Diego se zasmál. „Už vím, z čeho ty historky vzešly. Přestav si, kdybys byla člověk a viděla tohle. Určitě by sis myslela, že tamhleten chlápek prostě vzplanul.“
„Pokud by se pak nezdržel na kus řeči. Asi ano.“ „Je to neuvěřitelné,“ pravil Diego. Jedním prstem sledoval linku mé zářící dlaně.
Pak vyskočil na nohy, přímo po sluneční paprsek a jeskyně se zbláznila výbuchem světla.
„Pojď, vypadneme odsud.“ Natáhl se a vlezl do komínu, který vyhrabal až nahoru na povrch.
Řekli byste, že už jsem se přes to dostalo, ale já byla pořád nervózní. Nechtěla jsem vypadal jako úplný srab, a tak jsem se mu držela těsně za patami, ale celou cestu jsem se bázlivě krčila. Riley u mě tou historkou o shoření na slunci opravdu dosáhl svého; od doby, co jsem se stala upírkou, spojuju si slunce s děsivou smrtí uhořením a nedokážu se zbavit beznadějných záchvatů paniky pokaždé, když si na to vzpomenu.
Diego vylezl ven a já za ním sotva o půl vteřiny později. Stanuli jsme na malé skvrnce divoké trávy, jen pár kroků od lesa, který pokrýval celý ostrov. Několik metrů za námi byl krátký svah a pak už voda. Všechno okolo zaplanulo jasem a barvami, kterými jsme hýřili.
„Páni,“ zamumlala jsem.
Diego, s tváří nádherně rozjasněnou, se na mě usmál a mně se zhoupl žaludek, když jsi si náhle uvědomila, že celá ta věc o nejlepších kamarádech navždycky nepřichází v úvahu. Alespoň pro mě ne. Tak rychlé to bylo.
Diegův široký úsměv se změnil v pouhý náznak. Oči měl stejně vykulené jako já. Drtila nás posvátná bázeň. Dotkl se mého obličeje a ruky, jako by se pokoušel všechen ten třpyt pochopit.
„Nádhera,“ řekl. Prsty mi lehce přejel po tváři.
Nejsem si jistá, jak dlouho jsme tam stáli, usmívali se jako úplní idioti a svítili jako svařovací hořáky. V zátoce nekotvili žádné loďky, což bylo pravděpodobně dobře.
V tomhle stavu by si nás všimli i poloslepí. Ne že by nám dokázali nějak ublížit, ale já neměla žízeň a jejich vyděšená jekot by pokazil kouzlo okamžiku.
Konečně slunce zastřel hustý mrak a my vypadali zase jako dřív, i když jsme pořád mírně zářili. Ale tohle by nikdo, kdo nemá upíří zrak, nepostřehnul. Jakmile se záře vytratila, pročistila se mi hlava a já byla schopná uvažovat nad tím, co přijde teď.
Přestože Diego vypadal zase normálně - ne jako stvořený z živého světla -, věděla jsem, že už pro mě nikdy nebude takový jako dřív. To brnivé vzrušení v okolí žaludku nezmizelo. Měla jsem pocit, že tam zůstane napořád.
„Povíme to Rileymu? Myslíš, že o tom neví?“ ptala jsem se.
Diego si povzdechl a spustil ruku. „Já nevím. Rozmyslíme si to cestou za nimi.“
„Musíme být opatrní, pokud je budeme sledovat ve dne. Jsme teď na slunci dost nápadní, jak jistě víš.“ Zašklebil se. „Budeme jako ninjové.“
Přikývla jsem. „Super tajný ninja klub zní od dost líp než ta pitomost s nejlepšíma kámošema.“
„To rozhodně.“
Najít místo, odkud celá banda opustila ostrov, zabralo sotva pár vteřin. Celý problém spočíval jen v tom, najít na ostrově místo s podupanou trávou. Krátce jsme prodiskutovali nápad rozdělit se, ale hned jsme ho jednohlasně zavrhli. Mělo to logiku – koneckonců, kdyby jeden z nás něco objevil, jak by to tomu druhému sdělil? -, ale já hlavně chtěla být s ním a viděla jsem, že on cítí to samé. Oba jsme prožili celý život bez přátel a tenhle čas byl příliš krásný, než abychom ho promrhali.
Naskýtala se spousta možností, kam mohli jít. Na pevninu, na jiný ostrov, zpátky na předměstí Seattlu nebo na sever do Kanady. Vždycky, když jsme zbořili nebo zapálili jeden z našich domů, Riley byl připravený – zdálo se, že vždycky přesně ví, kam dál. Musel si tyhle věci plánovat dopředu, ale nikdy nás nenechal do svých plánu nahlédnout.
