Přinutili se vstát brzy před svítáním. Nebe bylo šedivé. Eragon se třásl zimou. „Jak budeme převážet elfku? Už se nemůže dál vézt na Safiřiných zádech, jinak bude mít odřeniny od jejích šupin. Safira ji ani nemůže nést v drápech - unavuje ji to a přistání by bylo nebezpečné. Saně by nepomohly; rozmlátily by se při jízdě na kusy a nechci zpomalovat koně tíhou další osoby.“
Murtagh nad tím uvažoval a sedlal při tom Tornaka. „Kdybys jel na Safiře, mohli bychom elfku přivázat ke Sněžnému bleskovi, ale měli bychom stejně problém s těmi odřeninami.“
Mám řešení, řekla najednou Safira. Proč mi ji nepřivážete na břicho? Budu se moci volně pohybovat a bude tam bezpečnější než kdekoli jinde. Jediné nebezpečí by bylo, kdyby po mně vojáci stříleli šípy, ale těm mohu snadno uletět.
Nikdo z nich nepřišel s lepším nápadem, a tak rychle přijali ten její. Eragon podélně přeložil jednu ze svých přikrývek, upevnil ji kolem elfčiny útlé postavy a ženu donesl k Safiře. Další přikrývky a náhradní oblečení obětovali na výrobu dlouhých lan, která by obtočila Safiřin trup. Těmi elfku připoutali k Safiřinu břichu zády dolů tak, aby měla hlavu mezi Safiřinýma předníma nohama. Eragon kriticky zhodnotil jejich dílo. „Bojím se, aby tvé šupiny neprodřely lana.“
„Budeme muset občas zkontrolovat, jestli nejsou příliš roztřepená,“ poznamenal Murtagh.
Máme vyrazit? zeptala se Safira a Eragon zopakoval otázku nahlas.
Murtaghovi nebezpečně zajiskřily oči a rty se mu zdvihly ve strojeném úsměvu. Pohlédl směrem, odkud přijeli, kde byl zřetelně vidět kouř stoupající z táborů vojáků, a řekl: „Vždycky jsem miloval dostihy.“
„A teď v jednom bojujeme o život!“
Murtagh se vyhoupl do sedla a opustil tábořiště. Eragon vyrazil hned za ním na Sněžném bleskovi. Safira s elfkou vzlétla do vzduchu. Letěla nízko při zemi, aby ji vojáci neviděli. Tak začalo putování na jihovýchod k daleké poušti Hadarak.
Eragon za jízdy bedlivě sledoval, zda nespatří jejich pronásledovatele. V myšlenkách se stále znovu vracel k elfce. Elf! Skutečně jednoho viděl a dokonce je doprovází! Zajímalo by ho, co by tomu řekl Roran. Napadlo ho, že kdyby se někdy vrátil do Carvahallu, těžko by kohokoli přesvědčil, že svá dobrodružství skutečně prožil.
Po zbytek dne Eragon s Murtaghem uháněli krajinou a nedbali na nepohodlí a únavu. Pobízeli koně k co největšímu trysku, který mohli vydržet. Občas sesedli a běželi po svých, aby dopřáli Tornakovi a Sněžnému bleskovi trochu odpočinku. Zastavili pouze dvakrát - a v obou případech jen proto, aby se koně mohli napít a napást.
I když vojáci z Gil‘eadu ještě byli daleko za nimi, Eragon s Murtaghem zjistili, že se musí vyhýbat dalším vojákům pokaždé, když projížděli kolem nějakého města či vesnice. Poplašná zpráva o jejich útěku je vždycky nějak předběhla. Dvakrát byli cestou skoro přepadeni a podařilo se jim utéct jen díky tomu, že Safira ozbrojence před nimi náhodou ucítila. Po druhém střetu se už cestám vyhýbali úplně.
Soumrak přetáhl černý plášť přes oblohu a krajina potemněla. Jeli vytrvale mnoho mil. V hloubi noci se půda kolem jejich cesty začala mírně zvedat a tvořila nízké pahorky poseté kaktusy.
Murtagh ukázal před sebe. „Támhle - několik mil před námi - je město Bullridge, kterému se musíme vyhnout. Určitě nás tam už vyhlížejí s oddíly vojáků. Měli bychom tamtudy zkusit proklouznout teď, dokud je tma.“
Po třech hodinách uviděli slámově žluté lucerny v Bullridgi. Mezi strážními ohni, rozmístěnými okolo města, hlídkovala hradba vojáků. Eragon s Murtaghem zabalili pochvy svých mečů, aby se neblýskaly, a opatrně sesedli. Vedli koně širokou oklikou kolem Bullridge a pozorně naslouchali, aby nenarazili na tábořiště vojáků.
