Mrštila jsem s ní proti zdi a popřela se o ni zády. Obranné postavení, jen tak pro jistotu.
Pak už se mi Diego a vše s ním spojené vykouřilo z hlavy, protože jsem cítila žár pod dívčinou kůží a těsně pod ní slyšela dunící puls.
Otevřela ústa, aby zaječela, ale mé zuby jí rozdrtily průdušnici dřív, než stačila vykřiknout. Bylo slyšet jen bublání vzduchu a krve v plicích a mé tlumené steny, které jsem nedokázala zadržet.
Krev byla horká a sladká. Hasila požár v mém hrdle, klidnila svíravý pocit a lehce dráždila můj prázdný žaludek. Sála jsem a polykala a jen matně si uvědomovala své okolí.
Podobné zvuky vycházely i od Diega – měl muže. Druhá šlapka ležela v bezvědomí na zemi. Žádný z nich nevydal ani hlásku. Diego byl dobrý.
Potíž s lidmi je tam že v sobě prostě nemají dost krve. Připadalo mi, že dívka vyschla už za pár vteřin. Zklamaně jsem zatřásla jejím ochablým tělem. V krku mě už zase pálila žízeň.
Odhodila jsem prázdné tělo na zem, přikrčila se u zdi a přemýšlela, jestli stihnu popadnout omdlenou holku a utéct dřív, než mě Diego chytí. Diego už s mužem skončil.
Díval se na mě s výrazem, který jsem mohla popsat jedině jako... soucitný. Ale taky jsem se mohla smrtelně mýlit. Nepamatovala jsem si, že by mi někdo někdy dal najevo soucit, takže jsem si nebyla úplně jistá, jak to vypadá.
„Vezmi si ji,“ vybídl mě a kývl na ochablou ženu.
„Myslíš to vážně?“
„Jo, mně tohle zatím stačí a dnes v noci máme čas ještě něco ulovit.“
Dávala jsem si pozor, jestli na mě nešije nějakou boudu, vrhla se kupředu a popadla dívku. Diego nepodnikl nic, aby mě zastavil. Odvrátil se a upřel zrak k černé obloze.
Zabořila jsem zuby do jejího krku a celou dobu z něj nespustila oči. Druhá dívka byla ještě lepší než ta první. Krev měla úplně čistou. Blondýna měla v krvi hořkou drogovou pachuť, ale sotva jsem si toho všimla – zvykla jsem si na ni. Já čistou krev získala jen výjimečně, protože jsem dodržovala pravidlo o společenské spodině. Zdálo se, že Diego ho dodržuje taky. Určitě ucítil, čeho se dobrovolně vzdal. Proč to udělal?
Vyprázdnila jsem druhé tělo a tlak v hrdle o něco povolil. Už jsem měla v oběhu dost krve. Příštích pár dnů mi snad nehrozilo, že shořím.
Diego pořád čekal a tichounce hvízdal mezi zuby. Když druhé tělo s bouchnutím dopadlo na zem, otočil se ke mně a usmál se.
„Um, díky,“ řekla jsem.
Přikývl. „Vypadala jsi, že to potřebuješ víc než já. Ještě si dobře pamatuju, jak to bylo na začátku těžké.“
„Bude to časem snazší?“
Pokrčil rameny. „Jistým způsobem. Co tahle hodit těla do průlivu?“ Navrhl.
Sehnula jsem, sebrala blondýnu a přehodila si ji přes rameno. Chtěla jsem vzít i tu druhou, ale Diego mě předběhl. Pasáka už měl na zádech.
„Já to zvládnu,“ řekl.
Následovala jsem ho nahoru na zeď lemující uličku a pak jsme se přehoupli přes nosníky nad dálnicí.
Světla z aut pod námi na nás nedosáhla. Přemýšlela jsem, jak jsou ti lidé pitomí, jak jsou zapomětliví a bezbranní, a byla jsem ráda, že mezi ně už nepatřím. Krytí tmou jsme dorazili do prázdného přístaviště, které se na noc zavíralo. Diego neváhal a na konci betonového mola i se svým objemným nákladem prostě skočil přes okraj a zmizel ve vodě. Sklouzla jsem za ním.
