V dračí hale na Eragona čekal nějaký trpaslík. Nejdřív se uklonil a zamumlal: „Argetlam,“ a pak řekl se silným přízvukem: „Výborně. Už jsi vzhůru. Čeká na tebe knurla Orik.“ Znovu se uklonil a odcupital pryč. Safira vyskočila z jeskyně a přistála vedle Eragona. V drápech držela Zar’roc.
Co s ním? zeptal se zamračeně.
Nahnula k němu hlavu. Nos ho. Jsi Jezdec a měl bys nosit meč Jezdce. Zar’roc má možná krvavou historii, ale to by nemělo mít vliv na tvé činy. Vytvoř mu novou historii a nos jej se ctí.
Jsi si jistá? Pamatuj na Ažihadovu radu.
Safira si odfrkla a z nozder se jí vznesl oblak kouře. Nos ho, Eragone. Pokud si chceš zachovat nadhled nad zdejšími silami, nedovol, aby číkoli nesouhlas ovlivňoval tvoje činy.
Jak chceš, řekl neochotně a připnul si meč. Vyšplhal se jí na záda a Safira vyletěla z Tronjheimu. Teď bylo ve Farthen Dûru dost světla, takže byly vidět mlhavé stěny kráteru - pět mil na každou stranu. Když kroužili dolů k úpatí města-hory, Eragon vyprávěl Safiře o svém setkání s Angelou.
Jakmile přistáli u jedné z tronjheimských bran, Orik nedočkavě přiběhl k Safiře. „Můj král, Hrothgar, si vás oba přeje vidět. Rychle sesedni. Musíme si pospíšit.“
Eragon utíkal za trpaslíkem do Tronjheimu. Safira s nimi hravě držela tempo. Eragon si nevšímal pohledů lidí uvnitř stoupající chodby a zeptal se: „Kde se setkáme s Hrothgarem?“
Orik v poklusu odpověděl: „V trůnním sále pod městem. Bude to soukromé slyšení na důkaz otho - ‘důvěry‘. Nemusíš ho oslovovat nějakým zvláštním způsobem, ale mluv k němu s úctou. Hrothgar se snadno rozzlobí, ale je moudrý a velmi dobře vidí do myslí lidí, tak si to dobře rozmysli, než promluvíš.“
Když vešli do hlavního sálu Tronjheimu, Orik je zavedl k jednomu ze dvou schodišť lemujících protější stěnu. Vyrazili dolů tím, které měli po pravé ruce. Mírně se stáčelo, dokud nezamířilo stejným směrem, z jakého přišli. Další schodiště se spojovalo s jejich, aby utvořilo širokou kaskádu tlumeně osvětlených schodů, které končily asi po stu stopách před dvojdílnými žulovými dveřmi. Přes obě křídla dveří byla vytesaná koruna se sedmi hroty.
Na každé straně vchodu stálo na stráži sedm trpaslíků. Drželi nablýskané krumpáče a kolem beder měli připevněné opasky posázené drahokamy. Jak se Eragon s Orikem a Safirou blížili, trpaslíci zabouchali o zem násadami krumpáčů. Po schodišti se rozeznělo těžké zadunění. Pak se dveře otevřely.
Před nimi se rozprostíral tmavý sál, dlouhý na dostřel dobrého luku. Trůnní komnata byla vlastně přírodní jeskyně; kolem stěn vyrůstaly stalagmity a stalaktity silnější než člověk. Tu a tam byly rozvěšené lucerny, které vrhaly do místnosti melancholické světlo. Hnědá podlaha byla hladká a naleštěná. Na konci haly stál černý trůn, na němž seděla nehybná postava.
Orik se uklonil. „Král tě očekává.“ Eragon položil ruku Safiře na bok a oba pokračovali dál do sálu. Dveře se za nimi zavřely a zanechaly je samotné s králem v temném trůnním sále.
