Tráva byla vlhká, ohýbala se poddajně pod nohama a nevydávala
žádné zvuky. Když jsem došel k poslednímu přívěsu před klecí
Vlčího muže, zastavil jsem se a naslouchal jsem.
Ozvalo se tiché zařinčení, jako kdyby někdo mírně pohnul
silnými řetězy. Vyšel jsem z úkrytu.
Po obou stranách klece byla tlumená světla, a tak jsem všechno
viděl do nejmenších podrobností. Klec sem dovezli po jeho výstupu,
jako každou noc. Uvnitř měl pořádnou flákotu masa, které by
normálně požíral. Ale dneska ne. Dneska se zajímal o něco jiného.
Před jeho klecí se hrbil nějaký habán. Měl s sebou veliké nůžky
na plech a už přestříhal část řetězů, kterými byly zajištěné dveře.
Pokoušel se řetězy rozmotat, ale moc se mu to nevedlo. Tiše
zanadával, zvedl nůžky a pokusil se přestřihnout další článek.
„Co tam děláš?“ křikl jsem.
Muž vyděšeně nadskočil, upustil nůžky a otočil se.
Jak se dalo čekat, byl to Ervé.
Nejdřív se tvářil provinile a vylekaně, ale když uviděl, že jsem
sám, jeho sebedůvěra vzrostla.
„Nechoď ke mně!“ varoval mě.
„Co tam děláš?“ zeptal jsem se znovu.
„Chci toho ztrápenýho ubožáka pustit na svobodu,“ odpověděl.
„Já bych takhle v kleci nedržel ani to nejdivočejší zvíře. Je to
- 130 -
nelidský! Pustím ho. Volal jsem na policii, budou tu ráno, ale řek
sem si, že eště předtím udělám trochu práce sám.“
„To nesmíš!“ lapal jsem po dechu. „Zbláznil ses? Je to divoch.
Jestli ho pustíš, pobije všechno živé v okruhu pěti kilometrů!“
„To tvrdíš ty,“ odfrkl si Ervé. „A já ti nevěřím. Podle mejch
zkušeností se zvířata chovaj podle toho, jak se s nima zachází. Když
se s nima zachází jako s šílenejma vobludama, chovaj se podle toho.
Ale když s nima naopak zacházíš s úctou, s láskou a lidsky…“
„Nemáš ponětí, co děláš,“ pověděl jsem mu. „Vlčí muž není
jako ostatní zvířata. Mazej od něho, než způsobíš nějaký malér.
Můžem si to probrat. Můžeme –“
„Ne!“ vykřikl. „Už žádný řeči!“
Otočil se k řetězům a začal s nimi znovu zápasit. Vsunul ruku do
klece a skrz mříže zacloumal tím nejsilnějším. Vlčí muž ho tiše
pozoroval.
„Ervé, nech toho!“ zařval jsem a vrhl se k němu, abych mu
zabránil v otevření klece. Chytil jsem ho za rameno a pokusil se ho
odtáhnout, ale neměl jsem dost síly. Párkrát jsem ho uhodil do žeber,
ale Ervé jen funěl a svoje úsilí zdvojnásobil.
Sápal jsem se mu po rukou, abych mu je odtrhl od řetězů, ale
překážely mi mříže.
„Nech mě bejt!“ ječel Ervé. Otočil hlavu, aby na mě viděl. „Mně
v tom nezabráníš!“ vřískal. „Nezabráníš mi, abych vodved svojí
povinnost. Já toho nešťastníka vosvobodím. Prosadím spravedlnost.
Udělám –“
Najednou přestal vyřvávat. Obličej mu zbělel jako křída, tělo
sebou škublo. Pak zmrtvělo.
Ozval se chroustavý, mlaskavý, trhavý zvuk. a když jsem
pohlédl do klece, pochopil jsem, že Vlčí muž se dal do díla.
Zatímco jsme se dohadovali, skočil přes celou klec, chňapl
Ervého za ruce, narval si je do tlamy a ukousl mu je těsně pod lokty.
Ervé se odpotácel od klece s vytřeštěnýma očima. Pozvedl k nim
oba pahýly a koukal, jak mu z nich chlístá krev.
Pokusil jsem se vyrvat ty ruce Vlčímu muži z tlamy, protože
jsem věděl, že kdybych je zachránil, dostal by Ervé ještě šanci, ale
- 131 -
Vlčí muž byl rychlejší, odskočil z mého dosahu a dal se do žvýkání.
Ve chviličce byly ruce na kaši a já věděl, že je navždy po nich.
„Kde mám svý ruce?“ tázal se Ervé.