Plaval hladce a rychle jako žralok, stále hlouběji a dál do černého průlivu. Pak se náhle zastavil, když jsme na dně moře našli, co jsem hledali – ohromný balvan pokrytý slizem. Na jeho stěny se přicucly hvězdice a jiná mořská havěť. Museli jsme být víc než třicet metrů hluboko – pro oči člověka tu vládla neproniknutelná, smolná tma. Diego pustil svoje těla. Pomalu se kolébala v proudu, zatímco on strčil ruce do špinavého písku těsně u balvanu. Asi za vteřinu našel vhodný úchop a vytrhl balvan z jeho základny. Pod jeho vahou se zabořil do tmavého mořského dna až po pás.
Vzhlédl a kývl na mě.
Připlavala jsem k němu a cestou sebrala jednou rukou jeho těla. Strčila jsem blondýnu do černé díry pod skalou a natlačila k ní i druhou šlapku s pasákem. Zlehka jsem do nich kopla, abych se ujistila, že jsou opravdu uvnitř, a pak jsem odplula stranou. Diego nechal balvan padnout a ten mírně zakolísal, aby se přizpůsobil novému, hrbolatému podloží. Diego se vyhrabal z bahna, vyplaval k vrcholu balvanu a zatlačil ho dolů, čímž rozemlel překážku na placku.
Odplaval pár metrů zpátky a prohlížel si své dílo. Perfektní, naznačil ústy. Tahle tři těla na hladinu nikdy nevyplavou. Riley se o nich v novinách jaktěživ nedočte.
Diego se zašklebil a zvedl paži.
Minutku mi trvalo, než jsem pochopila, že čeká na plácnutí. Váhavě jsem se přiblížila, klepla svou dlaní o jeho a rychle se hnala zpátky, abych mezi námi udržela jistou vzdálenost.
Diegova tvář nabyla zvláštního výrazu a on vystřelil k hladině jako kulka.
Zmatená jsem vyrazila za ním. Když jsem se vynořila na vzduch, Diego se dusil smíchy.
„Co je?“
Chvíli mi vůbec nemohl odpovědět a lapal po dechu, až konečně vyprsknul: „To bylo nejhorší plácnutí, co jsem kdy zažil.“
Podrážděně jsem zafuněla. „Jak jsme měla tušit, že mi prostě neurveš ruku nebo něco podobného.“
Diego si odfrknul. „To bych nikdy neudělal.“
„Každý druhý by to udělal,“ odsekla jsem.
„To je fakt,“ souhlasil a nejednou nevypadal vůbec pobaveně. „Jsi připravená na další lov?“
„Že se ptáš.“
Z vody jsme vylezli pod mostem a měli štěstí, protože jsem tam narazili na dva bezdomovce spící v prehistorických špinavých spacácích na společné matraci vyrobené ze starých novin. Ani jeden z nich se neprobudil. Jejich krev chutnala hořce po alkoholu, ale pořád lepší než nic. I je jsem pohřbili v průlivu, ale pod jiným balvanem.
„No, teď mám na pár týdnů pokoj,“ prohlásil Diego, když jsme znovu vylezli z vody a sušili se na konci jiného opuštěného mola.
Povzdychla jsem si. „Tohle je ta snadnější část, že? Mě to bude spalovat už za pár dní. A pak mě Riley nejspíš pošle ven s další tlupou Raoulových mutantů.“
„Můžu s tebou jít já, pokud chceš. Riley mě víceméně nechává, ať si dělám, co chci.“
Uvažovala jsem o jeho nabídce a na vteřinku mě zachvátilo podezření. Ale Diego se vážně nezdál být jako ostatní. Měla jsem z něj úplně jiný pocit – že si nemusím tak moc hlídat záda a neustále udržovat bezpečnou vzdálenost.
„To bych ráda,“ připustila jsem. Říkat takové věci je úplně mimo. Působí to bezbranné a tak... Ale Diego řekl jen „bezva“ a zazubil se. „Jak to, že ti Riley nechává popuštěné vodítko?“ zeptala jsem se, protože mě tenhle vztah zajímal. Čím víc času jsem s Diegem trávila, tím méně jsem si ho dovedla přestavit coby Rileyho kamaráda. Diego byl tak... přátelský. Rileyho pravý opak. Ale možná, že se protiklady přece jen přitahují.
„Riley ví, že mi může věřit, že po sobě vždycky uklidím. Když jsem u toho, nebude ti vadit, když ještě rychle něco zařídím?“
Tenhle zvláštní kluk mě začínal bavit. Zajímal mě. Chtěla jsem vidět, co udělá.
