Když se navečer zastavili, Eragon se necítil o nic lépe a nálada se mu jen zhoršila. Většinu dne cestovali dlouhými oklikami, aby je nevypátrali vojáci s loveckými psy. Když sesedl ze Sněžného bleska, zeptal se Safiry: Jak je jí?
Myslím, že se to nezhoršilo. Několikrát se pohnula, ale to bylo všechno. Safira se přikrčila nízko k zemi, aby mohli elfku vyzvednout ze sedla. Na okamžik se její ladné tělo přitisklo k Eragonovi. Spěšně ji položil na zem.
Pak připravili s Murtaghem skromnou večeři, při které jen s obtížemi přemáhali únavu. Když dojedli, Murtagh řekl: „Nemůžeme pokračovat tímhle tempem. Nezískáváme před vojáky žádný náskok. Uplyne den nebo dva a určitě nás dohoní.“
„Co víc můžeme dělat?“ odsekl Eragon. „Kdybychom byli jenom dva a ty bys byl ochotný nechat tu Tornaka, Safira by nás odtud dostala. Ale ještě s tou elfkou? To nepůjde.“
Murtagh se na něj pozorně zadíval. „Jestli chcete jít svou vlastní cestou, nebudu vás držet. Nemůžu čekat, že ty a Safira se mnou zůstanete a budete riskovat uvěznění.“
„Neurážej mě,“ zamumlal Eragon. „Vím dobře, že jsem na svobodě jedině díky tobě. Nenechám tě napospas Království. To bych se ti pěkně odvděčil!“
Murtagh sklonil hlavu. „Je hezké, že to říkáš.“ Po krátké odmlce dodal: „Ale neřeší to náš problém.“
„A co ho může vyřešit?“ zeptal se Eragon. Pak ukázal na elfku. „Kdyby nám tak mohla říci, kde jsou elfové; možná bychom u nich našli útočiště.“
„Vzhledem k tomu, jak pečlivě se skrývají, pochybuji, že by nám to prozradila. A i kdyby to udělala, nemuseli bychom u nich být zrovna vítáni. Proč by nás měli chtít chránit? Posledními Jezdci, se kterými se setkali, byl Galbatorix a Křivopřísežníci. A pochybuji, že na ně mají zrovna milé vzpomínky. A já dokonce nemám ani tu čest být Jezdcem jako ty. Ne, mě by tam rozhodně nechtěli.“
Přijali by nás, řekla Safira sebejistě a posunula si křídla do pohodlnější polohy.
Eragon pokrčil rameny. „I kdyby nás ochránili, nenajdeme je a elfky se nemůžeme zeptat, dokud se neprobere. Musíme utíkat, ale otázka je, kterým směrem - na sever, na jih, východ nebo západ?“
Murtagh si propletl prsty a přitiskl palce ke spánkům. „Jediné, co podle mě můžeme udělat, je opustit Království. Těch pár bezpečných míst, která se v něm nacházejí, je odtud velmi daleko. Těžko tam dorazíme, aby nás mezitím nechytili nebo nevystopovali... Sever nám nic nenabízí kromě lesů Du Weldenvarden - tam bychom se sice mohli skrýt, ale nechtěl bych se vracet kolem Gil’eadu. Na západ leží jen Království a moře. Směrem na jih je Surda, kde bys mohl najít někoho, kdo by nám prozradil, kudy se dostat k Vardenům. A co se týče východu...“ Pokrčil rameny. „Mezi námi a čímkoli, co leží na východě, se rozkládá poušť Hadarak. Vardenové žijí někde za ní, ale bez přesného popisu cesty by nám mohlo trvat léta, než je najdeme.“
Přesto bychom byli v bezpečí, poznamenala Safira. Pokud ovšem nenarazíme na urgaly.
