Většinu dne jsem zůstal ve stanu, dokonce jsem nezašel ani za
Samem, když se ukázal. Tak dokonale mizernou náladu jsem
snad ještě nikdy neměl. Připadalo mi, že už vůbec nikam nepatřím.
Člověkem být nemůžu, a upírem být nechci. Rve mě to na půlky.
V noci jsem toho pak hodně naspal a nazítří mi bylo líp.
Sluníčko pálilo, a i když mi bylo jasné, že moje potíže se nikam
neschovaly, pro tu chvíli jsem nějak dokázal na ně zapomenout.
Evrova krajta na tom nebyla dobře. Chytila nějakou virózu a
Evra musel zůstat s ní a pečovat o ni.
Když přišel Sam, rozhodli jsem se, že se mrknem nato jeho
opuštěné železniční depo. Evrovi nevadilo, že jdeme bez něho. Zajde
tam s námi jindy.
To depo bylo prostě boží. Mělo velikánský kruhový dvůr
vydlážděný popraskanými dlaždicemi. Byl tu taky třípatrový barák,
kde bydleli zaměstnanci, pár starých hangárů a několik opuštěných
vagonů. A kam se člověk podíval, všude vedly koleje, ovšem zarostlé
plevelem a trávou.
Šlapali jsme se Samem po kolejnicích a dělali jsme, jako že
jsme provazolezci na lanech vysoko nad zemí. Kdykoli jeden z nás
uklouzl, musel křičet a dělat, že padá jako kámen k zemi. Já jsem v té
hře Sama výrazně převyšoval, protože díky svým upířím
schopnostem jsem měl větší schopnost udržet rovnováhu než
jakýkoli člověk.
- 97 -
Propátrali jsme pěkných pár z těch starých vagonů. Některé byly
v žalostném stavu, ale většina docela ušla. Byla tam fůra prachu a
špíny, ale jinak byly ve slušném stavu. Vůbec jsem nechápal, proč je
tu takhle nechali zajít.
Jednomu vagonu jsme vylezli na střechu a tam jsme se na
sluníčku příjemně natáhli.
„Víš, co by sme měli udělat?“ nadhodil po chvíli Sam.
„Co?“
„Uzavřít pokrevní bratrství,“ prohlásil.
Nadzvedl jsem se na lokti a vytřeštil jsem na něj oči. „Pokrevní
bratrství? K čemu to? A jak se to dělá?“
„Byla by to sranda,“ utrousil. „To se oba maličko řízném na
ruce, ranky pak přitiskneme jednu k druhé a složíme přísahu, že
budeme navždycky nejlepší kamarádi.“
„To nezní špatně,“ kývl jsem. „Máš nůž?“
„Můžu na to vzít střep,“ navrhl Sam. Přeplazil se ke kraji
střechy, sáhl dolů a odlomil kus skla z rozbitého okna. Pak se vrátil
ke mně, maličko se šmikl do masité části dlaně a podal sklo mně.
Už jsem se chystal říznout se taky, ale pak jsem si vzpomněl, že
mám v žilách upíří krev. No, snad by taková troška Samovi neudělala
nic, ale zase na druhou stranu…
Sklopil jsem ruku se střepem a zavrtěl jsem hlavou.
„Kdepak,“ řekl jsem. „Tohle udělat nechci.“
„Ale jdi,“ pobízel mě Sam. „Není se čeho bát. Šmikneš se jen
maličko.“
„Ne,“ zopakoval jsem.
„Srabe!“ vyprskl. „Ty se bojíš. Jseš posera! Srabák! Ještě se mi
tu rozbreč!“ A začal výsměšně předříkávat: „Ubulená Lída – spadla
do komína…“
„No prosím, tak jsem srab,“ zasmál jsem se. Bylo snadnější lhát
než vyjít ven s pravdou. „Každý se něčeho bojíme. Ty ses tuhle taky
zrovna nehnal kartáčovat Vlčího muže.“
Sam se zašklebil. „To je něco jiného.“
„Kolik třešní, tolik višní,“ utrousil jsem potměšile.
„To jako znamená co?“ divil se.
„Nevím jistě,“ připustil jsem. „Říkával to náš táta.“
- 98 -
Ještě jsme se trochu popichovali, pak jsme seskočili dolů a přešli
přes celý dvůr k baráku. Dveře už před roky shnily a z oken vypadala
většina skla. Prošli jsme pár menších místností a vešli do větší, kde
asi býval obývací pokoj.
V podlaze byla veliká díra, které jsme se opatrně vyhnuli.
„Koukni se nahoru,“ upozornil mě Sam.
Poslechl jsem ho a zjistil jsem, že se dívám až na střechu. Někdy
za ta léta se propadla všechna patra až dolů a zbyly jen rozervané
kraje u stěn. Viděl jsem, jak několika dírami ve střeše prosvítá
slunce.
„Pojď za mnou,“ řekl Sam a vedl mě ke schodům po straně
místnosti. Vyrazil po nich. Šel jsem za ním pomaličku, nevěděl jsem,
jestli je to rozumné, schody byly totiž rozvrzané a vypadaly, že se
můžou klidně zbortit. Jenže nechat si vyspílat do srabů dvakrát
během jediného dne, to se mi nechtělo.
Zastavili jsme ve třetím patře, protože tam schody končily.
Odtud si mohl člověk na střechu sáhnout rukou, a my si na ni taky
sáhli.
„Dá se vylézt až na střechu?“ zeptal jsem se.
