Tohle hluboké, tiché bručení mohlo přijít jen od Freda. V doslechu jsem se zjevně nacházela jen já. Mluvil se mnou?
Pohlédla jsem na něj a necítila vůbec nic. Nemohla jsem se mu podívat do tváře – zůstal ke mně otočený zády. Měl vlnité a husté plavé vlasy. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, nikdy za celé ty dlouhé dny, které jsem přežívala skrčená v jeho stínu. Riley nežertoval, když říkal, že Fred je zvláštní. Nechutný, ale opravdu zvláštní. Měl Riley vůbec ponětí, jak je Fred... mocný? Během vteřiny ovládl místnost plnou agresivních upírů.
Jeho výraz jsem neviděla, ale tušila jsem, že čeká na odpověď.
„Ehm, neomlouvej se,“ vydechla jsem tichounce.
„Děkuju.“
Fred pokrčil rameny .
Pak jsem zjistila, že už se na něj nemohu dále dívat. Hodiny ubíhaly pomaleji než obvykle a já čekala až se Raoul vrátí. Čas od času jsem se zkusila podívat na Freda – jestli prohlédnu ochrannou vrstvu, kterou si kolem sebe vytvořil -, ale pokaždé si mi zvedl žaludek. Kdybych to zkoušela víc, pozvracela bych se.
Myslet na Freda představovalo dobré rozptýlení, abych nemyslela na Diega. Snažila jsem se předstírat, že mě nezajímá, kde v místnosti se zrovna nachází. Nedívala jsem se na něj, ale soustředila jsem se na zvuk jeho dechu – měl svůj typický rytmus -, abych si udržela přehled. Seděl na opačné straně pokoje a poslouchal muziku puštěnou z laptopu. Nebo to možná hrál, stejně jako já hrála, že si čtu knihu z toho mokrého batohu na ramenou. V pravidelných intervalech jsem obracela stránky, ale nevnímala jsem ani slovo. Čekala jsem na Raoula.
Riley se naštěstí vrátil dřív. Raoul a jeho nohsledi přišli hned za ním, ale neřvali ani neuráželi jako obvykle. Snad je Fred přece jen přiučil troše respektu. No, spíš asi ne. Spíš je akorát rozzuřil. Upřímně jsem doufala, že se Fred bude mít na pořádně na pozoru. Riley zamířil rovnou k Diegovi; poslouchala jsem, otočená zády k nim, oči přilepené ke stránkám. V periferním vidění jsem zahlédla, jak se Raoulovi idioti poflakují kolem a vracejí se ke své oblíbené zábavě, nebo co vlastně dělali, než je Fred rozehnal. Kevin, jak se zdálo, hledal něco konkrétnějšího k rozptýlení. Několikrát se jeho oči pokusily zaměřit na místo, kde jsem seděla já, ale Fredova aura ho držela zpátky. Po pár minutách to vzdal a vypadal poněkud pobledle.
„Slyšel jsem, že ses vrátil,“ povídal Riley a jeho potěšení se zdálo být upřímné. „Na tebe se dá vždycky spolehnout, Diego.“
„Žádný problém,“ pravil zvolna Diego. „Pokud nebereš celodenní zadržování dechu pod vodou jako prohřešek.“
Riley se rozesmál. „Příště si víc všímej, kolik máš času. Dávej těm děckám lepší příklad.“
Diego se smál s ním.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Kevin trochu uvolnil. Bál se, že ho Diego přivede do maléru? Možná Riley Diegovi naslouchal víc, než jsem si myslela. Napadlo mě, jestli právě to nebyl důvod, proč předtím Raoul tak šílel.
Koneckonců, bylo možná dobře, že se Diego Rileyho držel. Třeba byl Riley v pohodě. Ale přemýšlela jsem, jestli jejich vztah neohrozí to, co bylo mezi mnou a Diegem.
