4. kapitola

Napsal Jinny (») 15. 5. 2011 v kategorii Druhý krátký život Bree Tannerové, přečteno: 1033×

„Bylo mi... no... asi patnáct. Skoro šestnáct. Nepamatuju si to... možná už jsem měla po narozeninách?“ snažila jsem se na to vzpomenout, ale kvůli posledním pár hladovým týdnům se všechny vzpomínky ztrácely v mlze a mě podivným způsobem rozbolela hlava, když jsem je zkusila očistit. Potřásla jsem hlavou a nechala to plavat.

„A co ty?“

„Bylo mi čerstvých osmnáct,“ řekl Diego. „Stačilo tak málo.“

„Málo k čemu?“

„Uniknout,“ řekl, ale dál to nerozváděl. Asi minutku mezi námi panovalo trapné ticho a potom změnil téma.

„Vedla sis moc dobře, když ses sem dostala,“ pravil a pohledem klouzal po mých překřížených pažích a složených nohách. „Přežila jsi – vyhnula ses špatnému druhu pozornosti a zůstala jsi nedotčená.“

Pokrčila jsem rameny a pak jsem si z levého ramene stáhla rukáv trička, aby viděl tenkou, zvrásněnou linku kolem mé paže.

„Jednou mi ji utrhli,“ přiznala jsem. „Sebrala jsem jim ji těsně předtím, než ji Jen stihla spálit. Riley mi ukázal, jak ji připojit zpátky.“

Diego se pousmál a dotkl se prstem pravého kolena. Tmavé džíny nejspíš také skrývaly jizvu. „To se stane každému.“

„Jau,“ řekla jsem.

Přikývl. „Rozhodně. Ale jak už jsem řekl, ty jsi docela příjemná upírka.“

„Čekáš, že teď řeknu díky?“

„Akorát jsem nahlas přemýšlela a snažil si urovnat v hlavě pár věcí.“

„Jakých?“

Lehce se zamračil. „O co tu doopravdy kráčí. Po čem Riley jde. Proč k ní přivádí další a další děti. Proč nedělá rozdíly mezi těmi, jako jsi ty, a idioty typu Kevina.“

Znělo to, jako by Rileyho neznal o nic líp než já.

„Cos myslel těmi lidmi jako já?“ zeptala jsem se.

„Riley by měl hledat lidi, jako jsi ty, chytré, ne jen ty přiblblé gangstery, které k nám tahá Raoul. Vsadím se, že jako člověk jsi nebývala žádná feťačka.“

Při posledním slově jsem se neklidně zavrtěla. Diego čekal na odpověď, jako by neřekl nic divného. Zhluboka jsem se nadechla a vzpomínala.

„Měla jsem k tomu našlápnuto,“ přiznala jsem pod tíhou jeho trpělivého pohledu. „Ještě ne, ale stačilo by pár týdnů...“ Pokrčila jsem rameny. „Víš, moc si toho nepamatuju, ale mívala jsem dojem, že na tomhle světě není nic mocnějšího než prostý, prastarý hlad. A teď se ukázala, že žízeň je mnohem horší.“

Zasmál se. „Mně to povídej, sestro.“

„A co ty? Tys nebyl problémový puberťák na útěku jako my ostatní?“

„Ó, no jasně, že jsem byl problémový.“ Zarazil se. No, když může on klást nemístné otázky, proč bych nemohla i já. Nespouštěla jsem z něj zrak.

Povzdychl si. Vůně jeho dechu mi byla příjemná. Všichni voněli sladce, ale Diego navíc nějak zvláštně – nějakým kořením, snad skořicí nebo hřebíčkem.

„Já se od toho svinstva snažil držet dál. Tvrdě jsem dřel a studoval. Chtěl jsem se dostat z ghetta, víš. Jít na univerzitu. Vypracovat se. Ale byl tam jeden kluk – moc se nelišil od Raoula. Přidej se, nebo chcípni, to bylo jeho heslo. Já se od jeho bandy držel stranou, byl jsem opatrný. Abych to přežil.“ Odmlčel se a zavřel oči.

