Probudil jsem se brzy odpoledne jako obyčejně. Spát jsem šel
krátce před svítáním, stejně jako pan Hroozley. Zatímco on ale
musel spát, dokud zase nepadne tma, já jsem mohl klidně vstát a
pohybovat se po denním světě. To je jedna z výhod, které přináší být
jen poloupírem.
Udělal jsem si k pozdní snídani opečený chleba s marmeládou –
dokonce i upíři totiž musejí jíst normální stravu, sama krev nám k
životu nestačí – a posadil jsem se před hotelovou televizi. Pan
Hroozley nemá hotely vůbec v lásce. Obvykle přespává v přírodě, ve
staré stodole nebo pobořené budově nebo ve veliké kryptě, ale to
nebylo nic pro mě. Přespávali jsme na tvrdém asi týden, načež jsem
mu rovnou ohlásil, že toho mám dost. Trochu to obručel, ale nakonec
ustoupil.
Poslední dva měsíce utekly velice svižně, protože jsem měl moc
práce naučit se, co to s sebou nese, být upírovým pomocníkem. Pan
Hroozley nebyl dobrý učitel a velice nerad něco opakoval, a tak jsem
musel dávat pozor a učit se rychle.
Byl jsem teď velice silný. Dokázal jsem zvedat obrovská
břemena a rozdrobit mramor na kousky pouhými prsty. Když jsem si
stiskl ruku s nějakým člověkem, musel jsem dávat pozor, abych mu
nerozdrtil kosti v prstech. Kliky bych vydržel dělat celou noc a
kovovou kouli bych vrhl dál než kterýkoli dospělý. (Jednou jsem si
to změřil, pak jsem se podíval do knížky o atletice a zjistil jsem, že to
je světový rekord! Napřed jsem z toho byl nadšený, ale pak mi došlo,
že o tom nikomu nemůžu říct. Ale stejně bylo fajn vědět, že jsem
světový rekordman.)
Nehty jsem měl nesmírně pevné a zkrátit jsem je dokázal jedním
jediným způsobem, a to okusováním: žádné nůžky a kleštičky s nimi
ani nehnuly. Bylo to otravné, pořád jsem si při oblékání nebo
svlékání rozřezával šaty, a když jsem strčil ruku do kapsy, často jsem
v ní udělal díru.
Od té noci na hřbitově jsme urazili pěkný kus cesty. Nejdřív
jsme svištěli nejvyšší upíří rychlostí, já seděl panu Hroozleymu na
zádech, žádný člověk nás nemohl vidět a my klouzali nad zemí jako
dva nadzvukoví duchové. Tomu se říká míhání. Jenomže míhání
unavuje, a tak jsme po několika nocích začali používat vlaky a
autobusy.
Nevím, kde bral pan Hroozley peníze na jízdenky a na hotely a
na jídlo. Nevšiml jsem si u něj žádné peněženky ani platební karty,
ale pokaždé, když musel za něco platit, se hotové peníze odkudsi
vylouply.
Nenarosily mi žádné špičáky. Očekával jsem, že mi povyrostou,
a dobré tři týdny jsem si zuby večer co večer prohlížel před
zrcadlem, dokud mě u toho pan Hroozley nepřistihl.
„Co to vyvádíš?“ zajímal se.
„Hledám si špičáky,“ odpověděl jsem mu.
Chviličku se na mě jen díval, pak se hlučně rozesmál. „Nám
žádné špičáky nerostou, ty trumbero!“ popadal se za břicho.
„Ale… jak teda koušeme lidi?“ vybafl jsem zmateně.
„Nikoho nekoušeme,“ vysvětlil mi stále se smíchem.
„Nařízneme jen kůži nehty a pak sajeme krev. Zuby používáme
jenom ve stavu nouze.“
„Takže žádný dlouhý špičáky nemáme?“
„Ne. Budeš mít zuby tvrdší než kdokoli z lidí, dokážeš po libosti
prokousnout kůži i kosti, ale z toho je jen nepořádek. Zuby používají
jen hloupí upíři. A hloupí upíři se obyčejně nedožívají vysokého
věku. Brzy je chytí a zabijí.“
To mě maličko zklamalo. Právě tahle věc se mi na těch starých
upířích filmech líbila skoro nejvíc ze všeho: když upíři vycenili zuby,
vypadali fakt epesně.
