Po celé odpoledne vládl v táboře čilý ruch. Všichni se hemžili sem
a tam jako mravenci. Velká část osazenstva se snažila postavit
cirkusový stan. Ten jsem ještě nikdy neviděl. Když konečně stál,
vypadal působivě, byl vysoký a kulatý a červený a ozdobený obrázky
účinkujících.
Měli jsme s Evrou napilno, zatloukali jsme kolíky do země, aby
stan dobře držel, rovnali jsme vevnitř židle, sestavovali jsme pódium
a chystali rekvizity (museli jsme sehnat Rhamusi Pupkeduovi
plechovky a šrouby a matky, ať má co jíst, přesunout klec s Vlčím
mužem do stanu a tak dále).
Byla to rozsáhlá akce, ale probíhala s neuvěřitelnou svižností. V
panoptiku každý přesně věděl, kde je jeho místo a co se od něj čeká,
a tak v tom, jak se věci odehrávají, skoro nikdy nezavládl žádný
zmatek. Všichni byli sehraní a všechno probíhalo hladce.
Sam se ukázal brzy odpoledne. Já bych mu býval dovolil, ať
nám pomůže s prací, ale Evra řekl, že by se jen pletl, a tak jsme ho
poslali k šípku. Naštval se a urazil se, šel a kopal před sebou
prázdnou plechovku. Bylo mi ho líto a pak mě napadlo, jak ho
rozveselit.
„Same! Počkej chvilku!“ křikl jsem. „Vrátím se coby dup,“
pověděl jsem Evrovi a pak jsem se vyřítil k dodávce pana Topola.
- 84 -
Krátce jsem zaťukal na dveře a ty se okamžitě otevřely. Pan
Topol stál uvnitř – a než jsem stačil říct jediné slovo, napřáhl ruku se
dvěma lístky do Circo Mostruoso.
Vykulil jsem oči na lístky a pak na pana Topola. „Jak jste
věděl…“
„Mám svoje metody,“ odpověděl s úsměvem.
„Ale já nemám žádné peníze,“ upozornil jsem ho.
„Strhnu ti to ze mzdy,“ vysvětlil.
Zamračil jsem se. „Přece mi nic neplatíte.“
Úsměv se ještě rozšířil. „Jsem já to ale filuta.“ Podal mi lístky a
zabouchl mi dveře před nosem dřív, než jsem stačil poděkovat.
Spěchal jsem zpátky k Samovi a podal jsem mu lístky. „To je
co?“ zeptal se.
„Lístky na dnešní představení,“ vysvětlil jsem. „Jeden pro tebe a
jeden pro Ervého.“
„Ty jo!“ Sam si vstupenky rychle nacpal do kapsy, jako by měl
strach, že je odvane vítr nebo že se rozplynou. „Díky, Darrene.“
„Maličkost,“ povídám. „Potíž je jedině v tom, že začínáme
pozdě. Představení je od jedenácti a neskončí asi před jednou.
Zvládneš to?“
„Jasně,“ kývl Sam. „Nějak vyklouznu. Máma s tátou chodí spát
každý večer v půl desátý. Jsou to ranní ptáčata.“
„Kdyby tě chytili, neříkej jim, kam jsi chtěl jít,“ varoval jsem
ho.
„Hrob je proti mně žvanil,“ slíbil a pak vystartoval sehnat
Ervého.
Až na chvatnou večeři se do samotného začátku představení
práce vlastně nezastavila. Když Evra odešel přichystat svého hada,
začal jsem uvnitř stanu rozestavovat svíčky. Taky bylo potřeba
rozvěsit pět velikánských svícnů, čtyři nad obecenstvem a jeden nad
jevištěm, ale o to se postaral Nárůdek.
Mags, ta hezká paní, která prodává o přestávkách hračky a
sladkosti, mě požádala, ať jí pomůžu nachystat podnosy, a tak jsem
hodinu rovnal cukrové pavučiny a jedlé „skleněné“ sošky a pramínky
chlupů Vlčího muže. Byla tu i novinka, kterou jsem viděl poprvé:
- 85 -
figurka Cormaka Nedorosta. Když jste jí kousek ušmikli, za chvilku
dorostl. Zeptal jsem se Mags, jak to funguje, ale nevěděla.
