Třetího dne ráno se Eragon vykulil z postele plný sil a energie. Připásal si Zar’roc a přes záda si pověsil luk a poloprázdný toulec. Po klidném letu Farthen Dûrem se spolu se Safirou setkali s Orikem u jedné ze čtyř hlavních tronjheimských bran. Eragon se ho zeptal na Nasuadu.
„Neobyčejná dívka,“ odpověděl Orik a pohlédl nesouhlasně na Zar’roc. „Je bezmezně oddaná svému otci a věnuje všechen čas tomu, aby mu pomáhala. Myslím, že pro Ažihada dělá víc, než on sám tuší - byly doby, kdy manévrovala s jeho nepřáteli, aniž by kdy prozradila svou roli v tom všem.“
„Kdo je její matka?“
„To nevím. Ažihad byl sám, když do Farthen Dûru přinesl Nasuadu jako novorozence. Nikdy neprozradil, odkud on a Nasuada pocházejí.“
Takže ona také vyrostla, aniž by poznala matku. Rychle tu myšlenku zapudil. „Nemám stání. Těším se, až si zas protáhnu svaly. Kam mám jít na to Ažihadovo přezkoušení?“
Orik ukázal na Farthen Dûr. „Cvičiště je půl míle od Tronjheimu, i když ho odsud není vidět, protože je schované za městem-horou. Je to obrovské prostranství, kde trénují trpaslíci i lidé.“
Půjdu také, oznámila Safira.
Eragon to řekl Orikovi a trpaslík se zatahal za vousy. „To by asi nebyl nejlepší nápad. Na cvičišti je spousta lidí, nepochybně budeš přitahovat pozornost.“
Safira hlasitě zavrčela. Prostě půjdu! A bylo rozhodnuto.
Ze cvičiště k nim doléhaly divoké zvuky boje: hlasitý řinkot oceli, tvrdé rány šípů střílených do vycpaných terčů, údery a praskání dřevěných holí a výkřiky mužů zabraných do cvičných soubojů. Zvuky se mísily, přičemž každá skupina měla svůj jedinečný rytmus.
Celou plochu cvičiště zabíral nesouměrný útvar pěšáků, kteří bojovali se štíty a válečnými sekyrami dlouhými skoro jako oni sami. Nacvičovali skupinový boj v útvaru. Vedle nich trénovaly stovky jednotlivých válečníků vyzbrojených meči, kyji, kopími, holemi, cepy, štíty všech tvarů a velikostí a Eragon dokonce zahlédl i někoho s vidlemi. Skoro všichni bojovníci měli brnění, obvykle drátěnou košili a přílbu; pancéřové brnění nebylo tak časté. Bylo tu stejně tolik trpaslíků jako lidí, i když se obě rasy držely více méně odděleně. V pozadí vytrvale střílela dlouhá řada lučištníků na šedé pytlové figuríny.
Než se Eragon stačil zamyslet, co se vlastně po něm bude chtít, došel k nim muž s plnovousem, který měl hlavu a hranatá ramena zakrytá drátěnou kapucí. Zbytek těla měl chráněný oblekem z drsné hovězí kůže, na níž ještě byly chlupy. Přes široká záda mu visel obrovský meč - skoro tak dlouhý jako Eragon. Rychle přelétl pohledem Safiru s Eragonem, jako by hodnotil, zda jsou nebezpeční, a pak řekl drsným hlasem: „Knurla Orik. Byl si tak dlouho pryč. Není tu nikdo s kým bych si mohl zabojovat.“
Orik se usmál. „Jó, to je proto, že každého otlučeš od hlavy k patě tím svým obrovitým mečem.“
„Každého kromě tebe,“ opravil ho.
„To proto, že jsem rychlejší než obr jako ty.“
Muž znovu pohlédl na Eragona. „Jsem Fredrik. Řekli mi, že mám zjistit, co umíš. Jak jsi silný?“
„Dost,“ odpověděl Eragon. „Musím být, abych mohl v boji užívat kouzla.“
Fredrik zavrtěl hlavou; kapuce zacinkala jako sáček mincí. „S tím, co děláme tady, nemá kouzlení co do činění. Pokud jsi nesloužil v armádě, pochybuji, že některý z tvých bojů trval déle než několik minut. Zajímá nás, zda budeš schopen obstát v bitvě, která se může táhnout hodiny nebo dokonce týdny, pokud bys byl v obležení. Umíš používat nějaké jiné zbraně kromě meče a luku?“
Eragon se nad tím zamyslel. „Pouze svoje pěsti.“
„Správně!“ zasmál se Fredrik. „Nuže, začneme s lukem a uvidíme, jak si povedeš. A pak, jakmile se na cvičišti uvolní nějaké místo, zkusíme...“ Najednou se zarazil, zahleděl se za Eragona a nazlobeně se zamračil.
