Safira do Eragona silně šťouchla čumákem, aby ho vzbudila a poškrábala ho svou drsnou čelistí. „Au!“ vyjekl Eragon a prudce se posadil. Až na slabé světlo vycházející ze zastíněné lucerny byla v jeskyni tma. Venku v dračí hale se třpytil tisícem nejrůznějších barev Isidar Mithrim, osvětlený pásem luceren.
Ve vchodu do jeskyně stál trpaslík a celý rozrušený lomil rukama. „Musíš jít, Argetlame! Velké potíže - Ažihad tě volá. Není času nazbyt!“
„Co se děje?“ zeptal se Eragon.
Trpaslík jen zavrtěl hlavou, až se mu rozhoupal plnovous. „Pojď, musíš! Carkna bragha! Hned!“
Eragon si připásal Zar’roc, popadl luk a šípy a osedlal Safiru. Konec klidného spaní, reptala, když se přikrčila k zemi, aby se jí mohl vyšplhat na záda. Hlasitě si zívl a Safira vyrazila z jeskyně.
Když přistáli u bran Tronjheimu, Orik už tam stál se zachmuřeným výrazem. „Pojď, ostatní už čekají.“ Odvedl je Tronjheimem do Ažihadovy pracovny. Cestou ho Eragon zahrnoval otázkami, ale Orik jen řekl: „Sám toho moc nevím - počkej, co řekne Ažihad.“
Obrovské dveře do pracovny otevřel pár statných strážců. Ažihad seděl za svým stolem a sklíčeně studoval mapu. Byla tam také Arya a nějaký svalnatý muž. Ažihad k nim vzhlédl. „Dobře, že jsi tady, Eragone. Seznam se s Jörmundurem, mým zástupcem.“
Pokývli na sebe a pak obrátili svou pozornost zpět k Ažihadovi. „Vzbudil jsem vás pět, protože jsme ve vážném nebezpečí. Asi před hodinou a půl přiběhl z opuštěného tunelu pod Tronjheimem jeden trpaslík. Krvácel a byl skoro neschopný souvisle promluvit, ale měl dost rozumu, aby řekl trpaslíkům, co ho pronásleduje: vojsko urgalů, které je odtud asi den cesty.“
V pracovně zavládlo napjaté ticho. Pak Jörmundur hlasitě zaklel a začal se vyptávat ve stejnou chvíli jako Orik. Arya mlčela. Ažihad zvedl ruce. „Ticho! Je toho víc. Urgalové se neblíží po zemi, ale pod zemí. Jsou v tunelech... chtějí na nás zaútočit zespodu.“
Eragon pozvedl hlas, aby přehlušil vřavu, která následovala. „Jak to, že o tom trpaslíci nevěděli dřív? Jak urgalové mohli najít ty tunely?“
„Máme štěstí, že jsme se o tom dozvěděli tak brzy!“ vykřikl Orik. Všichni zmlkli, aby ho slyšeli. „Beorské hory jsou provrtány stovkami tunelů, v nichž nikdo nepřebývá od chvíle, kdy byly vyhloubeny. Jediní trpaslíci, kteří jimi chodí, jsou podivíni, kteří se straní všech ostatních. Taky jsme nemuseli dostat vůbec žádné varování.“
Ažihad ukázal na mapu a Eragon se přisunul blíž. Mapa znázorňovala jižní polovinu Alagaësie, ale na rozdíl od té Eragonovy detailně vykreslovala celý pás Beorských hor. Ažihad zabodl prst do místa, kde se Beorské hory stýkaly s hranicemi Surdy. „Tady,“ řekl, „je to místo, odkud ten trpaslík údajně přišel.“
„Orthíad!“ zvolal Orik. Jörmundur na něj zmateně pohlédl a on vysvětlil: „Je to naše starověké sídlo, které jsme opustili, když byl dokončen Tronjheim. Ve své době to bylo největší z našich měst. Ale po staletí tam nikdo nežije.“
