Následovala dlouhá pauza prostá veškerých romantických zvuků. I na tu vzdálenost jsem poznala, že mezi nimi zavládlo napětí.
„Jo. Je to dobrý kluk, jsem si jistý.“
Další napjaté ticho. Nerozuměla jsem její otázce. Co myslela tím jsi si jistý? Domnívala se snad, že tu historku slyšel z vyprávění někoho třetího a neviděl Diega osobně?
„Dvacet dva je slušné,“ přemítala a napětí se uvolnilo. „Jak se vyvíjí jejich chování? Někteří z nich jsou už skoro rok staří. Pořád se chovají podle zaběhnutého vzorce?“
„Ano,“ řekl Riley. „Všechno, co jsi mi řekla, bezchybně funguje. Ani je nenapadlo... prostě dělají to, co vždycky. Pořád je dokážu rozptýlit žízní. Tím je držím na uzdě.“
Zamračila jsem se na Diega. Riley nechce, abychom uvažovali samostatně. Proč?
„Vedl sis dobře,“ cukrovala naše stvořitelka a následoval další polibek. „Dvacet dva!“
„Je čas?“ zeptal se nedočkavě Riley.
Odpověď přilétla jako facka. „Ne! Ještě jsem se nerozhodla, kdy.“
„Nerozumím.“
„To ani nemusíš. Tobě stačí vědět, že naši nepřátelé jsou nesmírně mocní. Nemůžeme být dost opatrní.“ Hlas jí znovu zněžněl a zesládl. „Ale všech dvacet dva je stále naživu. I s tím, čeho jsou naši nepřátelé schopní... co jim to pomůže proti dvaceti dvěma?“
Zvonivě se zachichotala.
Po celou dobu jsem ze sebe s Diegem nespustili oči a já teď viděla, že si myslí to samé co já.
Ano, byli jsme stvořeni z toho důvodu, který jsme si domýšleli. Měli jsme nepřátelé.
Nebo spíš, naše stvořitelka měla nepřátelé. Byl v tom rozdíl?
„Rozhodnutí, rozhodnutí,“ mumlala. „Ještě ne. Ještě hrstku jich stvoříme, jen pro jistotu.“
„Když přidáme další, může to náš počet snížit,“ poukázal váhavě Riley, zoufala se ji snažil nerozčílit. „Situace je vždy nestabilní, když přijde nová skupina.“ „Pravda,“ souhlasila a já se představila, jak si Riley oddechl úlevou, že ji nerozhněval.
Vtom se Diego odvrátil a zahleděl se přes louku. Já z domu nezaslechla žádný pohyb, ale možná vyšla ven. Švihla jsem hlavou na stranu a celá zkameněla – pak jsem uviděla, co Diega vyrušilo.
Přes volné prostranství kolem domu kráčely čtyři postavy. Na mýtinu vstoupily ze západu, z místa nejvzdálenějšího od našeho úkrytu. Oblečené byly v dlouhých temných pláštích a kápěmi, takže jsem se napřed domnívala, že jsou to lidé. Divní, ale pořád jen lidé, protože nikdo ze známých upírů gotické šaty nenosil. A nikdo z nich se nepohyboval tak ladně a elegantně. Pak mi došlo, že jsem nikdy neviděla člověka, který by se dokázal pohybovat takhle nádherně. A tak tiše. Temné kápě klouzaly přes trávník v naprosté tichosti. Takže to byli buďto upíři, nebo jiné nadpřirozené bytosti. Možná duchové. Jenže pokud to byli upíři, neznala jsem je, což znamenalo, že to klidně mohli být ti nepřátelé, o kterých mluvila. Hlavou mi prolétlo, že v tom případě bychom měli sakra rychle zmizet, protože momentálně jsme neměli po ruce dalších dvacet upírů. Málem jsem to zabalila, ale bála jsem se, že upoutám pozornost postav v kápích.
Místo toho jsem je sledovala, jak ladně kráčejí k domu, a všimla si dalších věcí. Třeba té, že se drží v pevné kosočtvercové formaci, ze které žádný ani na okamžik nevybočil bez ohledu na to, jak se měnil terén pod jejich nohama. Nebo že první z nich je mnohem menší než ostatní a jeho plášť je mnohem temnější. Nebo té, že zjevně nikoho nestopují, nesledují něčí pach. Oni cestu jednoduše znali. Možná byli pozvaní.
