Chtěl jsem se hned po návratu stavit v dodávce pana Topola a
povědět mu o Ervém, ale když jsem k němu mířil, chytila mě za
ruku Truska, ta paní, co si umí nechat narůst neuvěřitelné vousy, a
gesty mi naznačovala, že chce, abych šel s ní.
Zavedla mě k sobě do stanu. Měla ho zařízený pohodlněji, než
byla většina ostatních stanů a aut. Všude visela zrcadla a obrazy.
Byly tu i obrovské almary a malé toaletní stolky a taky velikánská
postel s nebesy.
Truska řekla cosi svým podivným jazykem podobným tulenímu
bekání a pak mě postavila doprostřed stanu a naznačovala, že se
nemám hýbat. Sebrala krejčovský metr a začala mě měřit.
Když skončila, našpulila rty a chvilku přemítala, pak luskla
prsty a postrčila mě k jedné z almar. Prohrabala se v ní, a když se
narovnala, měla v ruce kalhoty. V jiné šatní skříni našla košili, ještě v
jiné sako a ve veliké truhlici boty. Dovolila mi, ať si ze zásuvky
jednoho toaletního stolku sám vyberu vestu, trenýrky a ponožky.
Zalezl jsem si za hedvábnou zástěnu a oblékl se. Evra jí určitě
pověděl, že si chci sehnat nové oblečení. A to tedy udělal dobře,
protože já bych na to nejspíš pořád zapomínal.
Když jsem vyšel ven, Truska zatleskala a rychle mě dostrkala
před zrcadlo. Všechno mi bezvadně sedělo a k vlastnímu překvapení
jsem vypadal jako ze škatulky. Košile byla světlounce zelená,
kalhoty tmavě nachové, sako zase zlatomodré. Truska vyštrachala
- 109 -
dlouhý pás červeného sametu a omotala mi ho kolem pasu, čímž dílo
dokonala: vypadal jsem úplně jako pirát!
„Nádhera!“ řekl jsem jí. „Akorát boty,“ ukázal jsem si na nohy,
„ty jsou mi maličko těsný.“
Truska mi boty vzala a našla nový pár. Ten byl měkčí než první
a špičky se stáčely nahoru, jako to měl Sindibád. Okamžitě se mi
zalíbily.
„Děkuji, paní Trusko,“ řekl jsem a chtěl jsem odejít. Zvedla ale
ruku a já jsem se zarazil. Dostrkala k jedné vyšší almaře židli,
stoupla si na ni, sáhla nahoru a sundala velikou kulatou krabici.
Hodila ji na zem, otevřela ji a vytáhla ven malou hnědou čapku s
pérem, asi takovou, jako myslím nosíval Robin Zbojník.
Než jsem si ji mohl narazit na hlavu, přiměla mě, abych se
posadil, vzala nůžky a ostříhala mě, což jsem už velice potřeboval.
Ostříhání a čapka, to byly třešničky na dortu. Když jsem se
znovu podíval do zrcadla, skoro jsem se ani nepoznal.
„Teda paní Trusko,“ vzdychl jsem. „Já… já nevím, jak…“
Nedokázal jsem najít správná slova, a tak jsem ji radši objal a dal jí
pořádnou mlaskavou pusu. Když jsem odcházel, bylo mi maličko
trapně a byl jsem rád, že u toho nebyl nikdo z mých kamarádů, ale
Truska jen zářila.
Vyřítil jsem se ven, chtěl jsem se ukázat Evrovi. Oblečení se mu
líbilo, ale dušoval se, že jaktěživ Trusku neprosil, aby mi pomohla.
Tvrdil, že bud už měla plné zuby toho, jak vypadám ošuntěle, anebo
že ji o to, aby mě dala do pucu, poprosil pan Topol. Anebo to
udělala, protože je do mě zamilovaná.
„Co to plácáš, jaká zamilovaná?!“ hulákal jsem.
„Truska miluje Darrena,“ prozpěvoval si Evra. „Truska miluje
Darrena.“
„Překousni si ten jedovatěj jazyk, ty plaze slizká,“ zuřil jsem.
Rozesmál se a nevypadalo to, že by ho to v nejmenším urazilo.
„Darren Trusku miluje, lásku jí slibuje,“ prozpěvoval si
posměšnou říkanku. „Nejdřív pusa na tváře, a už jdou od oltáře,
budou tlačit upírečka v kóó-čááá-řeee.“
Zařval jsem, skočil po něm, přimáčkl jsem ho na zem a nepustil,
dokud neprosil o milost.
- 110 -
Když jsme toho nechali, Evra se šel zase starat o svoji krajtu, já
vyrazil ven a dodělal, co nám ještě na ten den zbývalo. A ani jsem se
nezastavil, protože jsem to musel vzít za Evru a odvést práci za dva.
A při tom všem hemžení a navíc celý rozrušený z toho, že mám nové
šaty, jsem dočista zapomněl na Ervého i na svůj úmysl povědět panu
Topolovi, že tenhle ekoválečník chce pátrat po tom, kam se poděla ta
zmizelá zvířata.
Kdybych nebyl tak roztržitý, možná by se všechno vyvinulo
jinak – a možná by náš pobyt na tom místě neskončil krveprolitím a
v slzách.
2024 ©