„A je dost staré na to, aby se některé z tunelů zbortily,“ řekl Ažihad. „Domníváme se, že právě tak ho z povrchu objevili. Mám podezření, že Orthíad se teď jmenuje Ithrö Zhâda. Tam původně mířilo urgalské vojsko, které pronásledovalo Eragona a Safiru, a jsem si jistý, že právě tam urgalové putovali celý rok. Z Ithrö Zhâda mohou postupovat, kamkoli se jim v Beorských horách zamane. Mají sílu zničit jak Vardeny, tak trpaslíky.“
Jörmundur se sklonil nad mapou a pozorně si ji prohlížel. „Víme, kolik urgalů tam je? Jsou s nimi Galbatorixovy oddíly? Nemůžeme naplánovat obranu, pokud nevíme, jak početné je jejich vojsko.“
Ažihad neradostně odvětil: „Nemáme jistotu ani v jednom, přesto naše přežití na té poslední otázce závisí. Pokud Galbatorix rozšířil řady urgalů o své vlastní muže, nemáme šanci. Ale pokud tak neučinil - protože dosud nechce odhalit své spojenectví s urgaly nebo z nějakého jiného důvodu -, ještě můžeme vyhrát. Ani Orrin, ani elfové nám už nestihnou přijít na pomoc. I tak jsem k nim oběma ale poslal běžce se zprávou o naší kritické situaci. Přinejmenším je nikdo nezaskočí, pokud prohrajeme.“
Přejel si rukou přes černočerné obočí. „Už jsem mluvil s Hrothgarem a rozhodli jsme o dalším postupu. Naše jediná naděje je uzavřít urgaly ve třech největších tunelech a nasměrovat je do Farthen Dûru, aby se nevyrojili uprostřed Tronjheimu jako kobylky.“
„Potřebuji, aby Eragon a Arya pomohli trpaslíkům zbořit vedlejší tunely. Je to příliš těžká práce, než aby se dala zvládnout běžnými prostředky. Dvě skupiny trpaslíků už na tom pracují: jedna za branami Tronjheimu a druhá pod ním. Eragone, ty budeš pracovat se skupinou venku. Aryo, ty budeš s tou pod zemí; Orik tě k nim zavede.“
„Proč nezbortíme všechny tunely, místo toho, abychom nechali ty největší nedotčené?“ zeptal se Eragon.
„Protože to by přinutilo urgaly odklízet sutiny a mohli by se tak rozhodnout jít jiným směrem, než chceme my,“ vysvětloval Orik. „Pokud se odřízneme, mohli by navíc zaútočit na další města trpaslíků - a my bychom jim nemohli včas přijít na pomoc.“
„Je tu ještě jeden důvod,“ řekl Ažihad. „Hrothgar mě varoval, že Tronjheim je postavený na tak husté spleti chodeb, že kdyby se jich narušilo příliš mnoho, části města se propadnou do země pod svou vlastní vahou. To nemůžeme riskovat.“
Jörmundur soustředěně poslouchal a pak se zeptal: „Takže uvnitř Tronjheimu se vůbec nebude bojovat? Říkal jsi, že urgalové budou, nasměrováni ven z města, do Farthen Dûru.“
Ažihad pohotově odpověděl: „Přesně tak. Nemůžeme ubránit veškeré hranice Tronjheimu - je na naše vojsko příliš rozlehlý -, a tak uzavřeme všechny chodby a brány, které do něj vedou. To vytlačí urgaly ven na planiny kolem Tronjheimu, kde máme spoustu manévrovacího prostoru pro naše vojska. Protože urgalové budou celou dobu v tunelech pod městem, nemůžeme riskovat dlouhou bitvu. Pokud tam budou, budeme v neustálém nebezpečí, že se do Tronjheimu prokopou. Když k tomu dojde, budeme v pasti a napadnou nás zvenku i zevnitř. Musíme urgalům zabránit, aby dobyli Tronjheim. Jestli se dostanou do města, není jisté, zda budeme mít sílu je přemoci.“
