Medvěd mě chtěl zabít, o tom nemohlo být pochyb, a taky by mě zabil, nebýt vlčete, které odvážně seskočilo ze stromu. Rudi přistál medvědovi na hlavě a na chvilku ho oslepil. Medvěd zařval a ohnal se obrovskou tlapou. Vlček ho kousl do ucha a on zařval znovu, tentokrát bolestí. Pak začal zprudka cukat hlavou ze strany na stranu a vlček odletěl do nedalekého houští.
Okamžitě, jak se jej zbavil, se medvěd vrátil k útoku na mě, ale v té chvilce, kterou mi vlček získal jsem oběhl strom a upaloval ze všech sil k jeskyni. Medvěd se vrhl za mnou, ale uvědomil si, že jsem na něj moc rychlý, a znovu se obrátil k Rudimu.
Když jsem uslyšel vystrašené ňafání, zastavil jsem se. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl, že se vlčkovi podařilo zase vylézt na strom a medvěd teď rve drápy kůru a snaží se na něj dosáhnout. Prozatím Rudí nebyl v ohrožení, ale věděl jsem, že dřív nebo později sklouzne nebo ho medvěd setřese, a to bude jeho konec.
Zastavil jsem se sotva na vteřinku a rozmýšlel se, jestli mám doběhnout do bezpečí jeskyně, anebo se vrátit a nasadit život, abych se pokusil vlče zachránit. Pak jsem se otočil, popadl kámen a ten nejsilnější klacek, jaký jsem našel, a řítil jsem se zpátky.
Když medvěd uviděl, že se blížím, pustil strom, dřepl si a připravoval se k obraně. Byl urostlý, i takhle v dřepu měřil snad přes metr a půl, měl černý kožich, na hrudi bílý znak ve tvaru srpku, špinavě bílý čenich. Po hubě měl skvrny od pěny a oči mu zběsile blýskaly, jako by se jich dotkl0 šílenství.
Zastavil jsem se pár metrů před medvědem a praštil jsem klackem do země. Medvěd zabručel a vyrazil. Podíval jsem se po očku po Rudim – doufal jsem, že bude mít dost rozumu, aby sklouzl po kmenu dolů a pelášil do jeskyně, ale zůstal, kde byl, asi ztuhl hrůzou.
Medvěd se po mně ohnal, ale ráně těžké tlapy jsem lehko uhnul. Vztyčil se na zadní a padal na mě, chtěl mě rozdrtit váhou svého obrovského těla. Znovu jsem uhnul, ale tentokrát už to bylo těsnější. Věděl jsem, že pokud by to tak šlo dál, nakonec mě zasáhne – a to by bylo osudné.
Vyrazil jsem klackem proti jeho hlavě a mířil jsem mu na oči, když vtom se k nám přihnaly obě vlčice a vrhly se na něj. Určitě uslyšely Rudiho ňafání a přišly to prozkoumat.
Jedna se zakousla medvědovi hluboko do ramene, až zaskučel. Druhá mu zaútočila na zadní nohy a sekala po nich zuby a drápy. Medvěd první vlčici setřásl a sklonil se, že se pustí do druhé, když tu jsem švihl rukou s klackem a praštil ho do levého ucha.
Rozhodně ho to poranilo, protože okamžitě ztratil o obě vlčice zájem a hroutil se zase na mě. Uhnul jsem se mu, ale jedna jeho obrovská přední tlapa mě zasáhla ze strany do hlavy a já jsem omráčeně padl na zem.
Medvěd se převalil na nohy, rychlým rozmachováním vlčice rozehnal a vrhl se po mně. Štrachal jsem se dozadu, ale ne dost rychle. Najednou byl nade mnou a srpkovitá skvrna se podivně podobala měsíci svítícímu z oblohy.
Znovu se, postavil na zadní a vítězně zarval. Měl mě přesně tam kde mě mít chtěl. Napřáhl jsem klacek proti jeho břichu, pak jsem na něj hodil kámen, ale medvěd si tak malicherných ran nevšímal. Pošilhával po mně a začal se kácet…
… a právě v tu chvíli se k němu zezadu přiřítili dva Lidičkové a srazili ho, takže ztratil rovnováhu. Jistě šli za vlčicemi – a co se mě týkalo, nemohli si to načasovat příjemněji.
Medvěd si určitě myslel, že se proti němu spikl celý svět. Pokaždé, když mě měl na dosah, se mu do cesty postavil někdo další. Rozeřval se na Lidičky, jak nejhlasitěji dokázal, a vztekle na ně zaútočil. Kulhavý mu uhnul z cesty, ale jeho druh pod ním uvízl.
Napřáhl krátké ruce. zapřel si je o medvědovu hruď a pokusil se odstrčit zvíře stranou. Byl strašné silný a já jsem si na chvilku myslel, že se mu to podaří. Proti tak obrovskému protivníkovi by ale neobstál ani upír – a medvěd se nakonec na toho mrňouse svalil a přimáčkl ho k zemi.
Ozvalo se příšerné křupnutí – a když medvěd vstal, spatřil jsem, jak je ten nešťastník rozmačkaný, celý zkrvavený a zpřelámaný a jak mu z těla trčí kosti – vypadal jako přejetý ježek.
