Pan Hroozley, Gavner a Šmouha zrovna prohledávali bludiště chodeb v jedné skalní stěně, když zaslechli slabé ozvuky boje. Hnali se zpátky a přiběhli asi čtvrt hodny poté, co jsem zabil medvěda. Když jsem jim vykládal, co se stalo, a pověděl jsem jim i o Harkatu Muldsovi. ohromilo je to. Teď si už zbylý Lidička zase navlékl hábit i kápi, a když se jej zeptali, jestli opravdu umí mluvit, nastala dlouhatánská odmlka, až jsem si myslel, že neřekne nic. Pak ale přikývl a zaskřehotal: „Ano.“
Když ho Gavner uslyšel promluvit, škubl sebou a o pár kroku couvl. Pan Hroozley udiveně potřásal hlavou. „Probereme si to až pak,“ rozhodl ale. „Nejdřív se musíme věnovat medvědovi.“ Sklonil se k němu a prohlédl si ho od hlavy k patám. „Popiš mi, jak tě napadl,“ vyzval mě, a já jsem mu vylíčil, jak se zvíře najednou objevilo a jak se na mě zuřivě vrhlo. „To vůbec nedává smysl,“ mračil se upír. „Takhle se medvědi nechovají, leda by je něco vyrušilo nebo by hladověli. Hlad ho k tomu nedohnal jen se podívej na to nacpané břicho. A pokud jsi neudělal nic, čím bys ho rozzuřil…“
„Měl pěnu u huby,“ povídám. „Takže jsem si myslel, že má vzteklinu.“
„To brzy zjistíme.“ Upír medvědovi ostrými nehty rozřízl břicho Sklonil se k ráně a očichával řinoucí se Krev. Po chviličce se zašklebil a vstal.
„Tak co?“ ptal se Gavner.
„Ten medvěd opravdu vzteklý byl,“ odpověděl mu pan Hroozley, „vlastně spíš šílený, vzteklinu totiž neměl. Bylo to tím, že spolkl krev vampýra!“
„Jak to?“ zalapal jsem po dechu.
„Nevím jistě,“ vzdychl si pan Hroozley a zvedl oči k nebi.
„Do svítání mám ještě čas. Půjdeme po medvědově stopě a snad toho zjistíme víc.“
„A co ten mrtvý, nepohřbíme ho?“ nadhodil Gavner.
„Chceš ho pohřbít… Harkate?“ zopakoval pan Hroozley moji dřívější otázku.
Harkat Mulds zavrtěl hlavou: „Ani ne.“
„Tak ho necháme ležet,“ zakončil to upír. „Mrchožrouti oberou jeho kosti dočista. Nemůžeme ztrácet čas“
Medvědovu stopu šlo sledovat snadno, podle hlubokých otisků a polámaných větviček by to zvládl dokonce i nezkušený stopař.
Noc už končila, když jsme se dostali k nevelké hromadě kamení a zjistili jsme, co že to medvěda dohnalo k šílenství. Pod kameny, napůl odhrabané, leželo nachové tělo s červenými vlasy: vampýr!
„Podle toho, jak má rozdrcenou lebku, se asi zabil pádem z výšky,“ odhadl pan Hroozley po ohledání mrtvoly. „Medvěd ho tu našel pohřbeného a vyhrabal ho. Vidíte ty kusy co z něj uhryzl?“ Ukázal na zející díry ve vampýrově břiše. „Tohle ho připravilo o rozum… krev vampýrů a upírů je jedovatá. Kdybys ho nezabil, za jednu dvě noci by stejně zdechl.“
„Tak tohle je náš záhadný vampýr,“ nadhodil Gavner. „Už se nedivím, že jsme ho nemohl najít.“
„Takže už si nemusíme kvůli němu dělat starosti?“ oddechl jsem si spokojeně.
„Právě naopak,“ zpražil mě pan Hroozley pohledem. „Máme víc důvodů ke znepokojení než předtím.“
„Ale proč?“ nechápal jsem. „Je přece mrtvý, no ne?“
„On mrtvy je,“ souhlasil upír a pak ukázal na kamennou mohylu navršenou nad vampýrem. „Ale kdo ho pohřbil?“
Postavili jsme si tábor u úpatí skalní stěny. Z větví a listí jsme udělali přístřešek, pod nímž můžou upíři spát, aniž by na ně dopadalo slunce. Když si zalezli dovnitř, já s Harkatem jsme se posadili ke vchodu a mužíček mi začal líčit svůj neuvěřitelný příběh. Vlci vyrazili na lov, zůstal jen Rudi, ten se mi stočil do klína a tloukl špačky.
„Moje vzpomínky… nesou… úplné.“ říkal Harkat. Nemluvilo se mu nijak snadno, často se musel odmlčet a nabrat dech. „Hodně je… jako… v mlze. Povím… cosi pamatuju. Nejdřív… jsem… duch.“
Spadla mi úžasem brada.