Kráčela k nim Dvojčata a holé hlavy jim zářily v kontrastu k fialovým šatům. Orik zamumlal něco ve svém jazyce a vytahoval svou válečnou sekeru zpoza opasku. „Říkal jsem vám dvěma, že se máte držet stranou od cvičiště,“ řekl Fredrik a výhružně vykročil vpřed. Dvojčata vypadala drobně vedle jeho mohutného těla.
Přezíravě na něj hleděli. „Ažihad nám přikázal přezkoušet Eragonovu zdatnost v kouzlení - dřív, než ho unavíš bušením do železa.“
Fredrik se nasupil. „Proč ho nemůže přezkoušet někdo jiný?“
„Nikdo jiný není dost silný,“ pronesla opovržlivě Dvojčata. Safira hluboce zavrčela a zabodla do nich nasupený pohled. Z nozder jí vycházel proud dýmu, ale oni si jí nevšímali. „Pojď s námi,“ nařídili a odkráčeli do prázdného kouta cvičiště.
Eragon pokrčil rameny a spolu se Safirou se vydal za nimi. Za sebou slyšel Fredrika, jak říká Orikovi: „Musíme dát pozor, aby nezašli příliš daleko.“
„Já vím,“ odpověděl Orik tlumeným hlasem, „ale znovu už nemohu zasáhnout. Hrothgar mi dal jasně najevo, že příště už mě nebude moci ochránit.“
Eragon se snažil potlačit narůstající obavy. Dvojčata by mohla znát víc postupů a slov... Přesto měl na paměti to, co mu řekl Brom: Jezdci byli v kouzlení silnější než obyčejní lidé. Ale bude to stačit na společné síly Dvojčat?
Moc se tím netrap, pomůžu ti, řekla Safira. Taky jsme na ně dva.
Lehce se dotkl její nohy; její slova ho uklidnila. Dvojčata pohlédla na Eragona a zeptala se: „A jak zní tvoje odpověď, Eragone?“
Eragon si nevšímal zmatených výrazů svých společníků a rozhodně řekl: „Ne.“
Koutky úst se Dvojčatům zkroutily v ostrých vráskách. Natočila se bokem, aby mohla Eragona neustále sledovat, sehnula se a nakreslila na zem veliký pentagram. Postavila se doprostřed a pak ostře vyštěkla: „Začneme. Pokusíš se splnit úkoly, které ti uložíme... to je vše.“
Jedno z Dvojčat sáhlo do šatů, vytáhlo leštěný kámen veliký jako Eragonova pěst a položilo ho na zem. „Zvedni ho do výšky očí.“
To je dost snadné, poznamenal Eragon k Safiře. „Stenr reisa!“ Kámen se zakymácel a pak se plynule vznesl ze země. Když ale vystoupal asi stopu, zastavil ho nečekaný odpor. Dvojčatům přes rty přelétl úsměv. Eragon na ně nasupeně zíral - pokoušela se zmařit jeho úsilí! Pokud se vyčerpá hned, nebude mít dost sil na těžší úkoly. Očividně si byla jistá, že ho společnými silami snadno udolají.
Ale já taky nejsem sám, zabručel si Eragon pro sebe. Safiro, teď! Jejich mysli se spojily a kámen se vymrštil do výšky a rozechvěle se zastavil ve výši očí. Dvojčata podezíravě přimhouřila oči.
„Velmi... dobře,“ zavrčela. Fredrik zkroušeně pozoroval přehlídku kouzel. „Teď pohybuj kamenem v kruhu.“ Eragon znovu bojoval proti jejich odporu a znovu - k jejich očividnému vzteku - je přemohl. Cvičení rychle nabývala na složitosti a obtížnosti, dokud Eragon nebyl donucen začít obezřetně přemýšlet, která slova použít. A pokaždé proti němu Dvojčata zatrpkle bojovala, i když své napětí na sobě nikdy nedala znát.