Během dne čas neubíhal o nic rychleji. Ve sklepení bylo, jako každý den, nechutně plno. Kdyby upíři mohli chraptět, Riley by z toho všeho řvaní ztratil hlas už dávno. Několik děcek dočasně ztratilo končetiny, ale nikdo neskončil v plamenech. Muzika vedla válku s hudebním doprovodem různých her a já byla ráda, že mě nerozbolela hlava. Snažila jsem se číst nové knihy, ale nakonec jsem přeskakovala od jedné k druhé a nepřinutila oči soustředit se na písmena. Nechala jsem je Fredovi naskládané v úhledném sloupečku za gaučem. Vždycky jsem mu svoje knížky nechávala, i když jsem netušila, jestli je vůbec čte. Nedokázala jsem si na něj podívat dost zpříma, abych viděla, jak přesně svůj čas tráví.
Ale aspoň jsem nebyla na očích Raoulovi. Ani Kevinovi nebo ostatním. Vybrala jsem si skvělou skrýš. Neviděla jsem, jestli je Diego dost chytrý, aby mě ignoroval, ale já ho ignorovala velice svědomitě. Nikdo by nás nepodezíral, že tvoříme tým, snad je Fred. Všiml si mě Fred, když jsem se chystala vyrazit do boje po Diegově boku? I kdyby ano, starosti mi to nedělalo. Kdyby vůči mně choval sebemenší nepřátelství, klidně mě v noc mohl nechat umřít. Měl by to snadné.
Jak se chystalo k západu slunce, ruch v místnosti vzrostl. Vytrácející se světlo jsme tady dole neviděli, navíc všechna okna v poschodí byla pro jistotu zatemněná. Ale když celé dlouhé dny trávíte čekáním, naučíte se poznat, kdy jeden z nich končí. Děcka se začala hemžit a dorážet na Rileyho, jestli smějí jít ven.
„Kristie, tys byla venku včera v noci,“ vysvětloval Riley a já slyšela, jak se trpělivost z jeho hlasu vytrácí.
„Heather, Jime, Logane – běžte první.
Warrene, ty už máš oči dost tmavé, jdi s nimi. Hej, Sáro, já nejsem slepý, jedeš zpátky?“
Ti, které nepustil, odešli trucovat do koutů a někteří čekali, až Riley odejde, aby se mohli navzdory jeho rozkazů vyplížit ven.
„Hm, Frede, ty jsi taky na řadě,“ řekl Riley, ale naším směrem se nepodíval. Slyšela jsem Fredův povzdech a jak se postavil na nohy. Když procházel středem místnosti, všichni se přikrčili, dokonce i Riley. Ale Riley se na rozdíl od ostatních mírně usmíval. Fredovi upíří schopnosti se mi líbily.
Bez Freda jsem si připadala jako nahá. Teď si mě mohl každý všimnout. Zůstala jsem naprosto nehybná s hlavou skloněnou a dělala všechno pro to, abych na sebe nepřitáhla něčí pozornost.
Naštěstí pro mě Riley dnes v noci spěchal. Pár lidí, kteří se okatě ochomýtali kolem dveří, sotva sjel pohledem, natož aby jim pohrozil, a rychle zmizel venku. Obyčejně byl nás obšťastňoval varovným proslovem, že máme být potichu a chovat se slušně, ale dnes ne. Vypadal roztržitý a znepokojený. Určitě proto, že se měl setkat s ní. Trochu to ve mně zchladilo touho ho zastavovat před úsvitem.
Počkala jsem, až Kristie a její tři obvyklí nohsledi vypadnou, a pak jsem v jejich stínu vyklouzla ven a snažila jsem vypadat jako jejich doprovod bez toho, abych je rozčílila. Na Raoula ani na Diega jsem vůbec nepohlédla. Soustředila jsem se hlavně na to, abych působila nanejvýš uboze, nic, co by stálo za povšim-nutí. Nějaká bezvýznamná upíří holka.
Jakmile jsem se dostala z domu, okamžitě jsem se od Kristie oddělila a zapadla do lesů. Doufala jsem, že jen Diego bude dostatečně pozorný, aby můj pach vystopoval. Asi v polovině cesty k nejbližší hoře jsem se usadila v nejvyšších větvích mohutné jedle, před níž její okolí ustupovalo na několik metrů. Získala jsem docela dobrý výhled na každého, kdo by mě pronásledoval. Ukázalo se, že jsem byla až moc opatrná. Možná jsem to s tou opatrností přeháněla celý den.
