Odpověděla jsem mu po pravdě. „Jo, vlastně jsem nad tím přemýšlela.“
„Nejsme jediní upíři na světě,“ prohlásil slavnostně Diego.
„Já vím. Riley občas něco prohodí. Ale nemůže jich být hodně, chci říct, to bychom si jich už všimli, ne?
Diego přikývl. „To samé si myslím i já. Jenže právě proto mi přijde docela divné, že ona vyrábí pořád další a další, co ty na to?
Zamračila jsem se. „Hm. No, ne že by nás měl Riley rád nebo tak...“ Zarazila jsem se a čekala, jestli mi hodlá odporovat. Ale on mlčel. Jen čekal, lehle souhlasně přikývl a já pokračovala. „A ona se nám ani nepředstavila. Máš pravdu. Z tohohle úhlu jsem se na to nedívala. No, vlastně jsem o tom vůbec neuvažovala. Ale co od nás tedy chtějí?“
Diego nadzvedl obočí. „Chceš si poslechnout, co si myslím já?“
Obezřetně jsem přikývla, ale má úzkost tentokrát s jeho osobou neměla nic společného.
„Jak už jsem řekl, něco se chystá. Myslím, že ona potřebuje ochranu, a proto dala Rileymu úkolu připravit přední linii.“
Zvažovala jsem to a po páteři mi opět přeběhlo mrazení.
„Proč by to před námi tajili? Neměli bychom být ostražití, na hlídce, nebo tak něco?“
„Dávalo by to smysl,“ souhlasil.
V tichosti jsem na sebe zírali několik dlouhatánských vteřin. Neměla jsem k tomu co víc říct a on zjevně taky ne.
Konečně jsem se ušklíbla a řekla: „Jedno mi stejně nejde do hlavy – ta část, ve které je Raoul k něčemu dobrý.“
Diego se rozesmál. „O tomhle se s tebou budu sotva hádat.“ Vyhlédl z okna do tmy před úsvitem. „Čas vypršel. Měli bychom hejbnout kostrou, jinak z nás budou snažené křupky.“
„Popel popelu, prach prachu,“ zanotovala jsem si pod nosem, zvedla se na nohy a sebrala svůj sloupeček knih.
Diego se zachechtal.
Cestou zpátky jsme si udělali ještě jednou rychlou zastávku – vlámali jsem si do vedlejšího prázdného obchodu pro uzavíratelné plastikové sáčky a dva batohy. Všechny své knihy jsme zabalila do dvou vrstev. Navlhlé stránky mi lezly na nervy.
Pak jsme – většinou po střechách – spěchali zpátky k vodě. Obloha na východě pomalu šedivěla. Do průlivu jsme vklouzli na přívoze přímo pod nosy dvou nočních – měli štěstí, že jsem už měla dost a že nebyli dost blízko, abych se přestala ovládat – a pak jsme plavali o závod temnou vodou přímo k Rileyho domu.
Nejdřív jsem vůbec netušila, že závodíme. Prostě jsem plavala co nejrychleji, protože obloha rychle bledla. S touhle denní dobou jsem obyčejně nežertovala. Upřímně řečeno, stala se ze mě pořádná upíří šprtka. Řídila jsem se úplně všemi pravidly, neděla problémy, potloukala se s nejméně oblíbenými členy skupiny a domů jsem se vždycky vracela včas. Jenže pak Diego opravdu zrychlil, předehnal mě o několik délek, otočil se s úsměvem, jako by chtěl říct, copak, už nemůžeš?, a vystřelil kupředu.
No, tohle ti neberu. Nevzpomínám si, jestli jsem dříve bývala soutěživý typ – všechno mi připadalo hrozně vzdálené a nedůležité -, ale možná ano, protože jsem na tu výzvu okamžitě zareagovala. Diego plaval dobře, ale já byla mnohem silnější, zvlášť krátce po tom, co jsem se napila.
Měj se, naznačila jsem, když jsem ho míjela, ale nebyla jsem si jistá, jestli to viděl.
Ztratila jsem ho v černé vodě daleko za sebou, ale nemrhala jsem časem, abych se ohlížela a přesvědčovala se, o kolik vedu.
Hnala jsem se průlivem, dokud jsem nenarazila do břehu ostrova, na kterém stál náš nejnovější domov. Poslední z nich byla veliká chatrč uprostřed zasněžené pustiny na úpatí nějakých hor v Cascade.
Tenhle dům, stejně jako ten předchozí, byl těžko přístupný, měl rozlehlé sklepení a nedávno zesnulé majitele.
Vylétla jsem po malé kamenité pláži, zabořila prsty do pískovcového srázu a šplhala nahoru. Slyšela jsem Diega, jak leze z vody, zrovna když jsem se chytila kmene převislé sosny a přelezla přes okraj útesu.
Jakmile jsem ladně přistála na špičkách prstů, mou pozornost okamžitě upoutaly dvě věci. První: už se doopravdy rozednilo. Druhá: dům byl pryč.