„A co naše rodiny?“ zeptal se Jörmundur. „Nechci být svědkem toho, jak mi ženu a syna vraždí urgalové.“
Vrásky na Ažihadově tváři se prohloubily. „Všechny ženy a děti se právě stěhují do okolních údolí. Pokud nás porazí, budou mít s sebou průvodce, kteří je zavedou do Surdy. To je vše, co mohu za těchto okolností udělat.“
Jörmundur se snažil nedat najevo, že mu spadl kámen ze srdce. „Pane, půjde s nimi Nasuada?“
„Netěší ji to, ale půjde.“ Všechny zraky se upíraly na Ažihada, který vypjal ramena a prohlásil: „Urgalové dorazí během několika hodin. Víme, že jich je mnoho, ale Farthen Dûr ubránit musíme. Prohra by znamenala zkázu trpaslíků, smrt Vardenů - a nakonec i porážku Surdy a elfů. Tohle je bitva, kterou nesmíme prohrát. Teď jděte a splňte své úkoly! Jörmundure, připrav muže k boji.“
Všichni pospíchali pryč z pracovny: Jörmundur do kasáren, Orik s Aryou ke schodům vedoucím do podzemí a Eragon se Safirou jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb ven. I když bylo velmi časně, v městě-hoře se to hemžilo jako v mraveništi. Lidé pobíhali, vykřikovali zprávy a nosili rance věcí.
Eragon bojoval a zabíjel už předtím, ale z bitvy, která je čekala, mu bylo úzko. Nikdy neměl příležitost se na boj připravit. A teď ho to naplňovalo hrůzou. Cítil se sebejistě, když čelil několika málo protivníkům - věděl, že s pomocí Zar’rocu a kouzel dokáže hravě přemoci tři nebo čtyři urgaly -, ale v tak rozsáhlém střetu se může stát cokoli.
Vyšli z Tronjheimu a hledali trpaslíky, jimž měli jít na pomoc. Bez záře slunce či měsíce byl Farthen Dûr uvnitř temný jako saze a tmou probleskovalo jen světlo planoucích luceren, které se trhavě pohupovaly v kráteru. Možná jsou na opačné straně Tronjheimu, napadlo Safiru. Eragon souhlasil a vyhoupl se jí na hřbet.
Plachtili kolem Tronjheimu, dokud nezahlédli hlouček luceren. Safira s tichým zašuměním přistála vedle skupiny vyplašených trpaslíků, kteří horečně kopali krumpáči. Eragon jim rychle vysvětlil, proč přiletěli. Trpaslík se špičatým nosem mu řekl: „Asi čtyři metry přímo pod námi je tunel. Každá pomoc nám přijde vhod.“
„Pokud uvolníte prostranství nad tunelem, uvidím, co se dá dělat.“ Trpaslík se špičatým nosem vypadal pochybovačně, ale nařídil kopáčům, aby poodstoupili.
Eragon se připravoval ke kouzlení a pomalu oddechoval. Možná by skutečně dokázal pohnout veškerou hlínou nad tunelem, ale potřeboval si šetřit síly na později. Místo toho se pokusí zbortit tunel tak, že vytvoří tlak na slabší části stropu.
„Thrysta deloi,“ zašeptal a nasměroval své síly do hlíny. Téměř okamžitě narazily na skálu. Nevšímal si toho a natáhl je hlouběji dolů, dokud neucítil dutou prázdnotu tunelu. Pak začal pátrat po trhlinách ve skále. Pokaždé, když nějakou našel, zatlačil na ni, aby ji prodloužil a rozšířil. Byla to namáhavá práce, ale ne větší, než kdyby musel rozštípnout kámen holýma rukama. Neudělal žádný viditelný pokrok, což pochopitelně neuniklo pozornosti netrpělivých trpaslíků.