Jediný, kdo za mnou šel, byl Diego.
Zahlédla jsem ho už zdálky a kousek jsem se vrátila, abychom se setkali.
„Byl to dlouhý den,“ řekl a objal mě. „Naplánovalas to dost složité.“
Oplatila jsem mu objetí a divila se, jak je to příjemné. „Třeba jsem jen paranoidní.“
„Omlouvám se za Raoula. Bylo to tak tak.“
Přikývla jsem. „Štěstí, že je Fred tak odporný.“
„Zajímalo by mě, jestli si Riley uvědomuje, jaký má ten kluk potenciál.“
„Pochybuju. Tohle Fred nikdy dřív neudělal a já v jeho blízkosti trávím fakt spoustu času.“
„No, to je Fredova věc. My máme pro Rileyho vlastní tajemství.“
Zachvěla jsem se. „Pořád si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad.“
„To nezjistíme, dokud neuvidíme, jak na to Riley zareaguje.“
„Já vážně nemám ráda, když si něčím nejsem jistá. Je to základní pravidlo.“
Diego přemýšlivě svraštil obočí. „A jaký máš názor na dobrodružství?“
„Přijde na to.“
„No, uvažoval jsem o prioritách našeho klubu. Víš, zjistit co nejvíc se dá.“
„A...?“
„Myslím, že bychom měli Rileyho sledovat. Zjistit, co dělá.“
Zírala jsem. „Ale on pozná, že za ním jdeme. Ucítí naše pachy.“
„To vím. Vymyslel jsem to. Já budu stopovat jeho pach. Ty se budeš držet o dost zpátky a půjdeš podle mých zvuků. Riley pozná, že jsem ho sledoval, a já mu řeknu, že je to proto, že mu musím něco důležitého říct. Pak mu odhalím ten úchvatný objev o efektu disko koule. Uvidím, co na to řekne.“ Zkoumavě přimhouřil oči. „Ale ty... prostě se drž na kraji šachovnice, jasný? Povím ti, jak na to zareagoval.“
„Ale co když se z té svojí výpravy vrátí dřív? Copak jsi mu to nechtěl říct před úsvitem a zároveň mu to i ukázat?“
„Ano... tenhle problém rozhodně může nastat. Tohle by mohlo celý náš rozhovor zásadně ovlivnit. Ale myslím, že bychom to měli risknout. Riley dneska vypadal, že má dost naspěch, ne? Třeba má úkol, který mu zabere celou noc.“
„Třeba. A třeba jen spěchal na schůzku s ní. Asi by nebylo vhodné ho překvapit, když bude poblíž ona.“ Oba jsme se ošili.
„Pravda. Ale i tak...“ Zamračil se. „Nezdá se ti, že to co se chystá, přijde už brzy? Že na zjišťování nemáme celou věčnosti?“
Nešťastně jsem přikývla. „Jo, zdá.“
„Tak to riskneme. Riley mi věří a já mám sakra dobrý důvod si s ním promluvit.“
Chvilku jsem o jeho plánu uvažovala. Přestože jsem ho znala jen jeden den, moc dobře jsem si všimla, že na Diega se moje obvyklá obezřetnost jaksi nevztahuje.
„Ten tvůj úchvatný plán...,“ začala jsem.
„Co je s tím?“ zeptal se.
„Připadá mi jako sólovka. Ne jako klubové dobrodružství. Přinejmenším, když přijde na ty nebezpečnější části.“
Nahodil výraz, který mi prozradil, že jsem ho dostala.
„Byl to můj nápad. Já jsem ten, kdo...“ zaváhal, další slova se mu říkala těžko, ... věří Rileymu. Takže to risknu sám, a pokud se mýlím, sám si to taky odskáču.“
Zbabělá jsem byla dost, ale na tohle jsem mu odmítla skočit. „Takhle kluby nefungujou.“
S nečitelným výrazem přikývl. „Dobře, vyřešíme to cestou.“
Vsadila bych se, že měl v plánu něco jiného.