Mohli být kdekoli.
Museli jsme se pořád schovávat pod vodou, abychom se vyhnuli lodím a lidem, a to nás příšerně zdržovalo. Celý den jsme nic nenašli, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Užívali jsem si nejlepší zábavu za celé životy.
Byl to hodně zvláštní den. Místo abych bídně dřepěla v temnotě, snažila se vyvarovat zmrzačení a potichu se zalykala odporem, hrála jsem si na ninju se svým novým nejlepším kamarádem, nebo možná někým víc. Hrozně jsme se nasmáli, když jsme proplouvali ostrůvky stínu a házeli po sobě kameny jako čínskými hvězdicemi.
Pak slunce zapadlo a já dostala strach. Bude nás Riley hledat? Nebo si myslí, že nás dostali? Věděl, že by se něco takového mohlo stát?
Vyrazili jsme rychleji. Mnohem rychleji. Už jsem obkroužili všechny blízké ostrovy a teď se soustředili na pevninu. Asi hodinu po západu slunce jsem zachytila známý pach a v příští vteřině už jsme se drželi jejich stopy. Jakmile jsme narazili na jejich pach, bylo to snadné jako sledovat stádo slonů v čerstvém sněhu.
O tom, co uděláme, jsme pak hovořili mnohem vážněji než ve dne.
„Myslím, že bychom neměli Rileymu říkat pravdu,“ navrhla jsem. „Povíme mu, že než jsme se vydali na cestu, trčeli jsem celý den v té tvojí jeskyni.“ Při těch slovech má paranoia ještě vzrostla. „A raději si k tomu přisadíme, že ta jeskyně byla celá zaplavená. Že jsem spolu ani nemluvili.“
„Myslíš si, že Riley je zlý, viď?“ otázal se tiše asi po minutě. Přitom se dotkl mojí ruky.
„Nevím. Ale pro jistotu bych se raději chovala, jako by byl.“ Zaváhala jsem a pak prohodila: „Ty si nechceš myslet, že je zlý.“
„Ne,“ přiznal Diego. „Je tak trochu můj kamarád. Tedy, ne tak jako ty.“ Stiskl mi prsty. „Ale víc než ti ostatní. Nechci ani pomyslet, že...“ Nedokončil větu. Oplatila jsem mu stisk. „Třeba je úplně v pohodě. Ale neuškodí, když budeme opatrní.“
„Pravda. Dobře, řekneme mu tvoji verzi. Aspoň prozatím... O slunci si s ním můžu promluvit později. Stejně bych to raději udělal ve dne kdy můžu svoje tvrzení dokázat. A pro případ, že tom Riley ví, ale má dobré důvody, proč to před námi tají, mu to řeknu, až budeme sami. Odchytím si ho za úsvitu, až se bude vracet z těch svých výprav, nebo kam to pořád chodí...“
Zaznamenala jsem v jeho proslovu „já“ místo „my“ a přepadla mě tíseň. Ale na druhou stranu jsem nechtěla mít s Rileyho vzděláváním nic moc společného. Nechovala jsem k němu stejnou důvěru jako Diego.
„Ninja útočí za úsvitu!“ řekla jsem, abych ho rozesmála. Zabralo to. Znovu jsme začali žertovat, ale já věděla, že pod vším tím humorem přemýšlí na vážnými věcmi – stejně jako já.
Zmocňovalo se mě čím dál horší zoufalství. Běželi jsem rychle a neexistoval způsob, že bychom ztratili stopu, ale trvalo to příliš dlouho. Vzdalovali jsme se od pobřeží, nahoru a přes nejbližší hory do našeho nového teritoria. Od obvyklého vzorce se to dost lišilo.
Všechny domy, které jsme si půjčili, ať už to bylo v horách, na ostrově nebo na osamocené veliké farmě, měli pár věcí společných. Mrtvé majitele, odlehlost a ještě jednu věc. Všechny byly blízko Seattlu. Soustřeďovali se kolem toho velkoměsta jako měsíce na oběžné dráze. Seattle byl náš střed, náš cíl. Teď jsem se od té oběžné dráhy odtrhli a to mi připadalo zlé. Možná to nic neznamenalo, možná to byla jen další spousta věcí, které se ten den změnily. Všechny pravdy, které jsme přijala, obrátily můj svět vzhůru nohama a já už na žádné další otřesy neměla nervy. Copak nemohl Riley vybral nějaké normální místo? „Zvláštní, že šli tak daleko,“ zabručel Diego a já v jeho hlase zaslechla napětí.
