Eragon se prudce posadil; v uších se mu ozvalo zavrčení. Safira sice ještě spala, ale oči se jí pohybovaly pod víčky a horní ret se jí chvěl, jako by se chystala znovu zavrčet. Usmál se a trhl sebou, když skutečně zabručela.
Musí se jí něco zdát, napadlo ho. Chvíli ji pozoroval a pak opatrně vyklouzl zpod jejího křídla. Postavil se a protáhl. Bylo chladno, ale ne nepříjemně. Murtagh ležel na zádech se zavřenýma očima v rohu místnosti.
Když Eragon vykročil kolem Safiry, Murtagh se pohnul. „Dobré ráno,“ řekl potichu a posadil se.
„Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptal se Eragon tlumeným hlasem.
„Chvilku. Divím se, že tě Safira neprobudila dřív.“
„Byl jsem tak unavený, že by mě neprobudilo ani hromobití,“ řekl Eragon. Sedl si vedle Murtagha a opřel si hlavu o stěnu. „Víš, kolik je hodin?“
„Ne. Tady se to nedá poznat.“
„Přišel se na nás někdo podívat?“
„Ještě ne.“
Seděli mlčky bez hnutí vedle sebe. Eragon se cítil s Murtaghem podivně svázaný. Nosím meč jeho otce, který by byl jeho... jeho dědictvím. Jsme si v mnoha věcech tak podobní, přesto jsou naše názory a vychování naprosto odlišné. Pomyslel na Murtaghovu jizvu a zachvěl se. Jaký člověk mohl tohle udělat dítěti?
Safira zvedla hlavu a zamrkala, aby si pročistila oči. Zavětřila a pak zeširoka zívla, až se jí drsný jazyk na špičce stočil. Stalo se něco? Eragon zavrtěl hlavou. Doufám, že mi dají víc jídla než tu svačinku včera v noci. Jsem tak hladová, že bych snědla stádo krav.
Neboj, dají ti najíst, ujistil ji.
To bych jim taky radila. Usídlila se poblíž dveří, vsedě vyčkávala a švihala ocasem sem a tam. Eragon zavřel oči a ještě odpočíval. Chvíli podřimoval, potom vstal a začal se procházet. Z nudy si prohlížel jednu z luceren. Byla vyrobená z jediného kusu skla ve tvaru slzy, asi dvakrát tak velkého jako citron, a naplněná tlumeným modrým světlem, které se netřepotalo ani neblikalo. Kolem skla byly obtočené čtyři tenké kovové dráty, které se sbíhaly na vršku, aby tam vytvořily malý háček, a na spodní části, kde se spojovaly do tří půvabných nožek. Celý předmět působil zajímavě a velmi atraktivně.
Eragonovo zkoumání přerušily hlasy venku na chodbě. Dveře se otevřely a dovnitř napochodoval tucet vojáků. První muž zalapal po dechu, když uviděl Safiru. Za nimi vešel Orik a holohlavý muž, který oznámil: „Byl jsi povolán k Ažihadovi, vůdci Vardenů. Pokud potřebuješ jíst, udělej to cestou.“ Eragon a Murtagh stáli vedle sebe a ostražitě ho pozorovali.
„Kde jsou naše koně? A mohu dostat zpátky svůj meč a luk?“ zeptal se Eragon.
Holohlavý muž na něj pohrdavě pohlédl. „Zbraně ti vrátí, až to Ažihad uzná za vhodné, dřív ne. A co se týče koní, čekají vás v tunelu. Teď pojďte!“
Když se obrátil k odchodu, Eragon se rychle zeptal: „Jak je Arye?“
Holohlavý muž zaváhal. „Nevím. Stále jsou u ní léčitelé.“ Vyšel z místnosti spolu s Orikem.
