Vyhledal mě očima a přidal na tempu. Myslel si, že je Fred se mnou? Riley už Freda nikdy neuvidí.
Neuplynulo ani pět minut a všechno se změnilo. Raoul zachytil pach. S divokým zavrčením vyrazil kupředu. Riley nás měl pěkně vycvičené, takže i drobná jiskřička způsobila výbuch. Upíři vedle Raoula tu vůni ucítili taky a zešíleli. Rileyho neustálé upozorňování na tu dívku překrylo zbytek jeho pokynů. Byli jsme lovci, ne armáda. Žádný tým neexistoval. Šli jsme jen po krvi.
Riley si pospíšil k hlavní skupině a popadl Sáru za rameno. Ohnala se po něm, jak s ní smýkl doleva. „Obklíčit!“ zařval. Chytil blonďatou holku, jejíž jméno jsem nikdy nezjistila, a postrčil ji za Sárou, která z toho evidentně neměla žádnou radost. Kristie se probrala z loveckého opojení právě včas, aby si uvědomila, že by se měla pohybovat strategicky. Poslala vražedný pohled za Raoulem a pak začala ječet na svůj tým.
„Tudy! Rychleji! Porazíme je a dostaneme ji první! No tak!“
„Budu na úderném hrotu s Raoulem,“ zařval na ní Riley a odvrátil se.
V běhu jsem zaváhala. Nechtěla jsem být součástí žádného „úderného hrotu,“ jenže Kristiin tým se už pouštěl do sebe navzájem. Sára popadla plavovlasou holku zezadu pod krkem. Děsivé křupnutí, když ji odtrhla hlavu od těla, rozhodlo místo mě. Mazala jsem za Rileym a přemýšlela, jestli se Sára zastaví, aby tu holku zapálila.
Zpomalila jsem, jakmile jsem před sebou spatřila Rileyho. Sledovala jsem ho z uctivé vzdálenosti, dokud nedostihl Raoulovu partu. Pach stopy mi vyháněl z hlavy myšlenky, na kterých záleželo.
„Raoule!“ křičel Riley.
Raoul zavrčel, ale neotočil se. Sladký pach ho dočista pohltil.
„Musím pomoct Kristie! Setkáme se na místě! Soustřeď se!“
Zarazila jsem se, zasažená nejistotou.
Raoul pokračoval, aniž by Rileymu vůbec naznačil, že ho vzal na vědomí. Riley zpomalil do klusu a pak do chůze. Cítila jsem, že bych se měla pohnout, ale určitě by mě zaslechl, jak se snažím schovávat. Otočil se, s úsměvem na tváři, a pak mě spatřil.
„Bree. Myslel jsem, že jsi s Kristie.“
Neodpověděla jsem.
„Slyšel jsem, jak někdo přišel k úrazu – Kristie potřebuje pomoct víc než Raoul,“ vysvětlil rychle.
„Ty nás chceš... opustit?“
Rileyho tvář se změnila. Jeho rysy se přeskládaly, nasadil jinou taktiku. Vytřeštil oči a náhle vypadal zoufale.
„Mám starosti, Bree. Řekl jsem, že ona se s námi setká, aby nám pomohla, ale nenarazil jsem na její stopu. Děje se něco zlého. Musím ji najít.“
„Nedokážeš ji najít dřív, než Raoul narazí na žlutooké,“ podotkla jsem.
„Musím zjistit, co se děje.“ Mluvil opravdu zoufale. „Potřebuju ji. Neměl jsem se do toho pouštět sám!“
„Ale ostatní...“
„Bree, já ji musím najít! Hned! Je vás dost, abyste žlutooké porazili. Vrátím se, jak to půjde.“
Znělo to upřímně. Zaváhala jsem a mrkla zpátky, odkud jsem přišla. Fred už byl nejspíš v půli cesty do Vancouveru. Riley se na něj vůbec nezeptal. Třeba Fredův odpuzovací efekt pořád působil.
„Tam vpředu je Diego, Bree,“ pravil naléhavě Riley.
„Bude součástí první vlny útoku. Copak jsi nezachytila jeho pach? Nedostala ses dost blízko?“
Docela zmateně jsem zavrtěla hlavou. „Diego tam byl?“
„Teď je s Raoulem. Jestli si pospíšíš, můžeš mu pomoct a dostanete se odsud živí.“
Jednu dlouho vteřinu jsme na sebe mlčky zírali a pak jsem pohlédla k jihu, kam zmizel Raoul.
