Upozorňuji, že kniha neni na kapitoly. Na kapitoly jsem si to rozdělila já jelikož bych to sem ani celé nedala a navíc si myslím, že to je lepší na kapči ;)
Z MALÉHO KOVOVÉHO PRODEJNÍHO AUTOMA-tu se na mě šklebil novinový titulek: SEATTLE V OHROŽENÍ – SMRT SI ZNOVU VYBÍRÁ SVOU DAŇ! Tenhle jsem zatím neviděla. Nějaký kamelot musel automat doplnit. Měl štěstí, že nezůstal někde poblíž.
Skvělé. Riley pukne vzteky. Musím si dát pozor, abych nebyla v jeho dosahu, až ty noviny uvidí. Ať utrhne ruku někomu jinému.
Ustoupila jsem do stínu za roh zchátralé tříposchoďové budovy a snažila se být při čekání, než někdo
Rozhodne, co nejvíc nenápadná. Je bezpečnější nedívat se nikomu do očí, takže jsem raději hleděla na zeď vedle. V přízemí budovy kdysi býval obchod s cédéčky, jenže ten zavřeli už dávno, okna prohrála marnou bitvu s počasím a pouličními šarvátkami a někdo je zatloukl překližkovými deskami. Nahoře byly byty – prázdné, řekla bych, protože zvuky spících lidí jsem nezaznamenala. Nepřekvapilo mě to – tohle místo vypadalo, že se při silnějším vichru zřítí. Budovy na druhé straně byly temné a úzké uličky rozbité.
Normální scéna noci trávené venku ve městě.
Nechtěla jsem nic říkat a přitahovat pozornost, ale přála jsem si, aby už někdo rozhodl. Měla jsem strašnou žízeň a moc mě zajímalo, jestli půjdeme zprava, zleva nebo horem přes střechu. Chtěla jsem jen najít nějakého nešťastníka a dostat ho dřív, než si stačí pomyslet ve špatný čas na špatném místě.
Naneštěstí mě dnes v noci Riley poslal ven se dvěma nejnepoužitelnějšími upíry, co kdy po světě chodili. Rileyho nikdy moc nezajímalo, koho posílá na lov. Nebo na to přímo kašlal, protože poslat na společný lov špatné lidi znamená, že domů se jich vrátí o něco méně. Dneska jsem tu trčela s Kevinem a nějakým blonďatým děckem, u kterého jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. Oba náleželi k Raoulovu gangu, takže bylo dopředu jasné, že jsou úplně pitomí. A nebezpeční. Ale momentálně spíš pitomí.
Místo aby určili směr lovu, se zničehonic začali hádat o to, čí oblíbený superhrdina by byl lepší lovec. Bezejmenný blonďák právě demonstroval své důkazy ve prospěch Spider-Mana, věšel se po cihlové zdi lemující ulici a broukal si úvodní znělku z kresleného seriálu. Otráveně jsem si povzdychla. Budeme vůbec lovit? Koutek oka jsem zachytila kmitnutí na levé straně. Byl to ten další, kterého Riley poslal lovit s naší partou, Diego. Moc jsem toho o něm nevěděla, jen že je starší než většina ostatních. Rileyho pravá ruka, to bylo to správné slovo. To ale neznamenalo, že bych ho měla mír ráda víc než ty ostatní tupce.
Diego mě pozoroval. Musel slyšet můj povzdech.
Odvrátila jsem se.
Nevyskakuj si a nežvaň – to byl způsob, jak mez Rileyho lidmi přežít.
„Spider-Man byl akorát ufňukaný trouba,“ volal Kevin na blonďáka. „Já ti ukáži, jak loví opravdový superhrdina.“ Zeširoka se zašklebil a zuby se mu v pouličním osvětlení zableskly.
Kevin skočil doprostřed ulice, právě když popraskanou vozovku ozářilo modrobílé světlo jedoucího vozu. Protáhl si paže a pak je pomalu spojil k sobě. Předváděl se jako profesionální wrestler. Auto se přibližovalo, nejspíš od něj čekalo, že sakra uhne, jak by to udělal normální člověk. Jak by to měl dělat. „Hulk zlobit!“ zařval Kevin. „Hulk... ZNIČIT!“
Vrhl se kupředu, aby se s autem střetl dřív, než stihne zabrzdit, popadl ho za přední nárazník a přehodil si ho přes hlavu, takže na vozovku dopadlo převrácené vzhůru nohama, za hlasitého skřípění ohýbaného kovu a tříštění skla. Uvnitř začala ječet žena.