Blížili se k trůnu a jejich kroky se rozléhaly po obrovské místnosti. V mezerách mezi stalagmity a stalaktity stály mohutné sochy. Každá z nich znázorňovala krále trpaslíků, který má na hlavě korunu a sedí na trůnu; jejich slepé oči hleděly přísně do dálky a vrásčité tváře nesly sveřepý výraz. Každý měl u nohou runami vytesané jméno.
Eragon se Safirou minuli víc než čtyřicet soch, za kterými už byly jen tmavé a prázdné výklenky, čekající na budoucí krále. Zastavili až před Hrothgarem na konci haly.
I král trpaslíků seděl na vyvýšeném trůnu vyrobeném z jediného kusu černého mramoru jako socha. Trůn byl hranatý, nijak zdobený a vytesaný s dokonalou přesností. Vyzařovala z něj síla, která vyvolávala atmosféru dávných dob, kdy trpaslíci vládli v Alagaësii bez odporu elfů nebo lidí. Hrothgar měl na hlavě místo koruny zlatou helmici, posázenou kolem dokola rubíny a diamanty. Obličej měl strnulý, ošlehaný větrem a poznamenaný zkušenostmi mnoha let. Pod drsným čelem se mu blýskaly hluboko zasazené oči, tvrdé a bystré. Přes statnou hruď se mu vlnila drátěná košile. Bílý plnovous měl zastrčený pod opasek a v klíně držel mohutné válečné kladivo, na jehož konci byl vyrytý symbol Orikova klanu.
Eragon se rozpačitě uklonil a poklekl. Safira zůstala vzpřímená. Král se pohnul, jako by se právě probral z dlouhého spánku, a zaburácel: „Povstaň, Jezdče, nemusíš mi vzdávat hold.“
Eragon vstal a setkal se s Hrothgarovým pronikavým pohledem. Král si ho zkoumavě prohlédl a pak pronesl hrdelním hlasem: „Âz knurl deimi lanok. ‘Dej si pozor, kámen se mění.‘ - naše staré rčení... A v dnešní době se kámen mění opravdu velmi rychle.“ Dotkl se kladiva. „Nemohl jsem se s tebou setkat dřív tak jako Ažihad, protože jsem se musel zabývat svými nepřáteli uvnitř klanů. Požadovali, abych ti odepřel útočiště a vyhostil tě z Farthen Dûru. Dalo mi to dost práce je přesvědčit.“
„Děkuji,“ řekl Eragon. „Netušil jsem, kolik sporů můj příchod vyvolá.“
Král přijal jeho díky, pak pozvedl vrásčitou ruku a ukázal. „Podívej se támhle, Jezdče Eragone. Tam na svých tesaných trůnech sedí moji předchůdci. Je jich čtyřicet jedna, se mnou čtyřicet dva. Až odejdu z tohoto světa do područí bohů, bude moje hírna připojena mezi ty jejich. První socha je podobizna mého předka Korgana, který ukoval toto žezlo, Volund. Po osm tisíciletí - od počátků naší rasy - trpaslíci vládli pod Farthen Dûrem. Jsme bytostmi země, starší než půvabní elfové a divocí draci.“ Safira se mírně pohnula.
Hrothgar se naklonil dopředu a řekl hlubokým chraplavým hlasem: „Jsem starý, člověče - dokonce i podle našich měřítek - tak starý, že jsem poznal Jezdce v celé jejich pomíjivé slávě, tak starý, že jsem mluvil s jejich vůdcem Vraelem, který mi složil poklonu na tomtéž místě. Mezi živými je jen málo takových, kteří mohou prohlásit to samé. Pamatuji Jezdce a to, jak se vměšovali do našich záležitostí. Také si pamatuji mír, který udržovali a který umožnil cestovat bezpečně z Tronjheimu do Nardy.
