Nešikovně jsem dopadl a narazil jsem si ruku. Bolestí jsem
vykřikl a pak jsem se pokusil tomu chlupatci vykroutit. Ale ten
už se krčil u mě a mračil se. N
„Hele, kámo, neublížil jsem ti, že ne?“ Měl příjemný hlas a já si
uvědomil, že mi nic nehrozí; kabonil se starostí, ne vztekem.
„Já tě nechtěl vylekat tolik,“ omlouval se. „Chtěl jsem tě vylekat
jen trošku, pro srandu, čéče.“
Vstal jsem a mnul jsem si loket. „Nic mi není.“
„Určitě? Nezlomil sis to, že ne? Jestli jo, mám nějaký bylinky.“
„Na zlomeninu jsou přece bylinky k ničemu,“ prohlásil Sam.
Došel už zpátky a stál teď vedle Evry.
„Jak se to vezme,“ namítl neznámý. „Vyléčit tě nemůžou, ale
přenesou tě do takovejch úrovní vědomí, kde podobný pomíjivý
starosti, jako jsou zlomený ruce, nejsou nic než bezvýznamný krtiny
na vesmírný pláni.“ Odmlčel se a pohladil si vousy. „Samozřejmě od
nich taky odcházej mozkový buňky, ale…“
Podle Samova výrazu se dalo poznat, že dokonce ani on tomu
dlouhému projevu nerozuměl.
„Nic mi není,“ zopakoval jsem. Vstal jsem a zakroužil paží.
„Jenom se trochu zkroutila. Za pár minut to bude v pořádku.“
„Kámo, to je teda moc fajn,“ oddechl si neznámý. „Strašně
nerad bych někomu ublížil. Jo, bolest, to je mizernej trip, čéče.“
- 75 -
Prohlédl jsem si ho pozorněji. Byl velký, podsaditý, měl
štětinaté černé vousy a dlouhé zacuchané vlasy. Šaty měl špinavé a
určitě se dlouho nemyl, protože smrděl, jak zákon káže. To byl ten
zvláštní pach. Tvářil se tak přátelsky, až jsem si připadal jako hlupák
při vzpomínce na to, jak jsem se ho lekl.
„Vy jste vocaď, kluci?“ zeptal se.
„Já jsem,“ přiznal Sam. „Ale tihle dva jsou od cirkusu.“
„Od cirkusu?“ Začal se usmívat. „Tady je někde cirkus?
Propána, jak mi to mohlo ujít? A kde? Já hrozně miluju cirkus.
Nikdy si nenechám ujít příležitost podívat se na klauny.“
„To ale není takový cirkus,“ vysvětloval Sam. „Je to
panoptikum zrůd.“
„Panoptikum zrůd?“ Muž se zadíval na Sama a pak na Evru,
kterého šupiny a barva jasně označovaly jako jednoho z účinkujících.
„Ty patříš k tomu panoptiku, hele?“ zeptal se.
Evra skromně přikývl.
„A nechovaj se k tobě hrubě, ne?“ vyptával se chlapík.
„Nebičujou tě a netrápěj hlady a nenutěj tě dělat věci, co nechceš?“
„Kdepak,“ usmál se Evra.
„Jsi tam z vlastní vůle?“
„Jsem,“ kývl Evra. „To my všichni. Je to náš domov.“
„Jo tak. Tak to je dobrý.“ a chlapík se zase rozzářil. „O těchhle
malejch potulnejch panoptikách jdou hrozný řeči. Třeba…“
Najednou se plácl do čela. „Páni, já se ani nepředstavil, že jo? Někdy
jsem takovej pitomec. Já jsem Ervé.“
„Ervé? To je srandovní jméno,“ poznamenal jsem.
Zahanbeně si odkašlal. „No, víte,“ ztišil hlas až k šepotu, „je to
zkrácenina z Regáč Vegáč.“
„Regáč Vegáč?“ rozesmál jsem se.
„Jo,“ zazubil se. „Jmenuju se křestním Reginald a ve škole mi
říkali Regáč Vegáč, protože jsem vegetarián. Jenže mně se to nikdy
nelíbilo, tak jsem je žádal, ať to zkracujou na R. V. Ervé. Pár mi jich
vyhovělo, ale moc ne.“ Nasadil při té vzpomínce žalostný výraz.
„Ale můžete mi říkat Regáč Vegáč, jestli chcete,“ nabídl se.
„Mně Ervé úplně vyhovuje,“ ujistil jsem ho.
„Mně taky,“ pospíšil si Evra.
- 76 -
„Mně teprve,“ přidal se Sam.
„Boží!“ rozveselil se Ervé. „Takže moje jméno už je známý. Co
vy tři?“
„Darren Shan,“ pověděl jsem mu a potřásli jsme si rukama.
„Sam Grest.“
„Evra Fon.“
„Evra von odkud?“ zeptal se Ervé stejně jako já, když jsem Evru
potkal prvně.
„Odnikud, jenom Fon,“ řekl Evra.
„Jo ták,“ usmál se Ervé. „Boží!“
Ervé byl ekoválečník a tady chtěl zabránit stavbě silnice. Byl
členem POPu – Pluku ochránců přírody – a cestoval po celé zemi
tam a zase zpátky a chránil lesy a jezera a zvířata a význačné přírodní
dominanty.
Nabídl se, že nás provede jejich táborem, a my jsme po tom s
radostí skočili. Depo může počkat. Takováhle šance se nenaskytne
každý den.
Při chůzi bez ustání mlel o životním prostředí. Vykládal nám.
jaké všechny ošklivosti se pášou na matičce přírodě, jak se ničí lesy a
znečišťují řeky a otravuje ovzduší a jak zvířata vymírají.
