Domů jsme běželi spolu s ostatními, ale udržovali jsme si od nich bezpečnou vzdálenost. Fred se na mě párkrát podíval, jako by mi chtěl něco říct, ale nakonec si to pokaždé rozmyslel.
Doma nechal Riley slavnostní náladu doznít. Ještě po několika hodinách měl plné ruce práce, aby všechny zase uklidnil a přiměl je chovat se vážně. Pro tentokrát nemusel mírnit rvačky, jen povznesenou náladu. Pokud nám Riley nasliboval samé lži, jak jsem si myslela, čekaly ho po bitvě velké problémy. Když teď upíři poznali opravdovou hostinu, těžko by se zase smiřovali s tím, že se mají omezit. Ale tu noc byl Riley hrdina.
Konečně – tipovala bych, že tou dobou už slunce stálo vysoko na obloze – se všichni utišili a byli schopni dávat pozor. Z jejich výrazů se zdálo, že jsou připraveni vyslechnout si všechno, co jim chtěl Riley říct. Riley se s vážnou tváří postavil do půli schodiště. „Tři věci,“ začal. „Zaprvé, musíme se ujistit, že jsme dostali správnou rodinu. Pokud náhodou vběhneme do cesty jinému klanu a vyvraždíme ho, podrazíme si tím nohy. Chceme naše nepřátele sebejisté a nepřipravené. Tahle rodina má dva znaky, které se opravdu těžko přehlédnout. První je, že vypadají jinak – mají žluté oči.“
V místnosti to zmateně zahučelo.
„Žluté?“ opakoval Raoul znechuceným tónem.
„Ve světě upírů existuje spousta věcí, které zatím neznáte.
Říkal jsem vám, že ti upíři jsou staří. Mají slabší oči než my – zežloutlé věkem. To je další výhoda na naší straně.“ Sám pro sebe kývl hlavou, jako by si říkal jedna nula pro nás. „Ale existují i jiní staří upíři, takže je ještě jeden způsob, podle kterého je najisto poznáme.. teď pochopíte, proč jsem předtím zmiňoval ten moučník.“ Riley se lstivě usmál a minutku si počkal. „Asi to pro vás bude těžké pochopit,“ varoval. „Já to taky nechápu, ale viděl jsem to na vlastní oči. Tihle staří upíři tak změkli, že si chovají – jako člena svojí rodiny – lidského mazlíčka.“
Jeho odhalení se setkalo s prázdným tichem. Totální nedůvěrou.
„Já vím – je těžké to pobrat. Ale je to pravda. Poznáme je podle toho, že s nimi bude lidská dívka.“
„Jako... jak?“ vydechla Kristie. „Chceš říct, ž si s sebou vodí potravu, nebo co?“
„Ne, je to vždycky ta samá dívka, jenom jedna, a oni ji neplánují zabít. Netuším, jak to zvládají, ani proč. Možná se jen chtějí lišit. Možná tím stavějí na odiv své sebeovládání. Možná si myslí, že pak budou vypadat silnější. Mně to nedává smysl. Ale viděl jsem ji. A co víc, cítil jsem ji.“
Pomalým a dramatickým pohybem si Riley sáhl do kapsy a vytáhl uzavřený plastikový sáček s červenou látkou uvnitř.
„V minulých týdnech jsem byl na průzkumu a sledoval ty žlutooké, jakmile se dostali do blízkosti našeho revíru.“ Hlídal jsem svoje děti. Každopádně, hned jak bylo jisté, že po nás jdou, sebral jsem tohle,“ zamával sáčkem, „abychom je mohli lépe vystupovat. Chci, abyste si všichni zapamatovali tenhle pach.“
Podal sáček Raoulovi, který otevřel plastikový uzávěr a zhluboka nasál pach. Překvapeně na Rileyho zamrkal. „Já vím,“ přikývl Riley. „Úžasné, že?“
Raoul předal sáček Kevinovi a zamyšleně mhouřil oči.
Jeden po druhém čichali upíři k pytlíku a všem se překvapením rozšířily zorničky, ale jinak nereagovali.
Byla jsem tak zvědavá, že jsem odstoupila od Freda tak daleko, až jsem ucítila nával nevolnosti, což mi potvrdilo, že jsem venku z jeho kruhu. Postavila jsem se vedle Spider-Mana, který stál na konci fronty. Když přišel na řadu, očichal sáček a chystal se ho vrátit tomu, kdo mu ho podal, ale já natáhla ruku a tiše zasyčela. Dvakrát se na mě podíval – měl dlouhé vedení, tvářil se, jak by mě nikdy předtím neviděl -, a pak mi sáček podal. Zdálo se, že červená látka je tričko. Strčila jsem nos dovnitř, oči pro všechny případy nespouštěla z okolo stojících upírů, a zhluboka nasála pach.
