Skoro v posledním myslitelném okamžiku se odněkud ze tmy
vynořily dvě ruce, které chytily Vlčího muže za čelisti a
zastavily ho.
Pak ty ruce škubly Vlčímu muži hlavou do strany, takže vyjekl a
padl ze mě.
Útočník si mu vylezl na záda a přidržel si ho. Pak jsem uviděl
pěsti, které se začaly míhat rychleji, než to zrak stačil sledovat, a pak
už Vlčí muž ležel v bezvědomí na zemi.
Útočník vstal a vytáhl mě na nohy. Zjistil jsem, že se dívám do
zardělé, zjizvené tváře pana Hroozleyho.
„Dřív jsem přijít nestačil,“ lapal upír po dechu, opatrně mi
otáčel hlavou doleva a doprava a prohlížel si rozsah škod. „Evra
uslyšel vytí Vlčího muže. O tobě a o tom klukovi nic nevěděl. Jen si
myslel, že ta potvora sama utekla.
Pověděl to panu Topolovi, ten zrušil zbytek představení a
uspořádal pátrání. A pak mě napadlo pomyslet na tebe. Když jsem
zjistil, že tvoje postel je prázdná, prohledal jsem okolí a našel tvoji
stopu.“
„Myslel jsem si… už jsem si… že… že umřu…“ sténal jsem.
Mluvit bylo hrozně těžké. Byl jsem celý potlučený a utrpěl jsem šok.
„Úplně… najisto. Myslel jsem… nikdo nepřijde. Myslel…“
Objal jsem pana Hroozleyho zdravou paží a pevně jsem ho
objal.
- 142 -
„Díky,“ vzlykal jsem. „Díky. Díky. Dí…“
Zarazil jsem se, protože jsem si vzpomněl na svého nebohého
kamaráda.
„Sam!“ vyjekl jsem. Pustil jsem pana Hroozleyho a vyřítil jsem
se k místu, kde ležel můj kamarád.
Vlčí muž Samovi rozerval břicho a snědl spoustu vnitřností.
Když jsem ale k Samovi dorazil, kupodivu byl ještě naživu. Víčka
mu pocukávala, přerývaně oddychoval.
„Same, jsi v pořádku?“ Idiotská otázka, ale na nic jiného se
moje rozbité rty nezmohly. „Same?“ Prsty jsem mu odhrnul vlasy z
čela, ale nedával vůbec najevo, že by mě slyšel nebo aspoň cítil.
Vypadal úplně klidně, přinejmenším od prsou nahoru.
Pan Hroozley k němu poklekl a prohlédl si ho.
„Můžete ho zachránit?“ zeptal jsem se. Pomaličku zavrtěl
hlavou. „Musíte!“ vyjekl jsem. „Můžete ty rány zacelit. Zavoláme
doktora. Dáte mu ten lektvar. Musí se to nějak dát –“
„Darrene,“ ozval se tiše, „nedá se dělat vůbec nic. Umírá.
Poranění jsou příliš velká. Ještě pár minut a…“ Vzdychl si. „Aspoň
že nic necítí. Nebude mít žádné bolesti.“
„Ne!“ zařval jsem a vrhl jsem se na Sama. Trpce jsem se
rozplakal a od vzlyků jsem se otřásal tak moc, až to bolelo.
„Same! Ty nesmíš umřít! Same! Zůstaň naživu! Můžeš jít k
panoptiku a cestovat s náma po světě a… můžeš… můžeš…“
Dál už jsem nic říkat nedokázal, jenom jsem svěsil hlavu, držel
Sama a brečel.
Staré depo bylo pusté. Vlčí muž ležel v bezvědomí za mými
zády a pan Hroozley mlčky seděl vedle mě. Sam Grest, můj
kamarád, který mi zachránil život, ležel pode mnou naprosto
nehybně a sklouzával níž a níž k poslednímu spánku, k
neodvolatelné, strašlivé smrti.