Druhý den ráno jsem měl ještě pořád vztek. Evra se vyptával, co
se mnou je, ale neřekl jsem mu nic. Nechtěl jsem, aby se
dozvěděl, že jsem pomýšlel na zavraždění pana Hroozleyho. D
Vyprávěl mi, že se po představení viděl se Samem a s Ervém.
„Samovi se to děsně líbilo,“ říkal Evra, „zvlášť Cormac Nedorost.
Měl jsi zůstat a podívat se na něj. Když si uřezal nohy a…“
„No tak ho uvidím příště,“ odsekl jsem. „Co na to Ervé?“
Evra se zamračil. „Moc nadšený nebyl.“
„Naštvala ho ta mrtvá koza?“ hádal jsem.
„Jasně,“ kývl Evra. „Ale to není všechno. Já mu říkal, že kozu
jsme koupili na jatkách a že by ji zabili stejně. Horší to bylo s Vlčím
mužem, s hadem a s pavoučicí pana Hroozleyho, ti mu vadili víc.“
„Co mu propána na tomhle nevoní?“ zeptal jsem se.
„Má strach, jestli se s nimi špatně nezachází. Nelíbí se mu
představa, že je zavíráme do klecí. Já mu vysvětlil, že nezavíráme,
samozřejmě kromě pavoučice. Řekl jsem mu, že Vlčí muž je mimo
jeviště klidný jako beránek. A ukázal jsem mu hada a to, že spí se
mnou.“
„A s tím Vlčím mužem ti uvěřil?“ zapochyboval jsem.
„Snad ano,“ pokrčil rameny Evra. „I když ještě na odchodu to
vypadalo, jako že má pochybnosti. A náramně se zajímal o jejich
stravovací návyky. Chtěl vědět, čím je krmíme a jak často a odkud
bereme jídlo. Budem si na Ervého muset dávat veliký pozor. Mohl
- 90 -
by dělat problémy. Ještě štěstí, že za den dva odjede. Ale do té
doby – zvýšená ostražitost!“
Den uběhl v poklidu. Sam se ukázal až pozdě odpoledne a nikdo
z nás neměl moc náladu na hraní. Bylo pod mrakem a všichni jsme
byli tak trochu rozhození. Sam se zdržel jen půl hodiny a pak zase
odklusal domů.
Krátce po západu slunce si mě povolal k sobě do stanu pan
Hroozley. Nechtělo se mí tam, ale usoudil jsem, že bude lepší ho
nerozčilovat přespříliš. Koneckonců je to můj pěstoun a nejspíš by
mě mohl i nechat z Circo Mostruoso vyhnat.
„Co chcete?“ štěkl jsem, jen co jsem vešel.
„Tady si stoupni, ať tě líp vidím,“ poručil mi upír.
Vzal mi hlavu do kostnatých prstů, zaklonil ji, zvedl víčka
nahoru a podíval se mi na bělmo. Nakázal mi, ať otevřu ústa, a
nahlédl mi do krku. Pak mi změřil pulz a reflexy.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
„Unaveně.“
„Jsi slabý?“ pokračoval. „Není ti dobře?“
„Tak trochu.“
Zavrčel. „Pil jsi poslední dobou dost krve?“ zajímal se. „Tolik,
kolik mám nakázáno.“
„Ale žádnou lidskou krev, že?“
„Žádnou,“ připustil jsem.
„Tak dobrá,“ kývl. „Přichystej se. Vyrazíme si.“
„Na lov?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Navštívit přítele.“
Před stanem jsem si mu vylezl na záda a on se rozběhl. Když
jsme byli venku z tábora, přešel do míhání a svět kolem nás se
rozostřil.
Moc jsem si nevšímal, kam míříme. Víc jsem si dělal starosti o
svoje oblečení. Zapomněl jsem si sehnat nové šaty, a čím víc jsem si
teď prohlížel ty staré, tím horší mi připadaly.
Měly desítky malých děr a trhlin a barva byla o odstín šedivější,
než měla být, to kvůli prachu a špíně. Trčelo z nich spousta nití a
vláken – a kdykoli jsem zatřásl nohou nebo paží, vypadalo to, jako
když pelichám.
