Potloukal jsem se zamyšleně po táboře, když tu mi na záda
poklepal jeden z Lidiček. Ten kulhavý. „Co chceš?“ optal jsem
se ho. Modrý a okapucovaný mužíček – pokud tedy byl mužského
pohlaví – si rukou pohladil břicho. To bylo znamení, že on a jeho
bratři mají hlad. „Zrovna jste snídali,“ odsekl jsem. Znovu si pohladil
břicho. „A na oběd je ještě brzy.“ Znovu si pohladil břicho.
Věděl jsem, že takhle by to pokračovalo hodiny, kdybych mu
nevyhověl. Jen by za mnou trpělivě chodil a hladil by si břicho,
dokud bych mu neslíbil, že mu něco nalovím.
„No tak jo,“ vyprskl jsem. „Uvidím, co se dá sehnat. Ale jsem
dneska sám, takže asi nepřijdu s plným pytlem.“
Znovu si pohladil břicho.
Odfrkl jsem si a vyrazil jsem.
Neměl jsem na ten lov chodit. Byl jsem dost slabý. Pořád jsem
svedl běhat rychleji než člověk a byl jsem silnější než většina kluků v
mém věku, ale už jsem nebyl tak úžasně silný ani vytrvalý. Pan
Hroozley říkal, že pokud nezačnu pít lidskou krev, do týdne umřu, a
já věděl, že mluví pravdu. Sám jsem cítil, jak se vytrácím. Ještě pár
dnů, a nebudu s to slézt ani z postele.
Pokusil jsem se chytit králíka, ale nebyl jsem dost rychlý. Při té
honbě jsem se celý zpotil a musel si na pár minut sednout. Pak jsem
se vydal hledat nějaká zvířata, která na silnici srazila auta, ale jako
naschvál tam zrovna žádná nebyla. A protože jsem byl unavený a
- 121 -
měl jsem trochu strach, co se stane, jestli se vrátím do tábora s
prázdnýma rukama (Nárůdek by se mohl rozhodnout sníst mě!),
zamířil jsem nakonec k pastvině plné ovcí.
Když jsem tam dorazil, pokojně se pásly. Na lidi byly zvyklé, a
když jsem přelezl plot a vešel mezi ně, skoro ani nezvedly hlavy.
Hledal jsem nějakou starou nebo nemocně vypadající ovci. Pak
si nebudu muset připadat jako lump, že jsem ji zabil. Konečně jsem
našel jednu s vyhublýma, roztřesenýma nohama a skelným výrazem
a usoudil jsem, že to je ta pravá. Vypadala, jako že ji moc dlouhý
život stejně už nečeká.
Kdybych měl všechny svoje schopnosti, srazil bych jí vaz a ona
by umřela ve chvilce a bez bolesti. Jenže já byl slabý a nešikovný a
napoprvé jsem jí krkem neškubl dost silně.
A ovce začala bolestí bečet.
Pokusila se utéct, ale nohy ji nenesly. Padla na zem, ležela a
žalostně bečela.
Znovu jsem se jí pokusil zlomit vaz, ale nesvedl jsem to.
Nakonec jsem našel kámen a dorazil jsem ji. Bylo to ubohé a hrozné,
zabít to zvíře takhle, a já jsem se strašně styděl, ale přece jen jsem ji
zvedl za přední nohy a táhl ji pryč od stáda.
Dostal jsem se skoro až k ohradě, když mi teprve došlo, že tam
někdo sedí a čeká na mě. Pustil jsem ovci a zvedl hlavu. Čekal jsem
naštvaného sedláka.
Jenže sedlák to nebyl.
Byl to Ervé.
Ale naštvaný byl, a jako pes.
„Jaks to moh udělat?“ rozkřikl se na mě. „Jak jsi to ubohý,
nevinný zvíře moh zabít tak krutě?“
„Pokoušel jsem se ji zabít rychle,“ bránil jsem se. „Chtěl jsem jí
zlomit vaz, ale nešlo mi to. Když se to nepovedlo, byl bych ji nechal
tak, ale měla bolesti. Myslel jsem si, že bude lepší ji dorazit než ji
nechat trpět.“
„To je teda vod tebe fakt moc velkomyslný, čéče,“ řekl
sarkasticky. „Co myslíš, dostaneš za to Nobelovu cenu za mír?“
- 122 -
„Prosím tě, Ervé,“ vzdychl jsem si. „Nevztekej se. Byla
nemocná. Sedlák by ji zabil tak jako tak. A i kdyby přežila, nakonec
by ji stejně poslal na jatka.“
„To eště neznamená, že to bylo správný,“ prskal vztekle. „Že
jsou jiný lidi hnusný, to eště neznamená, že se musíš chovat hnusně
taky.“
„Na zabíjení zvířat není nic hnusnýho,“ namítl jsem. „Teda nic,
když je to kvůli potravě.“
„A co máš proti zelenině?“ zeptal se. „My maso jíst nemusíme,
čéče. Nemusíme zabíjet.“
„Ale jsou lidi, co maso mít musí,“ argumentoval jsem. „Jsou
takoví, co bez něj nepřežijou.“
„Tak ty by bylo lepší nechat umřít!“ hromoval Ervé. „Ta ovce v
životě nikomu neublížila. Co se mě tejče, zabít ji je horší než zabít
člověka. Jseš obyčejnej vrah, pane Shan.“
Smutně jsem zavrtěl hlavou. S někým tak paličatým nemá smysl
se přít. Ervé má svůj pohled na svět, a já taky svůj.
„Podívej, Ervé,“ prohlásil jsem, „mě zabíjení nijak nebaví. Byl
bych radostí bez sebe, kdyby všichni byli vegetariáni. Jenže nejsou.