Jen díky Safiřině opoře dokázal Eragon vytrvat. V přestávce mezi dvěma úkoly se jí zeptal: Proč mě ještě zkoušejí? Naše schopnosti musela jasně poznat z toho, co viděla v mojí mysli. Safira zamyšleně zvedla hlavu. Víš ty proč? řekl po chvíli, když to konečně pochopil. Chtějí se tak nenápadně dozvědět, která starověká slova znám, a možná se i nějaká nová chtějí ode mě naučit.
Tak mluv potichu, aby tě neslyšeli, a používej ta nejjednodušší možná slova.
Od té chvíle Eragon používal ke splnění úkolů jen hrstku základních slov. Ale dosáhnout tímto způsobem stejného účinku, jaký měla dlouhá věta či slovní spojení, napínalo jeho důvtip na samou hranici možností. Odměnou mu však byla zuřivost, která zkřivila Dvojčatům tvář, když jim stále znovu kazil plány. Ať se snažila sebevíc, nedokázala ho přinutit, aby použil nějaká další neznámá slova starověkého jazyka.
Uběhla víc než hodina, ale Dvojčata nedávala nijak najevo, že by hodlala přestat. Eragonovi bylo horko a měl žízeň, ale nepožádal o oddech - musí vydržet, dokud budou oni chtít pokračovat. Měl za sebou mnoho úkolů: ovládání vody, vrhání ohněm, nazírání, žonglování s kameny, ztvrdnutí kůže, zmrazení věcí, ovládání letu šípu a léčení škrábanců. Zajímalo ho, jak dlouho Dvojčatům potrvá, než jim dojdou nápady.
Nakonec Dvojčata zvedla ruce a řekla: „Zbývá zkusit už jen jednu věc. Je dost snadná - kterýkoli schopný kouzelník by ji měl hravě zvládnout.“ Jeden z nich si sundal z prstu stříbrný prsten a sebevědomě ho podal Eragonovi. „Vyvolej podstatu stříbra.“
Eragon zmateně hleděl na prsten. Co po něm chtějí? Podstata stříbra - co to je? A jak ji má najít? Safiru nic nenapadlo a Dvojčata nenapověděla. Nikdy se neučil jméno stříbra ve starověkém jazyce, i když věděl, že by to měla být část slova Argetlam. Zoufale zkusil spojit pár slov, která by mohla fungovat, jako ethgrí, tedy ‘vyvolat‘, s arget.
Narovnal se, posbíral všechnu sílu, která mu zbyla, a otevřel rty, aby pronesl svůj požadavek. Najednou se vzduchem rozezněl jasný, energický hlas.
„A dost!“
To slovo Eragona zasáhlo, jako by ho polili studenou vodou - ten hlas byl podivně známý, jako napůl zapomenutá melodie. V temeni ucítil brnění. Pomalu se otočil za jeho zdrojem.
Za nimi stála osamělá postava: Arya. Přes čelo měla ovázanou koženou čelenku, která jí držela husté vlasy splývající v lesklém vodopádu na ramena. U boku jí visel štíhlý meč, na zádech pak luk. Ladnou postavu zahaloval šat z hladké černé kůže, která působila příliš prostě na někom tak půvabném. Převyšovala většinu mužů a její postoj byl naprosto vyrovnaný a uvolněný. V dokonalé tváři nebyly patrné žádné pozůstatky hrozného týrání, které musela snášet.
Aryiny zářivé smaragdové oči se upíraly na Dvojčata, která leknutím zbledla. Přiblížila se neslyšnými kroky a řekla tichým, výhrůžným tónem: „Styďte se! Že vám není hanba žádat po něm něco, co dokáže jen opravdový mistr. Styďte se, že vůbec používáte takové metody. Styďte se, že jste řekli Ažihadovi, že neznáte Eragonovy schopnosti. Je schopný. Teď odejděte!“ Arya se nebezpečně zamračila, až se její zkosené obočí spojilo jako blesky do ostrého V, a ukázala na prsten v Eragonově ruce. „Arget!“ zahřímala.
Stříbro zablikalo a vedle něj se zhmotnila dokonalá podoba prstenu. Oba prsteny byly úplně stejné, ale ten přízračný vypadal ryzejší a bíle žhnul. Když to Dvojčata uviděla, otočila se na patě a utíkala, až za nimi pláště divoce vlály. Nehmotný prsten z Eragonovy dlaně zmizel a zanechal po sobě jen kroužek stříbra. Orik s Fredrikem stáli a opatrně sledovali Aryu. Safira se přikrčila, připravená zasáhnout.