A teď přede mnou stojíš ty - ztracená tradice ožila. Řekni mi, a po pravdě, proč jsi přišel do Farthen Dûru? Znám události, kvůli nimž jsi musel uprchnout z Království, ale jaké jsou tvé další úmysly?“
„Prozatím chceme se Safirou v Tronjheimu jenom nabrat síly,“ odpověděl Eragon. „Nejsme tu proto, abychom působili potíže, jen tu hledáme útočiště před nebezpečími, kterým jsme museli čelit mnoho měsíců. Ažihad nás možná pošle k elfům, ale než tak učiní, nechceme odejít.“
„Pak to byla jen touha po bezpečí, co tě sem hnalo?“ zeptal se Hrothgar. „Chceš tu prostě jenom žít a zapomenout na své problémy v Království?“
Eragon zavrtěl hlavou. Jeho hrdost odmítala takové tvrzení. „Pokud ti Ažihad řekl o mé minulosti, pak bys měl vědět, že mám dost pádných důvodů, abych bojoval proti Království, dokud z něj nezbude nic než hromádka popela. Přesto je v tom něco víc... Chci pomáhat těm, kdo nemohou utéci Galbatorixovi, včetně mého bratrance. Mám sílu pomoci, a proto musím.“
Zdálo se, že krále jeho odpověď uspokojila. Obrátil se k Safiře a zeptal se: „Draku, co si o tom myslíš? Z jakého důvodu jsi sem přišel ty?“
Safira odhrnula horní ret a zavrčela. Řekni mu, že žízním po krvi našich nepřátel a nedočkavě očekávám den, kdy vyrazíme do bitvy proti Galbatorixovi. Nemám slitování se zrádci a zloději vajec, jako je tenhle falešný král. Držel mě víc než sto let a ještě teď má dva z mých bratrů, které osvobodím, bude-li to možné. A řekni Hrothgarovi, že si myslím, že ty jsi na tento úkol připravený.
Eragon se jejím slovům ušklíbl, ale svědomitě je předal králi. Koutek Hrothgarových úst se zvedl s náznakem ponurého pobavení, až se mu prohloubily vrásky. „Vidím, že draci se za ta staletí nezměnili.“ Zaťukal na trůn. „Víš, proč bylo tohle křeslo vyrobeno tak ploché a hranaté? Aby se na něm nikomu nesedělo příliš pohodlně. Mně pohodlné nikdy nebylo a rád se ho vzdám, až přijde můj čas. Jak se zhostíš své odpovědnosti ty, Eragone? Pokud Království padne, nastoupíš na Galbatorixovo místo a prohlásíš se za krále?“
„Netoužím po tom, abych nosil korunu nebo vládl,“ řekl Eragon znepokojeně. „Být Jezdec znamená samo o sobě dostatečnou zodpovědnost. Ne, nepřevezmu trůn v Urû’baenu... ne, pokud nedojde k tomu, že se nenajde nikdo jiný ochotný nebo dost schopný na něj nastoupit.“
Hrothgar ho zasmušile varoval: „Jistě bys byl laskavější král než Galbatorix, ale žádná rasa nebude chtít vůdce, který nezestárne nebo neopustí trůn. Časy Jezdců jsou pryč, Eragone. Nikdy už znovu nepovstanou - ani kdyby se měla vylíhnout další dvě Galbatorixova vejce.“
Po tváři mu přeběhl stín, když pohlédl na Eragonův bok. „Vidím, že nosíš meč nepřítele; řekli mi to a také že jsi cestoval se synem Křivopřísežníka. Netěší mě, že vidím tu zbraň.“ Natáhl ruku. „Rád bych si ji prohlédl.“