Eragon si otřel čelo. Pulsující bolest hlavy rušila jeho myšlenky. „Jít do Surdy je příliš nebezpečné. Museli bychom putovat převážně po území patřícím Království a vyhýbat se každému městu i vesnici. Mezi námi a Surdou je příliš mnoho lidí, než abychom se tam dostali nepozorovaně.“
Murtagh povytáhl obočí. „Takže ty chceš jít přes poušť?“
„Nevidím jinou možnost. Kromě toho, tak se dostaneme z Království dřív, než sem dorazí ra’zakové. Se svými létajícími oři se pravděpodobně objeví v Gil’eadu během několika dní, takže nemáme moc času.“
„I kdybychom dojeli k poušti dřív, než se sem dostanou,“ řekl Murtagh, „mohou nás i tak dostihnout. Bude dost těžké jim uniknout.“
Eragon podrbal Safiru na boku po drsných šupinách. „Jen za předpokladu, že dokážou sledovat naši stopu. Pokud nás ale chtějí dostihnout, musejí předjet vojáky, čímž budeme ve výhodě. Kdyby došlo k boji, myslím, že my tři je dokážeme porazit... pokud nás nepřepadnou tak jako mě s Bromem.“
„Pokud se v bezpečí dostaneme na druhou stranu pouště, kam půjdeme?“ zeptal se pomalu Murtagh. „Tamní kraje už rozhodně nepatří Království. Bude tam málo měst, možná vůbec žádné. A pak je tu samotná poušť. Co o ní víš?“
„Jen že je horká, suchá a plná písku,“ přiznal Eragon.
„Stručné a výstižné,“ odvětil Murtagh. „Je plná jedovatých a nepoživatelných rostlin, jedovatých hadů, škorpiónů a spalujícího slunce. Viděl jsi velkou pláň cestou do Gil’eadu?“
Byla to řečnická otázka, ale Eragon přesto odpověděl: „Ano, už dříve.“
„Pak dobře znáš její nesmírnou rozlohu. Vyplňuje srdce Království. Teď si představ něco dvakrát až třikrát tak velkého a pochopíš velikost pouště Hadarak. A tu hodláš překročit.“
Eragon se pokusil představit si tak obrovský kus země, ale nedokázal to. Vytáhl z brašny mapu Alagaësie. Pergamen, který rozvinul na zemi, byl cítit plísní. Prozkoumal pláně a užasle zavrtěl hlavou. „Není divu, že Království u pouště končí. Všechno na druhé straně je pro Galbatorixe příliš daleko, než aby to mohl mít pod kontrolou.“
Murtagh mávl rukou nad pravou polovinou svitku. „Celé území za pouští, které ani není vyznačené na mapě, bylo pod vládou Jezdců. Kdyby král vychoval nové Jezdce pod svým velením, umožnilo by mu to rozšířit Království do neslýchaných rozměrů. Ale chtěl jsem se dostat k něčemu jinému. Poušť Hadarak je tak veliká a je v ní tolik nebezpečí, že máme jen mizivou šanci ji ve zdraví překročit. Bylo by zoufalé dát se zrovna tudy.“
„My jsme zoufalí,“ řekl důrazně Eragon. Dál pozorně studoval mapu. „Pokud pojedeme středem pouště, potrvá nám cesta přes ni měsíc nebo i dva. Ale kdybychom si to namířili na jihovýchod k Beorským horám, mohli bychom ji překonat mnohem rychleji. Pak můžeme buď pokračovat podél Beorských hor dál na východ do divočiny, nebo zamířit na západ do Surdy. Pokud je tahle mapa přesná, dělí nás od hor zhruba stejná vzdálenost jako ta, kterou jsme spolu urazili do Gil’eadu.“
„Ale to nám trvalo skoro měsíc!“
Eragon netrpělivě zavrtěl hlavou. „Naše cesta do Gil’eadu byla pomalá kvůli mým zraněním. Když napneme síly, jsme u Beorských hor za zlomek té doby.“
„Tak dost. Už sis to obhájil,“ uznal Murtagh. „Ale než svolím, musíme přece jen ještě něco dořešit. Určitě sis všiml, že když jsem byl v Gil’eadu, nakoupil jsem zásoby pro nás a pro koně. Ale kde vezmeme dostatek vody? Kočovné kmeny, které žijí v Hadaraku, obvykle skrývají své studny a oázy, aby jim vodu nikdo neubral. A vézt s sebou víc tekutin než zásoby na den je nepraktické. Jen pomysli, kolik toho vypije třeba Safira! Spolu s koňmi spotřebují během jediné zastávky víc vody než my dva za celý týden. Pokud nedokážeš vyvolat déšť, kdykoli budeme potřebovat, netuším, jak bychom mohli putovat směrem, který navrhuješ.“
Eragon se zhoupl na paty. Spustit déšť by zdaleka přesahovalo jeho možnosti. Zapochyboval, zda to vůbec nějaký Jezdec - byť ten nejsilnější - někdy dokázal. Pohnout takovým množstvím vzduchu by bylo jako zvednout horu. Potřeboval řešení, které z něj nevysaje všechny síly. Zajímalo by mě, jestli je možné proměnit písek ve vodu? To by náš problém vyřešilo, ale jen kdyby mě to nestálo moc energie.
