Když se Eragon probudil, měl pokrývky shrnuté pod sebou, ale přesto mu bylo teplo. Safira spala na své dece a pravidelně oddechovala.
Poprvé od té doby, co přišli do Farthen Dûru, se Eragon cítil v bezpečí a plný naděje. Byl v teple, najedený a mohl spát, jak dlouho se mu zachtělo. Jeho vnitřní napětí se uvolnilo - napětí, které se v něm hromadilo od Bromovy smrti a dokonce už od chvíle, kdy opouštěl údolí Palancar.
Už se nemusím bát. Ale co Murtagh? Bez ohledu na pohostinnost Vardenů se Eragon nemohl s čistým svědomím smířit s tím, že - ať už záměrně nebo ne - dovedl Murtagha do vězení. Tahle situace se musí nějak vyřešit.
Bloudil pohledem po drsném stropu a přemýšlel o Arye. Vyhuboval sám sobě za svoje denní snění a pak sklonil hlavu, aby pohlédl ven do dračí haly. Na okraji jeskyně seděla obrovská kočka a olizovala si packu. Podívala se na něj a on uviděl záblesk šikmých červených očí.
Solembume? zeptal se nevěřícně.
Jsem to já. Kočkodlak zatřásl střapatou hřívou a lenivě zívl, až odkryl dlouhé tesáky. Protáhl se, pak vyskočil z jeskyně a s mocným zaduněním přistál na Isidar Mithrim dvacet stop pod nimi. Půjdeš?
Eragon pohlédl na Safiru. Teď už byla vzhůru a bez pohnutí ho pozorovala. Jdi. Bude to v pořádku, zamumlala. Solembum na něj čekal pod obloukem, kudy vedla cesta do zbytku Tronjheimu.
Jakmile Eragon dopadl nohama na Isidar Mithrim, kočkodlak se otočil, švihl tlapami a zmizel skrze oblouk pryč. Eragon pospíchal za ním a protíral si oči, aby se probral. Vykročil klenutou chodbou a ocitl se na vrcholku Vol Turin, Nekonečného schodiště. Nebylo kam jinam jít, a tak sestoupal o patro níž.
Stál v otevřeném podloubí, které se mírně zahýbalo doleva a lemovalo kolem dokola hlavní sál Tronjheimu. Mezi štíhlými sloupy, které podpíraly oblouky, Eragon viděl, jak se nad ním oslnivě třpytí Isidar Mithrim stejně jako vzdálené základy města-hory. Obvod hlavního sálu se zvětšoval s každým dalším podlažím. Podlahu podloubí protínalo schodiště ve stejném místě o úroveň níž a svažovalo se desítkami podloubí, dokud nezmizelo v dálce. Skluzavka vedla podél vnějšího obvodu schodu. Na vrcholku Vol Turin ležela hromádka kožených čtverců, na nichž se klouzalo dolů. Po Eragonově pravici byla zaprášená chodba, která vedla do pokojů a komnat tohoto poschodí. Solembum tudy uháněl a mrskal při tom ocasem.
Počkej, řekl Eragon.
Pokusil se Solembuma dostihnout, ale jen tu a tam ho letmo zahlédl v opuštěných chodbách. Když pak Eragon zaběhl za roh, uviděl, že kočkodlak zastavil u nějakých dveří a zamňoukal. Zdálo se, že se dveře samy od sebe pootevřely, takže Solembum proklouzl dovnitř a potom se zas zavřely. Eragon se před nimi zmateně zastavil. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale než to stačil udělat, dveře se znovu otevřely a chodbu zalilo hřejivé světlo. Po chvilkovém zaváhání vstoupil dovnitř.
Ocitl se v dvoupokojovém apartmá, bohatě v zdobeném řezávaným dřevem a popínavými rostlinami. Vzduch byl teplý, svěží a vlhký. Na stěnách a z nízkého stropu visely zářivé lucerny. V koutech na podlaze se válely hromádky nezvyklých věcí. V zadním pokoji stála veliká postel s nebesy, ještě víc ověšená rostlinami.
Uprostřed hlavního pokoje seděla na přepychové kožené židli věštkyně a čarodějnice Angela. Zářivě se usmívala.
„Co tady děláte?“ vyhrkl Eragon.
Angela složila ruce do klína. „Nuže proč se neposadíš na zem, abych ti to mohla říct? Nabídla bych ti židli, ale na té jediné, co tu je, sedím já.“ Eragonovi se hlavou honily otázky, ale poslušně se usadil mezi dvěma lahvemi štiplavých bublajících zelených lektvarů.