Eragon vytasil Zar’roc a podal ho králi rukojetí napřed. Hrothgar sevřel meč a přelétl červenou čepel zkušeným okem. Do hrany se opřelo světlo lucerny a ostře se odrazilo. Král trpaslíků dlaní ozkoušel špičku a pak řekl: „Mistrovsky kovaná čepel. Elfové zřídka vyrábějí meče - raději mají luky a kopí -, ale když se do toho pustí, výsledky jsou nedostižné. Tohle je prokletý meč; nevidím ho rád ve svém království. Ale nos ho, jestli chceš, možná se jeho osud změnil.“ Vrátil mu Zar’roc a Eragon ho zasunul zpět do pochvy. „Byl ti za tu dobu, co jsi zde, můj synovec k užitku?“
„Kdo?“
Hrothgar povytáhl zacuchané obočí. „Orik, syn mojí nejmladší sestry. Sloužil pod Ažihadem, abych prokázal svou podporu Vardenům. Nicméně se zdá, že se vrátil pod mé velení. Potěšilo mě, když jsem slyšel, že jsi ho hájil.“
Eragon pochopil, že tohle je další známka otho, ‘důvěry‘ z Hrothgarovy strany. „Nemohl bych si přát lepšího průvodce.“
„To je dobře,“ řekl král, očividně potěšený. „Bohužel už s tebou nemohu dál mluvit. Čekají na mě mí rádci, protože jsou tu věci, které musím vyřídit. Řeknu jen toto: pokud si přeješ podporu trpaslíků v mém království, musíš se nejdřív osvědčit. Máme dlouhou paměť a neděláme ukvapená rozhodnutí. Slova nic nevyřeší, pouze skutky.“
„Budu na to pamatovat,“ řekl Eragon a znovu se poklonil.
Hrothgar královsky pokývl hlavou. „Teď můžete jít.“
Eragon se Safirou se otočili a vykročili ze síně krále hory. Orik na ně čekal před kamennými dveřmi s úzkostlivým výrazem ve tváři. Když stoupali zpět do hlavního sálu Tronjheimu, oslovil je: „Šlo všechno dobře? Přijal vás příznivě?“
„Myslím, že ano. Ale tvůj král je opatrný,“ řekl Eragon.
„Díky tomu přežil tak dlouho.“
Nechtěla bych, aby se na nás Hrothgar rozhněval, podotkla Safira.
Eragon na ni letmo pohlédl. Ani já ne. Nejsem si jistý, co si myslí o tobě - zdá se, že draky nemá moc v lásce, i když to neřekl otevřeně.
Safiru to patrně pobavilo. V tom je moudrý, zvláště vzhledem k tomu, že mi sahá sotva po kolena.
Pod třpytivým Isidar Mithrim uprostřed Tronjheimu Orik řekl: „Tvoje včerejší požehnání rozvířilo Vardeny jako splašený včelí roj. Tu holčičku, které se Safira dotkla, oslavují jako budoucí hrdinku. Ona a její ochránkyně dostaly ubytování v nejlepších pokojích. Každý mluví o vašem ‘zázraku‘. Všechny lidské matky tě teď zřejmě hodlají vyhledat a dostat totéž pro svoje děti.“
Eragona to vyplašilo a nenápadně se rozhlédl kolem. „Co bychom měli dělat?“
„Kromě toho, že bys své skutky vzal zpět?“ zeptal se Orik suše. „Zůstat z dohledu, jak jen to půjde. Nikdo nesmí do dračí haly, takže tam budete mít nerušený klid.“
Eragon se ale ještě nechtěl vrátit na vrchol Tronjheimu. Bylo ještě brzy a on si chtěl se Safirou projít město-horu. Teď, když byli mimo Království, neměli důvod trávit čas odděleně. Ale chtěl se vyhnout nevítané pozornosti, což bylo se Safirou po boku nemožné. Safiro, co chceš dělat?
Přiblížila se k němu, až se mu šupinami otřela o paži. Vrátím se do dračí jeskyně. Je tam někdo, s kým se chci sejít. Můžeš se procházet, jak dlouho budeš chtít.
Dobře, řekl, ale s kým se to chceš setkat? Safira na něj jen mrkla obrovským okem a odpelášila jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb.
