Sklopila jsem oči a celá se chvěla. Raoul svým úsměvem napodobil Rileyho. Téměř jsem viděla, jak se v Raoulově hlavě otáčejí ozubená kolečka. V budoucnosti už nebude muset zabíjet své oběti rychle, bude si je moct vychutnat.
„A teď vytvoříme týmy a zjistíme, jestli dokážeme spolupracovat,“ pravil Riley a už se tvářil zase normálně. „Kristie, Raoule, seberte svoje lidi a zbytek si stejnoměrně rozdělte. Žádné rvačky! Ukažte mi, že to zvládnete udělat rozumně. Předveďte se.“
Odkráčel od nich, ignoroval skutečnost, že se takřka okamžitě začali mezi sebou hádat, a obešel pokoj. Cestou se dotkl několika upírů a postrčil je směrem k jednomu z nových vůdců. Zpočátku mi to nedošlo, protože to vzal širokou oklikou, ale mířil ke mně.
„Bree,“ olovil mě a zašilhal do míst, kde jsem stála. Zdálo se, že ho to stojí dost úsilí.
Připadala jsem si jako kostka ledu. Určitě ucítil moji stopu. Je po mně.
„Bree?“ opakoval, tentokrát mírněji. Jeho tón mi připomněl chvíli, kdy na mě promluvil poprvé. Kdy na mě byl hodný. Pokračoval o malinko tišeji: „Slíbil jsem Diegovi, že ti předám vzkaz. Mám ti říct, že je to ninjovská záležitost. Dává ti to smysl?“
Pořád se na mě nemohl podívat, ale přibližoval se. „Diego?“ zamumlala jsem. Nemohla jsem si pomoct. Riley se trošičku pousmál. „Můžeme si promluvit?“ pokynul hlavou ke dveřím. „Všechna okna jsem dvakrát zkontroloval. První patro je dokonale zatemněné a bezpečné.“
Bylo mi jasné, že jakmile se vzdálím od Freda, o žádném bezpečí se nedá mluvit, ale musela jsem si vyslechnout, co mi chtěl Diego říct. Co se stalo? Měla jsem s ním zůstat a s Rileym bychom se setkali společně.
Vydala jsem se za ním a cestou přes pokoj jsem klopila zrak. Riley dal Raoulovi pár pokynů, pokývl na Kristie a vyšel po schodech. Koutkem oka jsem zahlédla, jak nás pár upírů zvědavě pozoruje.
Riley vstoupil do dveří jako první a kuchyně domu byla, přesně jak slíbil, bezpečně zatemněná. Ujistil se, že ho následuju, a pak mě provedl dlouhou temnou chodbou, několika ložnicemi a nakonec dalšími dveřmi zavřenými na zástrčku. Skončili jsme v garáži. „Jsi statečná,“ prohlásil velice tiše, „nebo důvěřivá. Myslel jsem, že mi dá víc práce dostat tě po východu slunce sem nahoru.“
Sakra. Měla jsem se tvářit víc vystrašeně. Teď už bylo pozdě. Otřásla jsem se.
„Vy jste si s Diegem dost blízcí, co?“ zeptal se, vlastně tu otázku spíš zašeptal. Kdyby bylo dole ve sklepě ticho, možná by ho zaslechli, jenže zezdola se v té chvíli ozýval pořádný rámus.
Znovu jsem se zachvěla. „Zachránil mi život,“ zašeptala jsem.
Riley pozvedl bradu, skoro jako by chtěl přikývnou, a zkoumavě mě sledoval. Věřil mi? Přesvědčila jsem ho, že se pořád bojím denního světla?
Přikývla jsem.
„Vedli jsme o stávající situaci krátký rozhovor shodli jsem se, že potřebujeme průzkumníka. Jít naslepo by bylo dost nebezpečné. On je jediný, komu věřím dost na to, abych ho poslal napřed.“ Vztekle zafuněl. „Přál bych si mít aspoň dva takové, jako je no. Raoul snadno vypění a Kristie je příliš zaujatá sama sebou, aby si viděla dál než na špičku nosu, ale jsou nejlepší, které mám, a budou to muset zvládnout. Diego říkal, že jsi taky chytrá.“
čekala jsem, netušíc, kolik z našeho příběhu Riley zná.
„Potřebuju, abys mi pomohla s Fredem. Zatraceně, ten kluk má sílu. Dnes v noci jsme se na něj nemohl ani podívat.“
rozvážně jsem přikývla.
