Několik minut jsem mlčela jako pěna. Slyšela jsem tlumené hlasy, mezi nimi Carlisleův a Esméin, ale i nějaké další, které jsem neznala.
Snažila jsem se aspoň něco ucítit – slepota ve spojení s omezením sluchu ve mně vyvolávala nutkání upínat se k jiným smyslům. Jenže jediné, co jsem cítila, byl příšerný sladký kouř.
Byl tu ještě jeden hlas, vyšší a jasnější než ostatní, takže jsem ho slyšela nejlépe.
„Dalších pět minut,“ řekl ten hlas. Byla jsem si jistá, že patří nějaké dívce. „A Bella otevře oči za třicet sedm vteřin. Nepochybuju o tom, že nás už slyší.“ Pokusila jsem se v tom vyznat. Nutili tu snad ještě nějakou jinou dívku, aby měla zavřené oči jako já? Nebo si mysleli, že se jmenuju Bella? Nikomu jsem své jméno neprozradila. Zkusila jsem ještě jednou zavětřit.
Mumlání zesílilo. Řekla bych, že se přidal další hlas, ale pořádně jsem ho neslyšela. S Jasperovými dlaněmi na uších jsem si nemohla být jistá ničím.
„Tři minuty,“ zavolal vysoký, jasný hlas.
Jasper pustil mou hlavu.
„Teď už bys měla oči otevřít,“ promluvil ke mně a o několik kroků ustoupil. Způsob, jakým to řekl, mě vyděsil. Rychle jsem se rozhlédla a hledala hrozbu, kterou jsem vycítila z tónu jeho hlasu.
Celý prostor v mém zorném poli zahaloval temný kouř. Nedaleko ode mě se mračil Jasper. Zatínal zuby a hleděl na mě s výrazem skoro... vyděšeným. Ne že by se bál mě, ale bál se kvůli mně. Vzpomněla jsem si na jeho dřívější slova o tom, že je dostanu do problémů s nějakými Volturiovými. Zajímalo mě, co jsou zač. Nedovedla jsem si představit, čeho vy se tenhle strašlivý, nebezpečný upír mohl bát.
Za Jasperem stáli v nepravidelné řadě zády ke mně další čtyři upíři. Jedním z nich byla Esmé. Vedle ní stála vysoká plavovlasá žena, drobounká černovláska a tmavovlasý upír tak obrovský, že mě děsil jen pohled na něj – byl to ten, kterého jsme viděla zabít Kevina. Na vteřinu jsem si představila, že se tenhle upír zmocnil i Raoula. Ten obraz byl podivně příjemný.
Za tím velkým stáli další tři upíři. Překážel mi ve výhledu, takže jsem přesně neviděla, co tam dělali. Carlisle klečel na zemi a vedle něj byl upír s temně rudými vlasy. Před nimi v trávě ležela další postava, ale nerozeznala jsem nic jiného než džíny a malé hnědé boty. Byla to buď žena, nebo malý chlapec. Napadlo mě, že toho upíra možná skládají dohromady. Takže celkem osm žlutookých a to divné vytí předtím, ať už patřilo jakémukoli druhu upírů; přinejmenším dalších osm hlasů. Dohromady šestnáct, možná víc. To bylo dvakrát tolik, než jsme podle Rileyho měli čekat.
Upřímně jsem doufala, že upíři v černých kápích Rileyho dostanou a přinutí ho trpět.
Upírka na zemi se pomalu zvedala na nohy – pohybovala se nejistě, skoro jako nějaký nemotorný člověk.
Závan větru ke mně a Jasperovi zanesl oblak kouře. Na okamžik pro mě bylo všechno kromě něj viditelné. Přestože už jsem nebyla tak slepá jako předtím, najednou se mě z ničeho nic zmocnil neklid. I z upíra po mém boku neklid doslova sálal.
Lehký vánek se v příští chvíli obrátil a já najednou viděla a cítila všechno.
Jasper na mě zuřivě zasyčel a srazil mě z přikrčeného podřepu zpátky na zem.
Bylo to ona – ten člověk, kterého jsem před pár minutami lovila. Vůně, na kterou jsem se soustředila celou svou bytostí.
Zoufale jsem se snažila držet rozumu – myslet hlavně na to, že Jasper jenom čeká na to, až vyskočím, aby mě mohl zabít -, ale dokázala jsem to jen napůl. Měla jsem pocit, že se snad roztrhnu na dva kusy, jak se snažila zůstat sedět.
