Když se rozbřesklo, Eragon měl sedřenou tvář, jak byl celou dobu opřený o Bleskův krk, a tělo ho ještě bolelo po souboji s Murtaghem. Celou noc střídavě spali v sedle. Díky tomu nechali oddíly urgalů daleko za sebou, ale nikdo z nich nevěděl, zda si náskok udrží. Koně byli na pokraji svých sil, přesto dál udržovali vytrvalé tempo. Ale zda to bude stačit k úniku, záleželo na tom, jak odpočatí byli jejich pronásledovatelé... a zda Eragonův a Murtaghův kůň přežijí.
Beorské hory vrhaly do krajiny ohromné stíny a ubíraly tak sluneční teplo. Na sever byla poušť Hadarak, tenký bílý pás světlý jako polední sníh.
Musím jíst, řekla Safira. Od té doby, co jsem naposledy lovila, už uběhlo mnoho dní. Kručí mi v břiše. Když začnu hned, mohla bych nachytat dostatek těch skákavých zvířat, aby to stačilo na několik soust.
Eragon se usmál jejímu přehánění. Jdi, ale Aryu nech tady.
Budu rychle hotová. Odvázal jí elfku zpod břicha a přemístil ji do sedla Sněžnému bleskovi. Safira odletěla a zmizela směrem k horám. Eragon utíkal vedle Sněžného bleska a hlídal, aby Arya nespadla. On ani Murtagh nepromluvili. Jejich včerejší rozepře se už ve srovnání s hrozbou urgalů nezdála tak významná, ale rány po ní zůstaly.
Safira si během hodiny nalovila dostatek potravy a ohlásila Eragonovi svůj úspěch. Eragona těšilo, že se brzy vrátí. Její nepřítomnost ho dost zneklidňovala.
Zastavili u jezírka, aby napojili koně. Eragon si líně utrhl stéblo trávy, kroutil si s ním kolem prstu a hleděl na elfku. Ze snění ho vyrušilo kovové zaskřípění meče vytahovaného z pochvy. Instinktivně sevřel Zar’roc, prudce se otočil a pátral po nepříteli. Byl tu ale jen Murtagh, který měl svůj dlouhý meč v pohotovosti. Ukázal na kopec před nimi, kde na světle hnědém koni seděl vysoký muž v hnědém plášti s holí v ruce. Za ním bylo vidět skupinu dvaceti jezdců. Nikdo z nich se ani nepohnul. „Mohli by to být Vardenové?“ zeptal se Murtagh.
Eragon nenápadně natáhl tětivu luku. „Podle toho, co říkala Arya, by měli být ještě stovky mil daleko. Tohle by mohla být jedna z jejich hlídek nebo skupin nájezdníků.“
„Pokud to nejsou lupiči.“ Murtagh se vyhoupl na Tornaka a také si připravil luk.
„Pokusíme se jim ujet?“ zeptal se Eragon a přehodil přes Aryu přikrývku. Jezdci ji určitě viděli, ale doufal, že se mu podaří zatajit skutečnost, že je elf.
„To by nám nepomohlo,“ potřásl hlavou Murtagh. „Tornak a Sněžný blesk jsou dobří hřebci, ale jsou unavení a nejsou to dostihoví koně. Podívej na koně, které mají ti muži; ti jsou určení k rychlému běhu. Chytili by nás dřív, než bychom ujeli půl míle. Krom toho nám možná chtějí říct něco důležitého. Raději řekni Safiře, ať si pospíší s návratem.“
Eragon už to dělal. Vysvětlil situaci a pak ji upozornil: Neukazuj se, dokud to nebude nezbytné. Nejsme sice už v Království, ale přesto nechci, aby o tobě někdo věděl.
Dobře, odvětila. Pamatuj, že kouzlo tě ochrání tam, kde nestačí rychlost ani štěstí. Cítil, jak se vznesla a letěla k nim nízko při zemi.
Skupina mužů je z kopce pozorovala.
Eragon úzkostlivě sevřel Zar’roc. Drátem omotanou rukojeť meče držel pevně v ruce. Řekl potichu: „Pokud nám budou vyhrožovat, mohu je zastrašit kouzlem. Když to nepomůže, je tu Safira. Zajímalo by mě, jak by reagovali na Jezdce? Vypráví se tolik legend o jejich mimořádných schopnostech... Mohlo by to stačit k tomu, abychom se vyhnuli boji.“
„Na to nespoléhej,“ pravil rozhodně Murtagh. „Pokud dojde k boji, prostě jich musíme zabít tolik, abychom je přesvědčili, že jim nestojíme za takové krveprolití.“ Jeho tvář byla vyrovnaná a chladná.
Muž na světlém hnědákovi dal znamení holí a jezdci vyrazili cvalem směrem k nim. Muži nad hlavami mávali oštěpy, a jak se přibližovali, hlasitě výskali. Na bocích jim visely odřené pochvy mečů. Zbraně měli zrezivělé a špinavé. Čtyři z nich namířili šípy na Eragona s Murtaghem.