„Dá, ale je to nebezpečný. Krytina je uvolněná. Mohl bys
sklouznout. A kromě toho je tu nahoře něco lepšího než střecha.“
Vydal se po kraji nejvyššího pokoje v celém domě. Zbylá římsa
byla většinou asi půl metru široká. Držel jsem se zády až u stěny,
nechtěl jsem riskovat.
„Ale tenhle kus podlahy nepovolí, že ne?“ vyzvídal jsem nejisté.
„Zatím vždycky vydržel,“ hlásil Sam. „Ale všechno někdy
selže.“
„Díky za uklidnění,“ zadrmolil jsem.
O kousek dál se Sam zastavil. Natahoval jsem krk, abych viděl
přes něj dopředu, a došlo mi, že jsme dorazili k holým střešním
trámům. Bylo jich šest nebo sedm, byly to dlouhé kusy dřeva, co
vedly od jednoho konce místnosti až na druhý.
„Tady bývalo podkroví,“ vysvětlil Sam. „To mi došlo.“
Ohlédl se po mně a zazubil se. „A došlo ti taky, co budeme dělat
teď?“
- 99 -
Podíval jsem se nejdřív na něj a potom dolů na trámy. „Nechceš
přece… Snad tě nenapadlo… ty chceš po nich přejít, co?“
„Správně,“ kývl a položil levou nohu na trám.
„Same, to není moc dobrý nápad,“ upozornil jsem ho. „Na těch
kolejnicích sis nijak skvěle nevedl. Kdybys uklouznul tady…“
„Neuklouznu,“ prohlásil. „Tam dole jsem to jenom hrál.“
Položil na dřevěný nosník i druhou nohu a vykročil. Šel pomalu,
s pažemi rozpřaženými. Srdce jsem měl až v krku. Cítil jsem najisto,
že spadne. Podíval jsem se dolů a bylo mi jasné, že tenhle pád by
nepřežil. Když počítáme i sklep, byla to celkem čtyři patra. Padal by
dlouho. A zabil by se.
Jenže Sam dorazil na druhou stranu bezpečně a tam se otočil a
uklonil se.
„Jsi blázen!“ zahulákal jsem.
„Nejsem, jsem hrdina,“ opravil mě. „A co ty? Riskneš to? Pro
tebe to bude lehčí než pro mě.“
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.
„Už sis nadělal do gatí, tak co se ti může stát horšího?“ křikl.
No jen počkej! Já ti ukážu!
Pořádně jsem se nadechl a vyrazil jsem. Šel jsem rychleji než
Sam, protože jsem nasadil všechny své upíří schopnosti. Dolů jsem
se nedíval a na to, co dělám, jsem se snažil ani nemyslet, a za pár
vteřin jsem stál na druhé straně vedle Sama.
„Tý brdo!“ Zapůsobilo to na něj. „Nemyslel jsem, že to
zvládneš. Aspoň teda ne tak rychle.“
„Když člověk kočuje s Circo Mostruoso, pár fíglů pochytí,“
prohlásil jsem celý spokojený sám se sebou.
„Myslíš, že bych to dokázal stejně rychle?“ nadhodil.
„Radši bych to nezkoušel,“ odrazoval jsem ho.
„Vsadím se, že ani ty to znovu nezvládneš,“ popichoval.
„Tak mrkej!“ A přeběhl jsem zpátky jako šipka, ještě rychleji.
Pár minut jsme se pak bavili tím, že jsme přecházeli tam a
zpátky, postupně po všech trámech. A potom jsme přešli oba naráz,
každý po jiném nosníku, a křičeli jsme a smáli se na sebe.
Sam uprostřed trámu zastavil a otočil se ke mně.
„Hele, zahrajem si na zrcadlo,“ křikl.
- 100 -
„A to je co?“
„Něco udělám a ty mě musíš napodobit.“ Zamával pravou rukou
nad hlavou. „Takhle.“
„Jo tak,“ kývl jsem a zamával rukou taky. „Dobrý. Pokud ovšem
neskočíš dolů a nezabiješ se. To bych po tobě teda nezopakoval.“
Zasmál se a pak se zašklebil. Vystřihl jsem grimasu taky.
Pomalu se postavil na jednu nohu. Já taky. Pak se předklonil a sáhl si
na prsty u nohou. Já po něm. Nemohl jsem se dočkat, až bude řada na
mně. Zvládl bych pár věcí, které zřejmě napodobit nedokáže, třeba
přeskočit z jednoho trámu na druhý. Pro jednou jsem byl rád, že
mám svou upíří krev.
Takže mě přirozeně právě v tu chvíli zradila a nechala na
holičkách.
Stalo se to bez varování. V jednu chvíli jsem se narovnával,
protože předtím jsem se ohnul a sáhl si na prsty u nohy. A vteřinku
nato se mi točila hlava, ruce sebou škubaly a nohy se třásly.
Nebyl to první záchvat třesavky, v poslední době jsem jich pár
měl, ale předtím jsem si jich sotva všímal; prostě jsem se posadil a
počkal, až třas přejde. Tentokrát to bylo něco jiného. Byl jsem čtyři
patra vysoko. Sednout si nebylo kam.
Pokusil jsem se skrčit, napadlo mě, že když se chytím trámu,
snad bych se mohl doplazit do bezpečí. Jenže než jsem se stačil
dostat dost nízko, podjely mi nohy…
Padal jsem!
2024 ©