Já se svým nátlakem neskončila. „A?“

„Můj mladší brácha tak opatrný nebyl.“

Chystala jsem se položit otázku, jestli se brácha připojil, nebo umřel, ale jeho výraz ji učinil zbytečnou. Odvrátila jsem se, nejistá, co na to říct. Jeho ztrátě jsem moc nerozuměla, ale působila mu bolest, kterou zatím nepřekonal. Já za sebou nenechala nic, co by mi chybělo. V tom byl ten rozdíl? Proto lpěl na vzpomínkách, který jsme se my ostatní bránili?

Pořád jsem nechápala, jak do toho zapadá Riley. Riley a ten cheeseburger bolesti. Chtěla jsem slyšet i tuhle část příběhu, ale bylo mi hloupé na něj naléhat.

Naštěstí pro mou zvědavost, Diego asi za minutu pokračoval sám od sebe.

„Trochu mi přeskočilo. Ukradl jsem kámošovi pistoli a vydal se na lov.“ Temně se zachechtal. „Nebyla to žádná sláva. Ale kluka, co sejmul bráchu, jsem stačil oddělat, než mě ostatní dostali. Zbytek bandy mě zahnal do kouta. A pak najednou tam stál Riley, přesně mezi nimi a mnou. Pamatuju si, že mi prolétlo hlavou, že je to ten nejbledší chlap, jakého jsem kdy viděl. Ostatní na něj stříleli, ale on se na ně ani nepodíval. Jako by ty kulky byly mouchy. Chceš vědět, co mi řekl? Řekl mi: „Chceš nový život, kluku?“

„Haha!“ zasmála jsem se. „To je mnohem lepší než u mě. Mně řekl jenom: „Nedáš si cheeseburgera holka?“

Pořád si pamatuju, jak té noc Riley vypadal, i když jeho obraz byl celý rozmazaný, protože jsem měla oči plné slz. Byl to nekrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla, vysoký, plavovlasý a ve všech směrech dokonalý. Nesundal si sluneční brýle, ale já věděla, že za nimi skrývá nádherné oči. A mluvil tak jemně, tak přívětivě. Došlo mi, že dobře vím, co ode mě bude výměnou za jídlo požadovat, a byla bych mu to dala. Ne proto, že byl na pohled hezký, ale protože jsem už dva týdny nejedla nic jiného než odpadky. Jenže nakonec se ukázalo, že chce úplně něco jiného.

Diego se při zmínce o cheeseburgeru zasmál. „Musela jsi mít náramný hlad.“

„To si sakra piš.“

„Proč?“

„Protože jsem byla pitomá a utekla dřív, než jsem si pořídila řidičák. Bez něho jsem nemohla sehnat práci a zlodějka jsem byla mizerná.“

„Před čím jsi utíkala?“

Zaváhala jsem. Vzpomínky se o něco projasnily, když jsem se na ně soustředila, ale nebyla jsem jistá, jestli právě tohle chci.

„Ale, no tak,“ škemral. „Já ti svůj příběh taky řekl.“

„Jo, řekl. No dobře. Utíkala jsem před tátou. V jednom kuse mě mlátil. Myslím, že to samé dělával i mámě, než od nás odešla. Byla jsem tehdy ještě malá, moc jsem to nechápala. Zhoršovalo se to. Došlo mi, že nebude dlouho trvat a zabije mě. Řekl mi, že jestli od něj uteču, chcípnu hlady. V tom měl pravdu – jediná věc, ve které měl kdy pravdu. Moc nad tím nepřemýšlím.“

Diego souhlasně přikývl. „Takové věci si ti vybavují jen těžko, co? Všechno je neurčité a tmavé.“

„Jako by ses chtěl dívat skrz bahno v očích.“

„Dobré přirovnání,“ pochválil mě. Zašilhal na mě, zamžoural a protřel si oči. Oba jsme vybuchli smíchy. Zvláštní.

„Myslím, že od té doby, co jsem potkal Rileyho, jsem se ještě s nikým nesmál,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Je to fajn. Ty jsi fajn. Ne jako ti ostatní. Zkoušela ses nimi někdy bavit?“

„Ne, nezkoušela.“

„O nic jsi nepřišla. A to chci právě říct. Copak by se Rileyho životní úroveň taky nezvýšila, kdyby se obklopil rozumnými upíry? Pokud ji máme chránit, nebylo by lepší hledat ty chytré?“

„Takže Riley nepotřebuje mozky,“ navázala jsem. „Potřebuje množství.“

Diego našpulil rty a zvažoval to. „Jako šachy. Nevyrábí si koně a střelce.“

„Jsme jen pěšáci,“ uvědomila jsem si.