Elfka si je všechny zkoumavě prohlížela. Její sešikmené oči se zastavily na Eragonovi. Pak se otočila a vykročila směrem ke středu cvičiště. Válečníci přestali bojovat a užasle na ni hleděli. Během pár okamžiků celé cvičiště zmlklo v posvátné bázni.
Eragon byl fascinován a neúprosně ho to táhlo dopředu. Safira promluvila, ale on její poznámky nevnímal. Kolem Aryi se utvořil veliký kruh. S pohledem zabodnutým do Eragona prohlásila: „Žádám zkoušku zbraněmi. Tas svůj meč.“
Ona se mnou chce bojovat!
Ale myslím, že ti nechce ublížit, odpověděla Safira pomalu. Postrčila ho čumákem. Jdi a ať se ti daří. Budu se dívat.
Eragon neochotně vykročil vpřed. Byl vyčerpaný z kouzlení a Arya ještě nemohla mít dostatek sil na souboj. Byly to teprve dva dny, co dostala nektar túnivor. Zmírním své údery, abych ji nezranil, rozhodl se.
Stáli proti sobě, každý na jedné straně kruhu válečníků. Arya levou rukou vytasila meč. Zbraň byla tenčí než Zar‘roc, ale právě tak dlouhá a ostrá. Eragon vytáhl meč z nablýskané pochvy a držel červené ostří u boku hrotem dolů. Dlouho nehybně stáli, elfka a člověk, a pozorovali jeden druhého. Eragonovi blesklo hlavou, že právě tak začínalo mnoho jeho soubojů s Bromem.
Opatrně se pohnul vpřed. Najednou k němu Arya přiskočila a zaútočila mu na žebra. Eragon reflexivně odrazil útok a jejich meče se střetly ve spršce jisker. Odpálila Zar’roc stranou, jako by nebyl víc než moucha. Přesto elfka své výhody nijak nevyužila; otočila se vpravo, až jí vlasy zavlály vzduchem, a napadla ho z druhé strany. Stěží zastavil úder a zoufale ustupoval, ohromený její dravostí a rychlostí.
Opožděně si Eragon vzpomněl na Bromovo varování, že dokonce i nejslabší elf dokáže snadno přemoci člověka. Měl přibližně stejnou naději zvítězit nad Aryou jako tehdy nad Durzou. Znovu zaútočila a tentokrát mířila na hlavu. Tak tak se sehnul pod čepelí ostrou jak břitva. Ale proč... si s ním tedy hraje? Několik vteřin se musel bránit ze všech sil a neměl čas o tom přemýšlet, pak si to však uvědomil: Chce vědět, jak jsem zdatný.
Jakmile mu to došlo, začal používat nejsložitější série úderů, které znal. Přecházel z jednoho postoje do druhého a volně je spojoval a pozměňoval, jak se to právě hodilo. Ale jakkoli byl vynalézavý, Aryin meč mu vždy stál v cestě. Vyrovnávala se s jeho údery s půvabnou lehkostí.
Byli zcela pohlcení nezkrotným tancem, jejich těla byla propletená a zároveň oddělená jiskřícími meči. Chvílemi se svou napjatou kůží skoro vzájemně dotýkali, ale pak je zas prudký pohyb odmrštil pryč a oni se na okamžik stáhli, aby se posléze znovu spojili. Jejich hbité postavy se společně vlnily jako pokroucené provazce větrem rozfoukaného kouře.
Eragon ani nevěděl, jak dlouho vlastně bojují. Bylo to nekonečné, plné akcí a reakcí. Zar’roc už mu těžkl v ruce; s každým úderem ho paže urputně pálila. Nakonec Arya udělala výpad vpřed, mrštně uskočila a nadpřirozenou rychlostí mu přitiskla hrot meče pod čelist.
Eragon ztuhl, když se ledový kov dotkl jeho kůže. Svaly se mu námahou chvěly. Nejasně slyšel Safiřino troubení a chraplavý jásot přihlížejících válečníků. Arya spustila meč a zasunula ho do pochvy. „Obstál jsi,“ řekla potichu uprostřed hluku.