Tedy, ne tak docela pryč. Některé jeho části tu pořád stály, ale obyvatelný prostor domu zmizel. Střecha se změnila v rozedranou, polámanou dřevěnou krajku, dočerna spálenou a prohýbající se níž, než bývaly vchodové dveře.
Slunce rychle vycházelo. Černé sosny začínaly zelenat. Brzy se z temnoty vyloupnout jejich bledé vrcholy a to pak budu mrtvá.
Nebo doopravdy mrtvá, či tak nějak. Tenhle druhý, žíznivý život superhrdinky skončí v náhlém záblesku plamenů. A dovedla jsem i živě představit, že uhořet bolí, pekelně bolí.
Nebylo to poprvé, co jsem viděla náš dům zničený – po všech těch rvačkách a požárech ve sklepeních demolice většinou zabrala jen pár týdnů -, ale dnes se to stalo poprvé, co jsem na scénu absolutní zkázy dorazila společně s prvními mdlými paprsky sluneční hrozby. Leknutím jsem zalapala po dechnu, když vedle mě přistál Diego.
„Co takhle zahrabat se pod střechu?“ zašeptala jsem.
„Bude to stačit, nebo...?“
„Nehysterči, Bree,“ odpověděl Diego. Na můj vkus až příliš klidně. „Znám jednu skrýš. No tak.“
Velmi elegantním saltem vzad se vrhl dolů ze srázu.
Neřekla bych, že voda skýtá dostatečnou ochranu před sluncem. Ale třeba neuhoříme, pokud budeme ponoření pod hladinou. Stejně mi to připadalo jako dost chabý plán.
Ale než se zahrabávat pod spálené trosky zříceného domu, to jsem raději skočila šipku za Diegem. Nedokázala jsem si to zdůvodnit, a to bylo zvláštní. Obvykle jsem dělala to, co vždycky – dodržovala jsem zaběhnutý denní režim a dělala, co mělo smysl.
Ve vodě jsem dostihla Diega. Znovu závodil, ale tentokrát k tomu měl důvod. Východ slunce. Prosmýkl se kolem podmořské skály malého strova a zamířil hlouběji.
Překvapilo mě, že nenarazil do kamenitého dna průlivu, a ještě více mě překvapilo, když jsem od místa, které jsem pokládala za hromadu balvanů, ucítila přitékat teplejší proud.
Od Diega bylo chytré, že si našel takové místo. Samozřejmě, dřepět celý den v podmořské sluji nebyla žádná velká zábava – nemůžete dýchat a to mám po několika hodinách začne lézt pěkně na nervy -, ale je to lepší než vybuchnout v oblaku popela. Měla jsem uvažovat stejně jako Diego. Přemýšlet i nad jinými věcmi, než je krev a podobně. Měla jsem být taky připravená na nečekané události.
Diego pokračoval úzkou trhlinou ve skále. Vládla tam inkoustově černá tma. Bezpečno. Nedalo se tu plavat – prostor byl moc úzký -, takže jsem se škrábala vpřed stejně jako Diego a prodírala se klikatou štěrbinou. Čekala jsem, že se už brzy zastaví, ale on pokračoval. Najednou jsem si uvědomila, že plaveme nahoru. Pak jsem uslyšela, jak se vynořuje nad hladinu.
Vynořila jsem se asi vteřinu po něm.
Jeskyně byla vlastně jen malá díra, doupě široké jako volkswagen brouk a ani ne tak vysoké. Vedla odtamtud nizounká chodbička a já z toho směru cítila slanou příchuť čerstvého vzduchu. Viděla jsem obrys Diegových prstů, které zas a znovu přejížděly po povrchu vápencových zdí.
„Pěkné místo,“ řekla jsem.
Diego se usmál. „Lepší než za zády Zrůdného Freda, ne?“
„To bez debat. Jo, a díky.“
„Nemáš zač.“
V temnotě jsme na sebe zírali asi minutu. Diegova tvář byla přívětivá a klidná. S kýmkoli jiným, Kevinem, Kristie nebo někým z ostatních, by to tu bylo strašné – úzký prostor, vynucená tělesná blízkost. Celou mě obklopovala jeho vůně. Mohlo to znamenat rychlou a bolestivou smrt jako blesk z čistého nebe. Jenže Diego byl klidný. Jako nikdo jiný.
„Jak jsi stará?“ zeptal se náhle.
„Tři měsíce. Už jsem ti to říkala.“
„Takhle jsem to nemyslel. No, jak jsi byla stará? Asi jsem se měl zeptat spíš takhle.“
Odtáhla jsem se a s nechutí si uvědomila, že mluví o lidských záležitostech. Nikdo o nich nemluvil. Nikdo na ně nechtěl ani pomyslet. Ale zároveň bych nerada ukončila rozhovor. Prostě vést s někým normální rozhovor pro mě teď přestavovalo něco nového a zvláštního. Zaváhala jsem a on se zvědavým výrazem vyčkával.
2024 ©