„To je jeden z vynálezů pana Topola,“ prohlásila. „Spoustu
takových věcí sám vymýšlí.“
Usekl jsem figurce hlavu a pokusil jsem se nakouknout do krku,
abych zjistil, co je uvnitř, ale než jsem to stihl, narostla nová.
„Ty figurky ale nevydrží věčně,“ upřesnila Mags. „Po pár
měsících shnijí.“
„A to říkáte i lidem, kteří si je kupují?“ chtěl jsem vědět.
„Samozřejmě. Pan Topol trvá na tom, aby zákazníci naprosto
přesně věděli, co si kupují. Nesnáší, když někdo vodí lidi za nos.“
Půl hodiny před začátkem představení si pro mě poslal pan
Hroozley. Když jsem vešel, už se oblékal do kostýmu.
„Vylešti klícku Madame Okty,“ poručil mi, „pak si vykartáčuj
oblek a umyj se.“
„Proč to?“ zeptal jsem se.
„Jdeš se mnou,“ vysvětlil.
Rozsvítila se mi očička. „To myslíte, jako že budu vystupovat?“
lapal jsem po dechu. „Tak maličko,“ kývl. „Přineseš klícku a budeš
hrát na flétnu, až přijde čas, aby mi Madame Okta upředla pavučinu
přes ústa.“
„Ale to obyčejně dělá pan Topol, ne?“
„Obyčejně ano,“ souhlasil pan Hroozley, „ale dnes večer máme
málo účinkujících, a tak bude vystupovat i on sám. Kromě toho jsi
jako můj asistent vhodnější než on.“
„Jak to?“ podivil jsem se.
„Vypadáš strašidelněji,“ prohlásil. „Vypadáš s tou bledou tváří a
otřesnými šaty, jako kdybys vylezl z nějakého filmového hororu.“
Trošku to mnou otřáslo. Nikdy mě ani nenapadlo, že vypadám
děsivě! Podíval jsem se do zrcadla a došlo mi, že opravdu jsem tak
trochu strašidlo. Protože jsem nepil lidskou krev, byl jsem ještě
bledší, než bych měl být. A ve špinavých šatech jsem vypadal ještě
úděsněji. Rozhodl jsem se, že hned druhý den ráno si najdu něco
nového na sebe.
- 86 -
Představení začalo přesně v jedenáct. Nečekal jsem velkou
návštěvu, konečně jsme bůhvíkde v zapadákově a nebylo moc času
lidi na vystoupení upozornit, ale stan byl nabitý k prasknutí.
„Odkud jich tolik přišlo?“ zašeptal jsem Evrovi, když jsme se
dívali, jak pan Topol uvádí Vlčího muže.
„Odevšad,“ odpověděl tiše. „Lidi se vždycky dozvědí, když
někde hrajeme. A kromě toho, nám sice pan Topol o představení řekl
až dneska, ale sám to nejspíš věděl od chvíle, kdy jsme tu rozbili
tábor.“
Díval jsem se na představení z boku scény a bavil jsem se snad
ještě víc než poprvé, protože teď jsem znal všechny účinkující a cítil
jsem se tu jako v rodině.
Po Vlčím muži přišel na řadu Rudy von Ruka a jeho pak
vystřídal Rhamus Pupkeduo. Proběhla první přestávka a po ní na
jeviště vyšel pan Topol a začal svištět sem a tam, nikdy jako by se
ani nepohnul, prostě jen zmizel z jednoho místa a objevil se na
jiném. Další byla Truska a pak jsme přišli na řadu my s panem
Hroozleym a Madame Oktou.
Světla ve stanu byla ztlumená, ale já jsem díky upířímu zraku
našel v obecenstvu obličeje Sama a Ervého. Když mě uviděli,
ohromilo je to, ale plácali pak hlasitěji než všichni ostatní. Musel
jsem se ubránit spokojenému úsměvu: pan Hroozley mi řekl, ať
vypadám ztrápeně a zachmuřeně, abych na lidi patřičně působil.
Dokud pan Hroozley vykládal o tom, jak smrtelně nebezpečná je
Madame Okta, stál jsem stranou, ale jen co asistent přivedl dovnitř
kozu, otevřel jsem dvířka klícky.