„Takže!“ zvolala Angela a naklonila se dopředu. „Ty jsi Jezdec. Myslela jsem si to, ale až do včerejška jsem to nevěděla určitě. Jsem si jistá, že Solembum to věděl, ale nikdy mi to neřekl. Mělo mi to dojít, když jsi se zmínil o Bromovi. Safira... to jméno se mi líbí - a hodí se pro draka.“
„Brom zemřel,“ řekl stroze Eragon. „Zabili ho ra’zakové.“
Angelu to vyvedlo z míry. Obtáčela si kolem prstu pramen svých hustých kudrlin. „To je mi líto. Skutečně,“ řekla tiše.
Eragon se hořce usmál. „Ale nepřekvapilo vás to, viďte? Přece jste předpověděla jeho smrt.“
„Nevěděla jsem, čí smrt to bude,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Ale ne... nejsem překvapená. Setkala jsem se s Bromem jednou nebo dvakrát. Nelíbil se mu můj ‘pošetilý‘ názor na kouzlení. Dráždilo ho to.“
Eragon se zamračil. „V Teirmu jste se smála jeho osudu a řekla jste, že je legrační. Proč?“
Angelina tvář se na okamžik napjala. „Zpětně viděno to bylo poněkud nepatřičné, ale nevěděla jsem, co se mu přihodí. Jak to říct...? Brom byl svým způsobem prokletý. Byl to jeho osud, že nesplnil, i když ne vlastní vinou, žádný ze svých úkolů kromě jednoho jediného. Vybrali ho mezi Jezdce, ale jeho drak byl zabit. Miloval ženu, ale jeho náklonnost ji zahubila. A vybrali ho, aby tě střežil a cvičil, ale nakonec neuspěl ani v tom. Jediné, v čem uspěl, bylo to, že zabil Morzana, a nic lepšího nemohl udělat.“
„Brom se mi nikdy o žádné ženě nezmiňoval,“ odsekl Eragon.
Angela lhostejně pokrčila rameny. „Slyšela jsem to od někoho, kdo určitě nelhal. Ale dost už! Život jde dál a my bychom neměli zatěžovat mrtvé našimi starostmi.“ Sebrala ze země hromádku rákosu a obratně ho začala splétat dohromady, čímž očividně uzavřela toto téma.
Eragon zaváhal, ale pak to vzdal. „Dobrá. Takže - proč jste v Tronjheimu místo v Teirmu?“
„Ach, konečně zajímavá otázka,“ řekla Angela. „Když jsem znovu během tvé návštěvy uslyšela Bromovo jméno, vycítila jsem, že se do Alagaësie vrací staré časy. Lidé si šeptali, že Království pronásleduje Jezdce. Věděla jsem, že vejce Vardenů se muselo vylíhnout, a tak jsem zavřela obchod a vyrazila na cestu, abych se dozvěděla víc.“
„Vy jste věděla o tom vejci?“
„Samozřejmě že ano. Nejsem žádný hlupák. Jsem tady na světě už mnohem déle, než bys čekal. Děje se toho jen velmi málo, o čem nevím.“ Odmlčela se a zaměřila se na své tkaní. „Každopádně jsem věděla, že se musím dostat co nejrychleji k Vardenům. Teď už jsem tu skoro měsíc, ačkoli mě tohle místo ve skutečnosti nezajímá - na můj vkus je příliš zatuchlé. A každý ve Farthen Dûru je tak vážný a šlechetný. Stejně jsou všichni nejspíš odsouzeni k tragické smrti.“ Dlouze si povzdechla s posměšným výrazem ve tváři. „A trpaslíci jsou jen pověrčivá banda pitomců, kteří se spokojí s tím, že mohou celý život tlouci do skály. Jedinou světlou stránkou tohoto místa jsou všechny ty houby, které rostou ve Farthen Dûru.“
„Tak proč tu zůstáváte?“ zeptal se Eragon s úsměvem.
„Protože jsem ráda všude, kde se dějí zajímavé věci,“ řekla Angela a zvedla hlavu. „Krom toho, kdybych zůstala v Teirmu, Solembum by odešel beze mě a já mám ráda jeho společnost. Ale řekni mi, jaká dobrodružství tě potkala od té doby, co jsme spolu naposled mluvili?“
Další hodinu Eragon stručně shrnul své zážitky za poslední dva a půl měsíce. Angela potichu naslouchala, ale když zmínil Murtaghovo jméno, vyprskla: „Murtagh!“
Eragon přikývl. „Řekl mi, kdo je. Ale nech mě všechno vylíčit do konce, než začneš soudit.“ Pokračoval ve vyprávění. Když skončil, Angela se zamyšleně opřela v křesle a úplně zapomněla na svůj rákos. Solembum bez varování vyskočil z úkrytu a přistál jí na klíně. Stočil se do klubíčka a povýšeně sledoval Eragona.
