Sama jsme pohřbili
bez velkých
okolků – nějak mě
nenapadlo nic
vhodného, co bych
mohl říct – a pak jsme
hrob zasypali. Ale
nezamaskovali jsme ho, takže ho policie objeví a potom ho pohřbí
patřičně. Chtěl jsem. aby se s ním rodiče mohli rozloučit se vším
všudy. Tohle ho jen prozatím uchrání před mrchožrouty (a
Nárůdkem).
Před svítáním jsme opustili tábor. Pan Topol všem řekl, že nás
čeká dlouhý přesun. Samovo zmizení způsobí rozruch, a tak se
musíme odklidit co možná nejdál.
Když jsme vyráželi, říkal jsem si, co se asi stalo s Ervém.
Vykrvácel v lese k smrti? Nebo to stihl k lékaři? Anebo ještě teď
někde běhá a křičí Moje ruce! Moje ruce!?
Bylo mi to jedno. Snažil se sice hájit to, co měl za správnou věc,
ale stejně bylo všechno jeho vinou. Kdyby si nezačal hrát se
zajištěním klece, Sam by ještě žil. Nedoufal jsem, že je Ervé po
smrti, ale taky jsem se za něj nehodlal modlit. Ponechám ho osudu,
ať se stane co se stane.
Když panoptikum vyráželo na cestu, Evra seděl vedle mě na
zadním konci korby jednoho auta. Něco začal říkat.
Zarazil se. Odkašlal si. Pak mi položil na klín tašku. „Tohle
jsem našel,“ ucedil. „Tak mě napadlo, jestli to nechceš.“
Bolavýma očima jsem se zadíval na jmenovku – Sam Grest – a
pak jsem se rozbrečel a dlouho nad taškou vzlykal. Evra mě objal a
pevně stiskl a plakal se mnou.
- 150 -
„Pan Hroozley mi pověděl, co se stalo,“ zamumlal potom,
trošku se vzpamatoval a otřel si z tváře slzy. „Že jsi vypil Samovu
krev, abys jeho duši udržel naživu.“
„Asi jo,“ řekl jsem malátně a nepřesvědčené.
„Podívej,“ řekl Evra, „Já vím, jak hroznější nechtěl lidskou krev
pít, ale tohle jsi udělal pro Sama. Bylo to z dobroty, nic zlého. Neměl
by sis vyčítat, že jsi z něj pil.“
„Asi ne,“ pípl jsem, ale pak jsem při té vzpomínce zaúpěl a
znovu jsem se rozplakal.
Čas utíkal, Circo Mostruoso jelo dál, ale myšlenky na Sama se
zanechat za zády nedaly. Když se setmělo, zajeli jsme ke kraji silnice
a udělali si krátkou přestávku. Evra šel sehnat jídlo.
„Mám ti něco přinést?“ zajímal se.
„Ne,“ odpověděl jsem s tváří přimáčknutou ke sklu okna.
„Nemám hlad.“
Chystal se odejít.
„Počkej moment,“ zadržel jsem ho.
Měl jsem v ústech podivnou chut Samova krev, slaná a děsivá,
jako by mi pořád hořela na rtech, ale to, co v chuťových buňkách u
kořene jazyka rozezvučelo zvonečky, to bylo něco jiného. Něco jsem
chtěl, něco, na co jsem nedostal chuť ještě nikdy. Chvíli jsem byl
úplně zmatený a netušil jsem, co to je. Pak jsem to toužení rozpoznal
a pousmál jsem se, maličko, skoro neviditelně. Prohledal jsem
Samovu tašku, ale sklenička nejspíš vypadla někde v táboře.