- 91 -
Já jsem si s ošacením nikdy dvakrát hlavu nelámal, ale jako
pobuda jsem tedy vypadat nechtěl. Zítra si určitě seženu něco
nového.
Po nějaké době jsme dorazili k městu a pan Hroozley zpomalil.
Zastavil se u zadní části vysoké budovy. Chtěl jsem se optat, kde to
jsme, ale přiložil si prst na rty a umlčel mě.
Zadní vchod byl zamčený, ale pan Hroozley položil na zámek
dlaň a luskl prsty druhé ruky. Dveře se okamžitě otevřely. Vedl mě
po dlouhé, temné chodbičce, pak nahoru po schodech a do jasně
osvětlené větší chodby.
Po několika minutách jsme došli k bílému pultu. Pan Hroozley
se rozhlédl, aby měl jistotu, že jsme sami, a pak zazvonil na zvonek,
který visel na jedné stěně.
Za skleněnou přepážkou na opačné straně pultu se někdo ukázal.
Pak se ve skleněné přepážce otevřely dveře a ven vyšel zrzavý
chlapík v bílé uniformě a se zelenou rouškou. Vypadal jako doktor.
„Copak si pře…“ ani nedořekl, protože se zarazil. „Ne! Larten
Hroozley! Co tady kruci děláš, ty starý šibale?“
Stáhl si roušku a já jsem si všiml, že se usmívá.
„Zdravím tě, Jimmy.“ opáčil pan Hroozley. Potřásli si rukama a
usmáli se na sebe. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Ale ne tak dlouho, jak jsem čekal,“ prohlásil muž, kterému
říkal Jimmy. „Doslechl jsem se, že tě zabili. Že ti jistý dávný nepřítel
prohnal tím tvým zkaženým srdcem kůl, tak se to povídalo.“
„Nesmíš taky věřit všemu, co se povídá,“ mávl pan Hroozley
rukou. Pak mi položil dlaň na rameno a postrčil mě dopředu.
„Jimmy, tohle je Darren Shan, doprovází mě na cestách. Darrene,
tohle je Jimmy Ovo, můj starý přítel a nejlepší patolog na světě.“
„Dobrý den,“ pozdravil jsem.
„Těší mě,“ potřásl mi Jimmy pravicí. „Ty ale nejsi… to jest,
nepatříš do klubu, že ne?“
„Je to upír,“ pravil pan Hroozley.
„Jenom z půlky,“ odsekl jsem. „Nejsem úplný upír.“
„Prosím vás,“ ušklíbl se Jimmy, „nepoužívejte to slovo. Já vím,
co jste zač, chlapi, a vůbec mi to nevadí, ale to slovo na ‚u‘ mě
vždycky stejně vyděsí.“ Předstíraně se zatřásl. „Asi to bude kvůli
- 92 -
všem těm hororům, co jsem viděl v kině jako kluk. Vím sice, že
nejste jako ty obludy z biografu, ale tu představuje těžké dostat z
hlavy.“
„Co je patolog?“ chtěl jsem vědět.
„Rozřezávám mrtvoly a snažím se zjistit, na co umřely,“
vysvětlil Jimmy. „Nedělá se to s moc mrtvolami, jenom u lidí, co
umřeli za podezřelých okolností.“
„Jsme v městské márnici,“ přidal se pan Hroozley. „Tady
skladují mrtvé, které přivezou do nemocnice, anebo ty, co umřou v
nemocnici.“
„A to je máte támhle?“ zeptal jsem se Jimmyho a ukázal jsem na
místnost za skleněnou přepážkou.
„Jasnačka,“ souhlasil zvesela. Odklopil část pultu a pozval nás
dál.
Byl jsem nervózní. Čekal jsem desítky pitevních stolů s haldami
rozřezaných mrtvol. Ale tak to nevypadalo. Mrtvola tu byla jen
jedna, a ještě přikrytá od hlavy k patě dlouhým prostěradlem, žádnou
jinou jsem nikde neviděl. Jinak byla místnost velikánská, dobře
osvětlená, ve stěnách byly zapuštěné veliké registračky a všude se
povalovaly spousty lékařských nástrojů.