„A to jenom v naší vlastní zemi!“ zdůraznil. „Nemluvím o tom
všem, co se děje jinde. Jen o tom, co provádíme vlastní zemi!“
POP bojoval za záchranu země před nenasytnými a
nebezpečnými lidmi, kterým je jedno, čeho se na ní dopouštějí. Jeho
členové putovali po celém státě sem a tam a snažili se ostatní
upozornit na nebezpečí. Tiskli letáky a brožury o tom, jak správně
chránit životní prostředí.
„Ale šířit uvědomění nestačí,“ upozorňoval Ervé. „To je jen
začátek, musíme toho udělat víc. Musíme zarazit znečišťování a
ničení venkova. Tak třeba tady: chystají se postavit silnici skrz starý
pohřebiště, místo, kde před tisíci let druidové pohřbívali svoje mrtvý.
No je to možný, kámo? Zničit si kus vlastní minulosti, jen aby řidiči
ušetřili deset nebo dvacet minut cesty!“
Ervé posmutněle potřásl hlavou. „Sílený časy, pánové,“
prohlásil. „Dneska tropíme s planetou věci, že v budoucnosti…
- 77 -
pokud teda nějaká budoucnost bude… si lidi při vzpomínce na to, co
jsme dělali, budou říkat, že jsme byli barbaři a idioti.“
Mluvil o životním prostředí s velikým zápalem, a když jsme ho
my se Samem a Evrou nějakou chvíli poslouchali, nadšení přešlo i na
nás. Dřív jsem o tom moc nepřemýšlel, ale po hodince dvou s Ervém
mi došlo, že bych asi měl. Jak říkal Ervé. kdo dneska nepřemýšlí a
jedná, nebude si mít co stěžovat potom, až se mu celý svět sesype na
hlavu.
Jejich tábor byl docela zajímavý. Asi tak dvacítka lidí
přespávala v ručně postavených chýších z větví a listí a mechu.
Většinou byli stejně špinaví a zatuchlí jako Ervé, ale taky byli stejně
veselí a hodní a štědří.
„A jak jste stavbě té silnice zabránili?“ zajímal se Sam.
„Kopali jsme pod zemí tunely,“ vysvětlil Ervé. „A dělali jsme
sabotáže na stavebních strojích, co sem přivezli. A spustili jsme
povyk v médiích. Boháči strašně nesnášejí, když na ně míří kamera.
Jeden televizní štáb vydá za dvacítku aktivních bojovníků.“
Evra se Ervého zeptal, jestli někdy bojovali muž proti muži.
Ervé odpověděl, že POP nevěří na násilné střety, ale podle jeho
výrazu bylo jasně poznat, že sám z toho postoje není jinak moc
nadšený. „Kdyby bylo po mým,“ poznamenal tišeji, „dali by sme jim
to sežrat líp. Někdy jsme hodný až moc. Čéče, kdybych tomu velel
já, dostali by ti srábci pořádně za vyučenou!“
Ervé nám nabídl, ať zůstaneme na oběd. Jídlo nebylo zrovna
moc dobré – žádné maso, jen fůra zeleniny a rýže a ovoce –, ale
najedli jsme se dosyta, čistě ze zdvořilosti.
Taky měli hodně hub, takových kulatých a s divnou barvou, ale
ty nám Ervé jíst nedovolil.
„To až povyrostete, lidičky,“ pochechtával se.
Chvilku po obědě jsme odešli. Příslušníci POPu měli své
povinnosti a práci a my jsme jim nechtěli překážet.
Ervé nám řekl, že můžeme kdykoli zase přijít, ale že za pár dnů
nejspíš odjedou.
„Tady jsme tu bitvu skoro vyhráli,“ prohlásil. „Ještě pár dnů a
bude načase přesunout se na nový pozice. Bitvy přicházej a odcházej,
ale válka nikdy nekončí, lidi.“
- 78 -
Zamávali jsme mu na rozloučenou a mazali jsme domů.
„Ten Ervé je divnej,“ utrousil po chvíli Sam. „No jen si to
představte, všechno nechat plavat a jít bojovat za zvířata a za
venkov.“
„Dělá to, v co věří,“ ohodnotil to Evra.
„To já vím,“ kývl Sam. „A jsem rád, že to dělá. Lidi, jako je on,
jsou potřeba. Jenom škoda, že jich není víc. Ale stejně je to dost
divnej život, nebo ne? Musí mít pro to ohromnej zápal. Myslím, že já
bych se bojovníkem za životní prostředí stát nemoh.“
„Já taky ne,“ přidal jsem se.
„Já jo,“ prohlásil Evra.
„Ty bys teprv nemoh,“ odfrkl jsem.
„A proč ne?“ našpulil rty. „Sebral bych krajtu a žil bych a
bojoval s nima.“
„To by nešlo,“ trval jsem si na svém.
„Proč to?“ divil se.
„Protože dost nesmrdíš!“ zasmál jsem se.
Evra se zašklebil, ale pak se pousmál. „No. je fakt, že maličko
zaváněli, to jo,“ připustil.
„Smrděli hůř než moje nohy, když si tejden nevyměním
ponožky!“ řehnil se Sam.
„Ale stejně,“ prohlásil Evra, „stejně mě napadá spousta horších
způsobů, jak trávit život, až vyrostu. Až budu větší, byl bych rád jako
Ervé.“
„Já taky,“ kývl Sam.
Pokrčil jsem rameny. „No, snad ani mně by to neuškodilo,“
souhlasil jsem.
Byli jsme rozjaření a celou zpáteční cestu do tábora jsme si
povídali o POPu a o Ervém. Nikdo z nás neměl ponětí, jaký malér
nám ten hodný ekoválečník brzy zavaří… a jakou tragédii tím nechtě
způsobí.
2024 ©