„Jasně že ne,“ řekla jsem.
Odrazil se od betonového břehu a vyrazil po silnici, která vedla po nábřeží. Šla jsem těsně za ním. Zachytila jsem pach několika lidí, ale byla velká tma a my byli moc rychlí na to, aby si nás všimli.
Diego znovu zvolil cestu po střechách. Po pár skocích jsem zaregistrovala svůj i jeho pach. Vracel se po vlastních stopách tam, odkud jsme přišli.
Ocitli jsme se v první uličce, kde Kevin a ten druhý magor blbli s autem.
„Neuvěřitelné,“ zavrčel Diego.
Jak se zdálo, Kevin a spol. právě odešli. Druhá dvě auta ležela na hromadě na tom prvním a počet mrtvých doplnila hrstka kolemjdoucích. Policajti ještě nedorazili – jednoduše proto, že nezbyl naživu nikdo, kdo by to nahlásil.
„Pomůžeš mi s tím?“ zeptal se Diego.
„Klidně.“
Seskočila jsem dolů a Diego rychle hodil auta do jiného aranžmá, takže teď to vypadalo víc jako bouračka, než že si je vzalo do parády navztekané obří děcko. Popadla jsem dvě vyschlá, neživá těla a vklínila je po zdánlivé místo srážky.
„Ošklivá nehoda,“ prohodila jsem.
Diego se zašklebil. Z plastového sáčku vytáhl zapalovač a jal se pálit šaty obětí. Vzala jsem svůj vlastní – Riley nám je vracel, když jsme šli lovit; a Kevin ho měl použít – a pustila se do pálení čalouněných sedaček. Vysušená a hořlavým jedem nasáklá těla rychle vzplanula.
„Ustup,“ varoval mě Diego a já si všimla, že odkopl víko a otevřel benzínovou nádrž prvního auta. Skočila jsem na nejbližší zeď a usadila se na prvním podlaží, abych se mohla dívat. Diego o několik kroků ustoupil a škrtnul zápalkou. Zamířil a trefil se přesně do malého otvoru. Ještě v té samé vteřině vyskočil za mnou.
Výbuch otřásl celou ulicí. Světlo zalilo okolí.
„Dobrá práce,“ řekla jsem.
„Díky za pomoc. Vrátíme se k Rileymu?“
Zamračila jsem se. Rileyho dům bylo to poslední místo, kde bych chtěla trávit zbytek noci. Nechtěla jsem se dívat na Raoulovu přihlouplou tvář nebo poslouchat neustálý vřískot a rvačky. Nemám náladu skřípat zuby a schovávat se za Zrůdou Fredem, aby mě ostatní nechali na pokoji. Navíc mi došli knížky. „Máme ještě čas,“ řekl Diego, když mu došlo, co znamená můj výraz tváře. „Nemusíme se vracet hned teď.“
„Mohla bych si sehnat něco na čtení.“
„A já novou muziku,“ zašklebil se. „Jde se nakupovat.“
Rychle jsem se vydali přes město – nejdřív zase po střechám a pak tam, kde byly budovy dál od sebe , jsme přebíhali po temných ulicích – až do přátelštější čtvrti v sousedství. Najít obchodní centrum s velkým knihkupectvím netrvalo dlouho. Ulomila jsem zámek na světlíku ve střeše a pustila nás dovnitř.
Centrum bylo prázdné a alarmy byly jen na oknech a na dveřích. Šla jsem rovnou k písmenu H, zatímco Diego zamířil dozadu do oddělení s hudebními nosiči. Před pár dny jsem dočetla Haleovou. Z police jsem si vzala další tucet knížek v řadě; doufala jsem, že mi to pár dní vydrží.
Rozhlédla jsem se po Diegovi a našla ho sedět v kavárně u stolečku, jak si čte zadní přebal svého nového cédéčka. Zaváhala jsem, ale pak jsem se k němu připojila.
Zvláštní pocit, tohle celé mi připadalo povědomé, a zároveň mě to nepříjemně znepokojovalo. Takhle jsem dřív sedávala – u stolu naproti někomu. Nenuceně jsem si s tím člověkem povídala a uvažovala nad jinými věcmi, něž je život nebo smrt nebo žízeň po krvi. Ale to bylo v jiném, polozapomenutém životě.
Naposled jsem takhle seděla u stolu s Rileym. Tu noc bylo z mnoha důvodů těžké si pamatovat.
