pokud si vezmu jiný spacák u jezera,“ odpovídám. „Nezapomeň, že tady není krádež proti zákonu,“ dodávám s úsměvem.
Na poslední chvíli mě Routa ještě učí svůj signál, kterým rozhlašuje konec denní dřiny. „Možná to nebude fungovat, ale jestli uslyšíš, jak si ho reprodrozdi zpívají, budeš vědět, že jsem v pořádku, jenom se nemohu hned vrátit.“
„Tady jsou reprodrozdi?“ ptám se.
„Ty jsi je neviděla? Jejich hnízda jsou všude,“ říká. Musím připustit, že jsem si jich nevšimla.
„Tak dobře. Jestli půjde všechno podle plánu, uvidíme se na večeři,“ říkám.
Routa mě nečekaně objímá. Váhám jen krátkou chvíli, než jí objetí oplácím.
„Buď opatrná,“ říká mi.
„Ty taky,“ odpovídám. Otáčím se a vracím se k potůčku. Dělám si starosti – kvůli tomu, že Routu zabijí, kvůli tomu, že ji nezabijí a zůstaneme jako poslední dvě soutěžící, kvůli tomu, že ji opouštím, i kvůli tomu, že jsem nechala samotnou Prim. Ne, Prim má matku, Hurikána a pekaře, který slíbil, že ji nenechá trpět hladem. Routa má jenom mě.
Stačí, když budu jednoduše sledovat potůček k místu, kde jsem na něj narazila po útoku sršáňů. Musím ale postupovat obezřetně, protože moje myšlenky se točí kolem nezodpovězených otázek, z nichž většina se týká Peety. Ohlašoval ten výstřel z děla, který zazněl dnes ráno, jeho smrt? A pokud ano, jak zemřel? Rukou profíka? Šlo o pomstu za to, že mě nechal žít? Opět se pokouším vybavit si ten okamžik nad Třpytčiným tělem, kdy se mezi stromy vynořil Peeta. To, že se tak leskl, mě ale vede k pochybnostem o všech dalších smyslových vjemech.
Včera jsem musela kráčet velice pomalu, protože k mělčině, kde jsem se koupala, dorážím za pár hodin. Zastavuji se, abych doplnila zásobu vody, a přidávám další vrstvu bahna na svůj batoh. Zdá se, že si umíněně hodlá zachovat původní oranžovou barvu bez ohledu na to, kolikrát ho maskuji.
Blízkost tábora zbystřuje mé smysly, a čím blíže se dostávám, tím ostražitěji se rozhlížím. Často se zastavuji, abych poslouchala případné nepřirozené zvuky, a šíp mám přiložený k tětivě luku. Nevidím žádné splátce, ale všímám si některých věcí, o nichž se zmínila Routa. Porosty sladkých bobulí. Keř s listy, které zahojily mé štípance. Shluky sršáních hnízd nedaleko od stromu, na který jsem utekla. A taky tu a tam černobílý záblesk křídla reprodrozda ve větvích vysoko nade mnou.
U stromu, pod nímž leží opuštěné sršání hnízdo, se na chvíli zastavuji, abych sebrala odvahu. Routa mi podrobně vysvětlila, jak se mám odtud dostat k místu s nejvýhodnějším výhledem na jezero. Uvědom si to, opakuji si. Teď jsi lovec ty, ne oni. Svírám luk pevněji v prstech a pokračuji v cestě. Docházím k houštině, o které mi říkala Routa, a znovu musím obdivovat její chytrost. Houština roste přímo na okraji lesa, ale husté listoví dosahuje až k zemi, takže mohu lehce pozorovat tábor profíků, aniž by si mě někdo všiml. Přímo přede mnou se rozkládá rovinka, kde hry začala.
Jsou tu čtyři soutěžící. Kluk z Prvního kraje, Cato a dívka z Druhého kraje a taky vychrtlý chlapec s popelavě bledou pletí – to musí být ten ze Třetího kraje. Během pobytu v Kapitolu mi vůbec neuvízl v paměti. Prakticky vůbec si na něj nevzpomínám, ani na jeho kostým, ani na jeho hodnocení po výcviku, ani na jeho rozhovor. I teď, když sedí na zemi a pohrává si s nějakou plastovou nádobou, ho vedle jeho větších a dominantnějších společníků člověk snadno přehlédne. Musí ale pro ně mít nějakou cenu, jinak by ho nenechávali naživu. Jeho přítomnost jen zvyšuje můj zmatek nad tím, proč ho asi profíci ustanovili hlídačem svého tábora a proč ho vůbec ušetřili.
Zdá se, že se všichni čtyři dosud vzpamatovávají z útoku sršáňů. I na dálku vidím jejich velké oteklé boláky. Zřejmě je nenapadlo odstranit z bodnutí žihadla, nebo aspoň neznali listy, které by je mohly uzdravit. Léky z Rohu hojnosti očividně nezabíraly.