Blížili se k domu, a když se tiše pustili do schodů ke vstupním dveřím, konečně jsem se odvážila nadechnout. Přinejmenším nešli pro mě a pro Diega. Stačilo počkat, až zmizí z dohledu, a pak jsem mohli ztratit ve větvích a v ševelení větru. Nikdo by se nikdy nedozvěděl, že jsme tu byli.
Podívala jsem se na Diega a jemně pokynula hlavou směrem, odkud jsme přišli. Přimhouřil oči a zvedl jeden prst. No bezva, on chtěl zůstat. Převrátila jsem oči v sloup a překvapilo mě, že i přes všechnu tu hrůzu jsem schopná takového sarkasmu.
Obrátila jsem se zpátky k domu. Zakuklenci tiše vstoupili dovnitř, ale já si uvědomila, že od té doby, co jsme zahlédli návštěvníky, ona ani Riley nepromluvili. Museli něco zaslechnout nebo jiným způsobem vycítit, že jsou v nebezpečí.
„Ani hnout,“ rozkázal líně jakýsi monotónní hlas. Ne tak vysoký jako hlas naší stvořitelky, ale přesto mi připadal dívčí. „Myslím, že víte, kdo jsme, takže také víte, že nemá smysl snažit se nás překvapit. Nebo se před námi ukrýt. Nebo s námi bojovat. Nebo utíkat.“ Domem se hrozivě rozlehl hluboký, drsný, mužský smích, který rozhodně nepatřil Rileymu.
„Uklidněte se,“ pokračoval první hlas – dívky temném plášti. V hlase jí zazníval ten výrazný tón, který mě ujistil, že je upírka, ne duch ani jiná noční můra.
„Nepřišli jsem vás zničit. Zatím.“
Následoval okamžik ticha a pak sotva zaznamenatelné pohyby. Změna rozestavení.
„Pokud jste nás nepřišli zabít, tak tedy... co?“ vřískla napjatě naše stvořitelka.
„Pátráme po vašich záměrech. Zvláště, pokud se týkají... jistého místního klanu,“ vysvětlila dívka v kápi.
„Zajímá nás, jestli má něco společného s mrzačením, které jsi zde způsobila. Nezákonné způsobila.“
Já i Diego jsme se zamračili. Nic z toho nedávalo smysl, ale poslední část byla nejpodivnější. Co může být pro upíry nezákonné? Která policie, soudy a vězení jsou mocnější než my?
„Ano,“ zasyčela naše stvořitelka.
„Mé plány se týkají hlavě toho klanu. Ale zatím se nemůžeme pohnout z místa. Je to ošemetná záležitost.“ Při posledních slovech se jí do hlasu vloudil nevrlý tón.
„Věř mi, veškerých překážek jsme si vědomi lépe než vy. Je obdivuhodné, že jste tak dlouho dokázali zůstat mimo pozornost. Pověz mi,“ monotónnost podbarvil odstín zájmu, „jak to děláš?“
Naše stvořitelka nejdříve zaváhala, pak rychle promluvila. Téměř jako by se nad ní vznášela nějaká nevyřčená hrozba.
„Žádné rozhodnutí jsem ještě neučinila,“ vyplivla. Nato pomalu, nedobrovolně dodala: „Rozhodnutí k útoku. Ještě jsme se nerozhodli, co s nimi uděláme.“
„Hrubé, ale účinné,“ pravila dívka v temném plášti. „Naneštěstí čas na přemýšlení už skoro vypršel. Musíš se rozhodnout – hned -, co se svou malou armádou provedeš.“ Při posledním slově jsme se Diegem vytřeštili oči. „V opačném případě bude naší povinností tě potrestat, jak stanoví zákon. Tento odklad, třebaže krátký, mě znepokojuje. Není to náš způsob. Navrhuji ti, abys nám dala své ujištění pokud možno... rychle.“
„Vyrazíme třeba hned!“ nabídl se úzkostlivě Riley.
