Tentokrát jsem zašel rovnou za panem Topolem a pověděl jsem
mu o Ervém. Pozorně naslouchal. „Zařídil jsi to s ním dobře.“
povídá potom.
„Udělal jsem, co jsem musel,“ pokrčil jsem rameny. „Ale pyšný
na to nejsem. Nebaví mě zastrašovat a děsit lidi, jenže jinak to prostě
nešlo.“
„Správně bys ho býval měl zabít,“ poznamenal pan Topol. „Pak
by nám nemohl uškodit už vůbec.“
„Nejsem vrah,“ opáčil jsem.
„To já vím,“ vzdychl si. „Já taky ne. Škoda, že s tebou nebyl
některý z Lidiček. Ti by mu ušmikli hlavu a ani na chviličku by
nezaváhali.“
„Co podle vás musíme udělat?“ chtěl jsem vědět.
„Nemyslím, že by mohl natropit moc potíží,“ dumal pan Topol.
„Na to, aby šel rovnou na policii, bude asi moc vylekaný. A i kdyby
to udělal, nejsou proti tobě žádné důkazy. Byla by to nemilá
komplikace, ale už dřív jsme měli spoustu příležitostí jednat s
policisty. Umíme to zvládnout.
Horší je to s hygieniky. Můžeme vyrazit na cestu a setřást je, ale
tihle lidé mají ve zvyku sledovat tě jako barváři, jak jednou ucítí
pach.
Zítra odjedeme,“ rozhodl se. „Na dnešní večer jsme naplánovali
představení a já je k smrti nerad ruším tak narychlo. Dřív než za
- 126 -
svítání se sem žádný hygienik dostat nemůže, takže sbalíme tábor
předtím.“
„A vy se na mě nezlobíte?“ zeptal jsem se.
„Ne. Není to poprvé, co jsme se střetli s někým z publika. Tvoje
chyba to není.“
Pomohl jsem panu Topolovi rozhlásit po celém táboře, kdy se
odjíždí. Všichni to vzali zcela bez potíží. A co víc, většinou byli rádi,
že to vědí dopředu, protože dost často se stávalo, že panoptikum
muselo zmizet do hodiny do dvou po varování.
Pro mě to znamenalo další rušný den. Kromě příprav na
představení jsem musel ostatním pomáhat i s přípravami na odjezd.
Nabídl jsem Trusce, že jí pomůžu balit, ale když jsem k ní došel,
měla stan už vyklizený. Když jsem se ptal, jak to, že sbalila tak
bleskově, jen na mě mrkla.
Panu Hroozleymu jsem o ranním odjezdu pověděl, jen co se
vzbudil. Nevypadal nijak překvapeně.
„Byli jsme tu už dost dlouho,“ prohlásil.
Požádal jsem ho, abych dneska nemusel na jeviště, protože se
necítím moc dobře.
„Půjdu brzy na kutě a pořádně se prospím,“ oznámil jsem.
„To ti nijak nepomůže,“ varoval mě pan Hroozley. „Líp by se ti
udělalo po jedné jediné věci – a ty víš, co to je.“
Večer se přímo přiřítil a brzy byl čas zahájit představení. Zase
přišlo veliké obecenstvo. Krajnice byly v obou směrech přecpané
auty. Všichni v Circo Mostruoso měli napilno, bud se chystali na
prkna, nebo uváděli publikum, anebo prodávali suvenýry.
Podle všeho jsme nic na práci neměli jen dva. já a Evra, který
nevystupoval, protože jeho krajta byla nemocná. Opustil ji jen na pár
minut, kdy se šel podívat na začátek představení. Stáli jsme po jedné
straně od jeviště a poslouchali, jak pan Topol zahájil vystoupení a
uvedl Vlčího muže.
Zdrželi jsme se až do první přestávky, pak jsme vyšli ven a
dívali se na hvězdy.
„Až odjedem, bude mi tohle místo chybět,“ řekl Evra. „Mám
venkov rád. Ve městě nejsou hvězdy nikdy vidět tak dobře.“
„Nevěděl jsem, že tě astronomie tak zajímá.“
- 127 -
„Ale nezajímá,“ namítl. „Jenom se rád na hvězdy dívám.“
Po chvíli se mi začala točit hlava a musel jsem se posadit.
„Není ti zrovna nejlíp, co?“ nadhodil Evra.
Malátně jsem se pousmál. „Žádná sláva.“
„Pořád ještě nepiješ lidskou krev?“
Zavrtěl jsem hlavou a Evra si ke mně přisedl.