Rázem jsem pochopila, proč se všichni tvářili tak překvapeně, a myslím, že ani já nebyla výjimkou. Dívka, která nosila tohle tričko, měla doopravdy sladkou krev. Riley měl sakra pravdu, když se zmiňoval o moučníku. Na druhou stranu, měla jsem teď menší žízeň než kdy dřív. Zorničky se mi sice uznale rozšířily, ale nepálilo to tolik, abych udělala bolestnou grimasu. Bylo by úchvatné ochutnat její krev, ale v té chvíli mi nevadilo, že nemůžu.
Uvažovala jsem, jak dlouho potrvá, než znovu dostanu žízeň. Obvykle se bolest začínala vracet až pár hodin po krmení a pak už se jen zhoršovala a zhoršovala, až se na ni – obvykle po pár dnech – nedalo zapomenout ani na vteřinku. Mohlo by tu bolest oddálit ohromné množství krve, které jsem vypila? Tušila jsem, že se to dozvím velice brzy.
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že na sáček už nikdo nečeká, protože jsem tipovala, že Fred bude taky zvědavý. Riley zachytil můj pohled, malinko se usmál a lehce kývl bradou do kouta k Fredovi. Což ve mně vyvolalo touhu udělat přesný opak toho, co jsem zamýšlela, ale teď už to bylo jedno. Nechtěla jsem, aby mě Riley podezíral.
Vrátila jsem se k Fredovi, ignorovala nevolnost, dokud se nevytratila a já stála vedle něj. Podala jsem mu sáček. Vypadal potěšený, že jsem na něj nezapomněla; usmál se a očichal tričko. Vteřinku nato sám pro sebe zadumaně přikývl a s významným pohledem mi sáček vrátil. Napadlo mě, že až budeme spolu sami, řekne mi nahlas, s čím se chtěl teď svěřit.
Hodila jsem sáček Spider-Manovi, který reagoval, jako by sáček spadl z měsíce, ale stačil ho chytit dřív, že pleskl o podlahu.
Všichni se bavili o té vůni. Riley dvakrát zatleskal.
„Dobře, takže tohle je moučník, o kterém jsem mluvil. Dívka bude se žlutookými. Kdo ji dostane jako první, dostane i dezert. Jednoduché jak facka.“
Pochvalné vrčení, soutěživé vrčení.
Jednoduché, ano, ale... špatné. Copak jsme neměli za úkol zničit žlutookou rodinu? Klíčem k jejich porážce byla naše jednota, ne soutěž o to, kdo přijde dřív, kterou mohl vyhrát jen jeden. Jediný garantovaný výsledek tohoto plánu byl mrtvý člověk. Sama bych vymyslela půl tuctu lepších způsobů, jak armádu motivovat: tu holku získá ten, kdo zabije nejvíc žlutookých; nebo kdo předvede nejlepší spolupráci s ostatními; kdo se bude nejlíp držet plánu; kdo poslechne všechny rozkazy; nejužitečnější hráč, a tak dále. Měli bychom se soustředit jenom na nebezpečí, které ta holka rozhodně nepředstavovala. Rozhlížela jsem se a uvědomila si, že nikdo z nich se se mnou ve stejném myšlenkovém vlaku neveze. Raoul a Kristie na sebe výhružně zahlíželi. Jen se Sárou se šeptem hádaly, jestli by šlo tu cenu rozdělit. No, Fred to možná pochopil. Také se mračil.
„A ještě ta poslední věc,“ řekl Riley. Poprvé v jeho hlase zazněla zdráhavost. „Asi bude pro vás těžké ji přijmout, takže vám ji radši ukážu sám na sobě. Nechci, abyste dělali něco, co neudělám nejdřív já. Zapamatujte si – jsem s váma a půjdu do toho s vámi.“ Upíři ztuhli. Raoul se zmocnil sáčku s tričkem a majetnicky ho svíral.
