Když jsem se druhý den brzy ráno díval, jak Sam mašíruje k nám
do tábora, měl jsem srdce až v krku. K smrti nerad ho zklamu,
ale budu muset. V žádném případě nedovolím panu Hroozleymu, aby
i z něj udělal poloupíra.
Přes noc jsem o tom hodně přemítal – a jestli mě na tom něco
opravdu hodně děsilo, pak to, že Sam by na to nejspíš kývl, že se
stane poloupírem, kdybych mu tu možnost předložil. Ať je chytrý,
jak chce, asi by si nenašel čas popřemýšlet nad tím, jak je takový upír
osamělý a jak hrozně žije.
Když mě uviděl, přiřítil se a byl moc na jehlách, než aby si
všiml, že jsem změnil oblečení a že jsem ostříhaný. „Ptal ses ho? Ptal
ses?“ Oči mu jen svítily nadějí. „Ptal,“ řekl jsem posmutněle. „No
a?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi líto, Same. Odmítl to.“
Sam se rázem zřítil do hlubin beznaděje.
„Ale proč?“ zakřičel.
„Jsi moc mladý,“ řekl jsem.
„Ty nejsi o moc starší!“ odsekl.
„Jenže já nemám rodiče,“ lhal jsem. „Když jsem se k panoptiku
dal, neměl jsem žádný domov.“
„Mně na rodičích nesejde,“ odfrkl si.
„To není pravda,“ přesvědčoval jsem ho. „Chyběli by ti.“
„Mohl bych jezdit domů na prázdniny.“
- 117 -
„To by nešlo. Ty se pro život u Circo Mostruoso nehodíš.
Možná později, až budeš starší.“
„Já žádný později neberu,“ vřeštěl. „Chci k vám hned! Makal
jsem. Osvědčil jsem se. Držel jsem klapačku, když jsi včera Ervému
lhal o Vlčím muži. Pověděl jsi to panu Topolovi?“
„Pověděl jsem mu všechno,“ vzdychl jsem si.
„Já ti nevěřím,“ vztekal se Sam. „Myslím, že jsi s ním nemluvil
vůbec. Zajdu za ním sám.“
Pokrčil jsem rameny a ukázal jsem na dodávku pana Topola.
„Támhle ho najdeš.“
Sam vyrazil jako o závod, ale už po pár krocích zpomalil a pak
se zastavil úplně. Nešťastně čutal do země špičkama bot a potom se
vrátil a sedl si vedle mě.
„To není fér,“ bručel. Všiml jsem si, že se mu po tvářích koulejí
slzy. „Já počítal s tím, že se dám k vám. Mohla to bejt paráda.
Všechno jsem si naplánoval.“
„Není to poslední možnost,“ utrousil jsem.
„A kdy bude jiná?“ zeptal se. „Dřív jsem jaktěživ neslyšel o
tom, že by tu vystupovalo nějaký panoptikum zrůd. Kdy na jiný
narazím?“
Neodpověděl jsem.
„Stejně by se ti to nelíbilo,“ snažil jsem se. „Není to taková
zábavička, jak si myslíš. Jen si představ, jak to vypadá uprostřed
zimy, když musíš v pět ráno vylézt ze stanu, umýt se v ledové vodě a
pak pracovat venku ve sněhový vánici.“
„To mi vůbec nevadí,“ paličatěl Sam. A pak přestal brečet a v
očích se mu objevil prohnaný výraz. „Možná s várna pojedu stejně,“
nadhodil. „Možná se proplížím do jednoho z aut a pojedu jako černý
pasažér. Pak mě pan Topol bude muset vzít.“
„To nemůžeš!“ štěkl jsem. „To nesmíš!“
„Jestli budu chtít, udělám to,“ ušklíbl se. „Nezabráníš mi v
tom.“
„Zabráním,“ zavrčel jsem.
„A jakpak?“ vysmíval se.
Pořádně jsem se nadechl. Nejvyšší čas vylekat milého Sama tak,
že toho nechá jednou provždy. Už jsem mu málem o sobě pověděl
- 118 -
pravdu, ale pak mě napadla povídačka skoro stejně děsivá a taková,
která ho zaručeně zažene na útěk.