Jeden z válečníků mu pokynul. „Ty první.“ Eragon prošel dveřmi za ním Safira a pak Murtagh. Vrátili se chodbou, kterou šli noc předtím, kolem sochy ostnatého zvířete. Když dorazili k ohromnému tunelu, kterým prve vstoupili do hory, holohlavý muž tam už čekal s Orikem, který držel za uzdy Tornaka i Sněžného bleska.
„Pojedete středem tunelu v řadě za sebou,“ poučil je holohlavý muž. „Pokud uhnete z cesty, zastaví vás.“ Když Eragon začal šplhat na Safiru, holohlavec vykřikl: „Ne! Dokud ti neřeknu, pojedeš na koni.“
Eragon pokrčil rameny a převzal otěže Sněžného bleska. Vyhoupl se do sedla, přivedl koně před Safiru a řekl jí: Zůstaň nablízku pro případ, že budu potřebovat tvou pomoc.
Samozřejmě, odpověděla.
Murtagh nasedl na Tornaka a vyjel za Safirou. Holohlavý muž si je pečlivě prohlížel, pak mávl na vojáky, kteří se rozdělili na dvě části a obklopili je; Safiru zeširoka obestoupili, aby měla kolem sebe co nejvíc prostoru. Orik s holohlavcem přešli do čela procesí.
Holohlavý muž si je ještě jednou prohlédl, pak dvakrát tleskl a vyrazil kupředu. Eragon Sněžného bleska zlehka pobídl a celá skupina zamířila do nitra hory. Chodba duněla ozvěnou koňských kopyt dopadajících na tvrdou podlahu a zvuky se v prostoru ještě násobily. Hladké stěny byly občas přerušeny dveřmi či branou, které však byly vždy zavřené.
Eragon obdivoval velikost tunelu, který byl vyhlouben s neuvěřitelnou zručností - stěny, podlaha i strop byly opracovány s dokonalou přesností. Stěny svíraly s podlahou skutečně pravé úhly, a pokud dokázal říct, tunel vedl přímo a neměnil svůj směr ani o palec.
Jak postupovali, Eragon cítil stále větší napětí před setkáním s Ažihadem. Vůdce Vardenů byl pro obyvatele Království tajemnou postavou. Dostal se k moci skoro před dvaceti lety a od té doby vedl nelítostnou válku proti králi Galbatorixovi. Nikdo nevěděl, odkud pochází nebo dokonce ani jak vypadá. Šeptalo se, že je to zkušený stratég a ukrutný bojovník. Vzhledem k takové pověsti se Eragon trochu obával, jak je přijme. Přesto vědomí, že Brom Vardenům věřil a pomáhal jim, mírnilo jeho strach.
Když znovu uviděl Orika, v mysli mu vytanuly nové otázky. Tunel byl očividně dílem trpaslíků - nikdo jiný nedokáže kopat tak dokonalé chodby -, ale patří trpaslíci k Vardenům, nebo se u nich jenom skrývají? A kdo je ten král, o kterém se Orik zmiňoval? Je to Ažihad? Eragon už chápal, jak se Vardenové dokážou vyhnout odhalení, když se skrývají pod zemí, ale co elfové? Kde žijí elfové?
Skoro hodinu je holohlavý muž vedl tunelem, nikdy nezahnul ani se neotočil. Už jsme museli ujít aspoň tři míle, uvědomil si Eragon. Možná nás provedou skrz celou horu! Nakonec před nimi začala prosvítat slabá bílá záře. Napínal oči a snažil se rozeznat její zdroj, ale stále to bylo příliš daleko, než aby rozpoznal detaily. Jak se přibližovali, záře sílila.
Teď už viděl široké mramorové sloupy zdobené rubíny a ametysty, stojící v řadách podél zdí. Mezi sloupy visely desítky luceren a zaplavovaly prostor průzračným jasem. U paty každého sloupu se třpytily zlaté ornamenty jako rozžhavená nit. Nahoře u stropu se klenuly vyřezávané hlavy krákorajících havranů s pootevřenými zobáky. Na konci chodby stály obrovské dvoukřídlé černé dveře, zdobené třpytivými stříbrnými linkami, které znázorňovaly korunu se sedmi špičkami, klenoucími se na obě strany.