Celý omráčený se pomalu narovnal. Fredrik už stál vedle něj a nadšeně ho plácal po zádech. „To byl úžasný šermířský zápas! Dokonce jsem se naučil nějaké nové postupy, když jsem vás dva pozoroval. A ta elfka - senzační!“
Ale prohrál jsem, namítl mlčky Orik ho širokým úsměvem pochválil za jeho výkon, ale Eragon v tu chvíli dokázal vnímat jen Aryu, která stála potichu opodál. Lehce pohnula prstem, byl to jen kratičký trhavý pohyb, směrem k pahorku asi míli od cvičiště, pak se otočila a odešla. Dav se před ní rozestoupil. Když procházela, muži i trpaslíci ztichli.
Eragon se obrátil k Orikovi. „Musím jít. Brzy se vrátím do dračí haly.“ Rychle zasunul Zar’roc do pochvy a vyhoupl se na Safiru. Vznesla se nad cvičiště, které se proměnilo v moře tváří, jak na ně všichni hleděli.
Když se nesli směrem k pahorku, Eragon viděl Aryu pod nimi, jak běží plavnými lehkými skoky. Safira poznamenala: Její podoba se ti líbí, že?
Ano, připustil a začervenal se.
Má ve tváři víc charakteru než většina lidí, odfrkla si. Ale má ji dlouhou, trochu koňskou, a celkově je dost beztvará.
Eragon užasle pohlédl na Safiru. Ty žárlíš, viď?!
Hloupost, nikdy nežárlím, řekla dotčeně.
Teď ano, přiznej to! smál se.
Hlasitě sklapla čelisti. Ne! Usmál se a zavrtěl hlavou, ale nechal ji při tom. Ztěžka dosedla na kopci, až to s ním drsně hodilo. Seskočil, aniž by se k tomu vyjadřoval.
Arya byla kousek za nimi. Se svými mrštnými skoky byla rychlejší než kterýkoli běžec, jakého kdy Eragon viděl. Když dorazila na vrchol pahorku, oddechovala klidně a pravidelně. Eragon byl najednou zaražený a sklopil pohled. Prošla kolem něj a řekla Safiře: „Skulblaka, eka celöbra ono un mulabra ono un onr Šrur’tugal né haina. Atra nosu waíse fricai.“
Eragon většinu slov neznal, ale Safira očividně zprávu pochopila. Zavrtěla křídly a zvědavě Aryu pozorovala. Pak přikývla a hluboce zabroukala. Arya se usmála. „Jsem rád, že jsi se zotavila,“ řekl Eragon. „Nevěděli jsme, zda budeš žít, nebo ne.“
„Proto jsem sem dnes přišla,“ řekla Arya, která se k němu otočila. Její sytý hlas měl zajímavý přízvuk a zněl exoticky. Mluvila zřetelně s náznakem trylkování, jako by měla začít zpívat. „Mám u tebe dluh, který musím splatit. Zachránil jsi mi život. Na to se nikdy nezapomíná.“
„To - to nic nebylo,“ řekl Eragon, který neobratně hledal slova, a i když je už vyslovil, věděl, že nejsou pravdivá. Rozpačitě změnil téma. „Jak jsi se dostala do Gil’eadu?“
Aryina tvář potemněla bolestí. Zahleděla se do dálky. „Pojďme se projít.“ Sestupovali z kopce a stočili se k Farthen Dûru. Eragon nenarušil Aryino mlčení a šel tiše vedle ní. Safira v tichosti pochodovala vedle nich. Nakonec Arya zvedla hlavu a řekla s půvabem typickým pro její lid: „Ažihad mi řekl, že jsi byl u toho, když se objevilo Safiřino vejce.“
„Ano.“ Poprvé Eragona napadlo, jak velká to musela být energie, aby přemístila vejce desítky mil, které dělily lesy Du Weldenvarden od Dračích hor. Kdyby se o takový výkon jenom pokusil, koledoval by si o pěknou pohromu, ne-li o smrt.