Angela se mazlila s kočkodlakem. „Vzrušující. Galbatorix se spojil s urgaly a Murtagh se nakonec prozradil... Varovala bych tě, abys byl před Murtaghem opatrný, ale očividně si jsi vědom nebezpečí.“
„Murtagh mi byl vytrvalým přítelem a neochvějným spojencem,“ řekl pevně Eragon.
„Tak jako tak, dávej si pozor.“ Angela se odmlčela a pak znechuceně řekla: „A pak je tu ta věc se Stínem, Durzou. Myslím, že on teď znamená pro Vardeny největší hrozbu, kromě Galbatorixe. Nenávidím Stíny - provozují skoro tak odporná kouzla, jako je nekromancie. Nejraději bych mu vyřízla srdce tupou vlásenkou a hodila ho prasatům!“
Eragona vyděsila její náhlá prudkost. „Nerozumím. Brom mi řekl, že Stínové jsou černokněžníci, kteří používají duchy, aby uskutečňovali jejich vůli, ale proč jsou kvůli tomu tak zlí?“
Angela zavrtěla hlavou. „To ne kvůli těm duchům. Obyčejní černokněžníci jsou obyčejní, nic víc - ani lepší, ani horší než my ostatní. Užívají své kouzelné síly, aby ovládali duchy a jejich síly. Jenže Stínové se této vlády vzdávají ve snaze získat větší moc a dovolují, aby jejich tělo ovládali duchové. Naneštěstí jen ti nejhorší duchové ovládají lidi, a jakmile se jednou usadí v těle, nikdy neodejdou. To se může přihodit náhodou, pokud černokněžník přivolá ducha silnějšího, než je sám. Problém je, že jakmile jednou Stín vznikne, je hrozně obtížné ho zabít. Jak určitě víš, pouze dva hrdinové, elf Laetri a Jezdec Irnstad, jej dokázali zabít.“
„Slyšel jsem ty příběhy.“ Eragon ukázal kolem sebe. „Proč žiješ tak vysoko v Tronjheimu? Není to nepohodlné být takhle odříznutá? A jak jsi sem nahoru dostala všechny ty věci?“
Angela pohodila hlavou dozadu a jízlivě se zasmála. „Chceš znát pravdu? Skrývám se tu. Když jsem přijela do Tronjheimu, měla jsem několik dní klid - dokud jeden ze strážných, který mě pustil do Farthen Dûru, nevyžvanil, kdo jsem. Pak všichni zdejší kouzelníci, ačkoli si stěží zaslouží tenhle výraz, dotírali, abych se přidala k jejich tajné skupině. Zvláště ta drajl Dvojčata, která tomu velí. Nakonec jsem jim pohrozila, že je všechny proměním v ropuchy, promiň - žáby, ale když je neodstrašilo ani to, tajně jsem se uprostřed noci vyplížila sem nahoru. Nebylo to tak těžké, jak by sis představoval, zvláště pro někoho s mými schopnostmi.“
„Musela jsi dovolit Dvojčatům, aby zkoumala tvou mysl, než tě pustili do Farthen Dûru?“ zeptal se Eragon. „Mě přinutili, abych je nechal prozkoumat své vzpomínky.“
V oku jí přeskočila chladná jiskra. „Dvojčata by se neopovážila mě prošetřovat ze strachu, co bych jim mohla udělat. Tedy, oni by velmi rádi, ale vědí, že by se z nich staly blekotající trosky. Přišla jsem sem dávno předtím, než Vardenové začali zkoumat mysl lidí... a teď s tím u mě nebudou začínat.“
Nakoukla do druhého pokoje a řekla: „Nuže! Tohle bylo poučné povídání, ale obávám se, že teď už musíš jít. Můj nápoj z kořene mandragory a mločího jazyka se bude co nevidět vařit a potřebuji na něj dohlédnout. Přijď zase, až budeš mít čas. A prosím, neříkej nikomu, že jsem tady. Hrozně nerada bych se zase stěhovala. To by mě velmi... podráždilo. A ty mě nechceš vidět podrážděnou, že?!“
„Nevyzradím tvé tajemství,“ ujistil ji Eragon, když vstával.
Solembum seskočil Angele z klína, když se postavila. „Dobrá!“ zvolala.
Eragon se s ní rozloučil a vyšel z pokoje. Solembum ho dovedl zpět do dračí haly, pak ho propustil jediným trhnutím ocasu a líně odkráčel.
2024 ©