Roh hojnosti zůstává na původním místě, ale jeho obsah byl pozorně přebrán. Většina zásob, uložených v bednách, pytlonových vacích a plastových koších, je vyskládána do podoby úhledné pyramidy kus od tábora, ve vzdálenosti, která mi připadá příliš velká. Další jsou roztroušeny kolem obvodu pyramidy podobně jako při začátku her. Nad pyramidou se klene síť, která mi kromě ochrany proti ptákům připadá zcela zbytečná.
Zatím tomu nerozumím. Vzdálenost zásob od tábora, ta síť i přítomnost chlapce z Třetího kraje. Jedna věc je jistá: zničit zásoby nebude tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Ve hře tu je ještě nějaký další faktor a já raději zůstávám na místě, dokud nezjistím, o co se jedná. Odhaduji, že pyramida je zajištěna nějakým druhem pasti. Přemýšlím o zamaskovaných jámách, padacích sítích, o niti, při jejímž přetržení se vetřelci do srdce zabodne otrávená šipka. Možnosti jsou víceméně nekonečné.
Zatímco hloubám nad tím, co bych měla udělat, slyším, jak Cato křičí. Ukazuje nahoru nad stromy, daleko za mě, a aniž bych se otočila, je mi jasné, že Routa zapálila první oheň. Sebraly jsme dost zelených větví, aby byl kouř z ohně daleko vidět. Profíci se okamžitě chápou zbraní.
Začíná dohadování. Je dost hlasité, a tak slyším, že se týká toho, zda chlapec ze Třetího kraje má zůstat tady, nebo jít s nimi.
„Půjde s námi. V lese ho budeme potřebovat a tady už svoji práci stejně odvedl. Zásob se nikdo nemůže ani dotknout, Cato.“
„A co Milovník?“ ptá se kluk z Prvního kraje.
„Pořád vám říkám, že na něj můžete zapomenout. Vím dobře, jak jsem ho zranil. Je zázrak, že ještě nevykrvácel k smrti. V každém případě není ve stavu, aby nás přepadl,“ odpovídá Cato.
Takže těžce zraněný Peeta je někde v lese. Pořád ale netuším, co ho vedlo k tomu, aby zradil profíky.
„Pojďte,“ říká Cato. Podává oštěp chlapci ze Třetího kraje a všichni se vydávají ve směru ohně. Poslední věc, kterou slyším, jsou Catova slova při vstupu do lesa: „Až ji najdeme, zabiju ji sám a nikdo se mi do toho nebude plést.“
Mám silný dojem, že nehovoří o Routě. Routa mu nehodila na hlavu hnízdo se sršáni.
Zůstávám na místě zhruba půl hodiny a snažím se vymyslet, co mám udělat se zásobami. Jedinou výhodou, kterou mi poskytuje luk a šípy, je vzdálenost. Mohu k pyramidě snadno zapálený vyslat šíp – jsem dostatečně dobrá střelkyně, abych jím střelila oko v síti, ale nemám záruku, že zásoby vzplanou. S velkou pravděpodobností šíp jednoduše dohoří a co dál? Ničeho bych nedosáhla a ještě bych jim o sobě prozradila příliš mnoho. Že jsem tu byla, že mám spojence a že umím dobře střílet z luku.
Nemám jinou možnost. Budu se muset přiblížit a zjistit, jestli nepřijdu na to, jak přesně jsou zásoby chráněné. Zrovna se chystám vykročit z úkrytu, když koutkem oka zahlédnu pohyb. Několik set metrů po mé pravici někdo vystupuje z lesa. Na vteřinu mě napadá, že to je Routa, ale pak poznávám Lišku – to je ta zbývající soutěžící s liščí tváří, na kterou jsme si dnes ráno nedokázala vzpomenout. Plíží se na otevřené prostranství. Jakmile usuzuje, že je čistý vzduch, rozbíhá se rychlými, drobnými krůčky k pyramidě. Těsně před kruhem zásob rozházených kolem pyramidy se zastavuje, zkoumá zem a opatrně pokládá chodidla na jedno konkrétní místo. Pak se začíná zvláštními skoky přibližovat k pyramidě. Někdy dopadá kymácivě na jednu nohu, jindy si troufá udělat několik kroků. V jednu chvíli přeskakuje malý kanystr a dopadá na špičky. Odrazila se ale příliš velkou silou a setrvačnost ji vrhá kupředu. Slyším, jak ostře vyjekne, když narazí dlaněmi na zem, ale nic se nestane. Hned se staví na nohy a pokračuje podobným způsobem, dokud nepronikne až k zásobám.