„Zůstaň na stromech a sleduj mojí stopu, jasný?“ Zeptal se.
„Jasný.“
Zamířil zpátky ke srubu, šel rychle. Sledovala jsem ho po větvích. Většinou si byli tak blízko, že jsem jen výjimečně musela skákat ze stromu na strom. Pohybovala jsem se nanejvýš opatrně, aby to vypadalo, že ohýbání větví nezpůsobuje moje váha, ale jen vítr.
Tu noc foukalo, což mohlo pomoct. Na léto bylo docela chladno, ale teplota mě netrápila.
Diego před domem bez potíží zachytil Rileyho pach a rychle se za ním pustil, zatímco já se držela trochu vzadu a na sever od něj, mnohem výš ve svahu než on. Stromy tu rostli hustě, a jak se jimi Diego prodíral, zřetelně chrastily, takže jsem ho neztratila. Postupovali jsme kupředu, on běžel a já si hrála na létající veverku. Asi za patnáct minut nebo ještě dřív Diego zpomalil. Vyšplhala jsem výš do větví a hledala strom s dobrým výhledem. Vylezla jsem na jeden, který se tyčil nad svými sousedy, a pohledem projela okolí. Méně než půl kilometru daleko mezi stromy probleskovala veliká mýtina a volný prostor pokrýval několik akrů. Zhruba uprostřed, blíž ke stromům na východní straně, stálo cosi, co připomínalo přerostlou perníkovou chaloupku.vymalováno to bylo růžovou, zelenou a bílou barvou ve směšně propracovaných vzorech, se zdobeným vyřezáváním a křížovými kytkami na všech myslitelných hranách. Při pohledu na takou věc bych obyčejně vybuchla smíchy – jenže tahle situace obyčejná nebyl ani z daleka.
Riley se v dohledu nenacházel, ale Diego se dole zastavil, takže jsem předpokládala, že stíhací závod je u konce. Možná, že to byl náhradní dům, který Riley připravoval, až zbouráme srub. Až na to, že byl menší než všechny dosavadní domy a nezdálo se, že by měl sklepení. A stál ještě dál od Seattlu než ten nynější.
Diego mrkl ke mně a já signalizovala, ať se ke mně připojí. Přikývl a vrátil se kousek po vlastní stopě. Předvedl mocný skok – napadlo mě, jestli bych i já dokázala takhle vyskočit, i když jsem byla mladá a silná – a chytil se větve v polovině nejbližšího stromu. Nikdo, pokud by nebyl neobyčejně ostražitý, by ho nezpozoroval. Ale stejně chvíli skákal v korunách ze stromu na strom, aby se ujistil, že jeho stopa nikoho nepřivede rovnou za mnou.
Když konečně dospěl k názoru, že je bezpečné se ke mně připojit, zjevil se vedle mě a vzal mě za ruku.
Mlčky jsem kývla k perníkové chaloupce. V koutku úst mu cuklo.
Společně jsem vyrazili k východní straně domu a drželi se vysoko ve větvích. Došli jsem tak blízko, jak jsme se odvážili – nechali jsme mezi námi a domem pár stromů coby kryt -, usadili se naprosto tiše a poslouchali.
Vítr se postupně uklidnil a my něco zaslechli. Podivný, tichý, dráždivý zvuk. Zpočátku mi nedošlo, co vlastně slyším, ale Diego se mírně pousmál, našpulil rty a políbil vzduch mým směrem.
Líbání zní upírům úplně jinak než lidem. Žádné masité, vodnaté buňky otírající se o sebe. Kamenné rty nic nedávají. Předtím jsem slyšela jediný polibek mezi upíry – když se Diego minulé noci dotkl mých rtů -, ale s tímhle bych si to nikdy nespojila. Bylo to na hony vzdálené tomu, co jsem čekala, že tu uslyším.