„Jak to, že jsem tě v domě nikdy neviděl?“ ozval se náhle Diego. „Kde se schováváš?“ Zasmála jsem se i zašklebila zároveň. „Většinou jsem tam, kde se potlouká Zrůda Fred, držím se mu za zády.“
Nakrčil nos. „Vážně? Jak to vydržíš?“
„Zvykla jsem si. Být za ním není ani zdaleka tak zlé jako být před ním. Každopádně je to nejlepší skrýš jakou jsem našla. K Fredovi se nikdo ani nepřiblíží. Diego přikývl, ale stále se tvářil poněkud znechuceně.
„To je pravda. Je to způsob jak přežít.“
Pokrčila jsem rameny.
„Věděla jsi, že Fred je jeden z Rileyho oblíbenců?“ zeptal se.
„Opravdu? Jak to?“ Zrůdu Freda nikdo nemohl vystát. Já jediná se o to pokoušela a dělala jsem to výhradně v zájmu sebezáchovy.
Diego se ke mně spiklenecky naklonil. Už jsem si na jeho divné návyky zvykla, takže jsem ani neucukla.
„Slyšel jsem ho telefonovat s ní.“
Otřásla jsem se.
„Já vím,“ pravil chápavě. Samozřejmě, bylo by divné kdybychom spolu nesympatizovali, když přišla řeč na ni. „Bylo to před pár měsíci. Každopádně, Riley mluvil o Fredovi a byl z něho celý na větvi. Z toho, co říkali, jsem pochopil, že někteří upíři umějí různé věci. Chci říct, jiné, než umějí běžní upíři. A to je dobře – protože ona hledá upíry se schopnostmi. Protáhl se a já slyšela, jak si to hláskuje v hlavě.
„Jakými schopnostmi?“
„Všelijakými. Čtení mysli, stopování, dokonce předvídání budoucnosti.“
„Prober se.“
„nedělám si legraci. Myslím, že Fred umí nějakým způsobem schválně odpuzovat lidi. Ale je to jen v našich hlavách. Nás od něj odpuzuje už pomyšlení, že bychom se k němu měli přiblížit.“
Svraštila jsem obočí. „K čemu je to dobré?“
„Přežívá, ne? A ty díky tomu přežíváš taky.“
Pokývala jsem hlavou. „Asi jo. Mluvili ještě o někom jiném?“ snažila jsem se vzpomenout si na další divné věci, které jsem cítila nebo viděla, ale Fred byl jediný svého druhu. Ti šašci, co si dole na ulici hráli na superhrdiny, nepředváděli nic, co by nedokázal každý z nás.
„Mluvili o Raoulovi,“ řekl Diego a zkřivil koutek úst. „A jakou schopnost má tedy Raoul? Superdebilitu?“ Diego pobaveně zasykl. „To každopádně. Ale Riley si myslí, že v sobě má jakousi přitažlivost – lidi za ním jdou, následujou ho.“
„Leda ti, co mají mentální problém.“
„Jasně, o tom se Riley taky zmiňoval. Raoul evidentně nemá žádný vliv na...,“ nasadil úlisný tón Rileyho hlasu, „... ty krotké.“
„Krotké?“
„Odvodil jsem si, že tím myslel lidi jako my dva, co občas dovedou zapojit mozek.“
Slovo krotké se mi nelíbilo. Když se to řeklo takhle, nepůsobilo to vůbec lichotivě. Diegova verze zněla mnohem líp.
„Třeba existuje důvod, proč Riley potřebuje dostat Raoula do pozice vůdce – myslím, že se něco chystá.“ Po páteři mi přeběhlo křečovité zachvění a já se narovnala. „Co jako?“
„Přemýšlela jsi někdy, proč nás Riley pořád nutí, abychom byli nenápadní?“
S odpovědí jsem asi půl vteřinky váhala. Tohle nebyla otázka, jakou bych čekala od Rileyho pravé ruky. Skoro jako by se vyptával, co nám Riley říká. Pokud mě ovšem Diego nevyslýchal coby Rileyho špeh. Aby zjistil, co si o něm jeho „děti“ myslí. Ale tohle se mi nezdálo. Diegovy tmavě červené oči byly široce otevřené a důvěřivé. A navíc, proč by to Rileyho zajímalo? Možná, že všechno, co o Diegovi vykládali ostatní, ani není pravda. Prostě drby.
2024 ©