„Je tu spousta věcí, které o upírech ještě nevíte,“ pokračoval Riley. „Některé z nich dávají smysl hned, jiné až později. Tohle je jedna z těch věcí, které vám budou napoprvé znít divně, ale sám jsem si je ověřil.“ Na dlouhou chvíli se přemítavě odmlčel. „Čtyřikrát v roce slunce svítí v jistém nepřímém úhlu. Za takových dní, čtyřikrát do roka, je bezpečné... je bezpečné vyjít ven na sluneční světlo.“
Ve sklepení se zastavil veškerý pohyb.
Nikdo nedýchal. Riley hovořil k partě kamenných soch.
„Jeden z takových zvláštních dní právě začíná. Slunce, které dnes stoupá po obloze, nám neublíží. My téhle zvláštní výjimky využijeme a překvapíme naše nepřátele.“
Mé myšlenky se točily jako na kolotoči a převracely vzhůru nohama. Takže Riley věděl, že můžeme chodit na slunce. Nebo to nevěděl a naše stvořitelka mu nakukala tu historku o „čtyřech dnech v roce.“ Nebo... nebo ta historka byla pravdivá a my s Diegem měli sakra štěstí, že jsme se do jednoho z těch čtyř dnů strefili. Až na to, že Diego byl venku ve stínu už dřív. A Riley ty dny vydával málem za nějaký slunovrat, který přichází jednou za čas, zatímco my s Diegem byli venku před pouhými čtyřmi dny.
Chápala jsem, proč nás chtěli Riley s naší stvořitelkou držet na uzdě pomocí strachu ze slunce. Ale proč nám odhalovali pravdu – a navíc velmi upravenou – zrovna teď?
Vsadila bych se, že to mělo něco společného s těmi strašlivými temnými plášti. Nejspíš chtěla prásknout do bot, až lhůta vyprší. Temné pláště neslíbily, že jí darují život, pokud zabijeme žlutooké. Byla jsem přesvědčená, že zmizí jako vystřelená kulka, jakmile bude po všem. Plánovala zabít žlutooké a pak si zajet na prodlouženou dovolenou do Austrálie nebo někam na opačný konec světa. Vsadila bych se, že ozdobné pozvánky k návštěvě nám nepošle. Měla bych sebrat Diega a taky fofrem vypadnout. A opačným směrem než Riley s naší stvořitelkou. Umínila jsem si, že ho k tomu přemluvím, jakmile budeme chvilku sami.
V Rileyho krátkém monologu se skrývalo tolik manipulace, že jsem ji snad ani všechnu nezachytila. Litovala jsem, že tu Diego není se mnou a nemůžeme to rozebrat spolu.
Chápala jsem, proč Riley tu historku se čtyřmi dny v roce vymyslel. Nemohl nám prostě říct: Hej, celé vaše životy jsem vám lhal. Raději tvrdil: Teď vám říkám celou pravdu. Chtěl po nás, abychom za ním šli do bitvy; nemohl si podminovat důvěru, kterou u nás získal.
„Je správné, že vás ta představa děsí.“
Sdělil Riley sochám. „Jediný důvod, proč jste zůstali naživu, je, že jste si dávali pozor, když jsem vás nabádal k opatrnosti. Dostali jste se domů včas, nedělali jste chyby. Nečekám od vás, že se toho strachu rázem zbavíte. Ani že na můj povel vyběhnete ze dveří. „Ale...“ Znovu se rozhlédl po místnosti. „Čekám od vás, že mě budete následovat.“ Na zlomek vteřiny mu oči sklouzly z napjatých tváří a jemně se dotkly čehosi za mou hlavou.
„Dívejte se,“ řekl. „Poslouchejte mě. Věřte mi. Až uvidíte, že jsem v pořádku, věřte vlastním očím. Dnešní slunce bude mít na vaši kůži zvláštní účinek. Uvidíte. Nijak vám neublíží. Neudělal bych nic, co by vás zbytečně ohrožovalo. To přece víte.“
Začal vystupovat po schodech nahoru.
„Riley, nemůžeme prostě počkat...,“ hlesla Kristie. „Jen se dobře dívej,“ uťal ji Riley a stoupal dál. „Dává nám to ohromnou výhodu. Žlutoocí o těchto dnech vědí, ale netuší, že o nich víme i my.“ Zatímco mluvil, otevřel dveře a vstoupil do kuchyně. Ta byla pečlivě zatemněná, nikde ani náznak světla, ale stejně se všichni schoulili. Všichni kromě mě. Jeho hlas se stále ozýval, jak kráčel ke vstupním dveřím. „Mladým upírům vždycky chvíli trvá, než si na tu výjimku zvyknou – a z dobrého důvodu. Ti z nás, kteří se nebojí denního světla, nevydrží dlouho.“ Cítila jsem na sobě Fredův pohled. Podívala jsem se na něj. Zoufale na mě hleděl, jako by chtěl utéct, ale neměl kam.
