o mě podrž, muž v jeho věku a nosí skautský stejnokroj,“
odfrkl si pan Hroozley, když jsme kořist obrátili. „Byl jste
někdy u skautů?“ zeptal jsem se. „Za mých klukovských let ještě
nebyli,“ opáčil. Poplácal muže po masitých nohou a spokojeně
zabručel. „Tenhle má spoustu krve,“ ohlásil.
„T
Díval jsem se, jak pan Hroozley hledá na noze cévu a pak ji
jedním nehtem droboučkým řezem otevírá. Jakmile se krev vyvalila,
přitiskl na ranku ústa a začal sát. Nesnášel žádné plýtvání „vzácnou
rudou rtutí“, jak krev někdy nazýval.
Nejisté jsem mu stál po boku a čekal, až dopije. Bylo to už
potřetí, co jsem se s ním zúčastnil lovu, ale ještě pořád jsem
nepřivykl pohledu na to, jak upír saje bezmocnému člověku krev.
Od mojí „smrti“ utekly už skoro dva měsíce, ale přizpůsobit se
změnám bylo stále strašně těžké. Nedokázal jsem úplně uvěřit, že
můj starý život skončil, že jsem poloupír a nikdy to už nepůjde vrátit.
Věděl jsem, že na svou lidskou stránku budu nakonec muset
zapomenout. To se ale snadněji řekne, než udělá.
Pan Hroozley zvedl hlavu a olízl si rty.
„Dobrý ročník,“ zažertoval a poodstoupil od těla. „Jsi na řadě,“
vybídl mě.
Popošel jsem o krok, ale pak jsem se zarazil a zavrtěl hlavou.
„Nemůžu,“ vyrazil jsem.
„Nedělej hlouposti,“ zavrčel. „Už jsi z toho vycouval dvakrát. Je
načase, aby ses napil.“
„Nemůžu!“ zakřičel jsem.
„Pil jsi zvířecí krev,“ připomněl mi.
„To je něco jiného. Tohle je člověk.“
„No a?“ vybafl pan Hroozley. „My nejsme lidi. Musíš začít brát
lidi stejně jako zvířata, Darrene. Upíři nemůžou vyžít jen ze zvířecí
krve. Pokud nezačneš pít lidskou krev, zeslábneš. A jestli se tomu
budeš pořád vyhýbat, umřeš.“
„To já přece vím,“ vzdychl jsem nešťastně. „Už jste mi to
vysvětlil. A taky vím, že těm, co z nich pijeme, neublížíme, leda
když se napijeme moc. Jenže…“ Zoufale jsem pokrčil rameny.
Vzdychl. „No prosím. Je to těžké, zvlášť když jsi jen poloupír a
nejsi ještě tak vyhládlý. Dovolím ti protentokrát se zdržet. Ale musíš
se nakrmit brzy. Pro vlastní dobro.“
Obrátil se zase k rance a očistil muži z nohy krev, které trocha
vytekla, zatímco jsme mluvili. Pak nabral do dlaně sliny a pomalu je
vemnul do rány. Přejížděl po ní prstem, pak se posadil a díval se.
Rána se zatahovala a hojila. Do minuty bylo po ní, zbyla jen
jizva – tak droboučká, že až se probudí, nejspíš si jí ani nevšimne.
Takhle se upíři chrání. Není to jako ve filmech, nezabíjejí ty lidi,
ze kterých pijí, to jedině když umírají hladem nebo se nechají příliš
unést. Pijí v menších dávkách, tady jedno kousnutí, támhle další.
Někdy napadnou lidi venku, jako jsme to zrovna udělali my. Jindy se
k nim vkradou pozdě v noci do ložnice, do nemocničního pokoje
nebo do vězeňské cely.
Lidé, ze kterých se nakrmili, ani nevědí, že je upír navštívil. Až
se tenhle probudí, bude si vzpomínat jen na snášející se rudý stín.
Nedokáže vysvětlit, proč omdlel a co se s ním dělo, když byl v
bezvědomí. Pokud jizvičku vůbec najde, spíš pomyslí na
mimozemšťany než na upíra.
Pchá! Mimozemšťani! Moc lidí neví, že tyhle povídačky o UFO
začali šířit upíři. Je to dokonalé maskování. Lidé na celém světě se
budí s podivnými jizvami na těle a připisují to k tíži vymyšleným
bytostem z vesmíru.
Pan Hroozley omámil skautského vedoucího dechem. Upíři
umějí vydechnout zvláštní plyn, od kterého lidé omdlí. Když pan
Hroozley někoho chce uspat, dýchne si do hrsti a pak mu ruku přidrží
u úst a nosu. Za pár vteřin už dotyčný jde k zemi a neprobudí se
dobrých dvacet třicet minut.
Pan Hroozley si prohlédl jizvu, aby měl jistotu, že se správně
zatáhla. Vždycky se o své oběti dobře stará. Podle toho, co o něm
vím, je to hodný člověk… až na to, že je upír!
„Jdeme,“ prohlásil a vstal. „Noc je ještě mladá. Najdeme ti
králíka nebo lišku.“
„Nezlobíte se, že jsem z něj nepil?“ nadhodil jsem.
Pan Hroozley zavrtěl hlavou. „Nakonec se napiješ,“ odtušil. „Až
dost vyhládneš.“
„Ne,“ sykl jsem tiše, jen co se obrátil a vyrazil. „To teda ne. Ze
člověka se nenapiju. Nikdy se ze člověka nenapiju. Nikdy!“
2024 ©