Otočil jsem se znovu k vousatci. Vpíjel se pohledem do pahýlů,
které mu zůstaly místo paží, ve tváři měl legračně udivený výraz a
zatím neřval bolestí, i když co chvíli to muselo přijít.
„Kde je mám?“ ptal se dál. „Jsou pryč. Ještě před chvilkou jsem
je měl. Odkud je všechna ta krev? Proč si vidím kosti? Kde mám
ruce“
Teď už to zařval z plných plic.
„Musíš jít se mnou,“ popošel jsem k němu. „Musíme ti to
ošetřit, jinak vykrvácíš a umřeš.“
„Nepřibližuj se ke mně!“ zuřil Ervé. Pokusil se napřáhnout ruku,
že mě odstrčí, ale pak mu došlo, že žádnou nemá.
„To ty za to můžeš!“ hulákal. „To tys mi to udělal!“
„Ne, Ervé, to Vlčí muž,“ snažil jsem se, ale neposlouchal mě.
„Je to tvoje chyba,“ trval na svém. „Sebrals mi ruce. Jseš hnusná
mrňavá vobluda a ukrad jsi mi ruce. Moje ruce! Moje ruce!“
Znovu začal vřískat. Natáhl jsem se po něm, ale tentokrát mě
odstrčil – tělem, otočil se a běžel pryč. S ryčením a se zakrvácenými
pahýly vysoko nad hlavou se řítil po táboře, z plna hrdla řval, a pak
zmizel ve tmě.
„Moje ruce! Moje ruce! Moje ruce!“
Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale bál jsem se, že mě
napadne. Vydal jsem se za panem Hroozleym a panem Topolem, ti
už budou vědět, co dělat… Jenže pak jsem zezadu zaslechl hrozivé
zavrčení a ztuhl jsem na místě.
Pomaličku jsem se otočil. Vlčí muž stál u dveří klece – a ty se
rozevíraly! Nějak se mu podařilo odstranit poslední řetěz a osvobodit
se.
Nehnul jsem se ani o milimetr, a on stál a zlověstně se šklebil.
V matném světle se blýskaly ostré zuby. Podíval se doleva doprava,
pak natáhl ruce a chytil se mříží po obou stranách. Nato se přikrčil a
svaly na nohou se napjaly.
Skočil, vrhl se ke mně.
Zavřel jsem oči a čekal na smrt.
- 132 -
Uslyšel jsem, jak přistál asi metr přede mnou. Už jsem se loučil
se životem.
Pak jsem ale zaslechl, jak mi přeletěl nad hlavou, a došlo mi, že
mě přeskočil. Chviličku jsem v děsu čekal, kdy mi prohryzne krk a
ukousne mi hlavu.
Nic se ale nestalo.
Celý zmatený jsem se otočil a zamrkal jsem. Běžel ode mě pryč!
Zahlédl jsem, jak daleko před ním mezi karavany rychle kličkuje
nějaká postava, a pochopil jsem, že nejde po mně. Nechal mě být
kvůli chutnější kořistí.
Odpotácel jsem se pár kroků směrem, ve kterém zmizel.
Usmíval jsem se a děkoval v duchu všem bohům. Neuvěřitelné, jak
těsně jsem ufrnkl smrti! Když vyskočil, bylo mi jasné, že…
Do něčeho jsem vrazil nohou a zastavil se.
Podíval jsem se na zem a uviděl jsem tašku. Určitě ji upustil ten,
koho teď Vlčí muž honí. Poprvé mě začalo zajímat, po kom to
vlastně jde.
Zvedl jsem tašku. Taková ta přes jedno rameno. Podle pohmatu
bylo jasné, že je plná šatů. Když jsem ji otočil, vypadla z ní
nerozbitná sklenička. Sundal jsem víčko a ucítil ostrou vůni…
nakládaných cibulek.
Srdce se mi skoro zastavilo. Zběsile jsem začal hledat jmenovku
a modlil se, aby ty cibulky neznamenaly to, co mě děsilo.
Moje modlitby nikdo nevyslyšel.
Jmenovku jsem našel. A písmo bylo jasné, i když trochu
rozházené. Dětské písmo.
Tahle taška patří Samu Grestovi – stálo tam. Pod tím byla adresa
a na konci ještě varování: Ruce pryč! Dost ironické, v souvislosti s
tím, co se před chviličkou stalo Ervému.
Ale nebyl čas se tomu šibeničnímu šprýmu zasmát.
Sam! Z nějakého důvodu se sem dnes večer připlížil, nejspíš
chtěl načerno odjet s panoptikem, a zřejmě mě viděl a sledoval.
A právě Sama zahlédl Vlčí muž těma svýma pichlavýma očima, jak
stojí za mnou. To Sam běžel o život přes tábor.
Vlčí muž jde po Samovi!
2024 ©