Až k obzoru se před nimi jako vlny na oceánu rozprostírala nekonečná plocha dun. Poryvy větru zvedaly červenozlatý písek do vzduchu. Na osamělých ostrůvcích půdy - půdy, kterou by každý farmář prohlásil za zcela neúrodnou - rostly divoké stromy V dálce se tyčila řada fialových skal. Tahle působivá pustina byla prosta jakýchkoli zvířat, až na osamělého ptáka, který se vznášel ve větru.
„Jsi si jistý, že tam najdeme nějakou potravu pro koně?“ zasípal Eragon. Horký, suchý vzduch ho štípal v krku.
„Vidíš je?“ zeptal se Murtagh a ukázal na skály. „Kolem nich roste tráva. Je krátká a tuhá, ale koním to bude stačit.“
„Doufám, že máš pravdu,“ řekl Eragon, který hleděl přimhouřenýma očima na slunce. „Než budeme pokračovat, pojďme si chvíli odpočinout. Myslí mi to pěkně pomalu a sotva pletu nohama.“
Odvázali elfku od Safiry, najedli se a pak ulehli do stínu duny, aby si zdřímli. Když se Eragon usadil do písku, Safira se stočila vedle něj a roztáhla přes ně křídla. Tohle je báječné místo, řekla. Mohla bych tu strávit roky a ani bych nevnímala, jak čas letí.
Eragon zavřel oči. Bylo by to pěkné místo na létání, souhlasil ospale.
Nejen to, cítím se, jako bych se pro tuhle poušť narodila. Je tu dost prostoru, který potřebuji, hory, kde bych mohla přespávat, a skrytá kořist, kterou bych mohla celé dny lovit. A to teplo! Zima mi nevadí, ale v tomhle horku se cítím živá a plná sil. Natáhla hlavu k nebi a spokojeně se protáhla.
Tolik se ti tu líbí? zamumlal Eragon.
Ano.
Tak až bude po všem, možná bychom se sem mohli vrátit... Než stihl domluvit, přemohla ho dřímota. Safiru to potěšilo a tlumeně vrněla, zatímco on s Murtaghem odpočívali.
Bylo to ráno čtvrtého dne poté, co opustili Gil’ead. Už za sebou měli přes sto mil.
Leželi jenom tak dlouho, aby si vyčistili hlavu a nechali odpočinout koně. I když za sebou neviděli žádné vojáky, nenechali se tím ukonejšit k pomalejšímu tempu. Věděli, že Království je bude hledat, dokud nebudou daleko z králova dosahu. Eragon řekl: „Museli ke Galbatorixovi poslat kurýry se zprávou, že jsem utekl z Gil’eadu. Ten určitě hned upozornil ra’zaky. Už jsou nám jistě na stopě. I kdyby letěli, bude jim chvíli trvat, než nás dostihnou, ale raději bychom na ně měli být stále připraveni.“
A tentokrát zjistí, že se nedám tak snadno svázat řetězy, řekla Safira.
Murtagh se poškrábal na bradě. „Doufám, že se za Bullridgem dostatečně zdrželi. Ramr představuje velice účinný způsob, jak se zbavit pronásledovatelů; je velká naděje, že už naše stopy nenajdou.“
„V to musíme doufat,“ řekl Eragon, když kontroloval elfku. Její stav se nezměnil, stále nereagovala na jeho péči. „Přesto bych teď nic neponechával náhodě. Ra’zakové nám už mohou být v patách.“
Za soumraku přijeli ke skalám, které ráno pozorovali z dálky. Tyčily se nad nimi působivé kamenné srázy, které vrhaly ostré stíny. Okolní krajina na půl míle daleko byla bez dun. Když Eragon sesedl ze Sněžného bleska a vstoupil na vyprahlou popraskanou zemi, pocítil nesnesitelné horko. Zadní část krku a obličej měl spálené od slunce; kůži rozpálenou a vlhkou.
Když uvázali koně tak, aby mohli okusovat řídkou trávu, Murtagh rozdělal ohýnek. „Kolik myslíš, že jsme prozatím ujeli?“ zeptal se Eragon, zatímco odvazoval elfku od Safiry.