Dívka jménem Bella na mě překvapeně hleděla vytřeštěnýma hnědýma očima. Když jsem s na ni dívala, bylo to ještě horší. Pod tenkou kůží jí pulzovala krev. Snažila jsem se odtrhnout od ní pohled, ale ten se k ní pokaždé zase vracel.
Rusovlasý jí tiše vysvětlil: „Vzdala se. To jsem ještě nikdy neviděl. Jenom Carlislea by mohlo napadnout něco takového nabídnout. Jasper to neschvaluje.“ Tohle mu musel Carlisle zřejmě vysvětlit, když jsem měla zakryté uši.
Upír oběma rukama lidskou dívku objímal a ona mu tiskla dlaně k hrudi. Hrdlo měla jen pár centimetrů od jeho úst, a přesto nevypadala, že se ho bála. A on nevypadal, že je na lovu. Snažila jsem se nějak pochopit rodinu, která si chová lidského mazlíčka, ale tohle se ani zdaleka nepodobalo tomu, co jsem si představovala. Kdyby byla upírka, myslela bych si, že ti dva patří k sobě.
„Je Jasper v pořádku?“ zašeptala dívka.
„Je mu dobře. Jed štípe,“ řekl upír.
„Kousli ho?“ vyhrkla, zjevně tou představou šokována. Co je ta holka zač? proč jí upíři dovolili, aby s nimi byla? Proč ji ještě nezabili? Proč se v jejich přítomnosti chová tak uvolněně, jako by se jich vůbec nebála? Zdálo se, že je součástí našeho světa, ale ještě ho úplně nechápe. Samozřejmě, že Jaspera pokousali. Vždyť bojoval s mou skupinou a celou ji zničil. Věděla ta holka vůbec, co jsme zač? Žízeň, která mě pálila v hrdle, se už nedala snést. Snažila jsem se nemyslet na to, že bych ji mohla spláchnout dívčinou krví, ale vítr mi hnal její vůni přímo do tváře. Už bylo pozdě udržet si čistou hlavu – ucítila jsem oběť, kterou jsem lovila, a na tom se už nedalo nic změnit.
„Snažil se být všude zároveň,“ vysvětlil ten rusovlasý lidské dívce. „Vlastně se snažil postarat se o to, aby Alice neměla nic na práci.“ Zavrtěl hlavou a pohlédl na drobnou černovlásku. „Alice nepotřebuje ničí pomoc.“
Upírka jménem Alice počastovala Jaspera zlostným pohledem.
„Dělá si moc starostí, blázínek,“ řekla jasným sopránem. Jasper se tomu mírně pousmál a na okamžik jako by zapomněl, že existuju.
Bojovala jsem s nutkáním využít jeho slabé chvilky a vrhnout se na lidskou dívku. Zabralo by to jen okamžik a pak bych její horká krev – krev, která slyšitelně proudila v jejích žilách, rozháněná tlukoucím srdcem – uhasila moje žízeň. Byla tak blízko...
Upír s rusými vlasy mě probodl divokým varovným pohledem a mně bylo jasné, že umřu, pokud se o něco pokusím, ale žhavá bolest v hrdle mě ujišťovala, že umřu, i když se o to nepokusím. Bolelo to tak strašně, že jsem zoufale vykřikla.
Jasper na mě zavrčel a já se pokoušela zůstat nehybně sedět, ale její vůně byla jako obří ruka, která mě zvedala ze země. Nikdy, když jsem vyrazila na lov, jsem se nesnažila držet zpátky. Zaryla jsem prsty do hlíny a hledala něco, čeho bych se mohla chytit, ale nic jsem nenašla. Jasper se přikrčil, a přestože jsem věděla, že mě od smrti nedělí ani dvě vteřiny, nedokázala jsem své žíznivé myšlenky potlačit.
Vtom se objevil Carlisle a položil dlaň na Jasperovu paži. Hleděl na mě vlídnýma, laskavýma očima. „Rozmyslela sis to, maličká?“ zeptal se mě. „Nechceme tě zničit, ale uděláme to, jestli se nedokážeš ovládnout.“
„Jak to můžete vydržet?“ vyjekla jsem. Skoro jsem škemrala. Copak on necítil ten žár? „Já ji chci.“ Zírala jsem na ni, zoufale si přála, aby vzdálenosti mezi námi zmizela. Mé prsty marně hrabaly v kamenité půdě.