Její slova zněla tvrdě. „Pak bys měl vědět tohle: v okamžiku, kdy jsi ho poprvé spatřil, mě zajal Durza.“ Hlas se jí naplnil trpkostí a zármutkem. „To on velel urgalům, kteří přepadli a zabili mé společníky, Faolina a Glenwinga. Nějak věděl, kde na nás čekat - nedostali jsme varování. Omámil mě drogou a odvezl do Gil’eadu. Tam Galbatorix Durzovi nařídil zjistit, kam jsem vejce poslala a co všechno vím o Ellesméře.“
Chladně hleděla před sebe a pevně semknula rty. „Snažil se bezúspěšně celé měsíce. Jeho metody byly... kruté. Když mučení nezabralo, nařídil vojákům, ať si se mnou dělají, co se jim zlíbí. Naštěstí jsem ještě měla sílu zasáhnout do jejich mysli a zneschopnit je. Nakonec Galbatorix nařídil, že mě mají odvézt do Urû’baenu. Když jsem se to dozvěděla, naplnila mě hrůza, protože jsem byla zesláblá na duchu i na těle a neměla jsem sílu mu vzdorovat. Nebýt tebe, během týdne bych se ocitla přímo před Galbatorixem.“
Eragon se uvnitř zachvěl. Bylo ohromující, co všechno vydržela. Jemně se zeptal: „Proč mi to všechno říkáš?“
„Abys věděl, před čím jsi mě zachránil. Nemysli si, že nedokážu ocenit tvůj skutek.“
Zahanbeně svěsil hlavu. „Co budeš dělat teď - vrátíš se do Ellesméry?“
„Ne, ještě ne. Je toho tady potřeba ještě hodně udělat. Nemohu opustit Vardeny - Ažihad potřebuje mou pomoc. Viděla jsem, jak jsi dnes prošel zkouškou boje i kouzlení. Brom tě toho dost naučil. Jsi připravený pokračovat ve svém výcviku.“
„Chceš říci, že bych měl odejít do Ellesméry?“
„Ano.“
Eragona to trochu podráždilo. Copak do toho oni se Safirou nemají co mluvit? „Kdy?“
„To se ještě musí rozhodnout, ale ne dříve než za pár týdnů.“
Tak nám dali aspoň trochu času, pomyslel si trpce Eragon. Safira také něco poznamenala a on se na oplátku zeptal Aryi: „Co to Dvojčata chtěla, abych udělal?“
Aryiny oblé rty se zkroutily odporem. „Něco, co ani oni sami nedokáží. Je možné vyslovit jméno nějaké věci ve starověkém jazyce a najít její skutečnou podstatu. Dá to roky práce a obrovské kázně, ale odměnou je naprostá vláda nad tím předmětem. Proto každý ukrývá své pravdivé jméno, protože kdyby ho znal někdo zlý, mohl by ho zcela ovládat.“
„Je to divné,“ řekl Eragon po chvíli, „ale než mě zajali v Gil’eadu, viděl jsem tě ve snech. Bylo to jako nazírání - a byl jsem schopen tě nazírat i později -, ale většinou to bylo ve spánku.“
Arya zadumaně sešpulila rty. „Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale často jsem byla zmatená a měla jsem horečku. Nikdy jsem neslyšela o nikom, ať už z vyprávění nebo legend, kdo by dokázal dálkozřít ve spánku.“
„Sám tomu nerozumím,“ řekl Eragon a pohlédl na své ruce. Otáčel Bromovým prstenem kolem prstu. „Co znamená to tetování na tvém rameni? Neměl jsem v úmyslu ho vidět, ale když jsem ti léčil rány... nedalo se tomu vyhnout. Je stejné jako symbol na tomhle prstenu.“
„Ty máš prsten s yawë?“ zeptala se zostra.
„Ano. Patřil Bromovi. Vidíš?“
Natáhl ruku, aby jí prsten ukázal. Arya zkoumala safír a pak řekla: „Tohle je dar, který se dává jen nejváženějším přátelům elfů - ve skutečnosti tak vzácným, že se po staletí nepoužil. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že královna Islanzadi měla o Bromovi tak vysoké mínění.“
„Pak bych ho asi neměl nosit,“ řekl Eragon v obavách, že byl příliš troufalý.
„Ne, nech si ho. Dá ti ochranu, pokud se náhodou setkáš s mým lidem, a možná ti pomůže získat přízeň královny. Nikomu o mém tetování neříkej. Nebylo by dobré, aby se o něm vědělo.“
„Spolehni se.“
Hezky se mu s Aryou povídalo a přál si, aby jejich rozhovor mohl trvat déle. Když se rozloučili, toulal se Farthen Dûrem a hovořil se Safirou. Přes jeho naléhání mu odmítla prozradit, co jí Arya řekla. Nakonec si vzpomněl na Murtagha a Nasuadinu radu. Něco sním a pak se na něj zajdu podívat, rozhodl. Počkáš na mě, abych se do dračí haly mohl vrátit s tebou?
Počkám - jdi, řekla Safira.