„Nikdy jsem ti nepověděl, co se stalo s našimi, že ne, Same? Ani
jak jsem se dostal k panoptiku.“ Mluvil jsem potichu a vyrovnaně.
„Ne,“ kývl Sam. „Dost často mě to napadlo, ale nechtěl jsem se
vyptávat.“
„Zabil jsem je, Same,“ řekl jsem.
„Cože?“ Tvář mu zbledla.
„Mívám záchvaty šílenství. Jako Vlčí muž. Nikdo netuší, kdy se
to stane a proč. Když jsem byl menší, drželi mě v nemocnici, ale
vypadalo to, že se to lepší. Tak si mě rodiče vzali na Vánoce domů.
A když jsme s tátou po večeři překrajovali jablíčka, zase to se mnou
seklo.
Roztrhal jsem ho na kusy. Máma se mě pokusila odvléci, ale
zabil jsem ji taky. Moje mladší sestřička se pokusila utéct, ale chytil
jsem ji. Roztrhl jsem ji na půlky stejně snadno, jako jsme
překrajovali ta jablka.
A pak, po tom, co jsem je zabil…“ zadíval jsem se Samovi
zpříma do očí. Pokud mi má uvěřit, musím to sehrát přesvědčivě.
„Potom jsem je snědl.“
Otřeseně se na mě díval.
„To není pravda,“ zašeptal. „Nemůže to být pravda.“
„Zabil jsem je a snědl a pak jsem utekl,“ lhal jsem. „Pan Topol
mě našel a slíbil mi, že mě schová. Mají tu pro mě speciální klec, to
kdybych začal šílet. Potíž je v tom, že nikdo neví, kdy se to stane.
Proto se mi většina lidí vyhýbá. Evrovi to nevadí, ten má dost síly. A
zrovna tak někteří účinkující. Ale obyčejní lidé… Dokázal bych je
zabít v mžiku.“
„Ty mi lžeš,“ prohlásil Sam.
Sebral jsem silnou větev, která se válela kousek od nás, chvilku
jsem ji obracel v rukou a pak jsem si ji strčil do pusy a překousl, jako
by to byla mrkev.
„Rozkousal bych ti kosti a pak je vyplivl jako chrupavku,“
pověděl jsem Samovi. Natrhl jsem si koncem větve ret a díky krvi
jsem vypadal děsivě. „Nedokázal bys mi v tom zabránit. Kdyby ses
- 119 -
dal k panoptiku, spal bys se mnou ve stanu, takže po tobě bych šel
nejdřív.
K Circo Mostruoso prostě jít nemůžeš,“ pokračoval jsem. „Já
bych byl rád, kdyby to šlo, rád bych tu měl kamaráda, ale nejde to.
Kdybys jel s náma, nakonec bych tě zabil.“
Sam se pokoušel odpovědět, ale jazyk ho jednoduše
neposlouchal. Uvěřil té mojí za vlasy přitažené historce. Viděl toho v
panoptiku dost, aby věděl, že u nás jsou takové věci možné.
„Jdi pryč, Same,“ vybídl jsem ho smutně. „Jdi a už se nevracej.
Bude to tak jistější. A lepší. Pro oba.“
„Ale Darrene, já… já…“ nejisté potřásl hlavou.
„Padej!“ zařval jsem a začal bušit do země rukama. Cenil jsem
zuby a vrčel. Měl jsem teď schopnost vydávat hlubší zvuky, než
dovedou lidé, takže to znělo jako od divoké šelmy.
Sam vyjekl, honem se vyštrachal na nohy a upaloval se schovat
pod stromy. Ani jednou se neohlédl.
Pozoroval jsem ho, bylo mi těžko, ale cítil jsem jistotu, že můj
fígl zabral. Už ho nikdy neuvidím. Naše cesty se rozešly a nikdy se
už nesejdou.
Kdybych jen věděl, jak hrozně se pletu, kdybych měl aspoň
maličkou představu, jaké hrůzy nás tu noc čekají, rozeběhl bych se o
závod za ním a nikdy bych se do toho ohavného panoptika krve, do
toho strašlivého panoptika smrti nevrátil.