„Nevím!“ odsekl Murtagh. Kůži měl zarudlou a oči podlité krví. Zvedl kotlík a zaklel. „Nemáme dost vody. A koně musejí pít.“
Eragon byl stejně jako on podrážděný z horka a sucha, ale dokázal svou špatnou náladu lépe ovládnout. „Přiveď koně.“ Safira mu drápy vyhloubila díru, pak zavřel oči a vyslovil zaklínadlo. Přestože byla země vyprahlá, bylo v ní dost vlhkosti, aby rostliny měly vláhu k životu a tedy i na to, aby prohlubeň několikrát naplnil vodou.
Murtagh nejprve doplnil vodou vaky, pak ustoupil stranou a nechal napojit koně. Žíznivá zvířata vypila celé galony vody. Eragon byl nucen vytáhnout tekutinu z ještě větší hloubky, aby všichni měli dost. Vyčerpal tím své síly až na pokraj možností. Když koně konečně uhasili žízeň, řekl Safiře: Jestli se potřebuješ napít, udělej to teď. Protáhla hlavu kolem něj a dala si dva pořádné doušky, ale ne víc.
Než nechal Eragon vodu odtéci zpátky do země, napil se co nejvíc i on a pak pozoroval, jak se poslední kapky vsakují do hlíny. Udržet vodu na povrchu bylo těžší, než čekal. Aspoň že to vůbec dokážu, uvažoval a pobaveně si vzpomněl, jak kdysi horko těžko zvedal jeden malý kamínek.
Když druhý den ráno vstali, ovzduší bylo mrazivé. Písek měl v ranním světle růžový nádech a mlhavé nebe zakrývalo obzor. Ani spánek nespravil Murtaghovi náladu a také Eragonovo rozpoložení se rychle zhoršovalo. Při snídani se Eragon zeptal: „Myslíš, že to bude trvat dlouho, než se dostaneme z pouště?“
Murtagh se nasupeně zamračil. „Přejíždíme jen její menší část, takže mám za to, že to nemůže trvat déle než dva nebo tři dny.“
„Ale podívej, kolik už jsme toho ujeli.“
„Dobrá, možná se mýlím! Jediné, co mě teď zajímá, je dostat se co nejrychleji pryč z Hadaraku. Už tak je to dost těžké i bez toho, abychom si museli každých pár minut mnout písek z očí.“
Když dojedli, Eragon zašel za elfkou. Ležela, jako by ani nebyla živá - kromě nepatrných známek dýchání. „Kde najdu tvé zranění?“ zašeptal Eragon a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. „Jak můžeš takhle spát, a přesto žít?“ V mysli měl stále živý obrázek, jak seděla v cele, připravená a na pozoru. Ustaraně ji začal připravovat na cestu, pak osedlal Sněžného bleska a nasedl na něj.
Když opustili tábořiště, spatřili na obzoru pás tmavých skvrn, dosti nejasných v zamlženém vzduchu. Murtagh myslel, že jsou to vzdálené kopce. Eragon však o tom nebyl úplně přesvědčený, nedokázal však rozpoznat žádné detaily.
V myšlenkách dál zůstával u elfky a přemýšlel o jejím neutěšeném stavu. Byl přesvědčen, že jí musí nějak pomoci, jinak zemře. Nevěděl ale jak. Safiru to také znepokojovalo. Mluvili o tom celé hodiny, ale žádný z nich nevěděl o léčení dost na to, aby tenhle problém dokázali vyřešit.
V poledne zastavili ke krátkému odpočinku. Když se znovu vydali na cestu, Eragon si všiml, že opar se od rána protrhal a že skvrny v dálce se zaostřily.
Už to nebyly nejasné nachově modré hroudy, ale dosti široké, lesy porostlé pahorky s ostrými obrysy. Nebe nad nimi bylo bílé a ztratilo své obvyklé odstíny - jako by se z pásu nebe nad vrcholky kopců vyplavila všechna barva a přesunula se na okraje horizontu.
Rozpačitě hleděl tím směrem, ale čím víc se to snažil pochopit, tím byl zmatenější. Zamžoural a zavrtěl hlavou v domnění, že to musí být fata morgána. Přesto však když otevřel oči, ten zvláštní nesoulad tam zůstával. Ta bělost opravdu zahalovala polovinu nebe před nimi. Byl si jistý, že je tady něco strašlivě v nepořádku, a tak na to upozornil Murtagha se Safirou. Vtom však najednou pochopil, nač se dívají.