Lidi jedí maso, to je holá pravda. A já dělám jenom to, co dělat
musím.“
„No, však uvidíme, co na to poví policie,“ ucedil Ervé.
„Policie?“ zamračil jsem se. „Co ta s tím má co dělat?“
„Ta ovce, co jsi zabil, nebyla tvoje,“ rozesmál se krutě. „Myslíš,
že to nechaj jen tak? Za zabíjení králíků a lišek tě nezatknou, a to je
škoda, ale za zabití ovce tě sbalej klidně. Poštvu na tebe policajty a
hygieniky, to uvidíš ten tanec,“ šklíbil se.
„To neuděláš!“ vyjel jsem. „Ty přece policajty nemáš rád.
Vždycky proti nim bojuješ.“
„Jo, když musím,“ souhlasil. „Ale když můžou kopat za mě…“
Znovu se zasmál. „Nejdřív sbalej tebe a pak obrátěj vzhůru nohama
váš tábor. Zkoumal jsem, jak to u vás chodí. A viděl jsem, jak
zacházíte s tím nešťastným chlupáčem.“
„S Vlčím mužem?“
„Jo. Držíte ho v kleci jako zvíře.“
„On je zvíře,“ upozornil jsem.
- 123 -
„Ne,“ odsekl Ervé. „Ty seš zvíře, čéče.“
„Ervé, poslouchej,“ snažil jsem se. „Nemusíme být nepřátelé.
Pojď se mnou do tábora. Popovídej si s panem Topolem a s
ostatníma. Prohlídni si, jak žijeme. Pokus se nás poznat a pochopit.
Není přece potřeba –“
„Nech si ty kecy,“ štěkl. „Jdu pro policajty. Říkej si, co chceš,
nezabráníš mi v tom.“
Pořádně jsem se nadechl. Nic jsem proti Ervému neměl, ale
věděl jsem, že ho nesmím nechat, aby zničil Circo Mostruoso.
„No jak chceš,“ řekl jsem. „Když tě nezadrží nic, co řeknu, snad
líp zabereš na to, co udělám.“
Sebral jsem všechnu zbývající sílu a mrštil jsem po Ervém
mrtvou ovcí. Zasáhla ho do prsou a srazila z ohrady. Překvapeně
vyjekl, pak vykřikl bolestí, protože tvrdě dopadl na zem.
Přeskočil jsem ohradu a klečel jsem na něm, než se stačil
pohnout.
„Jak jsi to udělal, čéče?“ zajíkal se.
„Do toho ti nic není,“ odsekl jsem.
„Malý kluci takhle hodit vovci nedokážou,“ namítal. „Tak jak
jsi –“
„Drž hubu!“ zařval jsem a vlepil jsem mu facku na vousatou
tvář. Vytřeštěně na mě civěl. „Tak poslouchej, Regáči Vegáči,“ vrčel
jsem a schválně jsem si vybral přezdívku, kterou nenávidí.
„A poslouchej dobře. Na žádnou policii a za žádným hygienikem
nepůjdeš. Kdybys to totiž udělal, tak nebude ta ovce jediná mrtvola,
kterou dneska do panoptika přivleču.“
„Co ty seš zač?“ zeptal se. Třásl se mu hlas a na očích mu bylo
vidět, jak moc se bojí.
„Jestli mi budeš házet klacky pod nohy, jsem to poslední, co v
životě uvidíš,“ pohrozil jsem, pak jsem zabodl prsty do země po
obou stranách jeho hlavy a stiskl jsem mu lebku mezi dlaněmi, právě
tak dost, aby pochopil, kolik mám síly.
„Vypadni odsud, Regáči,“ poradil jsem mu. „Běž dohnat svoje
kamarády z POPu. Drž se pěkně toho protestování proti novým
silnicím a mostům. Na tohle jsi slabá pára. My v panoptiku jsme
- 124 -
zrůdy – a zrůdy se nechovají podle stejných pravidel jako ostatní.
Rozuměl?“
„Jseš blázen,“ pronesl tiše.
„Jo,“ vzdychl jsem si. „Ale počkej, co to udělá s tvým rozumem,
pokud tu zůstaneš a budeš se nám plést pod nohy.“ Vstal jsem a hodil
jsem si ovci přes ramena.
„A chodit na policii by stejně k ničemu nebylo,“ poznamenal
jsem. „Než se do tábora dostanou, ovce bude dávno pryč, i s
kostičkama. Dělej si, co chceš, Ervé. Zůstaň si, nebo běž. Nahlas mě
policajtům, anebo drž klapačku. Já můžu říct jednu jedinou věc: pro
mě a pro mně podobné není žádný rozdíl mezi tebou a touhle ovcí.“
Zatřásl jsem s mrtvým zvířetem. „O tom, jestli tě zabít nebo nezabít,
by sme nepřemýšleli o nic víc, než jestli máme někde na poli zabít
nějaký pitomý zvíře.“
„Ty seš zrůda!“ vypískl Ervé.
„Jsem,“ souhlasil jsem. „Ale zatím jsem jenom zrůda ve vývinu.
Měl bys vidět, jak vypadají někteří z těch ostatních.“ Zle jsem se na
něj usmál a nenáviděl jsem sám sebe za to. že se chovám tak
odporně, jenže mi bylo jasné, že takhle to musí být. „Tak sbohem,
Regáči Vegáči,“ utrousil jsem a odešel.
Neohlédl jsem se. Nebylo to potřeba. Cvakání jeho zubů jsem
slyšel div ne celou cestu zpátky do tábora.
2024 ©