„Je to v pořádku,“ zašeptala jsem. „Slunce nám neublíží.“
Ty mu věříš? naznačil ústy.
Ani náhodou.
Fred pozvedl obočí a trošku se uklidnil. Podívala jsem se za nás. Na co tam Riley zíral? Nic se nezměnilo – jen známé portréty mrtvých lidí, malé zrcadlo a kukačkové hodiny. Hmm. Sledoval čas. Možná mu naše stvořitelka taky dala lhůtu.
„Dobře, lidi, jdu ven,“ řekl Riley. „Dnes se nemáte čeho bát, slibuju.“
Otevřenými dveřmi vtrhlo do sklepení světlo, zesílené – což jsem věděla jen já – Rileyho kůží. Po zdi tančila světelná prasátka.
Ozvalo se syčení a prskání a smečka se stáhla do opačného kouta, než stál Fred. Kristie se krčila úplně vzadu. Očividně se snažila použít svou tlupu coby štít.
„Uklidněte se, všichni,“ volal Riley dolů. „Jsme úplně v pořádku. Žádná bolest ani spáleniny. Pojďte se podívat. No tak!“
Ke dveřím se nikdo ani nepřiblížil. Fred se tiskl ke straně za mnou a hleděl na světlo se vzrůstající panikou. Mávla jsem rukou, abych ho na sebe upozornila. Podíval se na mě a chvíli přemítal, proč jsem tak klidná. Pak se pomalu narovnal a postavil se vedle mě. Povzbudivě jsem se usmála.
Všichni ostatní čekali, až začneme hořet. Zajímalo by mě, jestli jsem Diegovi připadala taky tak pitomá. „Víte,“ rozjímal nahoře Riley, „jsem zvědavý, do z vás je nejodvážnější. Měl jsem celkem jasnou představu o tom, kdo těmi dveřmi projde jako první, ale asi jsem se mýlil.“
Obrátila jsem oči v sloup. Chytré, Riley.
Samozřejmě to fungovalo. Raoul se takřka okamžitě začal krůček po krůčku sunout ke schodišti. Kristie pro jednou neměla zájem se mu vyrovnat. Raoul namířil prstem na Kevina a ten se mu, společně se Spider-Manem, neochotně postavili po boku.
„Slyšíte mě. Vidíte, že jsem neshořel. Nebuďte jako parta malých děcek! Jste upíři! Chovejte se podle toho.“ Raoul a jeho nohsledi se i tak nedostali blíž než na stopu od schodiště. Nikdo jiný se ani nehnul. Uplynulo pár minut a Riley se vrátil. V nepřímém světle proudícím dovnitř vchodovými dveřmi se mírně lesknul.
„Podívejte se na mě – nic se mi nestalo! Opravdu! Stydím se za vás! No tak, Raoule!“
Nakonec to byl Kevin, koho Riley popadl – protože Raoul uskočil z dosahu, jakmile mu došlo, co Riley zamýšlí – a vytáhl ho do schodů násilím.
V okamžiku, kdy vstoupili do slunce, světlo z jejích odrazů ještě zesílilo.
„Pověz jim to, Kevine,“ přikázal Riley.
„Jsem v pohodě, Raoule!“ křikl Kevin. „Týjo! Já se... třpytím! To je šílený!“ Rozesmál se.
„Výborně, Kevine,“ pravil hlasitě Riley.
Na Raoula to zabralo. Zaťal zuby a vykročil do schodů. Nikam se nehnal, ale brzy se třpytil a smál spolu s Kevinem.
Dokonce i teď to ostatním trvalo déle, než bych čekala. Pomalu a neochotně se trousili nahoru. Riley ztrácel trpělivost. Častoval nás spíš nadávkami než povzbuzováním.
Fred po mně střelil pohledem, kterým se ptal: Tys to věděla?
Ano, naznačila jsem.
Přikývl a vyšel do schodů. Ve sklepě pořád zůstávalo asi deset upírů, většinou z Kristiiny bandy, a krčilo se u zdi. Já šla s Fredem. Nejlepší bylo vylézt ven tak nějak uprostřed.