„Spíš děsivé,“ zahuhlala jsem.
Sevřel mi ruku v dlani. „Je to v pohodě. Ninja klub všechno zvládne.“
„Už máš ten tajný pozdrav?“
„Pracuju na tom,“ slíbil.
Něco mě dráždilo. Cítila jsem jakousi podivnou, slepou skvrnu – věděla jsem, že tu je něco, co nevidím, a nemohla jsem na to přijít. Něco docela zřejmého...
Dům jsme našli asi devadesát kilometrů západně od našeho obvyklého okruhu. Ten kravál se nedal s ničím zaměnit. Basové dum dum dum, řvoucí soundtracky videoher a neustálé vrčení. Bezpochyby naše banda.
Vytáhla jsem ruku z Diegovy dlaně a on na mě pohlédl.
„Hele, vždyť tě ani neznám,“ pravila jsem žertovným tónem. „Ani jsem se s tebou nebavila, jen jsme vedle sebe seděli celý den ve vodě. Vím o tobě akorát to, že jsi upír nebo ninja.“
Zazubil se. „To samé platí i pro tebe, neznámá.“ A rychle tiše pokračoval: „Prostě dělej to samé co včera. Zítra v noci spolu půjdeme ven. Podnikneme průzkum, zkusíme něco víc pozjišťovat.“
„To zní jako plán. Máš mé slovo.“
Sehnul hlavu a políbil mě – jen letmo, ale přímo na rty. Celým tělem mi prolétl šok. Potom řekl: „Jdeme na to.“ A bez ohlédnutí zamířil dolů i úpatí hory, odkud se ozýval rámus. Už hrál svou roli.
Mírně ohromená jsem šla pár metrů za ním, abych mezi námi udržela právě takovou vzdálenost, jako jsem si obvykle udržovala od ostatních.
Dům byl veliký srub – stylová záležitost zastrčená v rokli mezi sosnami. Na míle daleko nebylo ani stopy po nějakých sousedech. Všechna okna byla zatemněná, jakby tu nikdo nebydlel, ale celá konstrukce se otřásala těžkou basovou hudbou ze sklepení.
Diego vstoupil první a já se snažila chovat, jako by to byl Kevin nebo Raoul. Váhavě, chráníc si svůj prostor. Našel schody a sebejistým krokem sestoupil dolů.
„Chtěli jste se mě zbavit, trapáci?“ houkl na ně.
„Jé, hele, Diego žije,“ slyšela jsem Kevina. Jeho odpověď naznačovala zřetelný nedostatek nadšení.
„Ne díky tobě,“ odsekl Diego a já vklouzla do temného sklepení.
Jediné světlo pocházelo z několika televizních obrazovek, ale i tak ho bylo víc, než kdokoli z nás potřeboval. Spěchala jsem dozadu, kde se Fred sám roztahoval na celém gauči, vděčná za důvod tvářit se znepokojeně, protože nikde jinde se schovat nedalo. Spolkla jsem náhlou vlnu odporu a stočila se na svoje obvyklé místečko na podlaze za gaučem. Jakmile jsem se tam ocitla, Fredova odpudivá síla trochu povolila. Nebo jsem si už začínala zvykat. Sklepení bylo víc než z poloviny prázdné, protože uplynula sotva půlka noci. Všechny děti měly stejné oči jako já – světle červené, nedávno nakrmené.
„Chvíli zabralo, než jsem po tobě uklidil ten tvůj svinčík,“ řekl Diego Kevinovi. „K tomu, co zbylo z baráku, jsem se dostal těsně před úsvitem. Celý den jsem trčel v zatopené jeskyni.“
„Běž se vybrečet k Rileymu. Mně je to fuk.“
„Vidím, že ta malá to zvládla taky,“ ozval se nový hlas a já se otřásla hrůzou protože to byl Raoul. Trošku se mi ulevilo, že neví, jak se jmenuju, ale mnohem víc mnou cloumal strach, že si mě všiml.
„Jo, šla za mnou.“ Diega jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že lhostejně pokrčil rameny.
„No ne, ty jsi hotový spasitel!“ dorážel sarkasticky Raoul.
„Za debilní chování se body navíc nedávají.“
Přála jsem si, aby Diego Raoula nepopichoval. Kéž by si Riley co nejdřív vrátil. Jen Riley dokázal Raoula trošičku zkrotit.