„Nikdy ses mi úplně přesně nesvěřil, proč ji odmítáš pít,“
nadhodil. „Přece to nemůže být o tolik jiné než zvířecí krev.“
„Sám nevím, a nejspíš se to ani nechci dozvědět,“ odpověděl
jsem a odmlčel se. „Mám strach, že když budu pít krev, tak…
propadnu zlu. Pan Hroozley tvrdí, že upíři zlí nejsou, ale já myslím,
že jsou. Mám dojem, že každý, kdo bere lidi, jako by to byla zvěř,
prostě zlý být musí.“
„Ale jestli ti to zachrání život…“
„To bude jenom začátek,“ namítl jsem. „Budu si říkat, že to
dělám, jen abych přežil. Budu se zapřísahat, že nikdy nevypiju víc
krve, než budu potřebovat. Ale co když se pak nedokážu udržet?
Porostu, budu dospívat a budu potřebovat víc a víc. Co když se
nebudu umět ovládat? Co když nebudu umět potlačovat žízeň? Co
když někoho zabiju?“
„Nemyslím, že bys to dokázal,“ prohlásil Evra. „Ty prostě zlý
nejsi, Darrene. Pochybuju, že by dobrý člověk dokázal páchat
špatnosti. Dokud budeš zacházet s lidskou krví, jako by to byl lék,
nic se s tebou nestane.“
„Možná,“ připustil jsem, i když jsem tomu nevěřil. „Ale stejně,
zatím je mi fajn. Ještě den dva se nemusím definitivně rozhodnout.“
„Ty bys vážně radši umřel, než aby ses napil?“ divil se Evra.
„Ani nevím,“ odpověděl jsem poctivě.
„Kdybys umřel, stýskalo by se mi,“ prohlásil smutně.
„No jo, ale…“ ošíval jsem se. „Třeba to tak daleko nedojde.
Třeba je nějaký jiný způsob jak přežít, něco, o čem mi pan Hroozley
nechce povědět až do chvíle, kdy nebude mít na vybranou.“
Evra zabručel. Věděl stejně dobře jako já, že žádný jiný způsob
není.
„Zajdu se mrknout na krajtu,“ utrousil. „Chceš jít se mnou a na
chvilku posedět?“
- 128 -
„Nechci. Radši se trochu prospím. Musíme brzy vstávat a já
jsem utahaný.“
Popřáli jsme si dobrou noc a rozešli se. Nezamířil jsem přímo ke
stanu pana Hroozleyho, ještě jsem se potuloval po tábořišti,
přemýšlel o rozhovoru s Evrou a taky o tom, jaké asi je umřít. Pokud
umřu doopravdy, bude po mně jednou provždy. Život skončí, tělo se
rozloží a pak…
Loupl jsem očima po hvězdách. Vydám se potom právě tam? Na
druhý konec vesmíru? Do upířího ráje?
Bylo to hodně znepokojivé. Když jsem byl doma, na smrt jsem
ani nepomyslel; pro mě to byla věc, která se stává jen starým lidem.
A najednou šup – stojím jí skoro tváří v tvář.
Kdyby tak za mě mohl rozhodnout někdo jiný. Měl bych si
lámat hlavu s učením a s fotbalem, ne s tím, jestli mám pít lidskou
krev, anebo umřít. To není fér. Na to jsem moc malý. Neměl bych…
Spatřil jsem, jak přes nedaleký stan přeběhl nějaký stín, ale moc
jsem si toho nevšímal. Teprve když jsem uslyšel ostré lupnutí, začal
jsem přemítat, kdo to může být. Venku by neměl být nikdo. Všichni
od panoptika jsou ve velkém stanu. Že by někdo z diváků?
Rozhodl jsem se to prozkoumat.
Vydal jsem se tím směrem, kam zmizel stín. Noc byla tmavá a
po několika změnách směru jsem už neměl ponětí, kam se ten člověk
poděl. Užuž jsem chtěl pátrání nechat, když tu jsem uslyšel další
ostré lupnutí, tentokrát blíž.
Rychle jsem se rozhlédl a zjistil, kde jsem, a v tu ránu mi bylo
jasné, odkud ten zvuk určitě přišel: od klece Vlčího muže.
Pořádně jsem nabral dech, abych si uklidnil nervy, vyrazil jsem
kupředu a spěchal jsem to prověřit.
2024 ©