„Mám nápad,“ řekl. „Něco zkusím a pak ti odpovím.“ Eragon opustil tábořiště se Safirou v zádech.
Co jdeš zkusit? zeptala se zvědavě.
„Nevím,“ zamumlal. Safiro, mohla bys nést dost vody pro nás všechny?
Zavrtěla obrovskou hlavou. Ne, ani bych takovou váhu neuzvedla, natož abych s ní letěla.
To je špatné. Klekl si a zvedl kámen s dutinou, do níž by se dal nalít doušek vody. Nacpal do otvoru hroudu hlíny a zamyšleně ji pozoroval. Teď přijde to nejtěžší. Nějak přeměnit hlínu ve vodu. Ale jaká slova bych měl použít? Chvíli nad tím dumal a pak vybral dvě, u kterých doufal, že by mohla fungovat. Prolomil již známou bariéru ve své mysli a zavelel: „Deloi moi!“ Projelo jím ledové kouzlo.
Hlína z něj okamžitě začala velice rychle vysávat síly. Eragon si v duchu připomněl Bromovo varování, že jisté úkoly by mohly spotřebovat všechnu jeho sílu a stát ho život. Hruď se mu sevřela úzkostí. Zkusil kouzlo zastavit, ale nešlo to. Byl s ním spoutaný, dokud se úkol nesplní nebo dokud nezemře. Dokázal jen nehybně čekat a každým okamžikem cítil, že je slabší a slabší.
Právě když už byl přesvědčený, že tu vkleče zemře, hlína se zachvěla a proměnila se v kapku vody. Eragon si s úlevou sedl a ztěžka oddechoval. Srdce mu bušilo jako o závod a žaludek se mu svíral hlady.
Co se stalo? zeptala se Safira.
Eragon zavrtěl hlavou, stále vyděšený z nečekaného vyčerpání, které ho přivedlo na pokraj sil. Teď byl jen rád, že nezkoušel přeměnit něco většího. Tohle... tohle nepůjde, řekl. Nemám dost síly ani na to, abych opatřil pití sám pro sebe.
Měl jsi být opatrnější, vyčinila mu. Kouzlo může přinést nečekané výsledky, pokud spojuješ starověká slova novým způsobem.
Zabodl se do ní pohledem. To vím, ale tohle byl jediný způsob, jak vyzkoušet ten můj nápad. Nemohl jsem s tím čekat, až budeme v poušti! Pak si ale připomněl, že mu jen chtěla pomoct. Jak jsi dokázala proměnit Bromovu hrobku v diamant a nezemřít při tom? Já se stěží vypořádám s trochou hlíny, a ty se hned pustíš do pořádného kusu pískovce.
Nevím, jak jsem to udělala, prohlásila klidně. Prostě se to stalo.
Dokázala bys to udělat znovu, ale tentokrát vyrobit vodu?