S městem za zády se Eragonovi trochu ulevilo. Svítání nakonec potáhlo oblohu jemnou červení a rozehřálo mrazivý noční vzduch. Zastavili se na hřebeni kopce, aby se rozhlédli po okolí. Nalevo měli řeku Ramr a také ji viděli pět mil po své pravici. Řeka pokračovala dál na jih mnoho mil, pak se vracela v úzké smyčce, než se zase stočila na západ. Za jediný den ujeli víc než padesát mil.
Eragon se opřel Safiře o krk, unavený, ale spokojený, že urazili takovou vzdálenost. „Pojďme najít nějakou rokli nebo kotlinu, kde bychom mohli nerušeně přenocovat.“ Zastavili u malé skupiny jalovců a rozložili si přikrývky. Safira trpělivě počkala, dokud neodvázali elfku z jejího břicha.
„Budu držet hlídku jako první a vzbudím tě před polednem,“ řekl Murtagh a položil si obnažený meč přes kolena. Eragon souhlasně zamumlal a přetáhl si přikrývky přes ramena.
Za soumraku byli ještě utahaní a ospalí, ale byli odhodlaní pokračovat. Když se připravovali k odjezdu, Safira poznamenala: Tohle je třetí noc od té doby, co jsme tě osvobodili z Gil’eadu, a elfka se stále ještě neprobrala. Dělá mi to starosti. A, pokračovala, celou tu dobu nepila ani nejedla. Vím toho sice o elfech jen málo, ale je hubená a pochybuji, že může přežít tak dlouho bez potravy.
„Co se děje?“ zeptal se Murtagh přes rameno.
„Ta elfka,“ řekl Eragon a pohlédl na ni. „Safira si dělá starosti s tím, že se ještě neprobrala a nejedla; taky mě to zneklidňuje. Vyléčil jsem jí rány, aspoň ty povrchové, ale nezdá se, že by se něco zlepšilo.“
„Možná jí Stín něco provedl s myslí,“ napadlo Murtagha.
„Pak jí musíme pomoci.“
Murtagh si klekl vedle elfky. Chvíli ji upřeně pozoroval, pak zavrtěl hlavou a vstal. „Řekl bych, že jenom spí. Vypadá to, jako by se dala probudit slovem či pouhým dotekem, a přesto spí dál. Její bezvědomí by mohlo být něco, co si elfové dokáží sami navodit, aby necítili bolest nebo zranění, ale pokud je to tak, proč už to neskončí? Teď už jí přece nehrozí žádné nebezpečí.“
„Ale ví to?“ zeptal se potichu Eragon.
Murtagh mu položil ruku na rameno. „Tohle musí počkat. Teď musíme jet, nebo bychom mohli ztratit těžce získaný náskok. Můžeš se jí věnovat později, až zastavíme.“
„Nejdřív musím něco udělat,“ řekl Eragon. Namočil hadřík a pak ho vyždímal tak, že voda stékala po kapkách mezi elfčiny dokonale tvarované rty. Několikrát to zopakoval a pak se lehce dotkl jejího souměrného, zešikmeného obočí. Měl při tom zvláštní ochranitelský pocit.
Projížděli mezi kopci a vyhýbali se jejich vrcholkům ze strachu, aby je nezahlédly hlídky. Ze stejného důvodu s nimi i Safira zůstávala při zemi. Navzdory své velikosti se pohybovala nesmírně tiše; bylo slyšet jen to, jak se její ocas otírá o zem jako veliký modrý had.
Nakonec se nebe na východě rozjasnilo. Když dorazili na okraj strmého břehu pokrytého trsy křovin, objevila se jitřenka Aiedail. Pod nimi hučela voda, která se řítila přes balvany a valila se mezi větvemi.
„Ramr!“ překřičel Eragon hluk proudících vod.
Murtagh přikývl. „Ano! Musíme najít bezpečný brod.“
To není nutné, řekla Safira. Mohu vás přenést na druhou stranu, i když bude řeka jakkoli široká.
Eragon vzhlédl k jejímu modrošedému tělu. A co koně? Nemůžeme je tu nechat. Jsou příliš těžcí, než abys je uzvedla.
Pokud na nich nebudete sedět a nebudou se moc vzpínat, určitě bych je přenesla. Když dokážu kličkovat mezi šípy se třemi lidmi na zádech, určitě můžu přeletět s koněm napříč přes řeku.
Věřím ti. Ale nezkoušel bych to, pokud opravdu nebudeme muset. Je to příliš nebezpečné.
Sešplhala ze břehu. Teď si nemůžeme dovolit plýtvat časem.
Eragon ji poslušně následoval a vedl s sebou Sněžného bleska. Břeh se najednou svažoval k řece, ve které se prudce valila tmavá voda. Stoupala z ní bílá mlha, jako když jde v zimě pára od úst. Nebylo vůbec možné dohlédnout na druhý břeh. Murtagh hodil do proudu jednu silnou větev a pozoroval, jak se rychle vzdaluje a pohupuje v divokých vlnách.