Eragon však vytrval. Zanedlouho byl odměněn pronikavým praskotem, který byl jasně slyšet až na povrchu. Ozývalo se vytrvalé skřípění, pak země zvolna začala stékat dovnitř jako voda ve výlevce a nechala po sobě sedm metrů širokou díru.
Zatímco rozradostnělí trpaslíci zahrazovali tunel sutí, jejich nosatý vůdce odvedl Eragona k další chodbě. Zbortit tuhle bylo mnohem obtížnější, ale dokázal zopakovat předchozí výkon. Během několika dalších hodin se se Safiřinou pomocí probořil do víc než půl tuctu tunelů po celém Farthen Dûru.
Zatímco pracoval, do malého výřezu nebe nad nimi se vkradlo světlo. Nebylo sice ještě vidět, ale posílilo to Eragonovu jistotu. Odvrátil se od popraskaných trosek posledního tunelu a se zájmem pozoroval okolí.
Z Tronjheimu proudily zástupy žen a dětí spolu s vardenskými starci. Každý nesl hromady potravin, oblečení a osobních věcí. Doprovázela je malá skupina válečníků, převážně chlapců a starších mužů.
Většina činností se však soustředila k úpatí Tronjheimu, kde Vardenové a trpaslíci shromažďovali armádu, rozdělenou na tři prapory. Každý oddíl nesl vardenskou vlajku s bílým drakem držícím růži nad mečem namířeným špičkou dolů, to vše na nachovém pozadí.
Muži stáli se zaťatými pěstmi a mlčeli. Vlasy jim volně splývaly zpod helmic. Mnoho válečníků mělo jen meč a štít, ale bylo tu i několik oddílů kopiníků. V zadní části praporu si lukostřelci zkoušeli své tětivy.
Trpaslíci byli odění v těžké bitevní výzbroji. Nablýskané ocelové drátěné košile jim sahaly až ke kolenům a nohy měli zakryté prvotřídním kroužkovým brněním, které bylo zakončeno botami pobitými mosazí. U pasu jim visela pochva s krátkým mečem a jejich hlavy zdobily železné helmice. Na levé ruce měli nasazený silný kulatý štít se znakem jejich klanu, v pravé nesli motyku nebo válečnou sekeru. Od vzdálenějšího praporu se odpojila malá postava a pospíchala k Eragonovi a Safiře. Byl to Orik, oděný stejně jako ostatní trpaslíci. „Ažihad chce, aby ses přidal k vojsku,“ vyřizoval. „Už tu nejsou další tunely, do kterých je třeba se dostat. Oba máte nachystané jídlo.“
Eragon se Safirou doprovodili Orika do stanu, kde našli chléb a vodu pro Eragona a hromadu sušeného masa pro Safiru. Bez námitek to snědli; bylo to lepší než mít hlad.
Po jídle jim Orik řekl, ať počkají, a ztratil se mezi vojáky. Když se vrátil, doprovázela ho řada trpaslíků obtěžkaných hromadou opancéřovaného brnění. Orik zvedl jednu z jeho částí a podal ji Eragonovi.
„Co je to?“ zeptal se Eragon a dotkl se nablýskaného kovu. Brnění bylo složitě tepané s rytinami a zlatým zdobením. Místy bylo palec tlusté a velmi těžké. Žádný muž by nedokázal bojovat s takovým závažím. A pro jednoho člověka to bylo příliš mnoho součástí.
„Dar od Hrothgara,“ řekl Orik, očividně spokojený sám se sebou. „Leželo tak dlouho mezi našimi poklady, že jsme na něj skoro zapomněli. Bylo vyrobeno v jiné době, před pádem Jezdců.“
„Ale k čemu to je?“ zeptal se Eragon.
„No to je přece dračí brnění! Snad si nemyslíš, že draci létali do bitev nechránění? Kompletní soupravy jsou vzácné, protože trvalo dlouho takové brnění vyrobit a protože draci neustále rostli. Safira ale ještě není tak velká, takže tohle by jí mělo celkem dobře padnout.