Ozvalo se ostré syčení.
„Přijdeme, jakmile to bude možné,“ opravila ho vztekle stvořitelka. „Ještě je třeba mnoho udělat. Předpokládám, že si přejete abychom uspěli. V tom případě potřebuju víc času, abych je vycvičila... poučila... a nakrmila.“
Krátká odmlka.
„Pět dní. Potom si pro tebe přijdeme. A na celé Zemi nebude místečko, kde by ses před námi mohla schovat, ani rychlý let tě nezachrání. Pokud neprovedeš ten útok v dané lhůtě, shoříš.“ V její řeči nezbyla žádná hrozba, kromě nevyvratitelné jistoty.
„A když svůj útok provedu?“ zeptala se otřeseně naše stvořitelka.
„Uvidíme,“ odpověděla ta v temném plášti mnohem jasnějším tónem než dosud.
„Pak bude asi vše záležet na tom, jak upěješ. Snaž se, abychom byli spokojení.“ Poslední rozkaz vyslovila tak tvrdě, že mě zamrazilo. Podivné.
„Ano,“ zavrčela naše stvořitelka.
„Ano,“ zašeptal Riley jako ozvěna.
Vteřinu nato už temné pláště nehlučně opouštěly dům. My s Diegem se odvážili nadechnout až dobrých pět minut poté, co zmizely. I naše stvořitelka s Riley seděli v době tiše jako myšky. Uplynulo dalších deset minut, aniž by se kdokoli pohnul.
Dotkla jsem se Diegovy paže. Teď jsme měli možnosti se odtamtud dostat. V tu chvíli už jsem se Rileyho nebála. Chtěla jsem se dostat co nejdál od černých plášťů. Chtěla jsem do bezpečí mezi ostatní ve srubu, ztratit se v davu, a uvědomila jsem si, že přesně tohle cítí i naše stvořitelka. Proč by nás jinak stvořila tolik? Venku existovaly věci děsivější, než jsem si představovala.
Diego váhal, poslouchal a okamžik nato se jeho trpělivost dočkala odměny.
„No,“ zašeptala žena v domě, „teď to vědí.“
Mluvila o temných pláštích, nebo o záhadném klanu? Kdo z nich byl nepřítel, o němž se před tímhle divadle zmiňovala?
„Na tom nezáleží. Jsme v přesile...“
„To tedy záleží!“ umlčela ho zavrčením. „Máme tolik práce! Jen pět dní!!“ Zaúpěla. „Už žádné flákání. Začneš s tím dnes v noci.“
„Nezklamu tě,“ slíbil Riley.
Sakra. Pohnuli jsme se s Diegem zároveň, skočili jsme z našeho posedu na vedlejší strom a letěli zpátky stejnou cestou, kterou jsme přišli. Riley teď bude spěchat, a pokud po tom všem, co se právě stalo s temnými plášti, zachytí Diegovu stopu a na jejím konci žádného Diega...
„Musíme se vrátit a počkat,“ zašeptal v běhu Diego. „Dobře že to není na dohled od domu. Nechci, aby věděl, že jsem je slyšel.“
„Měli bychom s ním promluvit oba.“
„Na to už je pozdě. Všimne si, že tvůj pach na stopě chybí. Bude to podezřelé.“
„Diego...“ Dostal mě, nechala jsem se nachytat.
Dorazili jsme k místu, kde se ke mně připojil. Mluvil tiše a ve spěchu.
„Držíme se plánu, Bree. Povím mu, co jsem mu původně chtěl říct. Do úsvitu je sice ještě daleko, ale musí to tak být. Jestli mi neuvěří...“ Diego se zachvěl.
„Má na práci důležitější věci, než zabývat se mojí bujnou fantazií. Třeba si mě teď spíš poslechne – zdá se, že potřebujeme všechny prostředky, které můžeme získat, a schopnost pohybovat se přes den rozhodně neuškodí.“
„Diego...,“ opakovala jsem. Co jiného na to říct?
Pohlédl mi do očí a já čekala, až se mu rty zkřiví do bezstarostného úsměvu a on začne vtipkovat o ninjích nebo nejlepších kámoších.