Když jsem si to ale trochu promyslel, došlo mi, že bez špičáků
mi bude líp. Už tak je dost bída, že mi nehty věčně dělají díry do
oblečení. To by byl pěkný malér, kdyby mi narostly zuby a já bych si
ještě k tomu prokusoval díry do tváří!
Většina těch starých povídaček o upírech je falešná.
Nedokážeme měnit tvar ani létat. Kříže a svěcená voda nám nedělají
nic. A z česneku nám tak leda táhne z pusy. V zrcadle se dá klidně
vidět náš odraz a taky vrháme stín.
Některé mýty ale jsou pravdivé. Upíra nemůžete vyfotografovat
nebo nafilmovat. Na atomech, ze kterých jsou upíři složení, je něco
divného, a to způsobuje, že na filmu vyjde jen temná rozmazaná
skvrna. Já jsem se ještě dát vyfotografovat mohl, ale ať bude světlo
jakkoli dobré, nebude moje fotka ostrá.
Upíři se přátelí s krysami a netopýry. Nemůžeme se v ně
proměňovat, jak se to líčí v některých knihách a filmech, ale mají nás
rádi – podle pachu krve poznají, že jsme jiní než lidé –, a když
spíme, často se k nám stulí nebo kolem nás hledají zbytky jídla.
Psi a kočky nás z nějakého nejasného důvodu nesnáší.
Sluneční světlo upíra opravdu zabije, ale ne rychle. Když se upír
zachumlá do hodně vrstev oblečení, může si chodit i ve dne. Rychle
se opálí a po čtvrthodince zarudne. Čtyři pět hodin slunečního svitu
ho zabije.
Když nám někdo probodne srdce kůlem, samozřejmě nás to
zabije, ale stejně tak nás zabije kulka nebo dýka nebo elektřina.
Můžeme se utopit, můžeme být rozdrceni k smrti, podléháme
některým nemocím. Jsme odolnější než normální lidi, ale nezničitelní
rozhodně ne.
A musel jsem se toho naučit víc. Mnohem víc. Pan Hroozley
říkal, že bude trvat roky, než se dozvím všechno a dokážu se obejít
sám. Tvrdil, že poloupír, který neví, co dělá, by byl za pár měsíců po
smrti, a tak se ho musím držet jako klíště, i kdyby se mi nechtělo.
Když jsem chleba s marmeládou dojedl, posadil jsem se a pár
hodin jsem si okusoval nehty. V televizi nic zajímavého nebylo, ale
ven jsem jít nechtěl, aspoň ne bez pana Hroozleyho. Byli jsme v
malém městě a já jsem byl z lidí nervózní. Pořád jsem čekal, že mě
odhalí, dojde jim, co jsem zač, a vyřítí se na mě s kůly.
Když se setmělo, pan Hroozley vstal a pohladil se po břiše.
„Vyhládlo mi,“ oznámil. „Vím, že je brzy, ale vyrazíme už teď. Měl
jsem si vžít víc krve z toho přitroublého skauta. Myslím, že si ulovím
jiného člověka.“ Podíval se na mě a zvedl u toho jedno obočí.
„Možná by ses měl tentokrát přidat.“
„Možná,“ pokrčil jsem rameny, i když jsem věděl, že to
nepůjde. Zapřísáhl jsem se, že tohle neudělám nikdy. Budu pít krev
zvířat, abych zůstal naživu, ale ať už si pan Hroozley říká, co chce, a
ať mi v břiše škrundá, jak chce, nikdy se nebudu krmit z někoho ze
svého rodu. Jsem napůl upír, to ano, ale taky jsem napůl člověk, a
pomyšlení, že ulovím živého člověka, mě plní hrůzou a nechutí.