To, co předtím považovali jen za kopce, byla ve skutečnosti úpatí obrovských hor desítky mil širokých. Až na hustý les v jejich nižších částech byly horské masívy celé pokryté sněhem a ledem. Právě to Eragona zmátlo, takže si původně myslel, že je nebe bílé. Zaklonil trochu hlavu a hledal vrcholky, ale ty nebyly vidět. Hory se zvedaly k nebi a mizely v nedohlednu. Úzká, rozeklaná údolí s hřebeny, které se ve výšce skoro dotýkaly, rozdělovala hory jako hluboké trhliny. Pohoří připomínalo členitou zubatou stěnu, spojující Alagaësii s nebem.
Nemají konce! pomyslel si ohromeně. Příběhy, které se zmiňovaly o Beorských horách, vždy poukazovaly na jejich velikost, ale on považoval taková tvrzení za přibarvená a poněkud přehnaná. Přesto byl teď nucen uznat jejich pravdivost.
Safira vycítila jeho úžas a překvapení a pohlédla tím směrem. Během pár vteřin poznala, na co se skutečně dívá. Cítím se znovu jako čerstvě vylíhlé mládě. Ve srovnání s nimi si dokonce i já připadám malá!
Musíme být blízko okraje pouště, řekl Eragon. Trvalo nám to jen dva dny a už vidíme na vzdálenější konec i dál!
Safira zakroužila nad dunami. Ano, ale vzhledem k jejich výšce mohou být ještě sto mil daleko. Je těžké odhadnout vzdálenost ve vztahu k něčemu tak obrovskému. Nebyla by to dokonalá skrýš pro elfy nebo Vardeny?
Mohla bys tam skrýt nejen elfy nebo Vardeny, prohlásil Eragon. Mohly by tam v tajnosti žít celé národy, skryté před Královstvím. Představ si žít s takovými velikány nad hlavou! Zamířil se Sněžným bleskem k Murtaghovi a s úšklebkem ukázal rukou směrem k horám.
„Co?“ odsekl Murtagh a zkoumal krajinu.
„Podívej se pořádně,“ naléhal Eragon.
Murtagh pečlivě studoval horizont. Pokrčil rameny. „Co, já nic...“ Pak se mu ale slova zarazila v hrdle a nahradil je nečekaný úžas. Murtagh zavrtěl hlavou a vydechl: „To není možné!“ Mhouřil oči tak silně, až se mu v koutcích tvořily vrásky. Znovu zavrtěl hlavou. „Věděl jsem, že jsou Beorské hory vysoké, ale takhle?!“
„Doufejme, že zvířata, která tam žijí, nejsou podobně velká,“ pokoušel se to zlehčit Eragon.
Murtagh se usmál. „Bylo by dobré najít nějaký stín a pár týdnů si odpočinout. Už mám dost tohohle ostrého pochodu.“
„Taky jsem unavený,“ připustil Eragon. „Ale nechci zastavit, dokud se ta elfka neuzdraví... nebo dokud nezemře.“
„Nevím, čím by jí mělo pokračování v cestě pomoci,“ řekl Murtagh vážně. „Lůžko by jí prospělo mnohem víc, než když celý den visí Safiře na břiše.“
Eragon pokrčil rameny. „Možná... Až dorazíme k horám, mohl bych ji vzít do Surdy - není to tak daleko. Tam musí být nějaký léčitel, který jí dokáže pomoci; my to určitě nedokážeme.“
Murtagh hleděl k horám. „Můžeme si o tom promluvit později. Prozatím je naším cílem dostat se do Beorských hor. Tam nás aspoň budou ra’zakové hledat obtížněji a budeme v bezpečí před Královstvím.“
Den ubíhal, ale Beorské hory jako by se vůbec nepřibližovaly, přestože krajina se výrazně změnila. Písek pomalu přešel ze sypkých načervenalých zrnek v tvrdě udusanou, temně krémovou hlínu. Namísto dun se objevily křivolaké pásy rostlin a v zemi zely hluboké brázdy vymleté záplavami. Vzduchem vál studený vítr, který přinášel vítané osvěžení. Koně vycítili změnu podnebí a dychtivě pospíchali kupředu.
Když večer odsunul slunce z oblohy, už jim zbývaly k úpatí hor pouhé tři míle. Přes bujné louky vlnící se trávy běhala stáda gazel. Eragon přistihl Safiru, jak je hladově sleduje. Utábořili se u potoka s nesmírným pocitem úlevy, že jsou pryč z mučivé prázdnoty pouště Hadarak.
2024 ©