„Musíš to vydržet,“ pravil vážně Carlisle. „Musíš cvičit sebeovládání. Dá se to naučit, a teď je to jediná věc, která tě zachrání.“
Pokud bylo mou jedinou nadějí na přežití chovat se k té lidské dívce stejně jako tihle zvláštní upíři, pak jsem byla odsouzená k záhubě. Ten žár jsem nemohla vydržet. A navíc jsem váhala, jestli vůbec mám chuť přežít. Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem cítit bolest, ale k čemu by to bylo? Všichni ostatní byli mrtví. Diego byl mrtvý už dávno.
Jeho jméno jsem měla na jazyku. Málem jsem ho zašeptala nahlas. Místo toho jsem raději popadla hlavu do dlaní a zkoušela myslet na něco, co nebolelo. Ne na tu holku, ani na Diega. Moc mi to nešlo.
„Neměli bychom jít někam od ní?“ zašeptala nervózně dívka a přerušila mé soustředění. Šlehla jsem po ní očima. Kůži měla tenkou a hebkou. Viděla jsem, jak jí v krčních tepnách pulzuje krev.
„Musíme zůstat tady,“ řekl upír, ke kterému se tiskla. „Právě teď přicházejí na severní konec mýtiny.“
Přicházejí? Zahleděla jsem se k severu, ale nebylo tam nic než kouř. Měl na mysli Rileyho a mou stvořitelku?
Projela mnou nová, chvějivá vlna hrůzy následovaná krátkým záškubem naděje. Riley a ona se v žádném případě nemohli postavit těmhle upírům, kteří zabili tolik našich. Dokonce i když ti vyjící odešli, Jasper vypadal dost silný na to, aby si s těmi dvěma poradil.
Nebo mínil ty tajemné Volturiovy?
Vítr mi znovu vmetl dívčinu vůni do tváře a mé myšlenky se roztříštily. Žíznivě jsem na ni pohlédla.
Dívka si toho všimla, ale tvářila se úplně jinak, než by měla. Přestože jsem ohrnovala rty a cenila zuby, přestože jsem se třásla úsilím, abych po ní neskočila, ona nevypadala ani v nejmenším vyděšená. Spíš mi připadala fascinovaná. Jako by se mnou chtěla mluvit – jak by se mi chystala položit nějakou otázku, na kterou chtěla znát odpověď.
Pak Carlisle a Jasper odstoupili od ohně – a také ode mě – a zařadili se k ostatním a k dívce. Upřeně hleděli do mlhy, takže ať se báli čehokoli, bylo to blíž ke mně než k nim. Navzdory blízkosti smrtících plamenů jsem se schoulila do kouře. Napadlo mě, že bych se teď mohla pokusit utéct. Byli dostatečně nepozorní, abych jim unikla? Kam bych šla? Za Fredem? Nebo sama vlastní cestou? Najít Rileyho a donutit ho pykat za to, co provedl Diegovi?
Zaváhala jsem, okouzlená posledním nápadem, takže vhodná chvilka pominula. Ze severu jsem zaslechla pohyb a zůstala jsem uvězněná mezi žlutookými a tím, co přicházelo.
„Hmm,“ ozval se z dýmu mrtvý hlas.
Stačila jediná slabika, abych přesně poznala, o koho se jedná, a kdybych nebyla strnulá jako solný sloup, vystřelila bych odtamtud jako blesk .
Temné pláště.
Co to mělo znamenat? Chystala se nová bitva?
Věděla jsem, že tihle upíři v temných pláštích po mé stvořitelce požadovali ve válce proti žlutookým vítězství. Má stvořitelka zjevně selhala. Znamenalo to, že ji zabijí? Nebo místo toho zabijí Carlislea, Esmé a ostatní upíry?
Věděla jsem, které z nich bych raději viděla mrtvé, kdybych si mohla vybrat. Mí věznitelé to rozhodně nebyli.
Temné pláště propluly dýmem až ke žlutookým jako duchové. Na mě se žádný z nich ani nepodíval. Zůstala jsem dokonale nehybná.
Byli čtyři, stejně jako posledně. Žlutookých bylo sedm, ale to nedělalo žádný rozdíl. Na první pohled jsem poznala, že před upíry v temných pláštích se mají žlutoocí stejně na pozoru jako předtím Riley a moje stvořitelka. Bylo v nich mnohem víc, než jsem viděla – ale v každém případě jsem to cítila. Byli to vykonavatelé trestu, ti, kteří neprohrávají.