Když Madame Okta kozu zabila, ozvalo se hlasité a vzteklé
zajíknutí. Vydal ho Ervé – a já jsem okamžitě pochopil, že jsem ho
neměl zvát. Zapomněl jsem, jak moc má rád zvířata, ale teď už bylo
pozdě to pozvání zrušit.
Když přišla řada na mě a já musel hrát na flétnu a ovládat
Madame Oktu, byl jsem trochu nervózní, protože jsem vycítil, že se
na mě celé obecenstvo pozorně dívá. Nikdy jsem ještě nevystupoval
před lidmi a na chviličku jsem dokonce měl strach, že nedokážu
pohnout rty nebo zapomenu melodii. Ale jen jsem začal hrát a vysílat
myšlenky k Madame Oktě, zapadl jsem do známé rutiny.
- 87 -
Když pavoučice upředla panu Hroozleymu přes ústa sít, napadlo
mě, že kdybych chtěl, teď bych se ho mohl zbavit.
Mohl bych jí poručit, ať ho kousne.
Ta myšlenka mě zdrtila. Už dřív jsem přemítal, že ho zabiju, ale
nikdy to nebylo úplně vážně, a co jsme přišli k panoptiku, přestalo to
úplně. A teď jsem držel jeho život v rukou. Stačil by jediný
„přehmat“. Mohl bych tvrdit, že to byla nehoda. Opak by mi nikdo
nedokázal.
Díval jsem se na pavoučici, jak rejdí sem a tam, nahoru a dolů, a
jak se ve světle ze svícnu blýskají její jedovatá kusadla. Připadalo mi,
že svícny vydávají obrovský žár.
Hrozně jsem se potil. Napadlo mě, že když mi sklouznou prsty,
můžu to svádět na pot.
Tkala mu pavučinu přes ústa. On měl ruce spuštěné podél boků.
Nedokázal by ji zadržet. Jedno špatné zapísknutí na flétnu, víc není
potřeba. Jeden pokažený tón, který mezi námi přeruší tok myšlenek,
a…
Nedokázal jsem to. Hrál jsem bezchybně, naprosto bezpečně.
Nevěděl jsem pořádně, proč jsem upíra ušetřil. Snad protože pan
Topol by věděl, že jsem ho zavraždil. Snad že jsem pana Hroozleyho
potřeboval, aby mě naučil, jak přežívat. A snad jsem se vrahem stát
nechtěl.
Anebo možná, možná to bylo proto, že jsem začínal upíra mít
rád. Koneckonců mě přivedl k panoptiku a nechal mě, abych s ním
vystupoval. Nebýt jeho, nebyl bych potkal Evru a Sama. Byl ke mně
laskavý, aspoň natolik, nakolik to dokázal.
Ať už tím důvodem bylo cokoli, nenechal jsem Madame Oktu,
aby svého pána zabila, a na konci vystoupení jsme se uklonili a
odešli z jeviště společně.
„Myslel jsi na to, že mě zabiješ,“ utrousil pan Hroozley tiše,
když jsme byli v zákulisí.
„O čem to mluvíte?“ hrál jsem hloupého.
„Však ty dobře víš.“ Pak se odmlčel. „Stejně by to nevyšlo. Než
jsme šli na prkna, odpustil jsem jí z kusadel většinu jedu. Na zabití
kozy spotřebovala ten zbytek.“
- 88 -
„Takže to byla zkouška?“ Zabodl jsem do něj pohled a moje
nenávist znovu zesílila. „Já myslel, že se ke mně snažíte být hodný!“
hulákal jsem. „A ona to od samého začátku byla jenom mizerná
šmejdská zkouška!“
Tvářil se velice vážně. „Musel jsem to zjistit,“ ucedil. „Musel
jsem se dozvědět, jestli se na tebe můžu spoléhat.“
„Tak já vám teda něco povím,“ vrčel jsem a vyšvihl jsem se na
špičky, abych se mu mohl dívat zpříma do očí. „Ta vaše zkouška
byla k ničemu. Tentokrát jsem vás nezabil ale jakmile tu možnost
budu mít znovu, využiju jí!“
Vyřítil jsem se bez dalšího řečnění ven a byl jsem tak strašně
naštvaný, že mi na konci představení utekl výstup Cormaka
Nedorosta. Cítil jsem se zrazený, i když jsem v hloubi srdce dobře
věděl, že to je všechno úplně logické.
2024 ©