14. kapitola

Sleduji očima, kam míří její ukazováček. Nejprve vůbec netuším, na co mě upozorňuje, ale pak zhruba o pět metrů výše rozeznávám v houstnoucí tmě nezřetelné obrysy. Jenže… čeho? Nějakého zvířete? Zdá se, že je velké zhruba jako mýval, ale visí ze spodní strany větve a jemně se pohupuje ve vánku. Je to něco jiného. Mezi známými zvuky večerního lesa zaznamenám tiché hučení. Vtom mi to dochází. Jde o vosí hnízdo.
Zaplavuje mě strach, ale zachovávám si tolik duchapřítomnosti, abych se nehýbala. Koneckonců nevím, o jaké vosy se jedná. Mohl by to být ten normální typ, který vás nechá na pokoji, pokud se necítí být ohrožen. Tohle jsou ale Hladové hry a normálnost se tu nenosí. Spíš půjde o jednoho z kapitolských mutantů, sršáně. Podobně jako reprodrozdi i tyhle zabijácké vosy vznikly v laboratoři a byly strategicky rozmístěny jako pozemní miny po odbojných krajích. Jsou větší než běžné vosy, mají jasně odlišitelné zlatožluté tělo a žihadlo, po jehož bodnutí vzniká otok o velikosti švestky. Většina lidí nesnese víc než pár žihadel. Někteří zemřou po jediném. I pokud přežijete, halucinace vyvolané sršáním jedem přivedly řadu lidí k šílenství. A je tu ještě jedna věc: tyhle vosy stíhají každého, kdo naruší jejich hnízdo a pokusí se je zabít. Jsou horší než stopařští psi.
Po válce Kapitol zničil všechna hnízda kolem svého města, ale roje v blízkosti krajů byly ponechány neporušené. Patrně jako další připomínka naší prohry, podobně jako Hladové hry. Další důvod, proč se držet uvnitř plotu. Jakmile s Hurikánem narazíme na hnízdo sršáňů, okamžitě se vydáváme opačným směrem.
Visí tedy nade mnou právě sršáni? Ohlížím se znovu na Routu, aby mi pomohla, ale zmizela ve větvích.
Za daných okolností patrně nezáleží na tom, o jaký druh vos se jedná. Jsem zraněná a v pasti. Tma mi poskytuje krátký oddech, ale jen co vyjde slunce, profíci už určitě budou mít připravený nějaký plán, jak mě zabít. Nic jiného jim ani nezbývá, když jsem z nich udělala před zraky diváků pitomce. To hnízdo je zřejmě mou jedinou záchranou. Kdyby se mi je podařilo shodit ze stromu, možná bych unikla. Tím ale zároveň budu riskovat vlastní život.
Pochopitelně se mi nemůže podařit, abych se dostala dostatečně blízko hnízda a odřízla ho. Budu muset upilovat celou větev těsně u kmene. Zubatým ostřím nože by to mohlo jít. Co ale moje ruce? A nevyburcuji řezáním ty létající potvory k aktivitě? A co když profíci odhalí můj plán a přesunou tábor o něco dál? Tím by mi udělali tlustou čáru přes rozpočet.
Uvědomuji si, že nejlepší šance uřezat větev, aniž by si toho někdo všiml, se mi naskytne během hymny. Vylézám ze spacáku, kontroluji, že mám u sebe nůž, a začínám šplhat vzhůru. Už to je samo o sobě nebezpečné, protože větve začínají být hrozivě tenké i na mou váhu, ale vytrvám. Když dorážím k větvi, na níž se nachází hnízdo, hučení zesiluje. Pokud ale jde o sršáně, stále je podivně slabé. To bude tím kouřem, napadá mě. Ten kouř je omámil. Dým byl taky jedinou obranou vzbouřenců proti těmto zmutovaným vosám.
Na obloze se rozzařuje emblém Kapitolu a zní hymna. Teď nebo nikdy, říkám si a začínám řezat. Na pravé ruce mi praskají puchýře, ale nepřestávám tahat nožem sem a tam. Jakmile udělám první zářez, vyžaduje další práce menší úsilí, ale i tak je na samé hranici mých sil. Zatínám zuby a pokračuji. Tu a tam se ohlédnu na nebe. Zaznamenávám, že dnes nezemřel nikdo další. To nevadí. Publikum uspokojí moje zranění i uvěznění na stromě se smečkou profíků pode mnou. Hymna ale pomalu končí a já jsem přeřezala jen tři čtvrtiny tloušťky větve. Hudba končí‚ nebe černá a já musím přestat.