Eragon vysvětlil Orikovi, kam odešla, a pak řekl: „Dal bych si snídani. A pak bych rád viděl víc z Tronjheimu; je to tak úžasné místo. Dnes nechci jít na cvičiště, protože jsem se ještě úplně nezotavil.“
Orik přikývl, až se mu plnovous pohupoval na prsou. „V tom případě - nechceš navštívit tronjheimskou knihovnu? Je dost stará a je v ní mnoho svitků nesmírné hodnoty. Čtení o dějinách Alagaësie, které není pošpiněné rukou Galbatorixe, by pro tebe mohlo být zajímavé.“
S bodnutím u srdce si Eragon vzpomněl, jak ho Brom učil číst. Zajímalo by ho, jestli to ještě umí. Od doby, co naposled viděl psaná slova, uteklo mnoho času. „Ano, to by šlo.“
„Výborně.“
Když se najedli, Orik dovedl Eragona četnými chodbami k jejich cíli. Dorazili k vyřezávanému oblouku nad vstupem do knihovny a Eragon jím uctivě vešel dovnitř.
Místnost mu připomínala les. Řady vznešených sloupů se větvily do výšky k tmavému žebrovému stropu pět pater nad nimi. Mezi nimi stály zády k sobě knihovny z černého mramoru. Stěny zakrývaly přihrádky se svitky, přerušované úzkými uličkami, na které se dalo vystoupat po třech točitých schodištích. Podél stěn byly v pravidelných odstupech umístěné dvojice naproti sobě postavených lavic. Mezi nimi stály malé stolky, jejichž spodní část plynule přecházela v podlahu.
V knihovně byly uloženy nesčetné knihy a pergameny. „Tohle je opravdové dědictví naší rasy,“ řekl Orik. „Zde leží spisy našich největších králů a učenců, od dávnověku až do přítomnosti. Zaznamenané tu jsou také písně a příběhy složené našimi umělci. Tahle knihovna je možná naším největším bohatstvím. Přesto to není jenom naše práce - jsou tu i lidské výtvory. Tvoje rasa žije jen krátce, ale literárně je velmi plodná. Od elfů toho máme jen málo nebo skoro nic. Ti si totiž svá tajemství žárlivě střeží.“
„Jak dlouho tu smím zůstat?“ zeptal se Eragon a vykročil k regálům.
„Tak dlouho, jak budeš chtít. Pokud budeš mít nějaké dotazy, přijď za mnou.“
Eragon s potěšením přejížděl očima svazky a dychtivě hledal ty se zajímavými názvy nebo obaly. Trpaslíci kupodivu používali ke psaní stejné písmo jako lidé. Byl trochu sklíčený tím, jak těžko se mu po několikaměsíční přestávce čte. Přebíhal od jedné knihy ke druhé a pomalu se propracovával hloub do rozsáhlé knihovny. Nakonec se zabral do překladu básní od Dóndara, desátého krále trpaslíků.
Jak přejížděl po úhledných řádcích, uslyšel, jak se zpoza police, před kterou stál, blíží neznámé kroky. Zvuk ho vyplašil, ale vyhuboval sám sobě, že je tak pošetilý - nemohl přece být v knihovně úplně sám. Ale i tak potichu odložil knihu, vykradl se pryč a zůstával ve střehu před možným nebezpečím. Už byl tolikrát přepadený, že tyhle pocity nebral na lehkou váhu. Znovu zaslechl ty kroky, ale tentokrát byly dvoje. Znepokojeně pospíchal sálem a snažil se vzpomenout si, kde Orik sedí. Opatrně zabočil kolem jednoho regálu a trhnul sebou, když se ocitl tváří v tvář Dvojčatům.
Dvojčata stála vedle sebe tak blízko, až se dotýkala rameny, a v uhlazených tvářích měla prázdný výraz. Zabodávala do něj svoje černé hadí oči. Ruce, skryté v záhybech nachových šatů, jim lehce cukaly. Obě se uklonila, ale jejich gesto bylo spíš drzé a posměšné.
„Hledali jsme tě,“ řekl jeden z nich. Jeho hlas mu nepříjemně připomínal ra’zaky.
Eragon potlačil třes. „Proč?“ V duchu se spojil se Safirou. Okamžitě se dotkla jeho mysli.