„Jak jde práce?“ zeptal se pan Hroozley, když jsme se posadili
na tři židle poblíž mrtvoly ležící na stole. Jimmy ani pan Hroozley si
mrtvého vůbec nevšímali, a protože jsem se nechtěl chovat nemístně,
zařídil jsem se podle nich.
„Vcelku zvolna,“ odpověděl Jimmy. „Bylo pěkné počasí a
nedošlo k moc dopravním nehodám. Žádné podivné choroby, žádné
hromadné otravy jídlem, nespadly nám žádné budovy.
Mimochodem,“ utrousil, „před pár lety jsem tu měl jednoho tvého
starého přítele.“
„Hm?“ nadhodil pan Hroozley zdvořile. „A kdo to byl?“
Jimmy si hlasitě odfrkl nosem a pak si odkašlal.
„Tak Gavner Zurč?“ pan Hroozley div nezahýkal nadšením.
„A jak se ta stará vojna má – pořád takový nemotora?“
Začali se bavit o nějakém známém jménem Gavner Zurč. Já
jsem se mezitím zvědavě rozhlížel a přemítal, kde schovávají ty
mrtvoly. Když se konečně na chvilku nadechli, hned jsem se na to
- 93 -
Jimmyho zeptal. Vstal a řekl mi, ať jdu za ním. Došel k té obrovské
registračce a vytáhl jednu ze zasouvacích přihrádek. Ozvalo se
zasyčení a zevnitř se vyvalil oblak sraženého studeného vzduchu.
Když se rozptýlil, uviděl jsem cosi přikrytého látkou a došlo mi, že
ty registračky nejsou žádné registračky. Jsou to chladicí boxy!
„Tady mrtvá těla skladujeme, dokud na ně nemáme čas,“
vysvětlil Jimmy. „Anebo dokud si je nevyzvedne někdo z
příbuzenstva.“
Rozhlédl jsem se po místnosti a rychle jsem počítal spoustu řad
těch zásuvek. „To je v každé jedna mrtvola?“ chtěl jsem vědět.
Jimmy zavrtěl hlavou. „Teď zrovna máme jenom šest hostů,
když nepočítám toho na stole. Však říkám, že je klid. Musím ale říct,
že většina skladové kapacity je nevyužitá, i když máme nejvíc
napilno. Jen velice vzácně máme obsazeno z poloviny. Prostě jen
chceme být připraveni na nejhorší.“
„Máš v zásobě nějaké čerstvé mrtvoly?“ zeptal se pan Hroozley.
„Momentíček, podívám se,“ slíbil Jimmy. Nahlédl do velikého
sešitu a přelistoval pár stránek. „Jeden muž po třicítce,“ utrousil
potom. „Umřel při autonehodě, je to jen o něco víc než osm hodin.“
„Čerstvějšího nic?“ dožadoval se pan Hroozley.
„Bohužel ne,“ spráskl ruce Jimmy.
Pan Hroozley si vzdychl. „Bude to muset stačit.“
„Tak moment,“ vybafl jsem. „Přece nebudete pít z mrtvého, že
ne?“
„Ne,“ řekl pan Hroozley, sáhl si do kapsy a vytáhl několik
lahviček, ve kterých si držel zásobu lidské krve. „Přišel jsem si
dotankovat.“
„To nejde!“ zajíkl jsem se.
„Pročpak?“
„Není to správné. Není správné pít krev mrtvým. A kromě toho
ta krev zkysne.“
„Nebude zrovna prvotřídní,“ uznal pan Hroozley, „ale do láhví
postačí. A v tom ostatním s tebou nesouhlasím: mrtvola je k vysátí
ideální, protože ta už krev k ničemu nepotřebuje. Aby se tyhle
lahvičky naplnily, bude krve potřeba hodně. Tak hodně, že z živého
by to vzít nešlo.“
- 94 -
„Šlo, kdybyste bral po troškách z víc lidí,“ protestoval jsem.
„Svatá pravda,“ kývl. „Ale na to by byl potřeba čas, úsilí a
riziko. Takhle je to snadnější.“
„Ten tvůj Darren moc nemluví jako upír,“ poznamenal Jimmy.