„Duch!“ rozkřikl se zevnitř pan Hroozley. „Absurdní!“
„Naprosto,“ posmíval se Gavner „Upíři na podobné nesmysly, jako jsou strašidla, nevěří, nemám pravdu, Lartene?“
Než mohl můj učitel odpovědět, opravil se sám Harkat. „Měl jsem… říct spíš… že jsem byl duch. Celý Nárůdek, patřil mezi… duchy. Než uzavřel… dohodu… s panem Suddem.“
„Tomu nerozumím,“ divil se Gavner. „Jakou dohodu? O čem?“
„Pan Sudd umí… mluvit… s mrtvými,“ vysvětlil ztěžka Harkat. „Když jsem… umřel… neodešel jsem… ze Země. Duše… nemohla. Byl jsem tu… uvězněný. Pan Sudd… mě našel, Řekl, že… mi dá tělo… abych mohl… zase žít. Odměnou za to… mu budu sloužit… jako jeden z Lidičků.“
Podle Harkata mají všichni Lidičkové smlouvu s panem Suddem, ale každý jinou. Neslouží mu navěky. Dřív nebo později jim dá svobodu, někteří dál žijí ve svých malých šedivých tělech, jiní se znovu narodí, další se odeberou do Nebe nebo do Ráje nebo kam to vlastně duše mrtvých odcházejí.
„Pan Sudd má takovou moc?“ zeptal se pan Hroozley.
Harkat jen přikývl.
„Jakou smlouvu jsi s ním uzavřel ty?“ vyzvídal jsem.
„To já… nevím. Nemůžu si… vzpomenout.“
Věcí, na které se nepamatoval, byla spousta. Nevěděl, kým byl když byl naživu kde a kdy žil, jak dlouho je po smrti. Dokonce neměl ponětí, jestli byl muž nebo žena! Lidičkové byli bezpohlavní.
„Ale jak ti máme říkat?“ zeptal se Gavner. „Jsi on, anebo ona, nebo snad… to?“
„On… to bude… stačit,“ rozhodl Harkat.
Modré hábity a kápě, ty byly jen pro efekt. Zato masky byly naopak nezbytné. Nosili jich s sebou několik do zásoby. Pár jich měli dokonce pro jistotu zašitých pod kůží! Vzduch byl pro ně smrtící – kdyby ho dýchali deset dvanáct hodin, zemřeli by. V rouškách měli chemikálie, které jim ho čistily.
„Jak můžete umřít, když jste tak jako tak po smrti?“ zeptal jsem se popleteně.
„Moje tělo… může zemřít… jako každé. Když umře… moje duše se… vrátí tam, kde byla.“
„A pak můžeš uzavřít s panem Suddem další smlouvu?“ zajímal se pan Hroozley.
Harkat zavrtěl hlavou. „Nevím jistě. Ale… nemyslím si.
Mám dojem, že… víc než jednu šanci… k dalšímu životu… nedostaneme.“
Lidičkové si uměli navzájem číst myšlenky. Proto nikdy nemluvili. Harkat nevěděl, jestli ostatní dokážou mluvit nebo ne. Když jsme se ho zeptali, proč nepromluvil nikdy dřív, nakřivo se zašklebil a řekl, že k tomu nikdy neměl důvod.
„Ale nějakou příčinu to mít musí,“ naléhal pan Hroozley „Za ty stovky let, co Nárůdek známe, nepromluvil ani jediný, i když třeba umíral ve velkých bolestech. Proč zrovna ty jsi tak dlouhé mlčení porušil?“
Harkat zaváhal. „Mám totiž… zprávu,“ ucedil konečně. „Pan Sudd ji… po mně posílá… upířím knížatům. Takže bych… musel stejně… Brzy promluvit.“
„Zprávu?“ Pan Hroozley se dychtivě předklonil, ale když se dostal do paprsků slunce, honem se zase stáhl pod přístřešek. „Jakou zprávu?“
„Je pro… knížata,“ řekl Harkat. „Neměl bych… to říkat vám.“
„Ale jdi, Harkate.“ pobízel jsem ho. „My jim nepovíme, že jsi nám to řekl. Nám můžeš věřit.“
„Vy jim… neřeknete?“ přeptal se ještě i pana Hroozleyho a Gavnera.
„Mlčím jako hrob,“ slíbil Gavner.
Panu Hroozleymu to trvalo trochu déle, ale nakonec přikývl.
Harkat se dlouze a křečovitě nadechl. „Pan Sudd říká abych vyřídil… knížatům, že… je velmi blízko… noc pána vampýrů. To je… všechno.“
„Že se blíží noc pána vampýrů?“ zopakoval jsem. „Co je tohle za zprávu?“
„Já nevím… co to znamená,“ odpověděl Harkat. „Jsem jenom… posel.“
„Gavnere, vám to je…“ začal jsem se vyptávat, ale otázka mi uvízla v krku, když jsem si všiml výrazu obou upírů, pro mě sice Harkatovo poselství nic neznamenalo, ale pro ně na první pohled význam mělo, a veliký. Obličeje měli ještě bledší než obvykle a třásli se strachem. Myslím, že vyděšeněji by nemohli vypadat, ani kdyby je někdo přibil kůlem k zemi a nechal je škvařit na slunci!
2024 ©