„Poté, co jsi se setkal s Ažihadem, jsme se chtěli... omluvit za naše jednání.“ Slova zněla výsměšně, ale ne tak zjevně, aby je Eragon mohl otevřeně zpochybnit. „Přišli jsme ti vzdát hold.“ Eragon zlostí zrudl, když se znovu uklonili.
Pozor na ně! varovala ho Safira.
Potlačil narůstající rozčilení. Nemohl si dovolit nechat se tím unést. Něco ho napadlo a s lehkým úsměvem řekl: „Ale kdeže, to já musím vzdát hold vám dvěma. Bez vašeho souhlasu by mě nikdy nevpustili do Farthen Dûru.“ Na oplátku se jim také poklonil a udělal to co nejurážlivěji.
Dvojčatům podrážděně zajiskřilo v očích, ale usmála se a řekla: „Jsme poctěni, že někdo tak... důležitý... jako ty má o nás tak vysoké mínění. Jsme tvými dlužníky za tvá laskavá slova.“
Teď byla zas řada na Eragonovi, aby se rozzlobil. „Budu na to pamatovat, až budu v nouzi.“
Safira prudce pronikla do jeho myšlenek. Už to přeháníš. Neříkej nic, čeho bys mohl litovat. Budou si pamatovat každé slovo, které proti tobě budou moci použít.
Už tak je to těžké i bez tvých poznámek! odsekl. S nazlobeným zabručením se utišila.
Dvojčata se přiblížila a obruby jejich šatů tiše zašustily po zemi. Jejich hlasy teď zněly mnohem přívětivěji. „Hledali jsme tě ještě z jiného důvodu, Jezdče. Těch pár kouzelníků, kteří v Tronjheimu žijí, vytvořilo skupinu. Říkáme si Du Vrangr Gata, nebo také...“
„Klikatá cesta, já vím,“ přerušil ho Eragon a vzpomněl si, co mu o tom říkala Angela.
„Tvá znalost starověkého jazyka je působivá,“ řeklo klidně jedno z Dvojčat. „Jak už jsme řekli, Du Vrangr Gata slyšela o tvých statečných skutcích a my jsme ti přišli nabídnout členství. Byli bychom poctěni, kdybychom měli v našich řadách někoho tvého významu. A domnívám se, že my bychom ti také mohli pomoci.“
„Jak?“
Tentokrát se ozvalo druhé Dvojče: „My dva jsme v kouzlení nasbírali řadu zkušeností. Mohli bychom tě vést... prozradit ti zaklínadla, která jsme objevili, a naučit tě mocná slova. Nic by nás nepotěšilo víc, než kdybychom ti mohli svou troškou pomoci na tvé cestě ke slávě. Na oplátku nežádáme nic, i když pokud bys považoval za vhodné podělit se o nějaké útržky svých znalostí, byli bychom spokojeni.“
Eragonovi ztvrdla tvář, když si uvědomil, oč ho žádají. „Myslíte, že jsem hlupák?“ zeptal se hrubě. „Nepůjdu k vám do učení jen proto, abyste mohli vyzvídat slova, která mě naučil Brom! Muselo vás rozzuřit, když jste je nemohli ukrást z mojí mysli.“
Dvojčata najednou shodila své usměvavé masky. „S námi by sis neměl zahrávat, chlapečku! To my budeme prověřovat tvé schopnosti v kouzlení. A mohlo by to být nanejvýš nepříjemné. Pamatuj, stačí jediné špatně pochopené zaklínadlo, abys někoho zabil. Možná jsi Jezdec, ale my dva jsme pořád silnější než ty.“
Eragon si zachovával bezvýraznou tvář, dokonce i když se mu bolestivě sevřel žaludek. „Zvážím vaši nabídku, ale asi...“
„Pak počkáme na tvou odpověď do zítřka. Dobře ji zvaž.“ Chladně se usmáli a odkráčeli dál do knihovny.