„Jak myslíš, že je hluboká?“ zeptal se Eragon.
„To nedokážu určit,“ řekl Murtagh a jeho hlas prozrazoval obavy. „Mohl bys pomocí kouzla poznat, jak daleko je to na druhou stranu?“
„Asi ne, leda bych osvítil celé tohle místo jako maják.“
Zvedl se vítr, jak se Safira vznesla a vydala se přes Ramr. Po chvíli řekla: Jsem na druhém břehu. Řeka je přes půl míle široká. Nemohli jste si k překročení vybrat horší místo; Ramr tady zatáčí a je tu nejširší.
„Půl míle!“ zvolal Eragon. Řekl Murtaghovi, že Safira nabídla, že je přenese.
„Kvůli koním bych to raději nezkoušel. Tornak není na Safiru zvyklý tak jako Sněžný blesk. Mohl by zazmatkovat a ublížit jim oběma. Popros Safiru, aby se poohlédla po nějaké mělčině, kde bychom mohli bezpečně přeplavat. Pokud míli daleko na obě strany žádná nebude, pak by nás musela přenést.“
Safira s tímto nápadem souhlasila a vydala se hledat brod. Zatímco byla na průzkumu, usedli vedle koní a pojedli suchý chléb. Zanedlouho se Safira vrátila. Její hedvábná křídla šelestila ranním vzduchem. Voda je hluboká a proud je silný; jak po proudu, tak proti němu.
Jakmile to Murtagh uslyšel, řekl: „Raději tedy poletím první, abych mohl na druhé straně pohlídat koně.“ Pak se vyškrábal Safiře do sedla. „S Tornakem budeš muset opatrně. Mám ho mnoho let. Nechci, aby se mu něco stalo.“ Safira vzlétla.
Když se vrátila, Murtagh jí už odvázal bezvládnou elfku zpod břicha. Eragon přivedl Tornaka k Safiře a nevšímal si jeho vyplašeného řehtání. Safira si dřepla na zadní, aby mohla uchopit koně předníma nohama kolem těla. Eragon pohlédl na její hrozivé drápy a řekl: „Počkej!“ Posunul Tornakovi sedlovou přikrývku na břicho tak, aby měl chráněné slabiny, a pak pokynul Safiře, že může letět.
Tornak zděšeně řehtal a snažil se vyprostit, když ho Safira sevřela předníma nohama kolem boků, ale ta ho naštěstí držela pevně. Kůň divoce koulel očima, až mu chvílemi byla vidět jen bělma. Eragon se pokusil koně uklidnit, ale Tornakův strach mu nedovolil spojit se s jeho myslí. Než se mohl Tornak znovu pokusit utéct, Safira se odrazila zadníma nohama takovou silou, že se kameny pod jejími drápy rozpadaly. Divoce napínala křídla a usilovně se snažila zvednout svůj ohromný náklad. Na chvíli se zdálo, že spadne zpátky na zem. Pak ale prudkým pohybem vpřed vystřelila do vzduchu. Tornak vřeštěl hrůzou, kopal a házel sebou. Byl to příšerný zvuk, připomínající skřípot kovu.
Eragon zaklel a přemýšlel, zda může být někdo tak blízko, aby to slyšel. Raději by sis měla pospíšit, Safiro. Napínal uši, zda nezaslechne vojáky, a vyčkával s očima upřenýma do temné krajiny, kde se každou chvíli mohla objevit světla pochodní. Brzy zpozoroval řadu jezdců, kteří právě slézali ze srázu necelé tři míle od nich.
Když Safira přistála, Eragon k ní přitáhl Sněžného bleska. To bláznivé zvíře má hysterický záchvat. Murtagh ho musel přivázat, aby mu neutekl. Popadla Sněžného bleska a odnesla ho, aniž by si všímala jeho hlasitých protestů. Eragon sledoval, jak vyrazila, a najednou se cítil uprostřed noci strašně osamělý. Jezdci už byli jen míli od něj.
Konečně pro něj Safira přiletěla a brzy byli znovu na pevné zemi na druhé straně řeky. Jakmile utišili koně a upravili jim sedla, pokračovali v útěku do Beorských hor. Vzduch se naplnil křikem ptáků, kteří se probouzeli do nového dne.
Eragon podřimoval dokonce i za jízdy. Stěží si uvědomoval, že Murtagh je právě tak vyčerpaný. Chvílemi žádný z nich nevedl koně a ve správném směru je udržovala jen Safiřina bdělost.
Nakonec půda změkla, začala se jim drolit pod nohama a přinutila je zastavit. Slunce měli vysoko nad hlavou. Z Ramru už nezbylo víc než nejasná čára za jejich zády.
Dorazili k poušti Hadarak.
2024 ©