Když přišel večer, sotva jsem udržel oči otevřené. Všechna ta
práce mě zmohla. Navíc Evra mě varoval, že dneska nemám u
něho ve stanu spát. Krajta má kvůli nachlazení špatnou náladu a
mohla by kousat. Proto jsem zamířil do stanu pana Hroozleyho a
ustlal jsem si na podlaze vedle klece Madame Okty. Usnul jsem snad
ani ne dvě minuty po tom, co jsem zalehl. Za nějakou dobu, to už
jsem dávno spal, mě něco chytilo za krk a přidusilo. Rozkašlal jsem
se a probudil.
Nade mnou někdo stál, u úst mi držel lahvičku a snažil se do mě
nalít nějakou tekutinu. Nejdřív jsem si celý vyděšený pomyslel, že to
je pan Sudd.
Překousl jsem hrdlo láhve, až jsem se pořezal na rtu, a většina
tekutiny se rozlila. Ten nade mnou zaklel, chytil mě za bradu a
rozevřel mi rty. Pokusil se nalít mi do úst zbytek, ale já jsem to
vyprskl.
Znovu zanadával, pak mě nechal a odpotácel se. Srdce mi už
tlouklo trochu pomaleji. Poznal jsem, že to není pan Sudd.
Byl to pan Hroozley.
„O co se to sakra snažíte?“ vřeštěl jsem vztekle. Zuřil jsem tolik,
že jsem ani necítil bolest z rozříznutého rtu.
Ukázal mi zbytky lahvičky… a byla to jedna z těch, ve kterých
si nosil lidskou krev.
- 112 -
„Vy jste se mě snažil přinutit, abych se napil!“ lapal jsem po
dechu.
„Musíš,“ naléhal pan Hroozley. „Vytrácíš se mi před očima,
Darrene. Jestli to takhle půjde dál, do týdne je s tebou konec. Pokud
sám nemáš odvahu napít se, musím tě k tomu přinutit.“
Naštvaně jsem si ho prohlížel. Tvářil se nespokojeně a pak
uhnul pohledem. „Jen se ti snažím pomoct.“
„Jestli to zkusíte ještě jednou,“ prohlásil jsem zvolna, „tak vás
zabiju. Počkám si na den, pak se sem vplížím a uříznu vám hlavu.“
Poznal, že to myslím vážně, a tak zachmuřeně přikývl.
„Už to nikdy neudělám,“ slíbil. „Stejně jsem věděl, že to nebude
k ničemu, ale zkusit jsem to musel. Kdybys polkl aspoň trošku,
udrželo by tě to naživu o něco déle, a jakmile bys tomu přišel na
chut, třeba by ses už tolik nebál napít se znovu.“
„Nikdy tomu nepřijdu na chut!“ hulákal jsem. „Lidskou krev
prostě pít nebudu. Je mi jedno, jestli opravdu umřu. Pít ji nebudu.“
„No prosím,“ vzdychl si. „Udělal jsem, co bylo v mých silách.
Jestli se chceš dál chovat jako hlupák, padá odpovědnost na tvoji
hlavu.“
„Nechovám se jako hlupák… chovám se jako člověk,“ zavrčel
jsem.
„Jenomže ty nejsi člověk,“ utrousil tiše.
„To já vím,“ odsekl jsem, „ale chci být člověk. Chci být jako
Sam. Chci mít normální rodiče a kamarády. Chci stárnout normálním
tempem. Nechci celý život pít krev a vysávat lidi. mít strach ze
sluníčka a z lovců upírů.“
„Škoda,“ prohlásil pan Hroozley, „protože právě tahle karta ti
padla.“
„Nenávidím vás,“ drtil jsem skrz zuby.
„Taky škoda,“ pokrčil rameny, „protože na mě závisíš. Jestli ti
to nějak pomůže,“ dodal, „já v tobě taky nenacházím zvlášť velké
zalíbení. To, že jsem z tebe udělal poloupíra, byla nejhorší chyba,
jaké jsem se v životě dopustil.“
„Tak proč mi nevrátíte svobodu?“ zakvílel jsem.
„To nedokážu. Kdybych mohl, udělal bych to. Samozřejmě ode
mě můžeš kdykoli odejít.“
- 113 -
Podezřívavě jsem si ho přeměřil pohledem. „Vážně?“ zeptal
jsem se.
„Vážně. Mně to nevadí. Naopak, byl bych radši, kdybys to
udělal. Pak už bych tě totiž neměl na svědomí. Nemusel bych se
dívat, jak umíráš.“
Zvolna jsem zavrtěl hlavou. „Já vám ani trošku nerozumím,“
prohlásil jsem.
Skoro dojatě se pousmál. „Já tobě taky ne,“ ucedil.