„Představ si, že by se na nás nepřátelé nemohli podívat. Bylo by to tak snadné!“
Nemyslela jsem si, že se bude Fredovi tenhle nápad líbit, ale třeba jsem se pletla. Nedálo se, že by ho zajímalo vůbec něco ohledně naší skupiny. Zachránil by nás? Radši jsem Rileymu neodpovídala.
„Trávíš s ním spoustu času.“
pokrčila jsem rameny. „Nikdo mě tam neobtěžuje. Není to jednoduché.“
Riley semkl rty a přitakal. „Chytrá, přesně jak říkal Diego.“
„Kde je?“
Neměla jsem se ptát. Ta slova ze mě však vytryskla, jak by měla vlastní vůli. Úzkostlivě jsem čekala, snažila se tvářit lhostejně a nejspíš se mi vůbec nedařilo.
„Nemáme času nazbyt. Poslal jsem ho na jih okamžitě, jak jsem zjistil, co se děje. Pokud se naši nepřátelé rozhodnou zaútočit dřív, potřebujeme, aby nás někdo varoval. Diego se k ná přidá, až proti nim vyrazíme.“
Zkusila jsem si představit, kde asi Diego je. Chtěla jsem být s ním. Třeba bych o přemluvila, aby neposlouchal Rileyho rozkazy a zbytečně nestrkl hlavu do oprátky. A třeba taky ne. Zdálo se, že Diego má s Rileym dobrý vztah, přesně jak jsem se obávala.
„Diego mě požádal, abych ti něco vzkázal.“
Šlehla jsem po něm pohledem. Až moc rychle a dychtivě. Zase jsem to pokazila.
„Připadalo mi to jako nesmysl. Řekl mi: „Vyřiď Bree, že jsem vymyslel ten pozdrav. Ukážu jí ho za čtyři dny, až se potkáme.“ Dává ti to nějaký smysl?“
Snažila jsem se udržet kamennou tvář. „Trošku. Povídal něco, že potřebujeme tajný pozdrav. Kvůli jeho jeskyni pod vodou. Něco jako heslo. Myslím, že si jen dělal legraci. Nejsem si jistá, co chtěl říct tady tímhle.“
riley se zachechtal. „Chudák Diego.“
„Proč?“
„Hádám, že tě má mnohem raději než ty jeho.“
„Ach,“ zmateně jsem uhnula pohledem. Posílal mi Diego tu zprávu, aby mi naznačil, že můžu Rileymu věřit? Jenže Diego mu neřekl, že vím o slunci. Ale i tak Rileymu věřil dost na to, aby mu prozradil, že mu na mně záleží. Asi bylo moudřejší držet jazyk za zuby. Tolik se toho změnilo.
„Ještě ho neodepisuj, Bree. Je nejlepší, jak už jsem řekl. Dej mu šanci.“
Riley mi dával rady do milostného života? Divnější už to být nemohlo. Přitakala jsem a zamumlala: „Jasně.“
„Zkus si promluvit s Fredem. Přesvědčit ho, aby byl s námi na jedné lodi.“
Pokrčila jsem rameny. „Uvidíme,co se dá dělat.“ Riley se usmál. „Skvělé. Vezmu si tě stranou, než vyrazíme, a povíš mi, jak to šlo. Budu se chovat normálně, ne jako dnes v noci. Nechci, aby měl pocit, že ho šmíruju.“
„Fajn.“
Riley mi naznačil, abych ho následovala, a zamířil zpátky do sklepení.
Výcvik trval celý den, ale já se ho neúčastnila. Poté, co se Riley vrátil ke svým vůdcům, posadila jsem se na obvyklé místo za Freda. Ostatní se rozdělili do čtyř družstev po čtyřech a Raoul s Kristie je řídili. Freda si do své party nevybral nikdo. Možná je ignoroval, nebo možná ani neviděli, že tam sedí. Já ho pořád viděla. Stál stranou – jediný, kdo se neúčastnil dění, vysoký blonďatý slon.
Neměla jsem nejmenší chuť vtírat se do party k Raoulovi nebo Kristie, a tak jsem se jen dívala. Vedle Freda si mě očividně nikdo ani nevšiml. Přestože jsme byli díky Fredovým schopnostem neviditelní, já si připadala, jako bych byla všem hrozně na očích. Přála jsem si být neviditelná sama před sebou – abych tu iluzi vnímala a uvěřila jí. Ale nikdo si nás nevšímal a já se po chvilce skoro uvolnila.
Pozorně jsem sledovala výcvik chtěla jsem vědět všechno, jen tak pro jistotu. Neměla jsem v úmyslu hnát se do bitvy; chtěla jsem najít Diega a přinutit ho vzít se mnou nohy na ramena. Ale co když Diego bojovat chtěl? Nebo co když budeme muset bojovat, abychom utekli ostatním? Bylo lepší mít se na pozoru.