„Hodná holka,“ řekl Riley. „Najdu ji a vrátíme se vám na pomoc. Vy to zvládnete!“ Možná už bude po všem, až se tam dostaneš.“
Zamířil směrem, který byl kolmý k naší původní cestě. Zaťala jsem zuby při pomyšlení, jak si byl tím směrem jistý. Lhal až do úplného konce. Jenže se nezdálo, že bych měla na výběr. Rychle jsem vyrazila k jihu. Musela jsem najít Diega. Odtáhnout ho třeba násilím, kdyby na to přišlo. Potom bychom se mohli pustit za Fredem. Nebo se vydal vlastní cestou. Hlavně jsme museli utéct. Chtěla jsem Diegovi povědět všechno o Rileyho lžích, aby pochopil, že Riley nikdy neměl v úmyslu pomáhat nám v bitvě, do které nás zatáhl. Neměli jsme důvod ho dál poslouchat.
Narazila jsem na lidský pach a hned nato na Raoulův. Jenže Diegův pořád nikde. Běžela jsem snad moc rychle? Nebo mě lidská vůně omámila? Přemýšlela jsem o tomhle podivném lovu – jistě, mohli jsme najít tu holku, ale zvládli bychom pak bojovat společně? Ne, šli bychom proti sobě, rozsápali bychom se navzájem, abychom ji získali každý jenom sám pro sebe. Zepředu jsem uslyšela vrčení, ječení a vřískot. Věděla jsem, že bitva už propukla a na to, abych se tam dostala dřív než Diego, bylo pozdě. O to víc jsem zrychlila. Doufala jsem, že ho ještě můžu zachránit. Ucítila jsem kouř – sladký, těžký pach hořících upírů -, který ke mně zanesl vítr. Úpění raněných sílilo. Možná už bylo po všem. Co tam najdu? Naši vítěznou skupinu a Diega čekajícího na mě?
Prohnala jsem se hustým kouřovým mrakem a zjistila, že stojím na kraji lesa před ohromným travnatým polem. Přeskočila jsem nějaký balvan a ještě ve vzduchu jsem si uvědomila, že to bylo bezhlavé tělo. Pohledem jsem přelétla bojiště. Všude se válely kusy upírů a z velikých hořících hranic stoupal ke slunečné obloze purpurový kouř. V dýmu se divoce míhaly oslnivě zářící postavy a znovu a znovu se ozýval praskot trhaných těl.
Hledala jsem jediné: Diegovy kučeravé, černé vlasy. Nikdo v okolí však tak tmavé vlasy neměl.
Byl tu jeden obrovský upír s hnědými vlasy, které se zdály skoro černé, jenže ten byl na Diega moc velký a přímo před mýma očima utrhla hlavu Kevinovi, hodil ji do ohně a pověsil se někomu dalšímu na záda. Byla to Jen? Ještě jeden měl rovné černé vlasy, ale ten byl na Diega zase moc malý. Pohyboval se tak rychle, že jsem ani nepoznala, jestli je to chlapec, nebo dívka. Znovu jsem si bleskově prohlédla celý výjev a připadala si bolestně nápadná. Všímala jsem si tváří. Ani zdaleka tu nebylo dost našich upírů a to jsem počítala i padlé. Neviděla jsem nikoho z Kristiina družstva. Mnoho upírů už muselo být spáleno. Většinu z těch, kteří ještě stáli na nohou, jsem neznala. Jakýsi plavovlasý upír mě zpozoroval, naše pohledy se střetly a jeho oči se ve sluneční záři zlatě zaleskly.
Prohrávali jsme. To bylo zlé.
Couvala jsem zpátky ke stromům, ale ne dost rychle, protože jsem pořád hledala Diega. Nebyl tu. Neviděla jsem jediné znamení, že by tu vůbec kdy byl. Nenašla jsem ani stopu po jeho vůni, přestože pach většiny členů Raoulova týmu jsem rozeznala, stejně jako pach cizinců. Přinutila jsem se prohlédnout i roztrhaná těla. Žádné z nich Diegovi nepatřilo. Poznala bych ho, i kdyby z něj zbyl jen malíček. Otočila jsem se a prchala ke stromům. Došlo mi, že řeči o Diegově přítomnosti byla jen další Rileyho lež.