„Panebože,“ řekl Diego a potřásl hlavou. Se svými tmavými, hustými, vlnitými vlasy, velkýma, širokýma očima a plnými rty byl moc hezký, ale nakonec, kdo tady nebyl hezký? Dokonce i Kevin se zbytkem Raoulových tupců byli hezcí.
„Kevine, měli jsme být nenápadní. Riley říkal...“
„Riley říkal!“ Kevin napodobil pronikavý soprán.
„Trhni si nohou, Diego. Riley tu není.“
Kevin skočil přes převrácenou hondu a vyrazil okno na řidičově straně, které nějakým záhadným způsobem zůstalo až do té chvíle neporušené. Skrz skleněné střepy strčil ruku dovnitř a vypustil airbag u řidiče.
Odvrátila jsem se, zadržela dech a co nejúporněji se pokoušela zachovat si chladnou hlavu. Nemohla jsem se dívat, jak Kevin pije. Na to jsem byla moc žíznivá, ale zároveň jsem ho nechtěla vyprovokovat ke rvačce. Nepotřebovala jsem se ocitnout na Raoulově černé listině.
Blonďák si s tím hlavu nelámal. Odrazil se od cihlového přístřešku a ladně přistál za mnou.
Slyšela jsem, jak na sebe s Kevinem vrčí, a potom vlhký trhavý zvuk, který konečně ženin křik umlčel. Nejspíš ji rozervali vejpůl.
Snažila jsem se na to nemyslet. Ale ucítila jsem nával horka a slyšela kapání za svými zády a hrdlo se mi rozhořelo tak, že to bolelo, i když jsem nedýchala.
„Jdu odsud,“ zamumlal Diego.
Vnořil se do škvíry mezi temnými budovali a já se mu držela v patách. Pokud se odtud rychle nedostanu, skončí to roztržkou mezi mnou a Raulovými hňupy kvůli tělo, ve kterém už stejně moc krve nezbylo. A pak bych to byla já, kdo se nevrátí domů. Uf, v krku mi doslova hořelo! Zatínala jsem zuby, abych nekřičela bolestí.
Diego skákal mezi odpadky roztroušenými na chodníku a pak – když dospěl ke konci slepé uličky – začal šplhat po zdi. Zaťala jsem prsty do štěrbiny mezi cihlami a vytáhla se nahoru za ním.
Na střeše se Diego odrazil a lehce se přenesl na vedlejší střechu a pak na další, bez sebemenšího hluku, směrem k zářícím světlům. Držela jsem se blízko. Jsem mladší než on, ale silnější – dobrá věc, že my nejmladší jsme nejsilnější, jinak bychom v Rileyho domě nepřežili ani první týden. Mohla bych ho snadno předběhnout, ale zajímalo mě, kam má namířeno, a hlavně jsem ho nechtěla mít za zády.
Diego si nezastavil celé kilometry; dorazili jsme skoro až k průmyslovým dokům. Slyšela jsem, jak si pod nosem něco mumlá.
„Volové! Jako by Riley neměl důvody, proč nám ty instrukce dává. Tak například sebezáchova. Je to snad moc, chtít po nich, aby trochu mysleli?“
„Hej,“ zavolala jsem. „Budeme už lovit? Mám krk v jednom ohni.“
Diego dopadl na kraj široké tovární střechy a otočil se. O pár metrů jsem odskočila a zůstala ve střehu, ale on žádný agresivní pohyb ani nenaznačil.
„Jo,“ řekl. „Akorát jsem chtěl mezi sebou a těmi šílenci nabrat bezpečnou vzdálenost.“
Usmál se, najednou docela přátelsky, a já na něj zírala.
Diego nebyl jako ostatní. Byl tak nějak... klidný, to je správné slovo. Normální. Ne teď, ale předtím. Rudé oči měl temnější než já. Podle toho, co jsem slyšela, už toho musel hodně pamatovat.
Z ulice pod námi se ozývaly zvuky nočního života jedné z chudších čtvrtí Seattlu. Pár aut, hlasitá hudba s tvrdými basy, rychlé, nervózní kroky nějakých lidí, v dálce falešně zpíval nějaký pobuda.