Jen jedenkrát se na Diega někdo zeptal, byl to Kevin, ale evidentně ho k tomu ponoukl Raoul.
„Takže se Diego přece jen nechal spálit?“ zeptal se s nucenou lehkostí.
„Diego je s ní,“ odpověděl Riley a nikdo se neptal, koho má na mysli. „Průzkumník.“
Pár upírů se otřáslo. Pak už o Diegovi nikdo nemluvil.
Opravdu byl s ní? Při té představě jsem se schoulila. Možná to Riley řekl jen proto, aby se ostatní dál neptali. Třeba nechtěl, aby Raoul začal žárlit a nabyl dojmu, že je v Rileyho očích až na druhém místě, kdy od něj Riley teď potřeboval, aby projevil vůdcovské schopnosti. Nebyla jsem si jistá a neměla v úmyslu se ptát. Zůstala jsem jako vždycky potichu a sledovala výcvik.
Nakonec se sledování ukázalo jako nudná, žíznivá záležitost. Riley nedal své armádě přestávku po celé tři dny a dvě noci. Během dne bylo mnohem těžší držet se od ostatních dál – všichni jsme byli nacpaní dole ve sklepě. Na jednu stranu to bylo pro Rileyho jednodušší – všechny rvačky většinou stačil zastavit dřív, než se zvrhli v něco horšího. Za nocí chodili ven a měli tam mnohem více prostoru na sobě pracovat, jenže Riley se zase nadřel s pobíháním, sbíráním odtržených končetin a jejich vracením právoplatným majitelům. Vcelku dobře se ovládal a byl dost chytrý, aby zabavil všechny zapalovače. Byla bych se vsadila, že se mu to celé vymkne z rukou, Raoul s Kristie si vjedou do vlasů a ztratíme při nejmenším několik členů, ale Riley je zvládal lépe, než jsem si myslela, že je možné.
I tak výcvik zahrnoval spíše opakování. Všimla jsem si, že některé věci jim Riley vtlouká pořád dokola.
Spolupracujte, hlídejte si záda, žádné přímé útoky;
Spolupracujte, hlídejte si záda, žádné přímé útoky;
Spolupracujte, hlídejte si záda, žádné přímé útoky.
Bylo to docela směšné a ze skupiny to dělalo úplné pitomce. Ale kdybych já neseděla stranou s Fredem, šla bych taky bojovat, chovala bych se stejně hloupě jako oni
Připomnělo mi to způsob, jakým nás Riley naučil strachu ze slunce. Neustálé opakování.
Přesto byl výcvik tak nudný, že asi po prvních deseti hodinách prvního dne vytáhl Fred balíček karet a začal si vykládat pasiáns. Bylo to mnohem zajímavější než sledovat pořád dokolečka ty samé chyby, takže jsem většinou pozorovala jeho.
Po dalších dvanácti hodinách - znovu jsem seděli uvnitř – jsem Fredovi naznačila, že může přesunout červenou pětku do jiného sloupečku. Přikývl a udělal to. Když dohrál, rozdal karty i mně a hráli jsme žolíky. Nepromluvili jsme, ale Fred se několikrát usmál. Nikdo se na nás nepodíval, ani se nechtěl přidat.
Nedostali jsem přestávku na lov, a jak čas ubíhal, byl čím dál těžší žízeň ignorovat. Potyčky propukaly pravidelněji a bez větších provokací. Riley ječel rozkazy stále ostřeji a dvě paže urval sám. Snažila jsem se na mučivou žízeň zapomenout, co to šlo – koneckonců, Riley už taky musel mít žízeň a nemohl nás tu držet navěky -, ale spíš než žízeň jsem nemohla vyhnat z hlavy další věc. Fred působil docela zmoženě.
Počátkem třetí noci – den předtím, než jsme měli vyrazit, a mně se prázdný žaludek doslova svíjel v rytmu tikání hodin – Riley zařval a všechny simulované rvačky ustaly.
„Pojďte ke mně, lidi,“ řekl a všichni se shromáždili do půlkruhu tváří k něm. Původní gangy stály při sobě, takže výcvik tato uskupení nijak nerozházel. Fred si strčil karty d zadní kapsy a vstal. A já se držela po jeho boku a spoléhala na to, že mě schová jeho odpuzující aura.
„Vedli jste si dobře,“ pravil Riley. „Dnes v noci dostanete odměnu. Pijte, protože zítra budete chtít být silní.“
Takřka všichni zařvali úlevou.