Vůdce rychle kroužil holí ve vzduchu a jeho muži mu odpovídali výkřiky. Pak divoce obklíčili Eragona s Murtaghem. Eragonovi zacukaly rty. Málem do jejich řad vypustil kouzlo, ale pak se ovládl. Ještě nevíme, co chtějí, připomněl sám sobě a snažil se ovládnout vzrůstající zlé tušení.
Ve chvíli, kdy byli Eragon s Murtaghem zcela obklíčeni, vůdce přitáhl uzdu svému koni, pak zkřížil paže na prsou a kriticky si je prohlížel. Povytáhl obočí. „Nu, tihle jsou lepší než ten odpad, co obvykle nacházíme! Přinejmenším jsme tentokrát narazili na zdravé jedince. A dokonce je ani nemusíme lovit. Greig bude mít radost.“ Muži se zachechtali.
Při jeho slovech se Eragonovi sevřely útroby. V jeho mysli se probouzelo podezření. Safiro...
„Teď, pokud jde o vás dva,“ promluvil velitel k Eragonovi s Murtaghem, „když budete tak hodní a odhodíte své zbraně, moji muži vás neprošpikují šípy zaživa.“ Lukostřelci se na ně významně zašklebili; muži se znovu zasmáli.
Murtagh zůstal nehybně stát, jen pohnul mečem. „Kdo jste a co chcete? Jsme svobodní lidé, kteří cestují po této zemi. Nemáte právo nás zastavovat.“
„Ó, já mám všechna práva,“ řekl muž pohrdavě. „A co se týče mého jména, otroci neoslovují své pány takovým způsobem, pokud nechtějí být zbičováni.“
Eragon zaklel sám pro sebe. Otrokáři! Živě si pamatoval lidi, které viděl na dražbě v Dras-Leoně. Začalo to v něm vřít hněvem. Pohlédl na muže kolem sebe s ještě větší nenávistí a odporem.
Vrásky ve tváři vůdce skupiny se prohloubily. „Odhoďte meče a vzdejte se!“ Otrokáři strnuli a zírali na ně ledovýma očima, ale Eragon i Murtagh drželi své zbraně dál. Náhle Eragon ucítil povědomé mravenčení v dlani. Za sebou uslyšel šelest a pak hlasité nadávky. Polekaně se otočil.
Jeden z otrokářů stáhl z Aryi přikrývku a odhalil její tvář. Nejprve užasle zíral s otevřenými ústy a pak vykřikl: „Torkenbrande, tohle je elf!“ Muži se překvapeně zavrtěli, zatímco jejich vůdce pobídl koně směrem ke Sněžnému bleskovi. Pohlédl na Aryu a hvízdl.
„Jakou má asi cenu?“ zeptal se někdo.
Torkenbrand chvíli mlčel, pak roztáhl ruce a řekl: „Přinejmenším celé jmění. Království dá za ni horu zlata!“
Otrokáři vykřikli vzrušením a vzájemně se poplácali po zádech. V Eragonově mysli se rozezněl řev, když se Safira prudce stočila vysoko nad jejich hlavami. Teď zaútoč! vykřikl. Ale když se dají na útěk, nech je utéct. Okamžitě složila křídla a řítila se dolů. Eragon dal rychle Murtaghovi znamení. Murtagh signál pochopil. Udeřil loktem otrokáře do obličeje, srazil ho ze sedla a zabodl paty do Tornakových slabin.
Kůň pohodil hřívou, vyskočil kupředu, otočil se a postavil se na zadní. Murtagh mával mečem, zatímco Tornak klesl zpátky na zem a předními kopyty nakopl do zad otrokáře, který prve spadl z koně. Muž vykřikl.
Než se otrokáři stačili vzpamatovat, Eragon se vztyčil, zdvihl ruku a odříkával slova starověkého jazyka. Pak náhle zemi uprostřed rvoucích se těl zasáhla indigově modrá ohnivá koule a rozprskla se do gejzíru rozžhavených kapek, které se vypařily jako sluncem zahřátá rosa. Vzápětí se z nebe snesla Safira a přistála vedle Eragona. Rozevřela tlamu, odhalila mohutné tesáky a zařvala. „Vidíte?“ zvolal Eragon uprostřed vřavy. „Jsem Jezdec!“ Zdvihl Zar’roc nad hlavu, až rudá čepel zazářila ve slunečním světle, a pak jím namířil na otrokáře. „Prchejte, pokud je vám život milý!“
Muži zmateně vykřikovali a plazili se jeden přes druhého, aby co nejrychleji utekli. V tom zmatku dostal Torkenbrand oštěpem ránu do spánku. Svalil se bezvládně na zem. Muži si dál nevšímali svého padlého vůdce, hnali se pryč ve zmateném úprku a jen kradmo se přitom ohlíželi po Safiře.