Pak jsme se oba maličko zasmáli a všechno se vrátilo do
normálních kolejí. Nazlobilo mě, o co se pan Hroozley snažil, ale
chápal jsem, proč to zkusil. Člověk nemůže beze zbytku nenávidět
někoho, komu leží na srdci jeho dobro.
Pověděl jsem mu, co jsem přes den dělal, jak jsme byli se
Samem na nádraží a jak mi zachránil život. Taky jsem mu řekl, že
moc nechybělo, abychom se Samem uzavřeli pokrevní bratrství.
„To je dobře, že jsi toho včas nechal,“ kývl pan Hroozley.
„Co by se stalo, kdybychom se byli sbratřili?“
„Tvoje krev by poznamenala tu jeho. Začal by mít zálibu v
syrovém mase. Obcházel by kolem řeznictví a nakukoval do výloh.
Stárnul by trochu pomaleji, než je obvyklé. Velký rozdíl by to nebyl,
ale stačilo by to.“
„K čemu?“ chtěl jsem vědět.
„Aby ho to dohnalo k šílenství,“ vysvětlil pan Hroozley.
„Nechápal by, co se děje. Myslel by si, že propadl zlu. Nechápal by,
proč se jeho život tak změnil. Do deseti let by i něj byla troska zralá
pro blázinec.“
Při pomyšlení na to, jak málo stačilo, abych Samovi zničil život,
jsem se otřásl. Právě kvůli těmhle věcem se musím držet u pana
Hroozleyho, aspoň dokud se nenaučím všemu o tom, co znamená být
poloupírem.
„Co si myslíte o Samovi?“ zeptal jsem se.
„Moc jsem ho neviděl,“ odpověděl pan Hroozley. „Chodí hlavně
přes den. Ale zdá se mi, že je chytrý. Velice chytrý.“
„Pomáhá nám s Evrou při práci,“ dodal jsem.
„Vím.“
„A umí za to vzít.“
- 114 -
„Slyšel jsem.“
Neklidně jsem si olízl rty. „Chce se dát k panoptiku,“ ohlásil
jsem. Pan Hroozley se zachmuřil. „Měl jsem se na to zeptat pana
Topola, ale zapomněl jsem. Zeptám se zítra. Co myslíte, že mi
řekne?“
„Řekne, že se musíš zeptat mě. Dítě se může stát členem Circo
Mostruoso, jedině když jeho nezávislý člen slíbí, že bude jeho
opatrovníkem.“
„Tak bych mu mohl dělat opatrovníka já,“ navrhl jsem.
„Ty na to nejsi dost starý. Musel bych to být já. Já bych musel
dát svolení. To ale neudělám.“
„Proč?“ zajímal jsem se.
„Protože to je hloupý nápad,“ odsekl. „Už to je dost malér, mít
tu jedno dítě. V žádném případě nevezmeme další. Kromě toho je
člověk. K tobě jsem připoután proto, že máš v žilách upíří krev. Proč
bych měl pokládat krk na špalek kvůli člověku?“
„Je to můj kamarád,“ namítl jsem. „Dělal by mi společnost.“
Pan Hroozley si odfrkl. „Jako společnost ti musí stačit Madame
Okta.“
„To je něco úplně jiného,“ zakňoural jsem.
„Tak podívej,“ namířil na mě prst. „Co se stane, když zjistí, že
jsi upír? Myslíš, že to pochopí? Myslíš, že bude klidně spát, ačkoli
ví, že jeho nejlepší kamarád netouží po ničem víc než rozšmiknout
mu krk a vypít mu všechnu krev?“
„To bych nikdy neudělal!“ křikl jsem.
„Já to vím,“ kývl pan Hroozley. „Jenže já jsem upír. Je mi jasné,
jaký jsi. Zrovna tak to ví pan Topol, Evra a ostatní. Ale jak by tě asi
bral obyčejný člověk?“
Nešťastně jsem si vzdychl. „Takže ho k nám nepustíte?“
Pan Hroozley užuž začal vrtět hlavou, ale pak se zarazil a
pomaličku přikývl. „No dobrá,“ prohlásil. „Může k nám.“
„Může?“ ohromeně jsem se na něj zadíval. I když jsem za Sama
orodoval, jak to šlo, ani na chvilku jsem si nemyslel, že dostane
svolení dát se k nám.
„Ano,“ kývl pan Hroozley. „Může se k nám dát a jezdit s námi a
pomáhat vám s Evrou při práci. Ale s jednou podmínkou.“ Naklonil
- 115 -
se ke mně a obšťastnil mě svým nejzlomyslnějším úsměvem. „Musí
se taky stát poloupírem!“ sykl.
2024 ©