Vstali jsme časně a šli shánět potravu pro Nárůdek. Byli jsme
unavení a nabručení a chvíli nám trvalo, než jsme se kloudně
probrali. Po čase jsem se Evry zeptal, co Nárůdek rád jí. „Maso,“
odpověděl. „Z jakéhokoli zvířete, to je jim jedno.“
„A kolik zvířat potřebujeme nachytat?“
„No, jejich dvanáct, ale moc toho nesnědí. Pro dva by myslím
stačil tak králík nebo ježek. A větší zvíře, třeba liška nebo pes, by
bylo pro tři nebo čtyři.“
„Ty bys sněd ježka?“ zeptal jsem se.
„Lidičkové určitě,“ pokrčil rameny. „Nejsou vybíraví. Snědli by
i potkany nebo myši, ale těch by sme museli nachytat hory. když je
jich tak moc, takže nemá cenu se s tím trápit.“
Vzali jsme si každý jeden pytel a vyrazili jsme různými směry.
Evra mi ještě řekl, že maso nemusí být čerstvé, takže kdybych našel
mrtvého jezevce nebo veverku, můžu je strčit do pytle a ušetřit si čas.
Po několika minutách jsem zahlédl lišku na lovu. Měla už v
tlamě kuře a vracela se domů. Stopoval jsem ji, dokud nebyla
příhodná chvilka, pak jsem vyrazil zpoza keře a strhl jsem ji na zem.
Mrtvé kuře odletělo stranou a liška s vrčením otočila hlavu a
pokusila se mě kousnout. Jenže než mě mohla napadnout, rychle
jsem sebou smýkl, chytil ji za krk a zkroutil jsem ho rychle doleva.
Ozvalo se hlučné prasknutí a bylo po lišce.
- 71 -
Kuře jsem nacpal do pytle – vítaný přídavek –, ale u lišky jsem
se pár minut zdržel. Potřeboval jsem krev, a tak jsem našel cévu,
kratčeji nařízl a začal sát.
Ještě pořád jsem to tak trochu nesnášel, bylo to tak nelidské, ale
připomínal jsem si, že už prostě člověk nejsem. Jsem poloupír.
Takhle se mně podobní chovají. Ze začátku mi bylo zle z toho, že
zabíjím lišky a králíky a prasata a ovce. Ale zvykl jsem si. Musel
jsem.
Zvykl bych si i na lidskou krev? To je otázka. Doufal jsem
pořád, že se vysávání lidí vyhnu, ale podle toho, jak mi docházejí
síly, jsem věděl, že nakonec budu muset… jinak bych umřel!
Hodil jsem mrtvou lišku do pytle a pak jsem lovil dál. Našel
jsem rodinku králíků, jak si myjí ušiska u blízkého rybníčku.
Doplazil jsem se tak blízko, jak to šlo, a pak jsem bez varování
udeřil. V hrůze se rozprchli, ale ještě předtím jsem ostrými nehty tři
mladé dostal.
Přidal jsem je do pytle a usoudil jsem, že by to protentokrát
mohlo stačit. Liška, kuře a králíci nasytí určitě šest nebo sedm těch
kapucatých.
Evru jsem potkal až v táboře. Našel mrtvého psa a jezevce a byl
sám se sebou náramně spokojený. „Nejlehčí lov, co pamatuju,“
tvrdil, „a navíc jsem našel pastvinu se spoustou krav. Večer tam
zajdeme a jednu ukradnem. Ta Lidičkám vystačí nejmíň na den nebo
dva.“
„A nevšimne si toho ten sedlák, co mu patří?“ staral jsem se.
„Jsou jich desítky,“ řekl Evra. „Než se dostane k tomu, aby je
spočítal, budeme už dávno pryč.“
„Ale taková kráva něco stojí,“ namítal jsem. „Mně nevadí, když
lovíme zvěř v lese, ale okrádat sedláka je něco jiného.“
„No tak mu necháme peníze,“ vzdychl si Evra. „A kde je asi
vezmeme?“
Evra se usmál. „Jestli je něčeho v Circo Mostruoso vždycky
dostatek, tak jsou to peníze,“ ujistil mě.
Když jsme měli odpracováno, sešli jsme se zase se Samem.
Čekal na nás v křoví už celou věčnost.
„Proč jsi nepřišel rovnou do tábora?“ zajímal jsem se.