A pokud tu Diego nebyl, znamenalo to, že je už mrtvý. Tenhle kousek skládačky zapadl na své místo tak snadno, že mi došlo, že jsem vlastně pravdu znala už dávno. Od té chvíle, kdy se Diego nevrátil s Rileym do sklepení. Už tehdy byl mrtvý.
Byla jsem několik metrů v lese, když mě do zad zasáhla síla demoliční koule a poslala mě k zemi. Pod krkem mě chytila čísi ruka.
„Prosím!“ fňukla jsem. Mínila jsem tím prosím, zabij mě rychle.
Ruka zaváhala. Nebránila jsem se, přestože instinkty mi velely škrábat, kousat, roztrhat nepřítele na kusy.příčetnější část mé mysli věděla, že by mi to nebylo nic platné. Riley lhal i v tom, že tihle staří upíři jsou slabí.
Nikdy jsme proti nic neměli ani tu nejmenší šanci. Ale i kdybych tohohle jednoho dokázala porazit, nepohnula bych se. Diego byl mrtvý a ta mrazivá skutečnost mi vzala sílu bojovat.
Prolétla jsem vzduchem. Narazila jsem do stromu a svezla se po něm k zemi. Měla jsem zkusit utéct, ale Diego byl mrtvý. Nedokázala jsem se přes to přenést. Plavý upír z mýtiny na mě upřeně hleděl, připravený ke skoku. Zdál se být mnohem schopnější a zkušenější než Riley. Ale nezaútočil. Nešílel jako Raoul nebo Kristie. Dokonale se ovládal.
„Prosím,“ zopakovala jsem a chtěla, aby to už skončil. „Já nechci bojovat.“
Přestože nepovolil na ostražitosti, jeho tvář se změnila. Díval se na mě s výrazem, který jsem tak úplně nechápala. Zračily se v něm velké zkušenosti a ještě něco jiného. Soucit? Přinejmenším lítost.
„Ani já ne, dítě,“ řekl klidným, laskavým hlasem. „My se jen bráníme.“
V jeho podivných žlutých očích se skrývalo tolik upřímnosti, že mě napadlo, jak jsem vůbec kdy mohla Rileyho historkám věřit. Připadala jsem si... provinile. Třeba nás tahle rodina nikdy nechtěla v Seattlu přepadnout. Jak jsem je mohla věřit něčemu z toho, co nám řekli?
„Nevěděli jsme to,“ vysvětlila jsem, poněkud zahanbeně. „Riley lhal. Je mi to líto.“
Mlčky mě poslouchal a já si uvědomila, že vřava bitvy utichla. Bylo po všem.
I kdybych měla o vítězi bitvy nějaké pochybnosti, byly by zahnány o vteřinu později, kdy k plavovlasému upírovy přispěchala žena s vlnitými hnědými vlasy a žlutýma očima.
„Carlisle?“ zeptala se zmateně a zírala na mě.
„Tahle bojovat nechce,“ odpověděl jí.
Žena se dotkla jeho paže. Stále byl napjatý, připravený skočit.
„Je ta vyděšená, Carlisle. Nemohli bychom...“
Plavovlasý, Carlisle, na ni pohlédl a mírně se uvolnil, přestože bylo znát, že na obezřetnosti neslevil.
„Nemáme zájem ti ublížit,“ řekla mi žena. Měla něžný, utěšující hlas. „Nechtěli jsme bojovat s žádným z vás.“
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem znovu.
Nedokázala jsem se vyznat ve zmatku, který jsem měla v hlavě. Diego byl mrtvý a to bylo nejdůležitější, nejničivější. Mnohem víc než to, že boj skončil, má skupina prohrála a nepřátelé vyhráli. Jenže v mé mrtvé skupině by se našla spousta těch, kteří by s potěšením sledovali, jak hořím, a mí nepřátelé se mnou mluvili tak laskavě, přestože k tomu neměli sebemenší důvod. Navíc jsem se s těmi dvěma cizinci cítila mnohem bezpečněji než kdy s Kristie a Raoulem. Ulevilo se mi, že Raoul a Kristie jsou mrtví. Mátlo mě to.
„Dítě,“ oslovil mě Carlisle, „vzdáš se nám? Pokud se nám nepokusíš ublížit, slibujeme, že neublížíme ani my tobě.“
A já mu uvěřila.