Zadíval jsem se na Evru, otřel jsem si slzy z očí, olízl rty, a pak
jsem se hlasem, který malinko zněl jako hlas jednoho známého,
vykutáleného a přechytřelého klučiny, zeptal:
- 151 -
„Nemáme
nějaké
naložené
cibulky?“
- 152 -
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Aby Darren Shan zachránil život kamaráda,
musí nasadit vlastní. Musí se v boji postavit
tvoru zcela propadlému zlu a propátrat…
KRVAVÉ CHODBY
Máte-li odvahu číst dál.
obraťte stranu:
- 153 -
PROLOG
pachu krve se až dělá zle.
Stovky zdechlin visí na
stříbřitých hácích, jsou
ztuhlé. lesknou se zmrzlou krví.
Vím, že to jsou jen zvířata,
krávy, prasata, ovce. ale pořád
o nich přemýšlím, jako by to byli lidé.
Z
Opatrně pokročím vpřed. Díky silným stropním světlům je tu
jako ve dne. Musím našlapovat opatrně. Skrývat se za zvířecími
mrtvolami. Sunout se zvolna. Podlaha je kluzká vodou a krví a o to je
chůze ještě těžší.
Zahlédnu ho vepředu… upíra… pana Hroozleyho. Postupuje
stejně opatrně jako já a oči upírá na tlouštíka, který je o něco před
ním.
Tlouštík. Kvůli němu tady v promrzlých jatkách jsem. Je to ten,
koho se pan Hroozley rozhodl zabít. A ten, koho musím zachránit.
Tlouštík se zastaví a prohlédne si kus masa na háku. Tváře má
buclaté a růžové, na nose brýle se světlými umělohmotnými
obroučkami. Poplácá mrtvé zvíře – mršina se pomalu rozhoupe a od
protivného skřípavého zvuku, který vydává hák, se mi rozdrnčí zuby
– a pak si muž začne pohvizdovat. A znovu vykročí. Pan Hroozley
ho sleduje. A já taky.
Evra je někde daleko vzadu. Nechal jsem ho venku. K čemu
máme riskovat život oba?
Zrychlím, zvolna se přibližuju. Nikdo neví, že tu jsem. Pokud
všechno půjde podle plánu, ani se to nedozvědí, aspoň do chvíle, kdy
pan Hroozley přejde k činu. Do chvíle, kdy budu přinucen jednat.
Tlouštík se znovu zastaví. Skloní se a cosi si prohlédne. Rychle
ukročím zpátky, protože dostanu strach, že mě zahlédne, ale pak si
všimnu, že pan Hroozley se k němu blíží. Sakra! Na schovávání není
čas. Pokud si k napadení vybral tenhle okamžik, musím se dostat
blíž.
- 154 -
Proběhnu tryskem několik metrů, riskuju, že mě uslyší. Naštěstí
se naprosto soustředí na tlouštíka.
Teď už jsem jen tři čtyři metry za upírem. Zvedám dlouhý
řeznický nůž, který jsem držel v ruce po boku. Očima se vpíjím do
pana Hroozleyho. Nedám se do toho, dokud nezačne on, dám mu
dostatek možností, aby prokázal, že moje strašlivé podezření bylo
mylné, ale jakmile spatřím, že se napíná a chystá ke skoku…
Stisknu nůž pevněji. Cvičil jsem si to celý den. Vím přesně,
které místo chci zasáhnout. Jedna svižná rána přes upírovo hrdlo a
bude po všem. Konec pana Hroozleyho. Jen jedna mršina, kterou je
potřeba přihodit na hromadu.
Utíkají dlouhé chvilky. Neodvažuju se vyhlédnout a zjistit, co si
to tlouštík tak prohlíží. To se nikdy nenarovná?
A pak se to stane. Tlouštík se namáhavě napřímí. Pan Hroozley
sykne. Chystá se skočit. Napřáhnu nůž a uklidňuju se. Tlouštík už
stojí. Něco zaslechl. Podívá se ke stropu – odtud ne, ty hlupáku! – a
pan Hroozley se vrhá kupředu. A spolu s upírem skáču i já, nahlas
ječím, sekám po něm nožem a jsem pevně odhodlaný zabít…
2024 ©