Co teď? Patrně bych mohla dokončit úkol jen po hmatu, ale možná nebude ten nejchytřejší plán. Jestli jsou vosy příliš omámené, jestli se hnízdo zachytí cestou dolů na nižších větvích, jestli se pokusím uniknout, tohle všechno by mohlo být osudným mrháním časem. Lepší bude, když se sem vrátím za úsvitu a shodím hnízdo přímo na svoje nepřátele.
V matné záři svítilen se pomalu vracím ke svému spacáku, kde nacházím to nejmilejší překvapení, jaké mi kdo kdy uchystal. Na spacím pytli leží malá plastová nádoba připevněná ke stříbrnému padáčku. První dárek od sponzorů! Haymitch mi ho určitě nechal poslat během hymny. Nádoba se mi snadno vejde do dlaně. Co to může být? Určitě nejde o jídlo. Odšroubuji víčko a podle vůně poznávám, že jde o nějaký lék. Opatrně se dotýkám povrchu masti. Bolest ve špičce prstu rázem ustává.
„Ach, Haymitchi,“ šeptám. „Děkuji.“ Nevykašlal se na mě. Nenechává mě, abych se starala sama o sebe. Cena léku je jistě nepředstavitelně vysoká. Na koupi této drobné nádoby patrně nepřispěl jeden, ale hned několik sponzorů. Pro mne má rozhodně cenu zlata.
Nořím do nádoby dva prsty a jemně si potírám mastí lýtko. Lék má takřka kouzelné účinky – pouhým dotykem utišuje bolest a nechává za sebou příjemně chladivý pocit. Tohle není žádný lektvar, jaké moje matka vyrábí z lesních bylinek; jde o nejmodernější lék připravený v kapitolských laboratořích. Po ošetření lýtka si vtírám tenkou vrstvu do dlaní. Poté balím nádobu do padáčku a uvelebuji se zpátky ve spacím pytli. Když nyní polevila bolest, nacházím si pohodlnou polohu a okamžitě usínám.
Ještě před úsvitem mě vytrhuje ze spaní pták, který se posadil na větev těsně nade mnou. V šedém ranním šeru si prohlížím dlaně. Lék zbarvil všechny temně rudé skvrny do růžového odstínu dětské pokožky. Noha mě stále pálí, ale mnohem méně než včera. Natírám se další vrstvou masti a tiše si balím věci. Ať už se stane cokoliv, budu se muset přesunout hodně rychle. Také se nutím do toho, abych snědla sušenku i proužek sušeného hovězího a napila se vody. Včera jsem skoro veškerý obsah žaludku vyzvracela a už na sobě začínám cítit účinky hladu.
Pod sebou vidím smečku profíků a Peetu, jak spí na zemi. Podle toho, jak se Třpytka opírá o kmen stromu, odhaduji, že měla hlídkovat, ale přemohla ji únava.
Mhouřím oči a pokouším se proniknout zrakem větvoví vedlejšího stromu, ale nedokážu Routu rozeznat. Upozornila mě na to vosí hnízdo, a proto mi připadá spravedlivé, abych ji na oplátku taky varovala. Navíc pokud dnes zemřu, chci, aby vyhrála právě ona. I kdyby to znamenalo o trochu víc jídla pro mou rodinu, pomyšlení na to, jak korunují Peetu coby vítěze, je pro mě nesnesitelné.
Tlumeným šepotem volám její jméno a okamžitě se objevují její oči. Znovu ukazuje k hnízdu. Zvedám nůž a naznačuji ve vzduchu řezání. Přikyvuje a mizí. Ze sousedního stromu se ozývá šustění. Vzápětí ke mně stejný zvuk doléhá z dalšího stromu. Uvědomuji si, že skáče z jednoho stromu na druhý. Mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Tohle tedy ukázala tvůrcům her? Představuji si, jak poletuje po tréninkovém náčiní, aniž by se dotkla podlahy. Měli jí dát aspoň desítku.
Na východě se objevují první červánky. Už si nemohu dovolit čekat. V porovnání s mukami včerejšího šplhání se mi dnes leze mnohem líp. U větve, na které je zavěšeno hnízdo, přikládám nůž do rýhy a chystám se pokračovat v řezání, když si koutkem oka všímám pohybu přímo na hnízdě. Vidím jasně žluté tělo sršáně, který líně leze po papírově šedém povrchu. Není pochyb, že je pořád trochu omámený, ale už je vzhůru a pohybuje se, což znamená, že brzy budou venku i ostatní. Na dlaních mi vyráží pot v podobě kapek mezi mastí a já se ho snažím co nejlépe osušit do košile. Jestli tu větev neodříznu během několika vteřin, vyletí celé hejno a zaútočí na mě.