„Ano,“ zašeptala jsem. „Ano, vzdávám se. Nechci nikomu ublížit.“
Povzbudivě ke mně natáhl ruku. „Pojď blíž, dítě. Naše skupina se za okamžik shromáždí a pak ti položíme pár otázek. Pokud odpovíš upřímně a pravdivě, nemáš se čeho bát.“
Pomalu jsem se zvedla, opatrně, abych neudělala žádný pohyb, který by se dal vyložit jako hrozba.
„Carlisle?“ zavolal mužský hlas.
Připojil se k nám další žlutooký upír. Jakmile jsem ho spatřila, iluze bezpečí, kterou jsem cítila v přítomnosti těch cizinců, se vytratila.
Byl plavý, stejně jako ten první, ale vyšší a štíhlejší. Kůži měl skoro celou pokrytou jizvami, hlavně na krku a bradě. Pár malých oděrek na jeho pažích bylo čerstvých, ale zbytek z dnešní bitvy nepocházel. Prošel více boji, než jsem si mohla představit, a v žádné z nich neprohrál. Žlutohnědé oči se mu leskly a z jeho postoje čišela zuřivost vzteklého lva. Když mě spatřil, přikrčil se ke skoku.
„Jaspere!“ varoval ho Carlisle.
Jasper se zarazil a s nadzdviženým obočím pohlédl na Carlislea. „Co je?“
„Ona nechce bojovat. Vzdala se.“
Čelo zjizveného upíra se zatáhlo mraky a ve mně se nečekaně vzedmula vlna zklamání, přestože jsem netušila, co mě zklamalo.
„Carlisle, já...,“ zaváhal, pak pokračoval: „Je mi líto, ale tohle nejde. Nemůžeme si dovolit, aby se k nám připojil některý z těch novorozených. Uvědomuješ si, do jakého nebezpečí by nás to dostalo, až přijdou Volturiovi?“
Moc jsem nechápala, o čem mluví, ale to hlavní mi došlo. Chtěl mě zabít.
„Jaspere, ona je ještě dítě,“ namítla žena. „Nemůžeme ji chladnokrevně zavraždit.“
Zvláštní, jak o nás mluvila, jako bychom oba byli lidé a vražda špatná věc. Věc, které se dá vyhnout.
„V sázce je naše rodina, Esmé. Nemůžeme jim dát důvod domnívat se, že porušujeme pravidla.“
Žena, Esmé, se postavila mezi mě a toho, který mě chtěl zabít. Zcela nepochopitelně se ke mně obrátila zády.
„Ne. Já to nedovolím.“
Carlisle na mě vrhl znepokojený pohled. Bylo znát, že mu na téhle ženě velmi záleží. Já bych se dívala stejně na každého za Diegovými zády. Snažila jsem se vypadat právě tak poslušně, jak se cítila.
„Jaspere, myslím, že bychom to mohli zkusit,“ pravil rozvážně. „Nejsme Volturiovi. Řídíme se jejich pravidly, ale nebereme životy tak lehce. Vysvětlíme to.“
„Mohli by si myslet, že jsme v sebeobraně vytvořili vlastní novorozené.“
„Jenže my to neudělali. A i kdyby ano, tak k žádným nepředloženostem nedošlo, jen v Seattlu. Neexistuje zákon proti vytváření nových upírů, pokud je dokážeš zvládnout.“
„Je to moc nebezpečné.“
Carlisle se letmo dotkl Jasperova ramene. „Jaspere. My tohle dítě nezabijeme.“
Jasper na muže s vlídnýma očima zlostně zíral a ve mně se náhle vzedmul vztek.
Snad nechtěl ublížit tomu laskavému upírovi nebo ženě, kterou ten upír miloval? Pak si Jasper povzdechl a já poznala, že nic takového se nestane. Hněv ze mě vyprchal.
„Mně se to nelíbí,“ řekl, ale už byl klidnější. „Aspoň mi dovolte, abych na ni dohlédl. Vy dva nevíte, jak si poradit s někým, kdo byl tak dlouho puštěný ze řetězu.“
„Jistě, Jaspere,“ řekla žena. „Ale buď na ni hodný.“
Jasper převrátil oči v sloup. „Musíme se sejít s ostatními. Alice říkala, ať to neprotahujeme.“
Carlisle přikývl. Podal Esmé ruku a pak prošli kolem Jaspera a zamířili zpátky na travnaté pole.