Dračí brnění! Když Safira očichala jeden kus, Eragon se zeptal: Co myslíš ?
Pojďme ho vyzkoušet, řekla s divokou jiskrou v oku.
Po delším úsilí Eragon s Orikem o kus poodstoupili, aby se konečně mohli kochat výsledkem. Kromě ostnů měla Safira celý krk zakrytý trojúhelníkovými plátky, které se vzájemně překrývaly. Břicho a hrudník jí chránily nejtěžší plechy, ty nejlehčí měla na ocase. Zatímco křídla zůstala nechráněna, nohy a hřbet měla úplně opancéřované. Její hlavu pokrýval tvarovaný kus pancíře, který jí nechával dostatek prostoru, aby mohla pohybovat dolní čelistí a kousat.
Safira zkusmo prohnula krk a brnění se pružně natáhlo s ní. Zpomalí mě to sice, ale pomůže to zastavit šípy. Jak vypadám?
Dost hrozivě, odpověděl Eragon po pravdě. To ji potěšilo.
Orik sesbíral ze země zbývající věci. „Také jsem ti přinesl brnění, i když to dalo práci nalézt tvou velikost. Zřídka kováme brnění pro lidi nebo elfy. Nevím, pro koho bylo vyrobeno tohle, ale nikdy nebylo použito a mělo by ti dobře posloužit.“
Eragon si přetáhl přes hlavu tuhou drátěnou košili s koženými zády, která mu splývala k zemi jako suknice. Těžce mu spočívala na ramenou a cinkala při každém pohybu. Když si přes ni přepásal Zar’roc, přestala se houpat. Na hlavu přišla kožená čapka, pak drátěná kapuce a nakonec stříbrozlatá helmice. K předloktím měl přivázané chrániče a od kolen dolů holenní brnění. Na ruce dostal rukavice s drátěným hřbetem. Nakonec mu Orik podal široký štít zdobený dubovým dřevem.
Eragonovi bylo jasné, že to, co se Safirou právě dostali, stojí celé jmění, a proto se uklonil a řekl: „Děkujeme ti za tyto dary. Jsme Hrothgarovi nesmírně vděčni.“
„Teď neděkujte,“ řekl Orik a zachechtal se. „Počkejte, až vám brnění zachrání život.“
Válečníci shromáždění opodál začali pochodovat pryč. Tři prapory se přesouvaly do různých částí Farthen Dûru. Eragon si nebyl jistý, co by měli udělat, a tak se podíval na Orika. Ten pokrčil rameny: „Předpokládám, že bychom je měli doprovodit.“ Vlekli se za praporem, který mířil ke stěně kráteru. Eragon se zeptal na urgaly, ale Orik věděl jen to, že do tunelů pod zem byli vysláni zvědi a ti zatím nikoho nezahlédli ani nezaslechli.
Prapor zastavil u jednoho ze zbořených tunelů. Trpaslíci navršili sutiny tak, aby se z tunelu dalo snadno vylézt ven. Tohle musí být jedno z míst, kde chtějí vyvést urgaly na povrch, poznamenala Safira.
Na stožárech zaražených do země byly zavěšené stovky luceren. Zalévaly prostor takovým množstvím světla, jako by zářilo večerní slunce. Kolem ústí tunelu plápolaly ohně, nad nimiž se ohřívaly obrovské kotle pryskyřice. Eragon pohlédl stranou a snažil se potlačit zhnusení. Byl to hrozný způsob, jak někoho usmrtit, byť to byl urgal.