Na dvorku jsme spatřili skupinu upírů, kteří se blýskali jako disko koule. Zírali na své ruce a prohlíželi si navzájem tváře jako u vytržení. Fred vešel do světla a vůbec nezpomalil, což mi vzhledem k okolnostem připadalo statečné. Kristie byla nejlepší případ toho, jak dobře nás Riley předtím zpracoval. Lpěla na tom, co věděla, nehledíc na důkazy o opaku, které měla přímo před očima.
Stáli jsme s Fredem stranou od ostatních. Fred se pečlivě prohlédl, pak si prohlédl mě a nakonec i všechny ostatní. Napadlo mě, že Fred se choval jako tichý, ale velmi všímavý pozorovatel. Věci zkoumal s takřka vědeckým zaujetím. Hodnotil Rileyho slova a činy už velmi dlouho. Kolik už toho asi zjistil? Riley musel Kristie přinutit násilím, aby vyšla po schodech, a její gang je doprovázel. Konečně jsme stáli venku na slunci všichni a většina upírů obdivovala vlastní krásu. Riley je shromáždil kvůli posledním rychlému cvičení – hlavně, řekla bych, aby přinutil znovu se soustředit. Nějakou dobu jim to trvalo, ale pak se všichni vzpamatovali, ztichli a zpozorněli.
Viděla jsem, že myšlenka na skutečný boj – nejen, že mohou, ale dokonce musejí trhat a pálit – je pro ně téměř stejně vzrušující jako lov. Upírům jako Raoul, Jen a Sára se to líbilo.
Riley se soustředil na strategii, kterou se jim během posledních pár dní snažil vtlouct do hlav – jakmile narazíme na žlutooké, rozdělíme se do dvou skupin a obklíčíme je. Raoul provede přímý útok, zatímco Kristie zaútočí ze strany. Tenhle způsob vyhovoval jejich stylu, přestože jsem si nebyla jistá, jestli se v zápalu boje zvládnou chovat podle plánu.
Když po hodině cvičení Riley všechny svolal, Fred automaticky zamířil na sever; Riley a ostatní šli na jih. Já se držela blízko Freda, protože jsem absolutně neměla tušení, co zamýšlí. Došli jsme na okraj lesa a tam se Fred ve stínu stromů zastavil. Nikdo se na nás ani nepodíval. Fred pozoroval Rileyho, jestli si všimne, že jsme se oddělili.
„Vyrazíme,“ zavelel Riley. „Jste silní a jste připravení. A jste žízniví, nebo ne? Cítíte ten žár! Jste připraveni na moučník!“
Měl pravdu. Všechna ta vypitá krev žízeň neuhasila. Naopak, nebyla jsem si tím sice jistá, ale měla jsem dojem, že žízeň se vrací rychleji než obvykle.
„Žlutoocí pomalu přicházejí z jihu, cestou se krmí a snaží se nabrat síly,“ vykládal Riley. „Ona je sleduje, takže víme, kde je najdeme. Ona se tam s námi a s Diegem setká,“ vrhl na mě významný pohled a krátce se zamračil, „a udeříme na ně jako tsunami. Bez problémů je porazíme. A pak budeme slavit.“ Usmál se. „A jeden z vás bude slavit o něco víc. Raoule – vrať mi to.“ Riley panovačně natáhl ruku. Raoul mu neochotně hodil pytlík s tričkem. Zdálo se, jako by si Raoul chtěl dělat nárok na tu dívku tím, že si uzme její vůni.
„Všichni si ještě jednou čichněte. Soustřeďte se.“
Soustřeďte se na díku? Nebo na boj?
Riley tentokrát obešel kolečko s tričkem osobně, jako by se chtěl ujistit, že jsou všichni žíznivý. A podle toho, co jsem postřehla z reakcí, se jim palčivá žízeň vrátila, stejně jako mně. Vůně trička je přiměla vrčet a prskat.
Nebylo nutné nám to dávat čichat znovu; nic jsme nezapomněli. Takže to byla možná jen zkouška. Jen při pomyšlení na její pach se mi v ústech sbíhal jed.
„Jdete se mnou?“ křikl Riley.
Všichni souhlasně zaječeli.
„Tak je pojďme zničit!“
Znovu připomínali hejno barakud, jen tentokrát na zemi.