„Ty tam,“ houkl Jasper a zase se na mě zamračil. „Pojď s námi. Jestli uděláš jediný prudký pohyb, oddělám tě.“
Jak na mě zíral, znovu mě přepadla zlost a v duchu jsem zatoužila na něj zavrčet a vycenit zuby, ale cítila jsem, že právě na takovou záminku on čekal.
Jasper se zarazil, jako by nad něčím přemýšlel.
„Zavři oči,“ zařídil mi.
Zaváhala jsem. Tak se přeci jen rozhodl mě zabít?
„Dělej!“
Zaťala jsem zuby a zavřela oči. Rázem jsem si připadala ještě mnohem bezbrannější než předtím.
„Sleduj zvuk mého hlasu a neotevírej oči. Jediný pohled a prohrála jsi. Pochopila?“
Přikývla jsem a přemýšlela, co jsem asi neměla vidět. Trochu se mi ulevilo, že se obtěžovala chránit nějaké své tajemství. Kdyby mě hodlal prostě zabít, neměl by důvod tohle dělat.
„Tudy.“
Pomalu jsem kráčela za ním, opatrně, abych mu nedala žádný důvod k útoku. Při výběru cesty byl ohleduplný, přinejmenším mě vedl tak, abych nenarážela do stromů. Jakmile jsme vyšli z lesa, okolo znějící zvuky se změnily; i vítr byl jiný a pach mé hořící smečky zesílil. Na tváři mě hřály sluneční paprsky a pod víčky mi jasně jiskřilo, jak jsem se třpytila.
Dovedl mě blízko k místu, kde tlumeně praskaly plameny, tak blízko, že jsem cítila, jak se mi kouř otírá o tvář. Věděla jsem, že mě může kdykoli zabít, ale i tak mě bezprostřední blízkost ohně ještě víc znervóznila.
„Sem si sedni. Oči nech zavřené.“
Země byla prohřátá ohněm a sluncem. Zůstala jsem nehybná a soustředila se hlavně na to, abych vypadala co nejbezbranněji, ale poznala jsem, že mě upřeně sleduje, a to mě rozčilovalo. Necítila jsem hněv vůči těmhle upírům, protože jsem opravdu věřila, že se jen bránili, ale přesto se mě zmocňovaly nevysvětlitelné návaly vzteku. Byly téměř mimo mou mysl, jako by se jednalo o nějaké ozvěny právě skončené bitvy.
Ty návaly vzteku mi však nedokázaly zatemnit mozek – na to jsem byla moc smutná, zbědovaná až na dno duše. Myslela jsem na Diega, nemohla jsem si pomoct a musela jsem přemýšlet o tom, jak asi zemřel.
Byla jsem si jistá, že Rileymu v žádném případě neprozradil naše tajemství dobrovolně – tajemství, které mi dalo důvod Rileymu věřit do té doby, než bylo pozdě. Znovu jsem si v hlavě promítala Rileyho tvář – ten chladný, pobavený výraz, který nasadil, když vyhrožoval, že krutě ztrestá každého, kdo mu odmítne poslušnost. Slyšela jsem ten hrůzostrašný, nechutně detailní popis toho, co všechno nám udělá: zavedu vás k ní a budu vás držet, zatímco ona vám bude trhat nohy a pak pomalu, velmi pomalu, pálit prsty, uši, rty, jazyk a všechny ostatní přebytečné přívěsky na vašem těle jeden po druhém.
Uvědomila jsem si, že jsem tehdy vyslechla přesný popis Diegovy smrti.
Té noci jsem si byla jistá, že se Rileym něco změnilo. Změnila ho právě Diegova vražda, zatvrdila ho. Věřila jsem jedinému, co mi kdy Riley řekl: že si Diega cenil mnohem víc než kohokoli z nás ostatních. Dokonce ho měl rád. A díval se, jak mu naše stvořitelka ubližuje. Nebylo pochyb, že jí pomáhal –„... zavedu vás k ní a budu vás držet...“ Zavraždil Diega spolu s ní.
Zajímalo mě, jak strašně moc bych musela trpět, abych Diega zradila. Dovedla jsem si představit, že opravdu hodně. Byla jsem si jistá, že přinejmenším stejně, jako musel trpět Diego, aby zradil mě.
Udělalo se mi zle. Chtěla jsem obrázek Diega ječícího v agónii vyhnat z hlavy, ale nešlo to.