Jenže Riley nejspíš lovil další malé ubožáky pro ni. Nebo co to vlastně dělal, když odešel pryč.
„Zajímavý přístup máš, Diego. Myslíš, že tě má Riley dost rád, aby mu vadilo, když tě zabiju. Já bych zas řekl, že se pleteš. Ale to je jedno, on si po dnešní noci stejně myslí, že je po tobě.“
Slyšela jsem, jak se ostatní dali do pohybu. Někteří se postavili za Raoula, jiní se jen chtějí dostat z cesty.
Já ve své skrýši zaváhala.
Nenechám ho bojovat samotného, ale zároveň jsem se bála zničit naše krytí, pokud by nakonec k ničemu nedošlo. Doufala jsem, že Diego přežil tak dlouho, protože má nějaké šílené bojové schopnosti. Já v tomhle směru neměla co nabídnout. Z Raoulova gangu byli přítomni tři členové a můžou se k nim přidat někteří další, aby se Raoulovi zavděčili. Vrátí se Riley dřív, než nás stihnou oddělat?
Diego odpověděl naprosto klidně. „Vážně se tak bojíš jít proti mně sám? Typické.“
Raoul zasupěl. „Tak se to dělá leda ve filmech. Proč bych proti tobě měl jít sám? Hele, já tě nechci zmlátit. Já to s tebou chci skoncovat.“
Přikrčila jsem se, připravená vyskočit.
Raoul pokračoval v proslovu. Hrozně rád se poslouchal.
„Samozřejmě na tebe nemusíme jít všichni. Tihle dva se postarají o důkaz tvého nešťastného přežití. O tu malou jak-se-sakra-jmenuje.“
Polila mě ledová hrůza. Snažila jsem se uklidnit, abych mohla do boje vložit všechno. Ne že by to nějak pomohlo.
A pak jsem ucítila něco jiného, absolutně nečekaného – nával hnusu tak mocný, že jsem se už neudržela ve střehu. Svalila jsem se na zem a v hrůze lapala po dechu.
Nebyla jsem jediná, kdo takhle reagoval. Znechucené vrčení a zvuky dávení se ozývaly ze všech koutů. Pár lidí ustoupilo ke stěnám do mého zorného pole. Hrabali se ke zdi, natahovali krky, jako by jim to pomohlo děsivé nevolnosti uniknout. Přinejmenším jeden z nich byl Raoulův poskok.
Slyšela jsem, jak se Raoulovo charakteristické vrčení vytrácí, jak vyběhl po schodech nahoru. Nebyl jediný, koho napadlo prásknout do bot. Sklepení se vyklidilo, vzdala to asi půlka upírů.
Já neměla na výběr. Sotva jsem se dokázala pohnout. Došlo mi, že nejspíš proto, že jsem tak blízko Zrůdy Freda. On to celé způsobil. Bylo mi neskutečně zle, ale přesto jsem si uvědomila, že mi nejspíš právě zachránil život.
Proč?
Pocit zhnusení zvolna dozníval. Jakmile to šlo, přitáhla jsem se ke kraji gauče a zjišťovala následky. Celý Raoulův gang byl pryč, ale Diego tam pořád stál, na opačném konci velikého pokoje u televize. Upíři, kteří zůstali, ten šok pomalu rozdýchávali a všichni vypadali dost otřeseně. Většina z nich vrhala obezřetné pohledy Fredovým směrem. Mrkla jsem mu na temeno hlavy, ale nic jsem neviděla a zase se bleskově odvrátila. Z pohledu na něj se mi zase trochu zvedl žaludek.
„Nechte toho.“
Hluboký hlas patřil Fredovi. Nikdy dřív jsem ho neslyšela promluvit. Všichni se na něj rychle podívali a pak rychle uhýbali, jak se nevolnost vracela.
Takže Fred jenom chtěl klid a mír. No, na tom nezáleželo. Zůstala jsem díky němu naživu. Raoul se nejspíš do rána rozptýlí jiným dráždidlem a zchladí se žáhu na jiném chudákovi. A s úsvitem se vrátí Riley. Zjistí, že Diega nespálilo slunce, že přežil den v zatopené jeskyni a Raoul přijde o výmluvu na něj nebo na mě zaútočit. Přinejmenším to byl ten nejlepší scénář. V mezičase se třeba s Diegem setkáme a vymyslíme plán, jak se Raoulovi příště vyhnout.
Myslí mi znovu prolétl záblesk, že mi něco očividného uniká. Jenže než jsem to stihla zachytit, kdosi mě vytrhl ze soustředění.
„Promiň.“
2024 ©