Holohlavý muž zastavil a pozvedl ruku. Obrátil se k Eragonovi. „Teď pojedeš na svém drakovi. Nepokoušej se uletět. Budou se na tebe všichni dívat, tak nezapomeň, kdo a co jsi.“
Eragon sesedl ze Sněžného bleska a vyšplhal Safiře na hřbet. Myslím, že se s námi chtějí předvést, řekla, když se jí usadil v sedle.
Uvidíme. Kéž bych měl u sebe Zar’roc, odpověděl a utáhl si řemínky kolem nohou.
Možná je lepší, že u sebe Morzanův meč mít nebudeš, když tě Vardenové poprvé spatří.
Pravda. „Jsem připraven,“ řekl Eragon a narovnal se v sedle.
„Dobrá,“ řekl holohlavý muž. On i Orik ustoupili na stranu a zůstávali o kousek pozadu, aby to byla Safira, kdo povede procesí. „Teď jděte ke dveřím, a jakmile se otevřou, vyjděte po chodníku ven. Kráčejte pomalu.“
Připravena? zeptal se Eragon.
Samozřejmě. Safira rozvážně přistoupila ke dveřím. Šupiny se jí ve světle třpytily a odrážely záblesky barev, které dál tancovaly po sloupech. Eragon se zhluboka nadechl, aby se zklidnil.
Najednou se dveře na skrytých pantech počaly otvírat, a jak se mezera mezi nimi rozšiřovala, do tunelu začaly proudit paprsky slunečního světla. Eragon chvíli mrkal, oslepený prudkým sluncem, a mhouřil oči. Když světlu přivykl, vydechl úžasem.
Ocitli se uvnitř obrovského sopečného kráteru. Jeho stěny se zužovaly do malého zubatého otvoru, který byl tak vysoko nad nimi, že Eragon ani nedokázal odhadnout jeho vzdálenost - mohlo to být něco přes dvanáct mil. Otvorem sem dopadal kužel tlumeného světla, který osvětloval střed kráteru a zanechával zbytek rozlehlého prostoru v matném pološeru.
V dálce se nejasně modrala protější stěna kráteru, která se zdála být skoro deset mil daleko. Míle nad nimi visely obří rampouchy, jako zářivé dýky stovky stop tlusté a tisíce stop dlouhé. Z předchozí zkušenosti v údolí už Eragon věděl, že nikdo, dokonce ani Safira nedokáže vyletět do těchto majestátních výšin. Níže byly vnitřní stěny kráteru pokryté tmavými porosty mechů a lišejníků.
Sklopil zrak a uviděl, že se od dveřního prahu táhne široký dlážděný chodník. Vedl přímo do středu kráteru, kde končil u úpatí sněhobílé hory, která odrážela jako nebroušený drahokam tisíce barevných světélek. Byla asi desetkrát nižší než kráter, který se tyčil nad ní i nad okolím, ale její křehký vzhled klamal, protože byla jistě přes míli vysoká.
Dlouhý tunel je provedl jen jednou stěnou kráteru. Eragon se užasle rozhlížel a poslouchal, jak mu Orik říká hlubokým hlasem: „Podívej se dobře, člověče, protože oko Jezdce to tu nevidělo víc než sto let. Ten vzdušný kopec, pod kterým stojíme, je Farthen Dûr - objevil ho před tisíci lety praotec naší rasy, Korgan, když kopal zlato. A uprostřed stojí naše největší dílo: Tronjheim, město-hora postavené z nejčistšího mramoru.“ Dveře se se skřípotem zastavily.
Město!
Pak Eragon spatřil dav. Byl tak zaujatý překvapivým výhledem na kráter, že si nevšiml vlnícího se moře lidí seskupených u vchodu do tunelu. Stáli podél dlážděného chodníku - trpaslíci a lidé natěsnaní k sobě jako stromy v houští. Byly jich stovky... tisíce. Každé oko, každá tvář se upíraly na Eragona. A všichni byli úplně zticha.