A pak se na poli ozval řev.
Vytřeštila jsem oči, ale Jasper zuřivě zavrčel a já je znovu pevně sevřela. Nezahlédla jsem nic než těžký, levandulový kouř.
Slyšela jsem výkřiky a podivné, divoké vytí. Znělo hlasitě a z mnoha míst. Nedovedla jsem si představit, jak by se něčí tvář musela zkřivit, aby vydala takový řev, a to dělalo ten zvuk ještě děsivějším. Tihle žlutoocí upíři byli jiní než my ostatní. Nebo spíš jiní než já, pokud jsem byla jediná, kdo tu zbyl. Riley a naše stvořitelka už byli jistě dávno pryč.
Slyšela jsem vyvolávat jména, Jacob, Leah, Sam. Odevšad se zřetelně ozývala spousta různých hlasů, ale vytí pokračovalo dál. Riley nám zjevně lhal i o počtu žlutookých upírů.
Hrozivé vytí se vytrácelo, dokud nezůstalo jediné, bolestné, nelidské sténání, které mě přimělo znovu zatnout zuby. V mysli jsem si jasně vybavila Diegovu tvář a ten zvuk mi zněl v uších jako jeho křik. Mezi ostatními hlasy a vytím jsem slyšela mluvit Carlislea.
„Prosím, dovolte mi, abych ho prohlédl. Chci vám pomoct.“ Nikdo se s ním nehádal, ale přesto se zdálo, jak by v jakémsi sporu neměl navrch.
Sténání přešlo do jiného tónu a Carlisle horlivě vyhrkl: „Děkuji,“ a ozvalo se šramocení, jako by se pohybovalo značné množství těl. Přiblížily se těžké kroky.
Napínala jsem uši a tu jsem zaslechla něco nečekaného a nemožného. Společně s těžkým dechem – nikdy jsem nikoho neslyšela dýchat takhle – se ozývalo hluboké, pravidelné bušení. Skoro jako... tlukot srdcí. Ale rozhodně ne lidských srdcí. Ten zvuk jsem totiž dobře znala.
Soustředěně jsem zavětřila, ale vít vanul opačným směrem, takže jsem cítila jen kouř. Bez jediného varování se mě cosi dotklo a pevně sklaplo mou hlavu z obou stran.
V hrůze jsem otevřela oči a napjala se, připravená se z toho sevření vytrhnout, ale okamžitě jsem se setkala s Jasperovým varovným pohledem kousek od mé tváře.
„Přestaň,“ vyštěkl a hrubě mě posadil zpátky na zadek. Slyšela jsem jenom jeho a došlo mi, že v dlaních pevně svírá hlavu a zakrývá mi uši.
„Zavři oči,“ poručil, nejspíš normálním hlasem, ale mně to znělo jako šepot. S přemáháním jsem se uklidnila a zavřela oči. On jenom nechtěl, abych něco slyšela. To se dalo přežít – pokud to znamenalo, že opravdu přežiju. Na okamžik mi pod zavřenými víčky probleskla Fredova tvář. Řekl, že na mě počká jeden den. Napadlo mě, jestli dodrží slovo. Chtěla jsem mu říct pravdu o žlutookých a o tom, že existuje spousta dalších věcí, o kterých jsme neměli ani ponětí. O celém tomhle světě, který jsme vůbec neznali. Bylo by zajímavé objevovat svět. Zvlášť s někým, kdo mě mohl udělat neviditelnou a chránit. Jenže Diego byl mrtvý. Nemohl jít se mnou hledat Freda. Představy o budoucnosti mi kvůli tomu připadaly mdlé a nesnesitelné.
Matně jsem slyšela, že se okolo mě něco děje, ale bylo slyšet jen vytí a nezřetelné hlasy. Ať ten podivný tlukot znamenal cokoli, byl příliš tichý, než abych ho mohla prozkoumat.
Rozeznala jsem pár slov, když o pár minut později Carlisle řekl: „Musíte...“ – jeho hlas byl na chvilku moc tichý, a pak: „... teď odsud. Kdybychom mohli pomoct, udělali bychom to, ale nemůžeme odejít.“
Ozvalo se zavrčení, ale kupodivu neznělo výhružně. Nelidské sténání se změnilo v tichounké kňučení a i to se pomalu vytrácelo, jak se ode mě ten, který ho vydával, vzdaloval.
2024 ©