- 72 -
„Nerad se vnucuju. A kromě toho mě napadlo, že by někdo třeba
mohl pustit Vlčího muže ven. Když jsem ho včera viděl, nevypadalo
to, že by ve mně našel nějaké velké zalíbení.“
„On se tak chová ke každému,“ vysvětlil mu Evra. „Možná,“
trval na svém Sam, „ale i tak bude jistější neriskovat.“
Sam měl zvídavou náladu. Od včerejška o nás evidentně hodně
přemýšlel.
„Ty nikdy nenosíš boty?“ ptal se Evry.
„Ne. Mám chodidla jako kámen.“
„A co když šlápneš na trn nebo na hřebík?“
Evra se usmál, posadil se a vystrčil na Sama chodidlo. „Zkus mi
ho poškrábat ostrou větvičkou,“ vybídl ho.
Sam si ulomil klacík a rýpl s ním Evru do chodidla. Se zájmem
se podíval. Bylo to jako pokoušet se udělat díru do tuhé podešve.
„Pořádně ostrý střep mě škrábne,“ vykládal Evra, „ale nestane se
to často a kůži mám rok od roku tvrdší.“
„Takovou kůži bych chtěl mít taky,“ svěřoval se Sam závistivě.
A pak se otočil ke mně. „Jak to že nosíš pořád jedno a to samý?“
Podíval jsem se na šaty, ve kterých mě zaživa pohřbili. Už jsem
si chtěl říct o nové, ale zapomněl jsem.
„Nosím to rád,“ utrousil jsem.
„Nikdy jsem žádnýho kluka neviděl chodit v takových šatech,“
rozvíjel Sam svoji myšlenku. „Ty jsou leda tak na svatbu nebo na
funus. To je musíš nosit?“
„Ne.“
„Už ses ptal rodičů, jestli smíš k panoptiku?“ začal Evra, aby
upoutal Samovu pozornost k něčemu jinému.
„Ještě ne,“ vzdychl si Sam. „Samozřejmě jsem jim o něm řekl,
ale napadlo mě, že bude lepší jim to servírovat po dávkách. Povím
jim to až těsně před tím, než odjedu, anebo jim to možná napíšu, až
budu pryč.“
„Pořád máš v plánu se k nám dát?“ zeptal jsem se.
„To si piš!“ tvrdil Sam. „Vím, že jste se mě pokoušeli odradit,
ale já se k vám nějak dostanu. Jen počkejte! Budu se pořád držet
blízko, přečtu si knížky a naučím se všechno o panoptikách zrůd, pak
- 73 -
zajdu za vaším principálem a předložím mu to k rozhodnutí. Nebude
mít šanci mě odmítnout.“
Usmáli jsme se s Evrou na sebe. Věděli jsme, že ze Samova snu
nikdy nic nebude, ale neměli jsme to srdce mu to říct.
Pak jsme si šli prohlídnout staré, opuštěné vlakové depo, o
kterém nám Sam pověděl a které bylo asi dva kilometry daleko.
„Je to paráda,“ vyprávěl. „Kdysi tam opravovali vlaky a natírali
je a tak. Tehdy tam bylo dost rušno. A pak se postavilo nové depo
blíž k městu a tohle zpustlo. Na hraní je to prostě paráda. Spousta
rezivých kolejí, prázdný hangáry, služební barák a taky pár starých
vagonů.“
„A není to nebezpečný?“ zajímal se Evra.
„Máma tvrdí, že je,“ odpověděl Sam. „Je to jedno z mála míst,
kam bych podle ní neměl chodit vůbec. Říká, že bych mohl spadnout
ze střechy vagonu nebo zakopnout o kolejnici nebo tak něco. Ale byl
jsem tam už miliónkrát a nikdy se nic nestalo.“
Zase byl slunečný den a my jsme zvolna rázovali pod stromy,
když tu jsem ucítil něco zvláštního. Zastavil jsem se a nasával
vzduch. Evra to cítil taky.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ pokrčil rameny a dál čichal. „Odkud to jde?“
„Nemám ponětí.“ Byl to hutný, těžký, nakyslý pach.
Sam necítil nic a šel už kus před námi. Pak mu došlo, že jsme
zůstali pozadu, a zastavil se, že zjistí, co se děje.
„Co je?“ zavolal. „Proč jste se –“
„Mám tě!“ vřískl za mnou nějaký hlas, a než jsem se mohl
pohnout, ucítil jsem, jak mě silná ruka chytila za rameno a otočila
dokola. Zahlédl jsem širokou, zarostlou tvář, a pak už jsem padal na
záda, protože mě ta ruka vychýlila z rovnováhy.
2024 ©