Torkenbrand se vyškrábal na kolena. Ze spánku mu tekla krev, která stékala v temně rudých praméncích. Murtagh sesedl z koně a rázně k němu vykročil s mečem v ruce. Torkenbrand zvedl ruku v bezmocném gestu, jako by chtěl odvrátit úder. Murtagh však na něj chladně pohlédl a pak se ohnal ostřím po jeho krku. „Ne!“ vykřikl Eragon, ale bylo příliš pozdě.
Torkenbrandovo bezhlavé tělo se v oblaku prachu zhroutilo k zemi. Jeho hlava ztěžka dopadla opodál. Eragon se rozběhl k Murtaghovi a rozzuřeně ze sebe vychrlil: „Máš snad shnilý mozek?“ vykřikl zlostí celý bez sebe. „Proč jsi ho zabil?“
Murtagh si otřel meč o záda Torkenbrandovy vesty. Ocel na ní zanechala tmavou skvrnu. „Nevím, proč jsi tak rozčilený...“
„Rozčilený!“ vybuchl Eragon. „Jsem mnohem víc než to! Napadlo tě vůbec, že bychom ho tu prostě mohli nechat a jet si dál svou cestou? Ne! Místo toho ze sebe uděláš kata a setneš mu hlavu. Byl úplně bezbranný!“
Murtagh se zdál být v rozpacích z Eragonova hněvu. „No, nemohli jsme ho tu jen tak nechat - on byl nebezpečný. Ostatní utekli... bez koně by se daleko nedostal. Nechtěl jsem, aby ho tu našli urgalové a dozvěděli se o Arye. Tak jsem myslel, že by...“
„Ale zabít ho?“ přerušil ho Eragon. Safira zvědavě očichala Torkenbrandovu hlavu. Zlehka otevřela ústa, jako by ji chtěla chňapnout, pak se ale zdálo, že si to rozmyslela a připlížila se k Eragonovi.
„Jen se snažím zůstat naživu,“ prohlásil Murtagh. „Život žádného cizince není cennější než můj vlastní.“
„Ale to ještě neznamená oddávat se bezohlednému násilí. Kde jsou tvé city.“ zavrčel Eragon a ukázal při tom na useknutou hlavu.
„City? City? Jak se mohu vciťovat do svých nepřátel? Mám pokaždé zvažovat, zda se budu bránit, protože by to mohlo někomu způsobit bolest? Kdyby to tak bylo, už bych byl celá léta mrtvý! Musíš být ochotný chránit sám sebe a to, co ctíš, za jakoukoli cenu.“
Eragon zasunul Zar’roc zpátky do pochvy a prudce u toho zavrtěl hlavou. „Takhle bys mohl omlouvat jakoukoli ukrutnost.“
„Myslíš, že se mi to libí?“ vykřikl Murtagh. „Byl jsem v ohrožení života od chvíle, kdy jsem se narodil! Pokaždé, když jsem se probudil, jsem musel unikat nejrůznějším nebezpečím. A dosud se mi těžko usíná, protože si nikdy nejsem jistý, zda se dožiji svítání. Pokud jsem někdy zažil dobu, kdy jsem byl v bezpečí, muselo to být v matčině těle, i když ani tím si nejsem jistý! Ty to nechápeš - kdybys žil s tímhle strachem, naučil by ses to, co já: Nikdy neriskovat.“ Mávl směrem k Torkenbrandovu tělu. „On představoval nebezpečí, které jsem odstranil. Vůbec toho nelituji a nebudu se trápit tím, co se stalo a co už je pryč.“
Eragon pohlédl zblízka Murtaghovi do očí. „Přesto jsi to neměl dělat.“ Přivázal Aryu k Safiře, pak nasedl na Sněžného bleska. „Pojedeme.“ Murtagh projel s Tornakem kolem Torkenbrandova těla, ležícího na břiše v zakrváceném prachu.
Jeli tempem, které by Eragon ještě před týdnem považoval za nemožné; míle kolem nich ubíhaly, jako by jim narostla křídla. Stočili se na jih mezi dva rozeklané výběžky Beorských hor, které měly tvar téměř sevřených klepet. Jejich špičky byly den cesty od sebe, přesto se však tato vzdálenost zdála být menší díky kolosální velikosti hor. Jako by se ocitli v údolí stvořeném pro obry.
Když toho dne zastavili, Eragon s Murtaghem se mlčky navečeřeli a odmítali zvednout oči od jídla. Potom Eragon úsečně oznámil: „Budu držet první hlídku.“ Murtagh přikývl a ulehl do přikrývek zády k němu.
Chceš si o tom promluvit? zeptala se Safira.
Teď ne, zamumlal Eragon. Dej mi nějaký čas na rozmyšlenou, jsem... zmatený.
Stáhla se z jeho mysli s něžným dotekem a zašeptala: Mám tě moc ráda, maličký.
A já tebe, řekl. Schoulila se vedle něj do klubíčka a zahřívala ho. Seděl bez pohnutí ve tmě a snažil se přemoci svůj neklid
2024 ©