„Vítej, Jane,“ pravil žlutooký, který objímal lidskou dívku.
Znali se. Ale rusovlasého hlas nezněl přátelsky – nebyl ani slabý a chtivý se zavděčit jako Rileyho, ani vzteklý a zároveň vyděšený jako hlas mé stvořitelky. Tenhle upír mluvil prostě chladně, zdvořile, nedával najevo žádné překvapení. Byly tyhle temné pláště Volturiovi?
Malá upírka, která temné pláště vedla – asi Jane -, si pomalu prohlédla všech sedm žlutookých, lidskou dívku a konečně otočila hlavu i ke mně. Letmo jsem zahlédla její tvář. Byla mladší než já, ale také mnohem starší, řekla bych. Její oči měly sametovou barvu tmavě rudých růží. Došlo mi, že na útěk už je pozdě, a tak jsem sklonila hlavu a zakryla si ji rukama. Možná pokud jasně ukážu, že nechci bojovat, bude se ke mně Jane chovat jako Carlisle. Ale moc jsem v to nedoufala.
„Nechápu.“ V Janině mrtvém hlase zazněl náznak hněvu.
„Vzdala se,“ vysvětlil rusovlasý.
„Vzdala se?“ vyštěkla Jane.
Vzhlédla jsem s patřila, jak si temné pláště vyměňují pohledy. Rusovlasý řekl, že ještě nikdy neviděl, aby se někdo vzdal. Temné pláště možná taky ne.
„Carlisle jí dal tu šanci,“ řekl rusovlasý.
Zdálo se, že je mluvčím žlutookých, ačkoli jsem se domnívala, že jejich vůdcem je Carlisle.
„Pro ty, kdo porušují pravidla, žádné šance neexistují,“ řekla Jane a její hlas zněl opět mrtvě.
Kosti jsem měla jako z ledu, ale paniku už jsem necítila. Všechno se teď zdálo tak nevyhnutelné. Carlisle Jane tiše odpověděl: „Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil.“ Přestože mluvil neutrálně, skoro mi došlo, že mě obhajuje. Jenže, přesně jak řekl, můj osud nezáležel na něm.
„To nic nemění,“ řekla Jane.
„Jak si přeješ.“
Jane na Carlislea hleděla s výrazem napůl zmateným, napůl zklamaným. Potřásla hlavou a tvář se jí opět změnila v nečitelnou masku. „Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle,“ řekla. „Posílá ti pozdravy.“
„Ocenil bych, kdybys o ode mě taky pozdravovala,“ odpověděl.
Jane se usmála. „Samozřejmě.“ Pak znovu pohlédla na mě, s koutky úst stále pozvednutými do mírného úsměvu. „Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci.... z větší části. Jenom z profesionální zvědavosti, kolik jich bylo? Nechali za sebou v Seattlu docela slušnou spoušť.“
Hovořila o práci a profesionálech. V tom případě jsem měla pravdu, její profesí bylo trestat. A pokud existovali vykonavatelé trestu, musela existovat i pravidla. Carlisle to předtím řekl, řídíme se jejich pravidly, ale také neexistuje zákon proti vytváření nových upírů, pokud je dokážeš zvládnout. Riley a má stvořitelka se příchodu těchto Volturiových obávali, ale nepřekvapil je. Znali ta pravidla a věděli, že je porušují. Proč nám to neřekli? Volturiových bylo víc než tito čtyři. Někdo jménem Aro a zřejmě i další. Muselo jich být hodně, když se jich všichni báli.
Carlisle odpověděl na Janinu otázku: „Osmnáct, včetně téhle.“ Ve čtveřici temných plášťů to sotva slyšitelně zašumělo.
„Osmnáct?“ opakovala Jane a do hlasu jí pronikla stopa znepokojení. Naše stvořitelka jí nikdy neřekla, kolik nás stvořila. Byla Jane opravdu překvapená, nebo to jen hrála?
„Všichni čerstvě novorození,“ pokračoval Carlisle.
„Nebyli vytrénovaní.“
Netrénovaní a bez znalostí, díky Rileymu. Už mi začínalo dávat smysl, jak na nás tihle staří upíři asi pohlíželi. Novorozená, nazval mě Jasper. Jako nějaké dítě.
„Všichni?“ řekla ostře Jane. „Kdo byl potom jejich tvůrce?“
Jako kdyby se už dávno neznaly. Tahle Jane byla ještě větší lhářka než Riley a také jí to šlo mnohem líp.
2024 ©