Eragon sevřel kořen jednoho z ostnů na Safiřině krku. Viděl děti ve špinavých halenách, silné muže se zjizvenými klouby, ženy v prostých šatech a podsadité trpaslíky s drsnými rysy, kteří si hladili plnovousy. Na všech tvářích viděl stejný napjatý výraz - výraz raněného zvířete, když se poblíž pohybuje dravec a není úniku.
Eragonovi se po tváři skutálela kapka potu, ale neodvážil se ani pohnout, aby ji setřel. Co mám dělat? zeptal se zoufale.
Usměj se, zvedni ruku, cokoli! odpověděla zostra Safira.
Eragon se pokusil o úsměv, ale pouze při tom zkroutil rty. Posbíral tedy odvahu, zvedl ruku do vzduchu a trhavě s ní zamával. Když se nic nestalo, rozpačitě zrudl, spustil paži a sklonil hlavu.
Najednou ticho prolomilo zajásání. Někdo nahlas zatleskal. Dav na kratičkou vteřinu zaváhal, ale pak ho zachvátil divoký řev, až Eragona zaplavila vlna hluku.
„Velmi dobře,“ řekl za ním holohlavý muž. „Teď vyjdi.“
Eragon se s úlevou narovnal v sedle a laškovně se zeptal Safiry: Půjdeme? Povytáhla krk a vykročila kupředu. Když prošli kolem první řady diváků, pohlédla na obě strany a vypustila obláček kouře. Dav ztichl a trochu ustoupil, pak znovu začal provolávat slávu a jeho nadšení ještě sílilo.
Vejtaho! dobíral si ji Eragon. Dračice švihla ocasem a nevšímala si ho. Zatímco Safira postupovala po chodníku dál, on zvědavě hleděl do strkajícího se zástupu. Trpaslíků tu bylo mnohem víc než lidí... a mnoho z nich na něj upíralo zlobné pohledy. Někteří se dokonce otočili a s kamennou tváří odcházeli pryč.
Lidé byli houževnatí a tvrdí. Všichni muži měli u pasu zavěšené dýky nebo nože; řada z nich byla vyzbrojena do války. Ženy se nesly hrdě, ale jako by tím spíš zakrývaly nekonečnou únavu. Těch pár dětí, co zde bylo, zíralo na Eragona s vykulenýma očima. Byl si jistý, že tito lidé už prožili spoustu utrpení a že by udělali cokoli, aby se dalšímu ubránili.
Vardenové tu našli dokonalý úkryt. Stěny Farthen Dûru byly příliš vysoké, aby přes ně mohl přeletět drak, a tunelem se sem nemohla dostat žádná armáda, i kdyby našla jeho dobře skryté brány.
Dav se za jejich průvodem spojoval, ale nechával kolem Safiry dostatek prostoru. Lidé postupně utichali, přestože se jejich pozornost stále soustředila na Eragona. Ohlédl se a viděl Murtagha, který jel strnule s bledou tváří.
Přiblížili se k městu-hoře a Eragon uviděl, že bílý mramor Tronjheimu je velice důkladně opracován a naleštěn do hladka, jako by ho na místo někdo nalil. Byl posetý množstvím kulatých oken zdobených propracovanými řezbami. V každém okně visela barevná lucerna a vrhala slabé světlo na okolní skálu. Nebyly vidět žádné věže ani komíny. Masivní dřevěnou bránu přímo před nimi střežili dva desetimetroví zlatí gryfové. Brána byla zapuštěná dvacet metrů do základů Tronjheimu a dopadaly na ni stíny silných sloupů, které podepíraly obloukovou klenbu vysoko nad nimi.
Když dorazili k úpatí Tronjheimu, Safira se zastavila a ohlédla se, zda vysloví holohlavý muž nějaké další pokyny. Když žádné nezazněly, pokračovala k bráně. Podél stěn stály vroubkované sloupy z krvavě rudého jaspisu a mezi nimi se tyčily sochy bizarních tvorů.