„Řekl jsem chtít, ne potřebovat, a mám k tomu důvod,“ pokračoval. „Myslím, že jste to pochopili, lidi! Byli jste chytří a pracovali na sobě. Naši nepřátelé ani nepoznají, kolik uhodilo! “
Kristie s Raoulem zavrčeli a jejich nohsledi je okamžitě napodobili ten obrázek mě překvapil, protože v tu chvíli vypadali jako opravdová armáda. Ne že by mašírovali ve formaci nebo tak něco, ale v jejich reakci bylo cosi uniformního. Jako by byli součástí jednoho velkého organismu. Já a Fred jsme jako vždy plnili role do očí bijících výjimek, jenže zdálo se, že jediný kdo o nás má sebemenší ponětí, je Riley – jeho oči přejížděly po místech, kde jsme stáli, skoro jako by se chtěl ujistit, že pořád cítí Fredův talent.
Zjevně mu nevadilo, že se s Fredem nezapojujeme. Aspoň prozatím.
„Eh, myslíš zítra v noci, že jo, šéfe?“ ujišťoval se Raoul.
„Jistě,“ odvětil Riley a záhadně se pousmál nikdo jiný si na jeho odpovědi ničeho zvláštního nevšiml – až na Freda. Pohlédl na mě s pozvednutým obočím. Pokrčila jsem rameny.
„Jste připraveni na svou odměnu?“ ptal se Riley?
Malá armáda zařvala v odpověď.
„Dnes v noci ochutnáte svět, v jakém budeme žít, až smeteme naše nepřátele. Za mnou!“
Riley vyrazil; Raoul se svým týmem se mu drželi těsně v patách. Kristiino družstvo se prodíralo jejich středem a sekalo drápy na všechny strany, aby se dostalo dopředu.
„Nechtějte, abych si to rozmyslel!“ křičel Riley z větví. „Taky můžete jít žízniví. Mně je to jedno!“
Kristie vyštěkla rozkaz a její družstvo se poslušně zařadilo za Raoulovo. Fred a já jsem počkali, až zmizí z dohledu poslední z nich. Pak Fred drobným gestem naznačil dámy první. Neměla jsem pocit, že se bojí pustit si mě za záda, jen byl zdvořilý.
Vyběhla jsem za armádou.
Ostatní se už dostali daleko dopředu, ale sledovat jejich pach byla hračka. Běželi jsme za nimi a vládlo mezi námi přátelské ticho. Zajímalo mě, na co Fred myslí. Možná měl jen žízeň. Já doslova hořela a on nejspíš taky.
Zbytek smečky jsem dostihli za pět minut, ale drželi jsem si odstup. Armáda se pohybovala úžasně tiše. Byli soustředění a mnohem víc... disciplinovaní. Tak nějak jsem si přála, aby Riley začal s tím výcvikem dřív. V takové skupině by se žilo snadněji. Překročili jsme pustou, dvouproudovou silnici a ponořili se do lesa až jsme dorazili na pláž. Voda byla sametově hebká, nejspíš jsme dorazili k průlivu, protože jsme mířili přímo na sever. V okolí nebyla žádná lidská obydlí a já tušila, že je to záměr. Všichni jsme byli žíznivý a vystresovaní. Stačilo málo a tahle vratká organizovanost by se rozplynula v řevu a prudké rvačce o krev.
Nikdy dřív jsme nelovili všichni společně a já si byla jistá, že to nebyl dobrá nápad. Vzpomínala jsem na to, jak se té první noci, co jsem mluvila s Diegem, Kevin a Spider-Man poprali o ženu z auta. Snad měl Riley dost těl pro všechny, jinak by se začali trhat navzájem, jen aby pro sebe urvali co nejvíc krve.
Riley se zastavil těsně u vody.
„Nedržte se na uzdě,“ řekl. „Chci, abyste byli nakrmení a silní – a to maximálně. Teď... se jdeme bavit!“ Skočil hladkou šipku do vln. Ostatní ho následovali a vzrušeně vřeli. Fred a já jsem skočili těsně za nimi, protože pod vodou se pachová stopa těžko sleduje.
Ale vycítila jsem, že Fred váhá – byl připravený to otočit, kdyby se ukázalo, že tu jde o něco jiného než švédský stůl typu sněz-co-se-do-tebe-vejde. Rileymu zjevně nevěřil o nic víc než já.
Plavali jsme krátce a už jsme viděli ostatní vystupovat z vody. Fred a já jsme se vynořili jako poslední a Riley začal mluvit, sotva jsme vystrčili hlavy nad hladinu, jako by na nás čekal. Musel si Freda všímat mnohem víc než ostatních.