Fred se ani nepohnul, takže jsem zůstala stát vedle něj, přestože jsem tím mrhala časem, který jsem potřebovala. Pokud jsem chtěla najít Diega a dostat ho pryč dřív, než začne bitva, musela jsem se pohybovat hodně vepředu. Napjatě jsem za nimi hleděla. Pořád jsem byla mladší než většina z nic – a rychlejší. „Riley teď na mě takových dvacet minut ani nepomyslí,“ řekl Fred nedbalým, důvěrným tónem, jako bychom spolu dřív mluvili nejmíň milionkrát. „Nasadil jsem na něj těžký kalibr. I na dálku se mu zvedne žaludek, pokud se pokusí si na mě vzpomenout,“
„Vážně? To je síla.“
Fred se usmál. „Cvičil jsem to a pozoroval účinky. Teď se dokážu úplně zneviditelnit. Nikdo se na mě nedokáže podívat, pokud mu to nedovolím.“
„Všimla jsem si,“ řekla jsem, pak jsem se odmlčela a dodala: „Ty nejdeš?“
Fred zavrtěl hlavou. „Samozřejmě že ne. Jeto přeci jasné, vždyť nám neřekl nic, co potřebujeme vědět. Nehodlám být Rileyho pěšák.“
Takže Fred na to přišel sám.
„Chtěl jsem zdrhnout dřív, ale ještě předtím jsem si s tebou chtěl promluvit a doteď k tomu nebyla příležitost.“
„Taky jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla jsem. „Napadlo mě, že bys měl vědět, že nám Riley o tom slunci lhal. Ta historka se čtyřmi dny v roce je totální blbost. Myslím, že Shelly, Steve a ostatní to taky zjistili. A s tím bojem je to mnohem složitější, než řekl. Je tu víc než jen jedna skupina nepřátel.“ Vychrlila jsem to rychle, protože jsem pociťovala nesmírnou naléhavost – čas ubíhal spolu se sluncem. Musela jsem najít Diega.
„Nepřekvapuje mě to,“ pravil klidně Fred. „Já končím. Chci jít svou vlastní cestou, objevovat svět a tak. Nebo spíš, chtěl jsem, ale pak mě napadlo, že bys mohla jít taky. Budeš se mnou v bezpečí. Nikdo nás nebude pronásledovat.“
Zaváhala jsem. Myšlence na bezpečí se těžké odolávalo.
„Musím najít Diega,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. Zamyšleně přikývl. „Rozumím. Víš, pokud se za něj zaručíš, můžeme ho vzít s sebou. Připadá mi, že víc lidí je někdy výhoda.“
„Ano,“ přikývla jsem vášnivě a vzpomněla jsem si, jak jsem se cítila ohrožená, když jsme s Diegem sami seděli na stromě a objevily se čtyři temné pláště. Fred se podivil mému tónu a nadzvedl obočí.
„Riley nám lže přinejmenším v jedné důležité věci,“ vysvětlila jsem. „Buď opatrný. Lidé by se o nás neměli dozvědět. Existují i zrůdní upíři, kteří likvidují skupiny, když se chovají moc nápadně. Viděla jsem je a vážně bys nechtěl, aby tě našli. Prostě se ve dne musíme držet lidem z očí a lovit opatrně.“ Netrpělivě jsem pohlédla k jihu. „Musím si pospíšit.“
S vážným výrazem zpracoval moje odhalení. „Dobře. Dohoň mě, pokud chceš. Rád bych toho slyšel víc. Jeden den na tebe počkám ve Vancouveru. To město znám. Nechám ti stopu v...“ Na vteřinku se zamyslel a krátce se zachechtal. „Rielyho parku. Můžeš ji sledovat, dovede tě ke mně. Ale po dvaceti čtyřech hodinách jdu pryč.“
„Najdu Diega a dohoním tě.“
„Hodně štěstí, Bree.“
„Díky, Frede. Tobě taky hodně štěstí. Uvidíme se.“ To už jsem se rozbíhala.
„To doufám,“ slyšela jsem ho za sebou.
Uháněla jsem za pachem ostatních, letěla rychleji než kdy předtím. Měla jsem štěstí, že se museli kvůli něčemu zastavit – asi proto, aby je Riley pořádně seřval -, protože jsem je dostihla dřív, než bych měla. Nebo si možná Riley na Freda vzpomněl a zastavil se, aby nás našel. Když jsem je dohonila, běželi rychle a napůl ukázněně, stejně jako včera v noci.
Zkusila jsem mezi ně vklouznout, aniž bych připoutala pozornost, ale Riley se ohlédl a zkontroloval skupinu za sebou.
2024 ©