Eragon s vděčným úsměvem pádil do Tronjheimu, najedl se v odlehlém koutě kuchyně a pak podle Nasuadiných pokynů došel k malým šedým dveřím střeženým mužem a trpaslíkem. Když požádal o povolení vstoupit, trpaslík třikrát zabouchal na dveře a poté je otevřel. „Až budeš chtít odejít, prostě zakřič,“ řekl muž s přátelským úsměvem.
Cela byla vyhřátá a dobře osvícená, s umyvadlem v jednom koutě a psacím stolem - vybaveným brky a inkoustem - v druhém. Strop byl bohatě vyřezávaný lakovanými tvary; podlahu pokrýval tlustý koberec. Murtagh ležel na masivní posteli a četl si nějaký svitek. Překvapeně vzhlédl a radostně zvolal: „Eragone! Doufal jsem, že přijdeš!“
„Jak to... chci říct, že jsem myslel...“
„Myslel jsi, že jsem uvězněný v nějaké krysí díře a ukusuju tam tvrdý chléb,“ řekl Murtagh a s úšklebkem se posadil. „Vlastně jsem čekal to samé, ale Ažihad mi dopřeje všechno tohle pohodlí, pokud nebudu dělat problémy. A přinášejí mi obrovské porce jídla a stejně tak cokoli z knihovny. Pokud si nedám pozor, stane se ze mě obtloustlý učenec.“
Eragon se zasmál a se zamyšleným úsměvem se posadil vedle Murtagha. „Ale ty se nezlobíš? Stále jsi vězeň.“
„No, zpočátku jsem se zlobil,“ řekl Murtagh a pokrčil rameny. „Ale když jsem o tom přemýšlel, začal jsem si uvědomovat, že tohle je pro mě opravdu to nejlepší místo. I kdyby mi Ažihad dal svobodu, zůstával bych většinu času ve svém pokoji.“
„Ale proč?“
„Víš to moc dobře. Nikdo by v mé blízkosti nebyl klidný, pokud by znal mou skutečnou totožnost, a vždycky by tu byli tací, kteří by nezůstali u nevlídných pohledů a slov. Ale dost o tom, nemůžu se dočkat, až mi řekneš, co je nového. Pojď, vyprávěj.“
Eragon mu vylíčil události posledních dvou dnů, včetně svého setkání s Dvojčaty v knihovně. Když skončil, Murtagh se zahloubaně opřel. „Mám dojem,“ řekl, „že Arya je důležitější, než jsme si oba mysleli. Uvaž, co jsi zjistil: je mistrem meče, mistrovsky ovládá kouzla a - což je nejvýznamnější - vybrali ji, aby střežila Safiřino vejce. Ona nemůže být jen tak někdo, dokonce ani mezi elfy ne.“
Eragon měl stejný názor.
Murtagh se zahleděl do stropu. „Víš, tohle vězení je pro mě vlastně podivně konejšivé. Poprvé v životě nemusím mít strach. Vím, že bych měl... přesto mě něco na tomhle místě uklidňuje. A konečně mohu v noci dobře spát.“
„Vím, co máš na mysli,“ řekl Eragon s úšklebkem. Přesunul se na měkčí část postele. „Nasuada říkala, že tě navštívila. Dozvěděl ses od ní něco zajímavého?“
Murtagh se zahleděl do dálky a zavrtěl hlavou. „Ne, ona se se mnou jen chtěla seznámit. Nevypadá jako princezna? A jak se nese! Když sem poprvé vstoupila, myslel jsem, že je to jedna z těch velkých dam z Galbatorixova dvora. Viděl jsem hrabata a knížata, jejichž manželky se ve srovnání s ní hodily více pro život mezi vepři než mezi šlechtou.“
Eragon poslouchal jeho chválu s narůstající obavou. Možná to nic neznamená, připomněl sám sobě. Děláš ukvapené závěry. Přesto ho ta předtucha neopouštěla. Ve snaze setřást nepříjemný pocit se zeptal: „Jak dlouho zůstaneš uvězněný, Murtaghu? Nemůžeš se skrývat navěky.“
Murtagh lhostejně pokrčil rameny, ale z jeho slov byla cítit vážnost. „Prozatím budu spokojený, když zůstanu tady a budu odpočívat. Nemám důvod hledat úkryt jinde, ani se podrobit zkoušce Dvojčat. Nakonec mě to nepochybně začne unavovat, ale zatím... jsem spokojený.“
2024 ©