Neudělal to. Místo toho se pomalu sklonil, nespouštěl ze mě oči a políbil mě. Hebké rty se dotýkaly těch mých celou dlouho vteřinu, a my ze sebe nezpustili zrak.
Pak se odtáhl a povzdychl si. „Jdi domů, schovej se za Freda a dělej jakoby nic. Přijdu hned za tebou.“
„Dávej na sebe pozor.“
Vzala jsem ho za ruku, silně ji stiskla a pustila. Riley o Diegovi mluvil jako o příteli. Mohla jsem jen doufat, že to přátelství je skutečné. Jinou možnost jsem neměla.
Diego zmizel v korunách tiše jako ševelení větru. Neztrácela jsem čas, abych se za ním dívala. Doufala jsem, že mám oči ještě dostatečně světlé z posledního krmení, abych svou nepřítomnost omluvila. Jen rychlý lov. Natrefila jsem na osamělého tuláka. Nic neobvyklého.
Jak jsem se blížila k domu, přivítalo mě dunění hudby společně s nezaměnitelným, sladkým, kouřovým pachem hořícího upíra. Zpanikařila jsem. V domě jsem mohla umřít stejně snadno jako venku. Ale neměla jsem na výběr. Nezpomalila jsem, seběhla ze schodů a hnala rovnou do kouta, kde jsem matně rozeznala stát Zrůdu Freda.
Hleděl na něco, čím by se zabavil? Unavilo ho sezení? Neměla jsem ani ponětí, co tam pohledává, a bylo mi to srdečně jedno. Hodlala jsem se ho držet, dokud se Riley a Diego nevrátí. Na podlaze doutnala žalostná hromádka, příliš velká, než aby se jednalo jenom o ruku nebo nohu. Riley už neměl dvacet dva upírů.
Kouřící ostatky nikoho nijak zvlášť nezajímaly. Tohle se tu dělo běžně.
Jak jsem spěchala k Fredovi, pocit znechucení kupodivu nezesílil. Namísto toho se vytratil. Nezdálo se, že by si mě Fred vůbec všiml, pokračoval ve čtení knihy, kterou držel. Jedné z těch, které jsem mu před pár dny nechala. Zády se opíral o gauč a já nyní bez problémů viděla, co dělá. Zaváhala jsem. Co se stalo? Může t svoji nechutnost vypnout, když chce? Znamená to, že jsme teď oba nechráněni? Raoul se naštěstí domů ještě nevrátil, ale Kevin ano.
Poprvé za celou dobu jsem viděla, jak Fred doopravdy vypadá. Byl vysoký skoro metr devadesát, se širokými rameny, svalnatý a měl husté, plavé vlasy, čehož jsem si všimla už dřív. Zdál se být starší než většina ostatních – spíš jako univerzitní student než středoškolák. A také – a to mě překvapilo ze všeho nejvíc – vypadal dobře. Byl stejně hezký jako ostatní, možná ještě hezčí. Vůbec netuším, proč mi najednou připadal tak okouzlující. Nejspíš proto, že dřív jsem si ho vždycky spojovala se záchvaty zvracení. Došlo mi, že na něj zírám a že to vypadá divně. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, jestli si i ostatní všimli, že je Fred normální – a hezký. Nikdo se naším směrem nedíval. Zalétla jsem pohledem ke Kevinovi, připravená bleskové sklopit zrak, pokud by si mě všiml, ale jeho oči se soustředily někam do prostoru nalevo ode mě. Mračil se. Než jsem se od něj odvrátila, jeho upřený pohled mě přeskočil a zaměřil se napravo ode mě. Vrásky na čele se mu prohloubily. Jako... by se mě snažil zahlédnout, ale nemohl. Cítila jsem, jak se mi koutky úst zvedly v pochmurném, hořkém úsměvu. Měla jsem horší starosti, než abych si Kevinovu slepotu mohla užít naplno.