Nemá smysl to dál odkládat. Zhluboka se nadechuji, svírám rukojeť nože a co nejsilněji zabírám. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu! Bzučení sílí a slyším, jak sršáni vylétají ven. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu! Kolenem mi projíždí bodavá bolest, a já vím, že mě našel první z nich a další budou zakrátko následovat. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu. V okamžiku, kdy větev povoluje a řítí se dolů, strkám do ní vší silou, abych ji odhodila co nejdál od sebe. Řítí se dolů mezi nižšími větvemi, na některých se dočasně zastavuje, ale vzápětí se uvolňuje a nakonec s žuchnutím končí na zemi. Hnízdo puká jako rozbité vejde a do vzduchu se vznese rozzuřený roj sršáňů.
Na tváři cítím druhé žihadlo a na krku třetí. Jed mě takřka ihned omamuje. Jednou rukou se držím kmene, zatímco druhou si vytrhuji žihadla z těla. Naštěstí mě našli jenom tihle tři sršáni, než se jejich hnízdo zřítilo dolů. Zbytek roje se zaměřil na nepřátele na zemi.
Pod stromem vypuká chaos. Profíci se vzbudili přímo uprostřed frontálního útoku sršáňů. Peeta a několik ostatních mají natolik rozumu, aby všechno nechali a dali se na útěk. Slyším výkřiky: „K jezeru! K jezeru!“ a vím, že se pokoušejí utéct před rozzuřeným hmyzem do vody. Jezero musí být někde blízko, když se domnívají, že k němu doběhnou, Třpytka a další dívka, ta ze Čtvrtého kraje, nemají takové štěstí. Každá dostává řadu žihadel, ještě než se mi ztrácejí z očí. Třpytce zřejmě úplně přeskočilo, protože vříská a snaží se odhánět sršáně lukem, což nemá žádný smysl. Volá o pomoc, ale nikdo z ostatních se pochopitelně nevrací. Dívka ze Čtvrtého kraje se potácí mimo dohled, ale nevsadila bych si na to, že se dostane až k jezeru. Sleduji, jak se Třpytka hroutí na zem, několik minut se křečovitě zmítá a následně znehybní.
Z hnízda nezbylo víc než prázdná skořápka. Sršáni zmizeli při pronásledování profíků. Nemyslím, že se vrátí, ale nechci to riskovat. Slézám ze stromu, a jakmile se ocitám na zemi, rozbíhám se opačným směrem, přímo od jezera. Ze sršáního jedu se mi točí hlava, ale nacházím cestu k malé tůni a nořím se do vody, čistě pro případ, že by mě stále pronásledovaly nějaké vosy. Zhruba po pěti minutách se soukám na břeh. Lidé nepřeháněli, když popisovali účinky sršáních žihadel. Otok na koleně už se podobá spíše pomeranči než švestce. Z míst na těle, odkud jsem vytáhla žihadla, prýští ošklivě páchnoucí zelená tekutina.
Otok. Bolest. Ten zelený sliz. To, jak se Třpytka křečovitě zmítala na zemi. Odehrálo se toho tolik, a to ještě slunce ani nevyšlo nad obzor. Nechci si domýšlet, jak asi teď Třpytka vypadá. Její zohavené tělo. Napuchlé prsty sevřené kolem luku…
Luk! Někde v mé zpomalené mysli se propojuje jedna myšlenka s druhou a v další chvíli už vrávorám mezi stromy zpátky k té dívce. Luk. Šípy. Musím je získat. Ještě jsem neslyšela výstřel z děla, takže Třpytka je možná dosud v komatu a její srdce stále bojuje s vosím jedem. Jakmile se ale zastaví a dělo ohlásí její smrt, objeví se vznášedlo, vyzvedne její tělo a vezme s sebou i jediný luk a šípy, které jsem během her viděla. Nesmějí mi znovu proklouznout mezi prsty!
