Neměl jsem se za nimi pouštět na vlastní pěst. Měl jsem jít pro
pomoc. Bylo to šílenství, vyřítit se do tmy úplně sám. Jenže Vlčí muž šel po Samovi. Po Samovi, který chtěl k
panoptiku. Po Samovi, který se chtěl stát mým pokrevním bratrem.
Po neškodném, kamarádském fantastovi Samovi. Po klukovi, který
mi zachránil život.
Na vlastní bezpečí jsem nemyslel. Sam byl v maléru a nebyl čas
vyhledat pomoc ostatních. Možná potkám vlastní smrt, ale musím za
nimi, musím se pokusit Sama zachránit. Dlužím mu to.
Rychle jsem vyběhl z tábora. Mraky se rozestoupily a já jsem
zahlédl, jak Vlčí muž mizí mezi stromy. Upaloval jsem za ním, jak
nejrychleji jsem dokázal.
Po nějaké chvíli jsem ho uslyšel výt, což bylo dobré znamení.
Znamenalo to, že pořád ještě loví. Kdyby už Sama chytil, na to, aby
vyl, by byl příliš zaměstnaný žraním.
Přemítal jsem, jak je možné, že ho ještě nechytil. Měl by. Nikdy
jsem ho ještě neviděl volně běhat, ale určitě je rychlý. Třeba si se
Samem pohrává, než se rozhodne ho zabít.
Stopy byly ve vlhké noční půdě jasně vidět, ale stejně bych je
dokázal sledovat po sluchu. Lesem těžko poběžíte potichu, zvlášť v
noci.
- 134 -
Tak jsme upalovali pěkných pár minut. Sam a Vlčí muž
vepředu, mimo dohled, já se vlekl vzadu. Nohy mi začínaly
ochabovat, ale přinutil jsem se pokračovat.
Myslel jsem na to, co udělám, až je doženu. V žádném případě
nepřemůžu Vlčího muže v poctivém boji. Snad bych ho mohl praštit
do hlavy klackem nebo tak něco, ale i to je nepravděpodobné. Je
silný a rychlý a má chut na lidskou krev. Zarazit ho vlastně nejde.
Nemohl jsem doufat v nic víc, než že se mu vrhnu do cesty a
zaujmu Samovo místo. Pokud se mu nabídnu místo Sama, snad si mě
vezme a Sam bude moct utéct.
Nevadilo by mi umřít za Sama. Pro jednoho kamaráda jsem se
už vzdal svého lidství. Není mezi tím takový rozdíl, vzdát se života
kvůli někomu jinému.
A kromě toho: když umřu takhle, bude to pro dobrou věc. Už si
nebudu muset dělat starosti, jestli mám pít lidskou krev, anebo jestli
mám umřít hlady. Můžu padnout v boji.
Po dalších několika minutách jsem vyběhl z lesa ven a došlo mi,
kam nás to Sam vede: k opuštěnému starému depu.
Podle toho bylo vidět, že mu mozek pořád dobře funguje. Tohle
bylo to nejlepší místo se spoustou skrýší a taky věcí, které se dají
použít k boji: kusů železa, střepů. Možná nemusí umřít ani jeden z
nás. Možná je tu šance, že v tomhle boji zvítězíme.
Uviděl jsem, jak se Vlčí muž zastavil uprostřed seřadiště a
čenichá. Zase zavyl, byl to táhlý zvuk, od kterého mrazilo až v páteři,
a pak se vydal k jednomu z rezavých vagonů.
Já jsem se rozběhl kolem konce toho vagonu, ale tak tiše, jak
jsem jen dokázal. Vytáhl jsem se na rukou a podíval se do jednoho z
oken: nic.
Zase jsem se spustil a proklouzl ke třetímu oknu. Ale ani když
jsem nahlédl tam, neviděl jsem pořád nikoho.
Zrovna jsem se vytahoval k tomu dalšímu, když jsem zahlédl,
jak mi na hlavu sviští kovová tyč.
Švihl jsem sebou právě včas, abych se jí vyhnul. Prosvištěla mi
kolem hlavy, poškrábala mě, ale žádnou vážnou škodu nezpůsobila.
„Same, přestaň, to jsem já!“ sykl jsem a padl na zem. Chviličku
bylo ticho a pak se v kulatém okně objevila Samova tvář.
- 135 -
„Darrene?“ špitl. „Co tady děláš?“
„Běžel jsem za tebou.“
„Já myslel, že to je Vlčí muž. Chtěl jsem tě zabít.“
„Skoro se ti to povedlo.“
„Promiň.“
„Propána, Same, nezdržuj se omluvama,“ odsekl jsem. „Jsme v
tom až po uši. Musíme se z toho dostat. A rychle odsud vypadnout.“
Couvl od okna. Ozvaly se tiché šouravé zvuky a pak se objevil
ve dveřích vagonu. Ujistil se, že Vlčí muž není nikde na dohled,
seskočil a doplížil se ke mně.
„Kde je?“ chtěl vědět.
„Nevím,“ zašeptal jsem. „Ale někde blízko. Viděl jsem ho jít
tímhle směrem.“
„Třeba si našel nějakou jinou kořist,“ nadhodil optimisticky
Sam. „Ovci nebo krávu.“
„Moc bych na to nespoléhal,“ zabručel jsem. „Neběžel by až
sem, jen aby toho nakonec nechal.“
Přimáčkli jsme se k sobě. Sam pozoroval pravou stranu, já
levou. Cítil jsem, jak se celý chvěje, a on určitě cítil, jak se třesu já.