Tohle zjištění mi vytěsnilo z hlavy všechno ostatní. Předpokládala jsem, že se s ní Riley schází, přebírá instrukce nebo jí přivádí nové rekruty, já nevím. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že si tu zřídili... hnízdečko lásky. Jak ji Riley může líbat? Otřásla jsem se a pohlédla na Diega. Také vypadala překvapeně, ale pokrčil rameny.
Přemýšlela jsem o své poslední lidské noci a trhla sebou, když jsem si připomněla to palčivé bodnutí. Zkusila jsem zpoza zmatené clony vydolovat vzpomínky na ty chvíle.. Jako první se dostavila hrůza, když Riley zastavil u ztemnělého baráku, a pocit bezpečí, který jsem měla spojený s darovaným cheeseburgerem, se dočista rozplynul. Držela jsem se zpátky, plížila se pryč, ale on mě pak železným stiskem popadl za ruku a mrštil se mnou do auta, jako bych byla bezvládná panenka. Hrůza a nevíra, že přeskočil takovou vzdálenost až ke dveřím. Hrůza a bolest, která z hlavy vyhnala nevíru, když mi, zatímco mě vlekl ke dveřím černého domu, zlomil ruku. A pak ten hlas.
Soustředila jsem se a zaslechla ho znovu. Vysoký a zpěvavý, dívčí, ale ne nevrlý. Hlas navztekaného děcka. Pamatuju si, co řekla: „Proč si přitáhl tohle? Je to moc malé.“ Nebo něco podobného, myslím. Možná ne přesně těmihle slovy, ale smysl to vystihuje.
Riley odpovídal ve strachu, že ji zklame, chtivý ji potěšit. „Ale je to další tělo. Přinejmenším další rozptýlení.“ Myslím, že jsem zakňourala, ale no mnou bolestivě zatřásl a už nepromluvil. Jako bych byla toulavý pes a ne člověk.
„Celá tahle noc byla ztráta času,“ stěžoval si dětský hlásek. „Všechny jsem je zabila. Fuj!“
Vzpomínám se, že se celý dům otřásl, jako by do něj nabouralo obrněné auto. Uvědomila jsem si, že to nejspíš jen ona něco vztekle nakopla. „No dobře. Tahle malá je přece jen lepší než nic, pokud se na nic víc nezmůžeš. Jsem nasycená, takže snad budu schopna přestat.“
Rileyho silné prsty zmizely a on mě nechal s tím hlasem samotnou. Byla jsem tak vystrašená, že jsem ani nepípla. Prostě jsem zavřela oči, i když okolní temnota mě už tak dokonale neoslepovala. Nevykřikla jsem, když mě cosi bodlo do krku a spálilo jako ostří pokryté jeden. Vyplazila jsem se ze vzpomínek zpátky do reality a tu další část jsem se snažila z myšlenek vytěsnit. Místo toho jsem se soustředila na krátký rozhovor. Vůbec to nevydalo jako by mluvila se svým milencem nebo přítelem. Spíš jako by mluvila s podřízeným. S někým, koho nemá moc v lásce a může ho kdykoli upálit.
Ale divné zvuky upírského líbání pokračovaly. Někdo spokojeně vzdychl.
Zamračila jsem se na Diega. Tohle nám moc nepomohlo. Jak dlouho ještě budeme čekat?
Diego naklonil hlavu ke straně a pozorně poslouchal.
Uplynulo pár minut trpělivého čekání, než tiché, romantické zvuky náhle kdosi přerušil.
„Kolik?“
Kvůli vzdálenosti byl hlas tlumený, ale zřetelná. A rozpoznatelný. Jako rozmazlená malá holka.
„Dvacet dva,“ odvětil hrdě Riley.
Vyměnili jsme si s Diegem ostré pohledy. Při posledním počítání nás bylo dvacet dva. Museli se bavit o nás.
„Myslel jsem, že jsem ztratil další dva kvůli slunci, ale jedno z mých starších dětí je... poslušné,“ pokračoval Riley. O Diegovi jako o jednom ze svých dětí hovořil skoro láskyplně. „Našel si podzemní úkryt a s tou mladší se tam schoval.“
„Jsi si jistý?“
2024 ©