Eragon se zakabonil. Nepřidám se k Du Vrangr Gata, ať dělají cokoli.
Měl by sis promluvit s Angelou, řekla Safira. Už dříve se s Dvojčaty potýkala. Možná by mohla být u toho, až tě budou testovat. Mohlo by tě to ochránit před jejich ubližováním.
To je dobrý nápad. Eragon se motal mezi regály s knihami, dokud nenašel Orika, jak sedí na lavici a horlivě leští svou válečnou sekeru. „Rád bych se vrátil do dračí haly.“
Trpaslík prostrčil topůrko sekery koženou smyčkou za opasek a doprovodil Eragona k bráně, kde na něj čekala Safira. Lidé už se kolem ní seskupovali. Eragon si jich nevšímal, vyšplhal se Safiře na hřbet a uletěli vzhůru směrem k dračí hale.
Tenhle problém se musí rychle vyřešit. Nemůžeš dovolit Dvojčatům, aby tě zastrašovala, řekla Safira, když přistávali na Isidar Mithrim.
Já vím. Ale doufám, že se vyhneme tomu, abychom je rozzuřili. Mohli by to být nebezpeční nepřátelé. Rychle sesedl s rukou na Zar’rocu.
To ty také. Chceš je za spojence?
Zavrtěl hlavou. Vůbec ne... Zítra jim řeknu, že se nepřidám k Du Vrangr Gata.
Eragon nechal Safiru v její jeskyni a vyšel z dračí haly. Chtěl navštívit Angelu, ale nepamatoval si, kde přesně je její úkryt, a Solembum tu nebyl, aby mu ukázal cestu. Bloumal po opuštěných chodbách a doufal, že Angelu potká náhodou.
Když se unavil nahlížením do prázdných pokojů a nekonečných šedých zdí, začal se vracet k dračí hale. Jak se přibližoval, uslyšel, že v místnosti někdo mluví. Zastavil se a poslouchal, ale jasný hlas zrovna utichl. Safiro? Kdo je to?
Žena... Vypadá velmi rázně. Odlákám její pozornost, aby tě neviděla přicházet. Eragon uvolnil Zar‘roc z pochvy. Orik říkal, že do dračí haly nevpustí žádného nezvaného hosta, tak kdo by to mohl být? Zklidnil se a vkročil do haly s rukou na meči.
Uprostřed místnosti stála mladá žena a zvědavě si prohlížela Safiru, která vystrkovala hlavu z jeskyně. Vypadala tak na sedmnáct let. Hvězdný safír na ni vrhal růžové světlo, jež zvýrazňovalo její tmavě zabarvenou pleť, podobnou, jako měl Ažihad. Byla oblečena ve vínově červených, elegantně střižených sametových šatech. U pasu jí v kožené pochvě, ošoupané od nošení, visela vykládaná dýka.
Eragon zkřížil paže a vyčkával, až si ho žena všimne. Ta dál hleděla na Safiru, pak se uklonila a sladce se zeptala: „Prosím, mohla bys mi říct, kde je Jezdec Eragon?“ Safiře se pobavením zablýsklo v očích.
„Tady jsem,“ ozval se s mírným úsměvem Eragon.
Žena se k němu prudce otočila a ruka jí hbitě vylétla k dýce. Měla půvabnou tvář s očima jako mandle, širokými rty a oblými lícními kostmi.
„Jsem Nasuada,“ řekla a znovu se uklonila.
Eragon sklonil hlavu. „Zřejmě víš, kdo jsem, ale co chceš?“
Nasuada se kouzelně usmála. „Můj otec, Ažihad, mě sem poslal se vzkazem. Přeješ si ho slyšet?“
Vůdce Vardenů nepřipadal Eragonovi jako někdo, kdo tíhne k manželství či otcovství. Zajímalo by ho, kdo je Nasuadina matka - musela to být neobyčejná žena, když přivábila Ažihadovo oko. „Ano, chci.“
Nasuada pohodila hlavou dozadu a začala odříkávat: „Těší ho, že se ti daří dobře, ale varuje tě před činy, jako bylo tvé včerejší požehnání. Způsobují víc problémů, než kolik jich řeší. Také tě naléhavě prosí, aby ses co nejdřív nechal přezkoušet - potřebuje vědět, jak jsi zdatný, než se spojí s elfy.“
„To jsi vystoupala celou tu cestu nahoru až sem, jen abys mi řekla tohle?“ zeptal se Eragon a vzpomněl na délku Vol Turin.