„Ty jsi Bree, že?“ ptal se Diego. „Jedna z nováčků.“
To slovo se mi nelíbilo. Nováček. Ale na tom nezáleželo. „Jo, jsem Bree. Ale nepřišla jsem s poslední skupinou. Jsem stará už skoro tři měsíce.“
„Na to, že máš tři měsíce, jsi dobrá,“ řekl. „Málokdo z vás by odtamtud dokázal odejít.“ Vyslovil to jako pochvalu, jako by to na něj vážně učinilo dojem. „Nechtěla jsem se zaplétat s těmi Raoulovými cvoky.“
Přikývl. „Amen, sestro. Takoví jako oni přinášejí jen samé zlo.“
Divné. Diego byl divný. Mluvil jako člověk, které s někým vede běžnou, zdvořilou konverzaci. Žádné nepřátelství, žádná nedůvěra. Jako by ani nepomyslel na to, jak jednoduché nebo složité bude mě zrovna teď zabít. Prostě si se mnou povídal.
„Jak dlouho už jsi s Rileym?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Asi tak jedenáct měsíců.“
„Páni! Takže jsi starší než Raoul.“
Diego převrátil oči v sloup a odplivl si přes okraj střechy. „Jo, pamatuju si, jak Riley toho šmejda přitáhl. Od té doby jde všechno od desíti k pěti.“
Chvíli jsem mlčela, napadlo mě, jestli každého mladšího, než je on sám, považuje za šmejda. Ne že by mi na tom záleželo. Nemuselo. Bylo mi jedno, co si kdo myslí. Jak řekl Riley, teď jsem byla bohyně. Silnější, rychlejší, lepší. Nikdo jiný se nepočítal.
Vtom Diego tichounce zapískal.
„Jdeme. Chce to jen trochu mozku a trpělivosti.“ Ukázal dolu na druhou stranu ulice.
Napůl skrytý na okraji fialověčerné uličky nadával nějaký chlápek ženě a fackovali ji, zatímco jiná žena tomu tiše přihlížela. Podle jejich oblečení jsem odhadla, že je to pasák a jeho dvě zaměstnankyně.
Přesně tohle nám Riley kladl na srdce. Lovte spodinu. Berte lidi, kteří nebudou nikomu chybět, lidi, kteří nemají namířeno domů, které nečeká rodina a jejichž zmizení nikdo nenahlásí.
Stejným způsobem vybírali i nás. Jídlo i bohové pocházejí všichni z jednoho smetiště.
Na rozdíl od ostatních jsem pořád dělala, co mi Riley nakázal. Ne porot, že bych ho měla ráda, ten pocit mě opustil už dávno. Ale copak dávalo smysl přitahovat pozornost ke skutečnosti, že si banda nových upírů nárokuje Seattle jako své loviště? K čemu by to bylo dobré?
Nevěřila jsem na upíry, dokud jsem se jedním nestala. A pokud na upíry nevěří ani zbytek světa, pak ostatní upíři umějí lovit chytře, jak nás to Riley učil. Určitě mají důvod, proč to dělají.
A jak řekl Diego, k chytrému lovu potřebuješ jen trochu mozku a trpělivosti.
Samozřejmě, všichni jsme udělali obrovskou chybu, a až si to Riley přečte v novinách, bude úpět a řvát na nás a rozmlátí pár věcí – například Raoulovy oblíbené konzole s videohrami. To rozzuří Raoula, ten si odvede někoho stranou a upálí ho. Což naštve Rileyho ještě víc a všechny prošacuje, aby nám zabavil sirky a zapalovače. Tohle se párkrát zopakuje a pak Riley přivede domů další bandu upírstvím nakažených malých šmejdů, aby nahradil ty, které ztratil. Bylo to nekonečný kru. Diego se nadechl nosem – pořádně a zhluboka – a já se dívala, jak se jeho tělo mění. Shrbil se a jednou rukou se přidržoval okraje střechy. Celá ta podivná přátelská atmosféra zmizela a on se stal lovcem. Poznala jsem to a přišlo mi to uklidňující, protože tomuhle jsem rozuměla.
Vypnula jsem mozek. Nadešel čas lovu. Zhluboka jsem se nadechla a nasála do sebe vůni krve lidí pod námi.
Nebyli to jediní lidé v okolí, ale byli nejblíž. Koho jdeš lovit, je první rozhodnutí, které musíš udělat, ještě než ucítíš svou oběť.
Už bylo pozdě něco měnit.
Diego seskočil z okraje střechy a zmizel mi z výhledu. Dopadl tak tiše, že si ho plačící prostitutka, druhá prostitutka ani vzteklý pasák vůbec nevšimli. Skrz zuby mi uniklo tiché zavrčení. Moje. Krev je moje. V hrdle mi vzplanul oheň a já už nedokázala myslet na nic jiného.
Vylétla jsem se střechy a nad silnicí se otočila, takže jsem dopadla těsně vedle plačící blondýny. Těsně za zády jsem cítila Diega, a tak jsem na něj varovně zavrčela popadla překvapenou dívku za vlasy.
2024 ©