Těžká brána se náhle s rachotem otevřela a skryté řetězy pomalu zvedaly gigantické trámy. Přímo před nimi se do středu Tronjheimu otevírala čtyřpatrová chodba. Horními třemi patry vedly řady klenutých chodeb, které odkrývaly další šedé tunely, vedoucí do dálky. Podloubí byla plná lidí, kteří dychtivě pozorovali Eragona se Safirou. V přízemí chodbu lemovaly těžké dveře. Mezi jednotlivými patry visely pestré gobelíny, na nichž byly vyšité postavy dávných hrdinů v bouřlivých bitevních scénách.
Když Safira vstoupila do haly a slavnostně kráčela vpřed, jásot jim znovu zvonil v uších. Eragon pozvedl ruku a vyvolal tak další burácení davu, přestože řada trpaslíků se k uvítacím výkřikům nepřidala.
Míli dlouhá chodba končila klenutým průchodem, po jehož stranách stály černé onyxové sloupy. Tyto pilíře zdobil žlutý zirkon, který vyzařoval jasně zlaté paprsky do celé haly. Safira vkročila průchodem dovnitř, pak se zastavila, natáhla krk dozadu a tlumeně zabručela.
Ocitli se v kruhovém prostoru, který měřil možná tisíc stop napříč a táhl se až k vrcholku Tronjheimu, kde se postupně zužoval. Stěny byly lemované oblouky - jedna řada v každém poschodí města - a podlaha byla vyrobena z leštěného karneolu který zdobil motiv kladiva obklopeného dvanácti stříbrnými pěticípými hvězdami, stejně jako na Orikově helmici.
Místnost byla spojnicí čtyř chodeb - včetně té, kterou právě vešli - a rozdělovala Tronjheim na čtvrti. Tři z nich byly stejné, ale ta naproti Eragonovi vypadala jinak. Po jejích stranách byly vysoké oblouky, odkrývající točitá schodiště, která vedla hluboko pod zem a podobala se jedno druhému jako vejce vejci.
U stropu byl upevněn obrovský oslnivý safír. Drahokam měl nejméně dvacet metrů v průměru a i jeho tloušťka byla skoro stejná. Povrch měl vybroušený do podoby rozkvetlé růže a práce byla tak mistrovská, že květina vypadala skoro jako skutečná. Kolem safíru vedl široký pás luceren a vrhal na všechno pod sebou načervenalé světlo. Zářivé hvězdicovité paprsky uvnitř drahokamu budily dojem, že na návštěvníky shlíží obří oko.
Eragon hleděl na tu nádheru užasle a s otevřenými ústy. Tohle by nikdy nečekal. Připadalo mu nemožné, aby byl Tronjheim dílem smrtelníků. Toto město překonalo vše, co kdy v Království viděl. Pochyboval, zda by se dokonce i Urû’baen mohl vyrovnat bohatstvím a vznešeností tomu, čím se mohli pochlubit zde. Tronjheim byl ohromujícím dokladem dovednosti, síly a houževnatosti trpaslíků.
Holohlavý muž předstoupil před Safiru a řekl Eragonovi: „Dál už musíš jít pěšky.“ Když mluvil, ozývalo se z davu osamocené pískání. Nějaký trpaslík odvedl Tornaka i Sněžného bleska. Eragon sesedl ze Safiry, ale šel dál vedle ní, zatímco je plešatý muž vedl po podlaze z karneolu do chodby napravo.
Šli tudy několik set stop a pak vstoupili do menší chodbičky. I když tu byl stísněný prostor, jejich stráže šly stále s nimi. Po čtyřech ostrých zatáčkách dorazili k těžkým cedrovým dveřím, stářím poznamenaným černými skvrnami. Holohlavý muž za ně zatáhl, dveře se otevřely a on uvedl všechny kromě stráží dovnitř.
2024 ©