Dlouhou chvíli jsme jeden na druhého zírali.

„Na to nechci ani pomyslet,“ řekl Diego.

„Co s tím uděláme?“ zeptala jsem se a automaticky použila množné číslo. Jako kdybychom v tom byli spolu.

Chviličku nad otázkou uvažoval, celý neklidný, a já toho množného čísla ihned zalitovala. Ale potom řekl: „Co můžeme dělat, když ani nevíme, co se přesně děje?“

Množné číslo mu zjevně vůbec nevadilo a to ve mně vyvolalo dobrý pocit, který jsem nikdy dřív nezažila. „Řekla bych, že když bude mít oči otevřené a budeme dávat dobrý pozor, mohli bychom to zjistit.“

Přikývl. „Potřebujeme si promyslet všechno, co nám Riley napovídal, a všechno, co udělal.“ Zadumaně se odmlčel. Víš, jednou jsem to chtěl s Rileym prodiskutovat, ale jeho to absolutně nezajímalo. Řekl mi, ať se soustředím na důležitější věci – třeba žízeň. Což bylo samozřejmě jediné, co mě tehdy zajímalo. Poslal mě ven na lov a já se přestal starat...“

Pozorovala jsem ho, jak o Rileym přemýšlí, oči rozostřené, jako by z paměti doloval vzpomínky, a uvažovala jsem. Diego je můj první přítel v tomto životě, ale já jeho ne.

Najednou obrátil pozornost zpátky ke mně. „Takže, co všechno jsme se od Rileyho naučili?“

Soustředila jsem se a nechala si hlavou proběhnout uplynulé tři měsíce. „Vlastně nám nic moc neřekl, jak víš. Jen základní věci o upírech.“

„Musíme poslouchat pozorněji.“

Tiše jsme seděli a hloubali nad tím. Já myslela hlavně na to, kolik toho nevím. A proč mě to dřív vůbec nezajímalo? Rozhovor s Diegem mi pročistil hlavu. Poprvé za tři měsíce jsem v ní měla něco jiného než jen myšlenky na krev.

Ticho trvalo dlouho. Černá díra, ze které do jeskyně vanul čerstvý vzduch, už nebyla vůbec černá. Byla tmavě šedá a každou vteřinou se nezadržitelně prosvětlovala. Diego si všiml, jak se tam nervózně dívám. „Neboj se,“ řekl. „Za slunečných dnů se tam trochu tlumeného světla dostane. Nebolí to.“ Zachvěl se. Přisunula jsem se blíž k díře v podlaze, odkud s přílivem mizela voda.

„Vážně, Bree. Už jsem tu dole přes den byl. Pověděl jsem o té jeskyni Rileymu – a že je většinou zatopená vodou, a on mi řekl, že je to fajn, když si chceš odpočinout od toho blázince nahoře. A navíc, vypadám snad spálený?“

Zaváhala jsem, napadlo mě, jak se jeho vztah s Rileym liší od toho mého. Nadzvedl obočí a čekal na odpověď.

„Ne,“ přiznala jsem nakonec. „Ale stejně...“

„Podívej,“ řekl netrpělivě. Hbitě se připlazil k tunelu a vrazil do něj ruku až po rameno. „Nic.“

Přikývla jsem.

„Uvolnil se. Chceš se podívat, jak vysoko vylezu?“

Když to říkal, strčil do díry hlavu a začal šplhat.

„Nedělej to, Diego.“ Zmizel mi z dohledu. „Už se nebojím, přísahám.“

Smál se – znělo to, jako by byl v tunelu už pěkných pár metrů daleko. Chtěla jsem jít za ním, chytit ho za nohu a strhnout zpátky, ale byla jsem ochromená strachy. Riskovat život pro záchranu někoho, koho vůbec neznám, by byla pěkná hloupost. Ale já nikdy neměla žádného blízkého přítele.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a deset