Ten malér na nosnících měla na svědomí upíří krev, ale taky mi
pak zachránila život. Jak jsem padal, napřáhl jsem ruku, spíš v
poslední naději než z úmyslu, a zachytil jsem se jí za trám. Kdybych
byl obyčejný kluk, neměl bych sílu se udržet. Jenže já jsem obyčejný
nebyl. Byl jsem poloupír – a i když se mi točila hlava, povedlo se mi
pevně zatnout prsty a držet se.
Houpal jsem se nad čtyři patra hlubokou propastí, oči jsem měl
zavřené a držel jsem se těmi čtyřmi tenoučkými prsty a palcem.
„Darrene, Drž se!“ křičel Sam. Tohle mi tedy radit nemusel –
přece se nepustím!
„Přejdu k tobě,“ povídal. „Budu u tebe hned, jen co se mi to
povede. Nepouštěj se. A žádnou paniku!“
Vjednom kuse na mě mluvil, zatímco přecházel na druhou
stranu, uklidňoval mě a říkal, že všechno bude v pořádku, že mě
zachrání, že se hlavně musím uklidnit a že všechno dobře dopadne.
Pomohlo mi to. Ty jeho řeči mi poskytly něco, o čem jsem mohl
přemýšlet, místo abych myslel na pád. Nebýt Sama, bylo by po mně.
Cítil jsem, jak vykročil po mém trámu. Dřevo zapraskalo a já si
na krátkou, ale děsivou chviličku myslel, že se nosník pod naší vahou
zlomí a my oba posvištíme vstříc smrti. Trám ale držel a Sam se
blížil ke mně: lezl po břiše a sunul se rychle, ale opatrně.
Když se dostal až na dosah, zastavil se.
- 102 -
„Teď pozor,“ začal. „Chytnu tě za zápěstí pravačkou. Udělám to
pomalu. Ty se při tom ani nehni a nechytej se mě volnou rukou.
Jasný?“
„Jasný,“ hlesl jsem.
Ucítil jsem, jak mi rukou obemyká zápěstí. „Nepouštěj se
trámu,“ upozornil mě. „Neboj.“
„Na to, abych tě vytáh nahoru, nemám sílu,“ vysvětloval.
„Takže tě rozhoupu. Natáhni tu volnou ruku. A až to půjde, chyt se
za trám. Jestli se netrefíš, nezpanikař, budu tě držet pořád. Až se
chytneš, chvilku se nehýbej a uvolni se. Pak to zkusíme vytáhnout tě
nahoru. Rozuměl?“
„Rozuměl, pane kapitáne,“ přisvědčil jsem s nervózním
úsměvem.
„Tak fajn. Jdeme na to. Všechno dopadne dobře, jasný? Vyjde
to. Přežiješ to.“
Začal se mnou houpat, nejdřív zlehka, pak o něco víc. Pokoušelo
mě to h mátnout po trámu už po pár prvních zhoupnutích, ale přinutil
jsem se počkat. Když jsem cítil, že jsem rozhoupaný dost, natáhl
jsem prsty a soustředil jsem pozornost na tu silnou fošnu a máchl
rukou.
Chytil jsem se!
Pak jsem se mohl maličko uklidnit a nechat svaly na pravé ruce,
ať si odpočinou. „Myslíš, že se už můžeš přitáhnout?“ zeptal se Sam.
„Jo.“
„Pomůžu ti vytáhnout se na trám od pasu nahoru. Až na něm
budeš ležet břichem, odsunu se ti z cesty, abys měl místo a moh
vytáhnout i nohy.“
Sam mě pravou rukou chytil za límce košile a saka, aby mě
mohl chytit, kdybych uklouzl, a pomáhal mi vysoukat se nahoru.
Odíral jsem si o nosník prsa a břicho, ale ta bolest mi nijak
nevadila. Naopak, byl jsem za ni rád, protože znamenala, že jsem
naživu.
Když nebezpečí pominulo, Sam odcouval a já jsem vytáhl
nahoru nohy. Lezl jsem za ním a sunul jsem se pomaleji, než bylo
potřeba. Když jsem se dostal na konec, pořád jsem zůstával
přikrčený a narovnal jsem se, až když jsme se dostali ke schodům.
- 103 -
Pak jsem se opřel o zeď a dlouze, roztřeseně a úlevně jsem si
vydechl.
„Tý jo,“ ozval se Sam odněkud zleva. „To bylo vzrůšo! Chceš to
zkusit znovu?“
Dělal si legraci. Aspoň myslím.
2024 ©