Do země byly zatlučené řady zašpičatělých kůlů, aby vytvořily trnitý zátaras mezi vojskem a tunelem. Eragon viděl příležitost pomoci, a tak se přidal ke skupině mužů, kteří kopali příkop mezi kůly. Také Safira se dala do díla a vyhrabávala hlínu svými obrovskými drápy. Zatímco pracovali, Orik odešel dohlédnout na stavbu barikády, která měla chránit lukostřelce. Eragon se vděčně napil vína z měchu, kdykoli koloval. Když byly výkopy hotové a naplněné špičatými kolíky, Safira s Eragonem si odpočinuli.
Orik se vrátil a našel je sedět pospolu. Otřel si čelo. „Všichni muži a trpaslíci jsou na bojišti. Tronjheim byl uzavřen. Hrothgar převzal velení nad praporem, který máme po levici. Ažihad vede ten před námi.“
„Kdo velí tomuhle?“
„Jörmundur.“ Orik se s bručením posadil a odložil svou válečnou sekeru na zem.
Safira šťouchla do Eragona. Podívej. Uviděl, jak na Tornakovi přijíždí Murtagh v helmici a v rukou drží štít trpaslíků a svůj jedenapůlruční meč, a pevně sevřel Zar’roc.
Orik zaklel a vyskočil, ale Murtagh ho rychle zarazil: „To je v pořádku; Ažihad mě pustil.“
„Proč by to dělal?“ obořil se na něj Orik.
Murtagh se jízlivě usmál. „Řekl, že tohle je pro mě příležitost, abych prokázal dobré úmysly. Pravděpodobně si myslí, že bych nenapáchal velké škody, ani kdybych se obrátil proti Vardenům.“
Eragon kývl na uvítanou a sundal ruku z meče. Murtagh byl vynikající a nemilosrdný bojovník - přesně takového Eragon potřeboval mít po svém boku během bitvy.
„Jak poznáme, že nelžeš?“ zeptal se Orik.
„Protože to říkám já,“ oznámil silný hlas. Přistoupil k nim Ažihad, vybavený do bitvy prsním krunýřem a mečem s rukojetí ze slonoviny. Položil Eragonovi na rameno mohutnou ruku a odvedl ho stranou, kde je ostatní nemohli slyšet. Přelétl pohledem jeho zbroj. „Výborně. Orik tě pěkně vybavil.“
„Ano... už něco spatřili v tunelech?“
„Ne.“ Ažihad se opřel o svůj meč. „Jedno z Dvojčat zůstane v Tronjheimu. Bude pozorovat bitvu z dračí haly a prostřednictvím svého bratra mi bude posílat zprávy. Vím, že se umíš dorozumívat v myšlenkách. Potřebuji, abys říkal Dvojčatům všechno, cokoli neobvyklého, co uvidíš během boje. Také já ti přes ně budu posílat rozkazy. Rozumíš?“
Představa, že bude spojený s Dvojčaty, naplnila Eragona nechutí, ale věděl, že je to nezbytné. „Ano.“
Ažihad se odmlčel. „Nejsi pěšák nebo jezdec na koni, ani jiný druh válečníka, kterým jsem zvyklý velet. V bitvě se možná ukáže, že je to jinak, ale myslím, že ty a Safira budete víc v bezpečí na zemi. Ve vzduchu byste byli dokonalý cíl pro urgalské lukostřelce. Budeš bojovat v jejím sedle?“
Eragon nikdy nebojoval na koni, tím méně na Safiře. „Nejsem si jistý, jak to uděláme. Když sedím na Safiře, jsem příliš vysoko, takže mohu bojovat jen s Kully.“
„Obávám se, že Kullů tu bude spousta,“ řekl Ažihad. Narovnal se a sebral meč ze země. „Jediné, co ti mohu poradit, je, aby ses vyhýbal zbytečnému riziku. Vardenové si nemohou dovolit ztratit zrovna tebe.“ S tím se otočil a odešel.
Eragon se vrátil k Orikovi a Murtaghovi, dřepnul si vedle Safiry a opřel si štít o kolena. Všichni čtyři mlčky vyčkávali, stejně jako stovky vojáků opodál. Jak se slunce posouvalo za okraj kráteru, světlo z vrcholu Farthen Dûru sláblo.
