noc byla suchá a mírná a Stanley Collins se rozhodl, že po
oddílové schůzce půjde domů pěšky. Neměl to moc daleko, jen
něco přes kilometr, a i když byla tma jako v pytli, znal tu každý
kámen stejně jistě, jako uměl uvázat ambulanční uzel.
Stanley byl skautský vedoucí. Měl skauting moc rád. Sám byl
jako kluk skautem a vydrželo mu to do dospělosti. Z vlastních tří
synů vychoval vynikající skauty, a když teď už vyrostli a odešli z
domova, pomáhal místním dětem.
Stanley kráčel rychle, aby neprochladl, protože měl na sobě
jenom šortky a tričko, a i když noc byla příjemná, za chvilku mu na
pažích i na nohou naskočila husí kůže. Nevadilo mu to. Až přijde
domů, žena mu udělá výborné kakao a dá mu šátečky s rybízem. Po
svižné chůzi mu bude o to víc chutnat.
Po obou stranách cesty rostly stromy, takže na ní bylo hodně
temno a pro každého, kdo na ni nebyl zvyklý, mohla být dost
nebezpečná. Stanley měl ale pro strach uděláno. Tmu naopak
miloval. Rád poslouchal, jak to křupe, když šlape po listí a vřesu.
Krup. Krup. Křup.
Usmál se. Když byli jeho kluci menší a chodil s nimi domů,
často dělal, jako že na stromech číhají příšery. Když se kluci
nedívali, vydával strašidelné zvuky a potřásal větvemi, na které
dosáhl. Někdy se rozkřičeli, upalovali vší silou domů, Stanley se
smál a utíkal za nimi.
- 8 -
Křup. Křup. Křup.
Když se mu někdy večer ztěžka usínalo, představoval si právě
tyhle zvuky, zvuky kroků, co se ozývají, když jde domů, a vždycky
mu to pomohlo vplynout do spokojeného snu.
Křup. Křup. Křup.
Co se Stanleyho týkalo, byl to ten nejhezčí zvuk na světě. Vědět,
že je úplně sám, a přitom že je docela v bezpečí, to byl ten nejlepší
pocit na světě.
Křup. Křup. Křup.
Lup!
Stanley se zastavil a zamračil se. To znělo, jako když praskne
větvička – ale jak to? Kdyby na nějakou šlápl, cítil by to. A okolo na
polích nejsou žádné ovce nebo krávy.
Zůstal stát skoro půl minuty a zvědavě naslouchal. Když se už
žádné další zvuky neozvaly, zavrtěl hlavou a usmál se. Asi si jen
něco vybájil, tak to bude. Až se dostane domů, poví to ženě a od plic
se zasmějí.
Znovu vykročil.
Křup. Křup. Křup.
No vida. Zas jen ty důvěrně známé zvuky. Nikdo jiný tu není.
Kdyby byl, uslyšel by víc než jen prasknutí jediné větvičky. K panu
Stanleymu J. Collinsoví se nikdo jen tak nepřiblíží. Je přece zkušený
skautský vedoucí. Uši má jako liška.
Křup. Křup. Křup. Křup. Kř…
Lup!
Stanley se znovu zarazil a poprvé mu začaly tlukoucí srdíčko
mírně svírat prsty strachu.
Tak tohle si jen nevybájil. Slyšel to docela jasně. Prasknutí
větvičky zaznělo odněkud shora. A ještě před tím se ozvalo nějaké
tichoučké šustění – že by se tam něco pohnulo?
Stanley se zadíval do korun stromů, ale byla příliš velká tma.
Mohla by tam být příšera velká jako náklaďák, a stejně by ji neviděl.
Deset příšer. Sto příšer! Tis…
Ale hlouposti. Na stromech žádné příšery nejsou. Příšery
neexistují. To ví každý. Příšery jsou vymyšlené. Byla tam veverka
nebo sova, prostě něco obyčejného.
Stanley zvedl nohu a chystal se vykročit.
Lup.
Noha zůstala ve vzduchu, krok nedokončil, srdce se rychle
rozbušilo. Kdepak veverka! Zvuk byl příliš silný. Nahoře je něco
velkého. Něco, co by tam být nemělo. Něco, co tam nebylo ještě
nikdy. Něco –
Lup!
Tentokrát se ten zvuk ozval blíž a níž a Stanleymu to najednou
stačilo. Dal se na útěk.
Stanley byl při těle, ale na svůj věk měl velmi dobrou kondici.
Přesto už dost dlouho takhle rychle neběžel, a tak se po stovce metrů
zadýchal a píchlo ho v boku.
Zpomalil, zastavil, ohnul se v pase a lapal po dechu.
Křup.
Bleskově zdvihl hlavu. Křup. Křup. Křup.
Blíží se k němu kroky! Pomalé, těžké kroky. Stanley zděšeně
naslouchal a kroky se blížily a blížily. Copak ta příšera za ním
seskočila ze stromu? Slezla dolů? Jde si pro něj? Je to –
Krup. Křup.
Kroky ustaly a Stanley ve tmě rozeznal něčí postavu. Byla
menší, než čekal, asi tak klukovská. Zhluboka se nadechl, narovnal
se, obrnil se zbytky odvahy a popošel blíž, že se podívá.
A opravdu to byl jenom kluk. Mrňavý, vyděšeně se tvářící kluk
v zašpiněných šatech.
Stanley se usmál a potřásl hlavou. Co to je za hlupáka! Až o
tomhle poví ženě, bude si z něj rok utahovat.
„Není ti nic, chlapče?“ zavolal Stanley.
Kluk neodpověděl.
Stanley ho nepoznával, ale poslední dobou se sem
přistěhovávalo hodně nových rodin. Už neznal všechny děti v celém
okolí.„
Nepotřebuješ něco?“ zeptal se. „Neztratil ses?“
Chlapec zvolna zavrtěl hlavou. Bylo na něm cosi podivného. A
Stanleymu z toho najednou bylo všelijak. Možná to je jenom tou
tmou a stíny… ale přece jen, ten kluk vypadá hodně pobledle a
hubeně a hodně… vyhládle.
„Není ti nic?“ optal se Stanley znovu a popošel blíž. „Můžu ti
nějak –“
Lup!
Zvuk se ozval přímo shora, byl hlasitý a hrozivý.
Kluk rychle odskočil dozadu.
Stanley měl právě tak čas střelit pohledem nahoru a spatřit něco
velikého a červeného, co mohl být klidně netopýr, jak to na něj
padalo skrz větve stromu téměř rychleji, než aby to dokázal sledovat.
A pak ta červená věc dopadla na něj. Stanley se chystal
vykřiknout, ale než to stihl, sevřely mu ústa ruce – pařáty? – té
příšery. Chvilku se zmítal, ale pak se složil na zem a nic necítil a
neviděl a nevěděl.
Nad ním se dva obyvatelé tmy chystali k hostině.
2024 ©