Takže se s tou pastí nemýlím, ale zjevně je mnohem složitější, než jsem si představovala. Taky jsem se nepletla v téhle dívce. Jak prohnaná asi musí být, když objevila bezpečnou cestu k zásobám a dokáže ji bezchybně opakovat. Naplňuje si batoh, bere pár věcí z několika nádob, sušenky z beden i několik jablek z vaku, který visí z tyče vedle nějakého koše. Od každé potraviny krade jen několik kousků, aby nevzbudila podezření. Vzápětí se stejně podivným tancem vrací z kruhu zásob a vybíhá do bezpečí lesa.
Uvědomuji si, že bezděčně skřípu zuby. Liška jen potvrdila, co jsem už tak uhodla. Ale jakou past mohli připravit, že vyžaduje takovou obratnost? Má snad tolik spouští? A proč Liška vyjekla, když se dotkla dlaněmi země? Člověk by si myslel… Pomalu se mi začíná rozsvěcovat. Člověk by si myslel, že čekala, jak jí v každém okamžiku vybuchne země pod nohama.
„Je to zaminované,“ šeptám. Tím se všechno vysvětluje. Ochota profíků nechat zásoby bez hlídání, Liščina reakce i přítomnost chlapce z Třetího kraje, kde mají továrny na televizory, automobily a taky výbušniny. Kde je ale sehnal? V zásobách? Tohle není druh zbraně, jaký tvůrci her obvykle poskytují, protože dávají přednost tomu, když se splátci zabíjejí osobně. Vylézám z křoví a přecházím k jedné kruhové kovové desce, která vyzvedla některého ze soutěžících do arény. Půda kolem ní je rozrytá a udusaná. Miny byly po šedesáti vteřinách odpojeny, ale tomu chlapci ze Třetího kraje se je jistě podařilo znovu aktivovat. Ještě jsem neviděla, že by to někdo udělal. Vsadím se, že to ohromilo samotné tvůrce her.
Třikrát sláva tomu klukovi za to, že převezl organizátory, jenže co si teď mám počít? Zjevně nemohu dojít k zásobám, abych se přitom nevyhodila do povětří. A hořící šíp představuje ještě nesmyslnější nápad než předtím. Miny vybuchují na základě tlaku. Ten tlak taky nemusí být příliš silný. Jednoho roku jakási dívka upustila svůj talisman, malou dřevěnou kouli, když ještě stála na kovové desce, a pak ji museli doslova seškrabovat z okolní půdy.
Mám docela sílu v pažích, takže bych mohla do kruhu zásob hodit nějaký kámen a odpálit… co vlastně? Jednu minu? Spustila by se řetězová reakce, nebo ne? Co když ten kluk ze Třetího kraje rozmístil miny tak, aby výbuch jedné nevedl k explozi dalších? Tím by zabil dvě mouchy jednou ranou: zajistil by ochranu zásob i smrt nezvaného vetřelce. I kdybych přivedla k výbuchu jedinou minu, jistě bych přilákala zpátky všechny profíky. A na co vlastně myslím? Proto je tam ta síť, aby zabránila podobnému útoku. Navíc potřebuji hodit zhruba třicet kamenů naráz, abych odstartovala dostatečně velkou řetězovou reakci, která by zničila veškeré zásoby.
Ohlížím se k lesu. K obloze se vznáší kouř z druhého Routina ohně. Profíci už jistě začínají mít podezření, že jde o lest. Dochází mi čas.
Vím, že existuje řešení a že na něj přijdu, když se budu dostatečně soustředit. Upřeně hledím na pyramidu, na koše a na bedny. Všechny jsou příliš těžké, než abych je dokázala převrátit šípem. Jedna z nich možná obsahuje olej na smažení, a v duchu už začínám oživovat nápad s hořícím šípem, když si uvědomuji, že bych mohla nakonec vyplýtvat všech dvanáct šípů, aniž bych přímo zasáhla zásobu oleje, protože bych jen hádala, na kterou bednu mířit. Uvažuji, jestli bych se neměla pokusit zopakovat Liščin výlet k pyramidě, abych zjistila, jestli tam nenajdu nějaký jiný způsob, ale vtom mi zrak padá na zavěšený vak s jablky. Mohla bych přetnout jeho provaz – copak jsem neudělala totéž ve Výcvikovém centru? Je to velký pytel, ale pořád bude možná stačit na jediný výbuch. Kdybych ovšem dokázala uvolnit jednotlivá jablka…
Už vím, co mám dělat. Přicházím na dostřel a povoluji si na tento úkol obětovat tři šípy. Rozkračuji se, odstiňuji okolní svět, pečlivě mířím. První šíp protrhuje látku vaku kousek pod provazem a zanechává po sobě širokou škvíru. Druhý ji rozšiřuje do podoby velikého otvoru. Když vypouštím třetí šíp, vidím na okraji díry balancovat první jablko. Šíp zasahuje poškozenou pytlovinu a odtrhuje z vaku velký pruh látky.
Vše na okamžik znehybní. V další chvíli se jablka sypou na zem a nastává obrovský výbuch, který mě odhazuje dozadu.