Eragon se otočil, aby očima přelétl vojenské ležení, ale najednou ztuhl a srdce mu poskočilo. Asi deset metrů od něj seděla Arya s lukem položeným v klíně. I když věděl, že to je nesmysl, doufal, že odešla s ostatními ženami z Farthen Dûru. Znepokojeně k ní přispěchal. „Ty budeš bojovat?“
„Dělám, co musím,“ řekla klidně Arya.
„Ale je to příliš nebezpečné!“
Tvář jí potemněla. „Nerozmazluj mě, člověče. Elfové připravují k boji jak muže, tak ženy. Nejsem jedna z vašich bezmocných žen, abych utíkala, kdykoli se objeví nějaké nebezpečí. Dostala jsem za úkol chránit Safiřino vejce... a selhala jsem. Moje breoal byla zostuzena a zahanbila bych ji ještě víc, kdybych nestřežila tebe a Safiru na tomto bojišti. Zapomínáš, že jsem silnější v kouzlení než kdokoli tady - včetně tebe. Pokud sem přijde Stín, kdo jiný ho může porazit než já? A kdo jiný má to právo?“
Eragon na ni bezmocně hleděl a věděl, že má pravdu, radost však z toho neměl. „Tak se opatruj.“ Ze zoufalství dodal ve starověkém jazyce: „Wiol pömnuria ilian.“ Pro mé štěstí.
Arya rozpačitě odvrátila pohled, takže jí vlasy zakryly tvář. Přejela rukou po naleštěném luku a řekla polohlasně: „Je to můj wyrd, být tady. Musím splatit dluh.“
Spěšně se vrátil k Safiře. Murtagh na něj zvědavě pohlédl. „Co říkala?“
„Nic.“
Hodiny pomalu míjely. Obránci města byli ponořeni do vlastních myšlenek a v jejich řadách zavládlo tísnivé ticho. Kráter Farthen Dûru znovu potemněl, až na jasný svit luceren a ohňů ohřívajících pryskyřici. Eragon zblízka zkoumal spoje na svém brnění a přitom tajně sledoval Aryu. Orik opakovaně přejížděl brouskem po ostří svojí sekery a mezi jednotlivými tahy je pravidelně kontroloval; skřípání kamene o kov bylo otravné. Murtagh jen hleděl do dálky.
Tu a tam ležením proběhli poslové a vojáci vyplašeně vyskakovali na nohy. Ale vždycky se ukázalo, že jde o planý poplach. Muži i trpaslíci začínali být podráždění; často se ozývaly rozzlobené hlasy. Nejhorší na Farthen Dûru bylo, že tu nefoukal vítr - vzduch byl mrtvý, nehybný. A když se ohřál a začal být nedýchatelný a plný kouře, nebylo úlevy.
Jak noc postupovala, bojiště utichlo a zůstalo němé jako smrt. Bojovníkům z dlouhého čekání ztuhly svaly. Eragon zíral bezvýrazným pohledem do tmy a těžkla mu víčka. Nutil se k bdělosti a snažil se přemoci ztuhlost.
Nakonec Orik řekl: „Je pozdě. Měli bychom spát. Pokud se něco bude dít, ostatní nás vzbudí.“ Murtagh zabručel, ale Eragon byl příliš unavený, než aby něco namítal. Schoulil se k Safiře a místo polštáře si dal pod hlavu štít. Když se mu zavírala víčka, všiml si, že Arya je stále vzhůru a hlídá je.
Jeho sny byly zmatené a znepokojivé, plné rohatých bestií a skrytých hrozeb. Znovu a znovu slyšel hluboký hlas, který se ho ptal: „Jsi připraven?“ Ale nikdy nedokázal odpovědět. Vinou takových vidin byl jeho spánek povrchní a neklidný, dokud se něco nedotklo jeho paže. Vylekaně se probudil.
2024 ©