„Co budem dělat?“ zeptal se.
„Nevím. Napadá tě něco?“ zajímal jsem se.
„Něco málo jo.“ kývl. „Mužem ho nalákat do baráku. Třeba pak
propadne tou prohnilou podlahou. Mohli by sme mu tam nachystat
léčku.“
„Možná,“ řekl jsem. „Ale co když se propadneme my? To by
byla léčka za všechny prachy. Mohl by po nás skočit a sežrat nás,
kdykoli se mu zlíbí.“
„A co ty trámy?“ navrhl Sam. „Můžeme najeden vlézt a stát
zádama k sobě. Když si vezmem klacky nebo hole, můžeme do něj
tlouct, až nás napadne. Pak by po nás mohl jít jenom z jedinýho
směru.“
„A z Circo Mostruoso někdo dřív nebo později musí dorazit.“
přisadil jsem si, když jsem to promyslel. „Jenže co když ho napadne
urvat konec trámu?“
„Ty jsou zapuštěný do stěny dost pevně,“ namítl Sam.
„Pochybuju, že by je vyrval holýma rukama.“
- 136 -
„A udrží nás trám všechny tři?“
„To nevím jistě,“ připustil Sam. „Ale když spádném z takový
vejšky, aspoň bude rychle po všem. Kdoví, třeba budeme mít kliku a
dopadnem na něj. On se při tom zabije, a nám udělá měkkou
podložku.“
Nevesele jsem se zasmál. „Same, ty ses až moc díval na
kreslený filmy. I když nápad to není špatnej. Já na nic lepšího
nepřijdu. Odhánět ho nebude snadný, dokonce ani na trámu, ale pro
něj bude těžší se k nám dostat.“
„Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se sem dostanou lidi z
panoptika?“ zeptal se Sam.
„Podle toho, kdy přijdou na to, že se něco děje,“ pokrčil jsem
rameny. „Když budeme mít štěstí, uslyší ho výt a můžou tu být za
pár minut. Jinak možná budeme muset čekat až na konec
představení, a to může být ještě hodina, možná i víc.“
„Máš nějakou zbraň?“ zeptal se Sam.
„Nemám. Neměl jsem čas nic sebrat.“
Podal mi krátkou kovovou tyč. „Tu máš. Měl jsem to do
rezervy. Žádná sláva, ale lepší než nic.“
„Vidíš ho někde?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděl. „Zatím ne.“
„Asi by sme se měli odklidit, než sem přijde,“ navrhl jsem, ale
pak jsem se odmlčel. „Jak se ale dostáném do toho baráku? I během
je to kus cesty, a Vlčí muž se může schovávat kdekoli.“
„Budem to k němu muset vzít trapem a doufat, že to vyjde,“
odtušil Sam.
„Rozdělíme se?“ zeptal jsem se.
„Radši ne,“ usoudil. „Myslím, že máme lepší šance spolu.“
„Souhlasím. Můžeme běžet?“
„Ještě chviličku.“
Otočil jsem se a díval jsem se, jak dýchá. Tvář měl bledou a šaty
potrhané a špinavé, jak se prodíral lesem, ale vypadal odhodlaně. Byl
to velice zarputilý človíček.
„Proč ses dneska vrátil, Same?“ zeptal jsem se tiše.
„Chtěl jsem se dát k panoptiku,“ odpověděl.
„I po tom, co jsem ti o sobě řekl?“
- 137 -
„Rozhod jsem se, že to risknu,“ pokrčil rameny. „Přece jsi můj
kamarád. A člověk se má kamarádů držet. Jen co jsem se dostal z
prvního leknutí, utvrdila mě ta tvoje povídačka ještě víc v rozhodnutí
jet s várna. Třeba bych ti dokázal pomoct. Čet jsem pár knih o
duševních poruchách. Třeba by sme tě vyléčili.“
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se pousmát. „Ty jsi ale
trouba, Same.“
„Já vím,“ kývl. „Stejnej jako ty. Proto jsme tak dobrá dvojka.“
„Jestli se z tohohle dostanem,“ pověděl jsem mu, „můžeš klidně
s náma. A nemusíš mít žádný strachy, že tě sežeru. To byla jen
povídačka, abych tě vylekal.“
„Fakt?“ zeptal se.: „Fakt.“
„Tfuj!“ Otřel si čelo. „Teď se mi ulevilo.“
„Ulevit se ti může, až když nás Vlčí muž nedostane,“ poradil
jsem mu. „Tak připraven?“
„Připraven.“ Popotáhl si kalhoty a přichystal se vyběhnout. „Na
tři,“ navrhl.
„Tak jo.“
„Jedna,“ začal.
Zadívali jsme se oba k baráku. „Dva –“
Zaujali jsme startovní pozice. „Tř…“
Jenže než to stačil doříct, zpod vagonu vystřelily jako dvě šipky
chlupaté ruce. Pozdě mi došlo, kde se Vlčí muž schovává. Prsty se
stiskly nad Samovými kotníky, chytily se ho a táhly dolů!