Nasuada zavrtěla hlavou. „Použila jsem kladkový systém, který slouží k dopravě zboží do vyšších pater. Mohli jsme poslat zprávu pomocí signálů, ale chtěla jsem se setkat s tebou osobně.“
„Neposadíš se?“ zeptal se Eragon a pokynul směrem k Safiřině jeskyni.
Nasuada se slabě zasmála. „Ne, čekají mě někde jinde. Také bys měl vědět, že můj otec dal svolení, že můžeš navštívit Murtagha, pokud chceš.“ Její dosud uhlazené rysy narušil pochmurný výraz. „Už jsem se s Murtaghem setkala... Hrozně rád by s tebou mluvil. Vypadal osaměle, měl bys za ním zajít.“ Pak Eragonovi vysvětlila, jak se dostane do Murtaghovy cely.
Eragon jí poděkoval za zprávy a pak vyhrkl: „Co Arya? Už je jí lépe? Mohu ji vidět? Orik mi toho moc neřekl.“
Uličnicky se usmála. „Arya se rychle uzdravuje, jako všichni elfové. Nikdo k ní nesmí, kromě mého otce, Hrothgara a léčitelů. Strávili u ní spoustu času a zjišťovali, co se dělo během jejího uvěznění.“ Přelétla očima po Safiře. „Už musím jít. Mám něco Ažihadovi vyřídit?“
„Ne, kromě mého přání navštívit Aryu. A že mu děkuji za jeho pohostinnost.“
„Osobně mu tvá slova předám. Sbohem, Jezdče Eragone. Doufám, že se zas brzy setkáme.“ Uklonila se a s hlavou vysoko zdviženou odkráčela z dračí haly.
Pokud skutečně šla celou tu cestu nahoru Tronjheimem, jen aby se se mnou seznámila - s kladkou nebo bez kladky -, šlo při tomhle setkání o víc než jen o plané klábosení, poznamenal Eragon.
Jo jo, řekla Safira a stáhla hlavu do jeskyně. Eragon vyšplhal za ní a překvapilo ho, když uviděl Solembuma, stočeného do klubíčka v prohlubni za jejím krkem. Kočkodlak hluboce předl a ocasem s černou špičkou pohazoval sem a tam. Oba dva drze pohlédli na Eragona, jako by se chtěli zeptat: „A co?“
Eragon zavrtěl hlavou a bezradně se zasmál. Safiro, je Solembum ten, s kým ses chtěla sejít?
Oba na něj zamrkali a odpověděli: Ano.
Jen se ptám, řekl a tak tak že nevyprskl smíchy. Dávalo to smysl, že se spolu přátelí - měli podobnou povahu a oba byli kouzelné bytosti. Povzdechl si, a zatímco si odepínal Zar’roc, spadla z něj většina starostí toho dne. Solembume, nevíš, kde je Angela? Nemohl jsem ji najít a potřebuji její radu.
Solembum si masíroval tlapky o Safiřina šupinatá záda. Je někde v Tronjheimu.
Kdy se vrátí?
Brzy.
Jak brzy? zeptal se netrpělivě. Potřebuji s ní mluvit ještě dnes.
Tak brzy zas ne.
Navzdory neodbytným dotazům mu kočkodlak odmítl říct víc. Eragon to vzdal a uvelebil se vedle Safiry. Nad sebou slyšel Solembumovo tlumené předení. Zítra musím zajít za Murtaghem, pomyslel si a dotkl se Bromova prstenu.
2024 ©