Eragone, řekla a zpříma mu pohlédla do tváře. Nemám nad svými schopnostmi větší vládq než obyčejný pavouk. Takové věci se stanou, ať už to chci nebo nechci. Brom ti přece říkal, že kolem draků se dějí neobyčejné věci. No a já mohu jen potvrdit, že mluvil pravdu. Neměl pro to žádné vysvětlení a nemám ho ani já. Někdy dokážu měnit věci pouhým pocitem, skoro bezmyšlenkovitě. A po zbytek času - jako právě teď - jsem stejně bezmocná jako třeba Sněžný blesk.
Nikdy nejsi úplně bezmocná, pravil něžně a položil jí ruku na krk. Dlouhou dobu oba mlčeli. Eragon si vzpomněl na hrobku, kterou vyrobil, a jak v ní Brom ležel. Stále ještě viděl před očima, jak se pískovec zalil přes starcovu tvář. „Aspoň jsme mu udělali důstojný pohřeb,“ zašeptal.
Líně zakroužil prstem v hlíně a zanechal v ní klikaté brázdy. Dvě čáry vytvořily miniaturní údolí, a tak kolem něj přikreslil hory. Nehtem načmáral řeku tekoucí údolím, pak ji prohloubil, protože se zdála být příliš mělká. Doplnil několik drobností, dokud nezjistil, že se vlastně dívá na kresbu údolí Palancar. Zmocnil se ho stesk po domově. Hrábl rukou a údolí zničil.
Nechci o tom mluvit, zamumlal nazlobeně, aby odradil Safiru od vyptávání. Pak zkřížil paže a zahleděl se do země. Skoro proti jeho vůli mu oči padly zpátky na místo, kde čmáral do hlíny. Překvapeně se napřímil. I když byla země suchá, žlábek, který tam předtím udělal, zvlhnul. Zvědavě odhrábl hlíny víc a několik palců pod povrchem našel vlhkou vrstvu. „Podívej na tohle!“ zvolal dychtivě.
Safira natáhla čumák a zkoumala jeho objev. Jak nám to pomůže? Voda v poušti je určitě skrytá tak hluboko, že bychom museli kopat několik týdnů, než bychom ji našli.
Ano, řekl Eragon potěšeně, ale pokud tam je, dokážu ji získat. Podívej! Vyhloubil díru a pak v duchu uchopil kouzlo. Místo aby měnil hlínu ve vodu, prostě vytáhl na povrch vláhu, která už v zemi byla. Slabým praménkem se díra plnila vodou. Usmál se a napil se z ní. Tekutina byla studená a čistá, výborná na pití. Vidíš?! Můžeme mít vše, co potřebujeme.
Safira přičichla ke kaluži. Tady ano. Ale v poušti? Možná tam ani není dost vody, kterou bys mohl přitáhnout k povrchu.
Bude to fungovat, ujišťoval ji Eragon. Jenom zvedám vodu, což je poměrně snadné. Pokud to budu dělat pomalu, síly mi vydrží. I kdybych musel vytáhnout vodu z hloubky padesáti metrů, nebude to problém. Hlavně když mi pomůžeš.
Safira na něj pochybovačně pohlédla. Jsi si jistý? Dobře si svou odpověď rozmysli, protože jestli se mýlíš, bude nás to stát život.
Eragon zaváhal, ale pak odhodlaně prohlásil: Jsem si jistý.
Tak to jdi říct Murtaghovi. Já budu držet hlídku, zatímco budete spát.
Ale tys byla vzhůru celou noc stejně jako my, namítl. Měla by sis odpočinout.
Budu v pořádku - jsem silnější, než si myslíš, podotkla vlídně. Šupiny jí zašustily, jak se schoulila, a zahleděla se na sever, kde byli jejich pronásledovatelé. Eragon ji objal a ona zhluboka zavrněla, až se jí zachvěly boky. Jdi.
Chvíli otálel a pak se nerozhodně vrátil k Murtaghovi, který se zeptal: „Takže? Je pro nás cesta přes poušť otevřená?“
„Je,“ přikývl Eragon. Lehnul si do přikrývek a vyložil mu, na co přišel. Když skončil, otočil se k elfce. Její tvář byla to poslední, co viděl před usnutím.
2024 ©