„Támhle je,“ pravil a rukou mávl k velkému trajektu supícímu k jihu, nejspíš poslední noční lodi z Kanady. „Dejte mi minutku. Jakmile vyřadím z provozu strojovnu, je celá vaše.“
Ozval se vzrušený šepot. Někdo se zasmál. Riley vyrazil jako střela a pár vteřin nato jsme ho viděli letět po boku veliké lodi. Mířil přímo k velikému můstku. Tipovala jsem, že umlčet rádiové spojení. Mohl si říkat, co chtěl o tom, že nepřátelé jsou důvod, proč se musíme mít na pozoru, ale já tušila, že jde o mnohem víc. Lidé nemají o upírech vědět. Přinejmenším ne moc dlouho. Jen tak dlouho, než je zabijeme.
Riley vykopl z velikého kulatého okna můstku sklo a zmizel uvnitř. O pět vteřin později zahasla světla. Všimla jsem si, že Raoul je už pryč. Musel se ponořit, protože plavat za Rileym jsme ho neslyšeli. Ostatní také vyrazili a voda se zčeřila, jako by se do útoku pustilo obří hejno barakud.
Já a Fred jsme plavali pomalejším tempem za nimi.
Zvláštní bylo, že jsme vypadali jako staří manželé. Nemluvili jsme ale dělali jsme přesně to samé ve stejnou dobu.
K lodi jsme dorazili za tři vteřiny a to už se vzduch naplnil křikem a hřejivou vůní krve. Ta vůně mi připomněla, jako ohromnou mám žízeň, ale to bylo poslední, co jsem vnímala. Mozek mi kompletně vypověděl službu. Neexistovalo nic, kromě palčivé bolesti v hrdle a lahodné krve – všudypřítomné krve – slibující, že tu žízeň uhasím.
Když bylo po všem, na lodi nezůstalo jediné bijící srdce a já vůbec nevěděla, kolik lidí jsem osobně zabila. Minimálně třikrát tolik, co na běžných loveckých výpravách. Bylo mi horko a cítila jsem se nasycená. Pila jsem ještě dlouho poté, co jsem uhasila žízeň, jen kvůli samotné chuti krve. Většina krve tady na lodi byla čistá a slaďounká – pasažéři nebyli žádní feťáci. Přestože jsem se nijak nekrotila, v seznamu zabitých na osobu jsem se držela ve spodních příčkách. Raoul byl obklopen tolika znetvořenými těly, že tvořili malý kopec. On seděl na vrcholu své hromady mrtvých a sám pro sebe se hlasitě smál.
Nebyl jediný, kdo se smál. Celou lodí se rozléhaly radostné výkřiky. Slyšela jsem Kristie říkat: „To bylo úžasné – ať žije Riley!“ Někteří z jejího družstva sborem divoce zahalasila hurá jako banda rozjařených ožralů. Jen a Kevin se vyhoupl na palubu a kapala z nich voda.
„Dostali jsme je všechny, šéfe,“ zavolala Jen na Rileyho. Takže někteří lidé se snažili uplavat. Ani jsem si toho nevšimla.
Očima jsem hledala Freda. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem ho našla. Nakonec mi došlo, že se nemůžu přímo podívat do rohu za prodejními automaty, za mířila tam. Na chvíli jsme měla pocit, že mi houpající se trajekt způsobil mořskou nemoc, ale jakmile jsem se dostala dost blízko, nevolnost opadla a já uviděla Freda stát u okna. Rychle se na mě usmál a zadíval se někam nad mou hlavu. Ohlédla jsem se a viděla, že pozoruje Rileyho. Připadalo mi, že to dělal celou dobu.
„Dobře, lidi,“ řekl Riley. „Ochutnali jste slasti života, ale teď máme práci.“
Všichni nadšeně zařvali.
„Ještě vám musím říct poslední tři věci – a jedna z nich se týká malého moučníku -, takže potopíme ty necky a vrátíme se domů!“
Se smíchem a vrčením začala armáda demolovat loď. Fred a já jsme vyskočili oknem do vody, ale zůstali jsme blízko a dívali se. Netrvalo dlouho a trajekt se za doprovodu hlasitého praskotu a úpění oceli rozlomil v půli. Prostřední část šla ke dnu jako první a příď i záď se vytočily nahoru k obloze. Potopily se jedna po druhé, záď o pár vteřin rychleji než příď. Hejno barakud naskákalo do vody kolem nás. Zamířili jsme s Fredem ke břehu.
2024 ©