„Je ještě v učení,“ zavrčel pan Hroozley. „A teď nás k té mrtvole
zaveď, prosím tě. Nemáme celou noc.“
Věděl jsem, že všechny námitky by byly zbytečné, a tak jsem
sklapl a šel pěkně za ním.
Jimmy vysunul ven tělo vysokého, plavovlasého muže a strhl z
něj prostěradlo. Mrtvý měl na hlavě ošklivé zranění a jeho tělo bylo
velice bledé, ale jinak vypadal, jako kdyby spal.
Pan Hroozley vedl dlouhý, hluboký řez přes prsa a odhalil srdce.
Pak urovnal vedle těla lahvičky, odněkud vytáhl hadičku a její konec
vsunul do první z lahviček. Druhý konec strčil mrtvému do srdce,
pak si dotyčný orgán vzal do dlaní a stiskl jej jako pumpičku.
Krev pomalu proudila hadičkou do láhve. Když byla láhev skoro
plná, pan Hroozley z ní vytáhl hadičku a zavřel ji korkovou zátkou.
Ústí hadičky vsunul do druhé lahvičky a začal plnit ji.
Pak zvedl první lahvičku, nabral si do úst a převaloval krev v
lících, jako kdyby ochutnával víno. „Dobrá,“ zachroptěl a olízl si rty.
„Čistá. Bérem ji.“
Naplnil osm lahviček a pak se na mě s vážným výrazem zadíval.
„Darrene,“ povídá, „já vím, že odmítáš pít lidskou krev, ale je na
čase, abys ten strach přemohl.“
„Ne,“ vyrazil jsem okamžitě.
„No tak, Darrene,“ vrčel. „Ten člověk je po smrti. Krev mu už k
ničemu není.“
„Já fakt nemůžu,“ trval jsem na svém. „Z mrtvého to nedokážu.“
„Ale živým taky pít krev nechceš!“ vybuchl pan Hroozley. „A
nakonec lidskou krev budeš muset pít! Nejlepší je začít s tím takhle.“
„Eee… poslyšte, panstvo,“ ozval se Jimmy, „jestli se chcete
krmit, snad bych měl vypadnout a –“
„Tiše!“ štěkl pan Hroozley. Očima se do mě vpíjel. „Musíš se
napít,“ prohlásil rázně. „Jsi upírův pomocník. Je načase, aby ses
podle toho choval.“
- 95 -
„Dneska ještě ne.“ žadonil jsem. „Až jindy. Až půjdem na lov.
Z někoho živého. Nemůžu pít z mrtvoly. Je to nechutný.“
Pan Hroozley si vzdychl a potřásl hlavou. „Jedné noci ti dojde,
jak pošetile ses choval,“ prohlásil. „Jen doufám, že tou dobou už
nebudeš tak hluboko, že tě nepůjde zachránit.“
Pak poděkoval Jimmymu Ovovi za pomoc a oba se dali do řeči
o starých časech a starých známých. Oni si povídali, zato já jsem
posedával a cítil jsem se prachbídně a dumal jsem, jak dlouho ještě
bez lidské krve vydržím.
Když dopovídali, šli jsme zase dolů. Jimmy nás doprovodil a
zamával nám na rozloučenou. Byl to moc milý pán a mně přišlo líto,
že jsme se museli sejít za tak pochmurných okolností.
Po celou cestu domů neříkal pan Hroozley nic, a když jsme
dorazili do Circo Mostruoso, vztekle mě shodil na stranu a ukázal na
mě prstem.
„Jestli umřeš, nebude to moje chyba,“ ucedil.
„Tak jo,“ vrátil jsem mu to.
„Kluku hloupá,“ zamručel a pak se naštvaně odporoučel do své
rakve. Zůstal jsem ještě chvilku vzhůru a díval jsem se, jak vychází
slunko. Hodně jsem přemýšlel o své situaci a o tom, co se stane, až
mě opustí tolik síly, že začnu umírat, poloupír, který odmítá pít krev;
kdyby mi nešlo o krk, bylo by to srandovní.
Co mám dělat? Ta otázka mi bránila usnout ještě dlouho poté,
co se rozednilo. Co jen mám dělat? Nechat zásady zásadami a začít
pít lidskou krev? Anebo zachovat věrnost svému lidskému původu
a… a zemřít?
2024 ©