Přicházím k Třpytce v okamžiku, kdy zazní výstřel z děla. Sršáni zmizeli. Dívka, která během interview ve zlatých šatech vypadala tak nádherně, se změnila k nepoznání. Otoky v místech žihadel popraskaly a vytéká z nich smrdutá zelená tekutina. Musím páčením uvolnit několik neforemných výčnělků, které kdysi bývaly jejími prsty, abych se dostala k luku. Toulec se šípy je uvězněný pod dívčinými zády. Pokouším se ji odvalit stranou a tahám ji za paži, ale maso se mi rozkládá pod rukama a já padám na zem.
Je to skutečnost? Nebo začínám mít halucinace? Pevně zavírám oči, snažím se dýchat ústy a zakazuji si, aby se mi zvedl žaludek. Musím v sobě udržet snídani, protože možná uplyne několik dní, než budu zase schopná lovit. Ozývá se druhý výstřel z děla a já odhaduji, že právě zemřela ta dívka ze Čtvrtého kraje. Slyším, jak tichnou ptáci, a vzápětí jeden z nich vydává varovný pokřik, což znamená, že se každou chvíli objeví vznášedlo. Zmateně si říkám, že letí pro Třpytku, ačkoliv to nedává smysl, protože jsem pořád u jejího těla a pokouším se získat šípy. Zvedám se na kolena a stromy kolem mě se začínají točit. Na nebi vidím vznášedlo. Vrhám se přes Třpytčino tělo, jako bych ho chtěla bránit, ale pak vidím, jak se opodál do vzduchu zvedá tělo té dívky ze Čtvrtého kraje a v další chvíli mizí.
„Tak dělej!“ pobízím se. Pevně zatínám čelisti, zasunuji ruce pod Třpytčinu mrtvolu, nahmatávám to, co musí být její žebra, a překulím ji na břicho. Horečně lapám po dechu. Celá situace připomíná noční můru a mně přestává být jasné, co je sen a co skutečnost. Tahám za stříbrný toulec se šípy, ale za něco se zachytil, možná za Třpytčinu lopatku. Konečně ho trhnutím uvolňuji a držím ho v rukách, když slyším, jak se ke mně podrostem blíží kroky. Ne jedny. Dochází mi, že se určitě vracejí profíci. Vracejí se, aby mě zabili, nebo si jdou pro zbraně. Případně obojí.
Na útěk je ale příliš pozdě. Vytahuji z toulce šíp pokrytý zeleným slizem a pokouším se ho přiložit k tětivě luku, ale místo jedné tětivy vidím hned tři a pach žihadel je tak odporný, že se mi to nedaří. Nedokážu to. Nedokážu.
Jsem bezmocná, když zpod stromů vybíhá první lovec s oštěpem pozvednutým k hodu. Šok na Peetově tváři mě mate. Čekám ránu, ale Peeta místo toho spouští ruku.
„Co tu ještě děláš?“ syčí na mě. Nechápavě na něj zírám. Pod uchem mu odkapává voda z jednoho žihadla. Celé tělo se mu leskne, jako by se koupal v kapkách rosy. „Zbláznila ses?“ Strká do mě špičkou oštěpu. „Vstávej! Vstávej!“ Zvedám se, ale on do mě pořád strká. Co je? Co se děje? Tvrdě mě od sebe odstrkuje. „Utíkej!“ křičí. „Utíkej!“
Za ním už se křovím prodírá Cato. I on je celý mokrý a pod okem má ošklivý otok. Od jeho meče se odráží paprsek slunce a já poslouchám Peetu. Prchám lesem, pevně svírám luk i šípy, narážím do stromů, které se přede mnou objevují, zakopávám a padám, když se mi nepodaří udržet rovnováhu. Vracím se k tůni a pokračuji do neznámé části lesa. Celý svět se kolem mě znepokojivě mění. Vznášivé balony, některé až o velikosti domů, se tříští do podoby milionů hvězd. Stromy roní krev, která mi šplíchá přes boty. Z puchýřů na rukách mi vylézají mravenci a já je nedokážu setřást. Lezou mi po paži a po krku. Někdo křičí a jde o dlouhý, pronikavý jekot, nepřerušovaný ani nádechy. Matně tuším, že tak možná ječím já. Zakopávám a padám do mělké jámy lemované drobnými oranžovými bublinkami, které hučí jako hnízdo sršáňů. Přitahuji si kolena k bradě a čekám na smrt.
Jsem zmatená, je mi zle a v mysli se mi vynořuje jediná myšlenka: Peeta Mellark mi právě zachránil život.
Pak mi mravenci lezou do očí a já ztrácím vědomí.