Ohlédla jsem se k Fredovi a očekávala, že se nával nechutenství vrátí, ale on se usmíval spolu se mnou. S úsměvem na tváři vypadal opravdu senzačně. Pak chvilka souznění pominula, Fred se vrátil ke knize a já se ještě nějakou dobu nehýbala a čekala, že se něco stane. Že se otevřou dveře a dovnitř vejde Diego. Nebo Riley s Diegem. Nebo Raoul. Nebo že se mě znovu zmocní nutkání zvracet, nebo mě Kevin konečně najde, nebo vypukne další rvačka. Prostě něco.
Ale nic se nestalo a já se dala dohromady a dělala, co jsem dostala za úkol – hrála jsem, že se nic zvláštního nestalo. Sebrala jsem jednu knížku ze slupku blízko Fredova chodidla, posadila se na podlahu a předstírala, že si čtu. Možná to byla jedna z knížek, které jsem naoko přečetla už včera, ale vůbec mi nepřipadala povědomá. Očima jsem přelétala stránky a nevnímala ani ň. Myšlenky se mi točily v úzkých malých kruzích. Kde vězel Diego? Jak Riley zareagoval na jeho historku? Co to mělo všechno znamenat – ten rozhovor předtím, než přišly temné pláště, a rozhovor potom, co odešly?
Propracovávala jsem se tím, vracela se zpátky a snažila jsem složit všechny kousky do zřetelného obrázku. Ve světě upírů existovali jacísi policisté a byli zatraceně děsiví. Tahle zdivočelá skupina mladých upírů měla přestavovat armádu a ta armáda byla nezákonná. Naše stvořitelka měla nepřítele. Nebo spíš nepřátele. Na jednoho z nich jsme museli do pěti dnů zaútočit, nebo jinak zaútočí strašlivé temné pláště na ni – nebo na nás nebo obojí. K tomu útoku jsme měli být vycvičeni... jakmile se Riley vrátí. Mrkla jsem ke dveřím a pak přinutila oči k návratu na stránku knihy. Pak tu byla ta záležitost s návštěvníky v temných pláštích. Ona se bála udělat rozhodnutí. A velice ji potěšilo, že má tolik upírů... tolik vojáků. Riley měl zase radost, že jsme s Diegem přežili...
Řekl, že si myslel, že ztratil další dva kvůli slunci, což znamenalo, že nevěděl, jak upíři na sluneční světlo doopravdy reagují. A to, co řekla ona, bylo přinejmenším divné. Zeptala se, jestli si je jistý. Jistý, že Diego přežil? Nebo... jistý, že mu Diego pověděl pravdu?
Poslední myšlenka mě vyděsila. Co když ona věděla, že nám slunce neublíží? Pokud to věděla, proč lhala nejen Rileymu, ale skrze něj i nám?
Proč by nás chtěla držet v temnotách – a to doslova? Bylo pro ni tak důležité, abych vůbec nic nevěděli? Dost důležité, aby to Diegovi způsobilo potíže? Začínala se mě zmocňovat panika a strach mě úplně ochromil. Kdybych se mohla potit, stoprocentně bych se v potu přímo koupala. Musela jsem se tvrdě soustředit, abych otáčela stránkami a udržela zrak upřený k podlaze.
Byl Riley jen další podvedený, nebo v tom jel s ní? Když říkal, že se bál, že ztratil dva kvůli slunci, myslel tím doslovně slunce... nebo nějakou lež o slunci? Pokud to druhé, pak znát pravdu rovnalo se být ztracen. Panika roztříštila mou mysl na střepiny. Snažila jsem se uvažovat racionálně a dodat tomu všemu trochu smyslu. Jenže bez Diega to bylo složitější. Mít někoho, s kým si mohu promluvit a vzájemně se ovlivňovat vybrušovalo mou schopnost soustředění. Bez toho mi na okraje myšlenek dotíral strach, pokřivený neustálou žízní. Touha po krvi na nás číhala těsně pod povrchem. Dokonce i teď, poměrně nasycená, jsem cítila ten žár a potřebu.
Mysli na ni, mysli na Rileyho! Křičela jsem na sebe. Musela jsem přijít na to, proč lhali – pokud lhali -, jenom tak jsem mohla pochopit co pro ně znamenalo, že Diego zná jejich tajemství.
2024 ©