Obrovské zvíře zvedlo hlavu k nebi a divoce zařvalo. Pak se hladové oči obrátily ke mně. Medvěd se spustil na všechny čtyři a zvolna se vydal kupředu. Vlčice po něm skákaly, ale rozháněl je, jako by to byly mouchy. Ještě pořád jsem byl po úderu omámený a nedokázal jsem vstát. Plazil jsem se po sněhu.
Když se medvěd blížil a chystal se mě zabít, druhý z Lidičků, ten, co jsem mu říkal Levák, přiběhl před něj, chytil ho za uši a praštil ho čelem do tváře! Nic šílenějšího jsem v životě neviděl, ale až neuvěřitelně to zabralo. Medvěd zamručel a přihlouple zamžoural. Levák mu dal další ránu hlavou a chystal se ke třetí, když tu ho medvěd praštil pravou tlapou, jako boxer.
Rána zasáhla Leváka do hrudi a srazila ho. Při boji mu sklouzla kápě a já uviděl šedivou, posešívanou tvář a kulaté zelené oči. Přes ústa měl roušku, asi takovou, jaké nosívají chirurgové. Beze strachu se díval na medvěda a čekal na poslední ránu.
„Ne!“ zarval jsem. Zvedl jsem se na kolena a vší silou jsem medvěda uhodil. Zavrčel na mě. Dal jsem mu další ránu, pak jsem nabral do dlaní sníh a hodil jsem mu ho do očí.
Mnul si je, aby viděl, a já se rozhlížel po nějaké zbrani. Hledal jsem zoufale, cokoli bude lepši než holé ruce. Nejdřív jsem neviděl nic. co bych mohl použít, pak mi ale zrak padl na mrňousovy kosti, jež mu trčely z rozdrceného těla. Instinktivně jsem se překulil k mrtvole, popadl jednu dlouhou kost a zatáhl jsem. Byla zakrvácená a tak mi prsty sklouzly. Zkusil jsem to znovu, chytil jsem ji pevněji a cloumal s ní sem a tam. Párkrát jsem zapáčil, vytrhla se z kloubu a já najednou nebyl úplně bezbranný.
Medvěd si mezitím promnul oči a dusal ke mně. Levák pořád ležel na zemi. Vlčice zuřivě štěkaly, ale útočícího medvěda dokázaly nejvýš zdržet. Vlček byl pořád na stromě a ňafal.
Je to jenom na mně. Já proti medvědovi. Teď už mi nikdo nepomůže.
Skočil jsem, nasadil všechny své upíří nadlidské schopnosti, provalil jsem se pod máchajícími drápy vyskočil za zvířetem, vybral jsem si místečko a vrazit jsem mu ostrý konec zlomené kosti hluboko do nechráněné krční páteře.
Medvěd se zarazil vypoulil oči. Tlapy spustil k bokům. Chviličku stál, zajíkal se bolestí, kost mu trčela z krku. Pak se hlučně svalil na zem, chvilku sebou děsivě škubal… a umřel.
Upadl jsem na něj a ležel jsem tam. Třásl jsem se a brečel jsem, i když víc z úleku než od bolesti. Nebylo to poprvé, co jsem se díval smrti do očí, ale ještě nikdy jsem se nepřipletl do takhle zuřivého boje.
Konečně ke mně přišla jedna z vlčic, ta, co obyčejně byla plachá, přitulila se ke mně a olizovala mi tvář, aby se ujistila, že jsem v pořádku. Poplácal jsem ji, aby se uklidnila, zabořil jsem ji tvář do kožichu a sušil jsem si v něm slzy Když jsem to dokázal, narovnal jsem se a rozhlédl se po okolí.
Druhá vlčice stála pod stromem a lákala Rudiho. ještě vyděšenějšího než já, ať sleze dolů. Kousek vlevo leželo mrtvé tělo jednoho z Lidičků – krev se vpíjela do sněhu, až byl purpurový. Levák už sedel a ohledával si zranění.
Dovlekl jsem se k němu a chtěl jsem mu poděkovat za záchranu života. Takhle bez kápě byl k neuvěření ošklivý: šedivá kůže, místo tváře chumel jizev a štychů. Neměl uši ani nos, aspoň jsem nic takového neviděl, zelené oči byly umístěné ne v prostřed obličeje, jak to bývá, ale podivně výš k čelu. A nikde ani vlásek nebo chloupek.
Kdykoli jindy bych se zděsil, ale tenhle tvor nasadil život, aby mě zachránil, a tak jsem necítil nic, jen vděk. „Jsi v pořádku Leváku?“ zeptal jsem se. Zvedl hlavu a přikývl. „To bylo o fous.“ zasmál jsem se. Znovu přikývl. „Díky, že jsi mi přišel na pomoc. Nebýt toho, je už po mně.“ Svalil jsem se na zem vedle něj a zadíval jsem se na medvěda a na jeho mrtvého druha. „Tvého parťáka je mi líto, Leváku,“ řekl jsem posmutněle. „Pochováme ho?“
Levák zavrtěl velikou hlavou a už se chystal vstát, pak se ale zarazil. Zadíval se mi do očí a já se zase tázavě díval na něj. Podle výrazu tváře jsem skoro čekal, že promluví.
On ale jen zvedl pomalu ruku a stáhl si roušku, která mu kryla dolní polovinu obličeje. Měl ústa plná ostrých, žlutých zubů. Vyplázl jazyk. který byl podivně šedý jako jeho kůže, olízl si rty. Když je měl navlhčené chvíli je napínal a protahoval, načež udělal něco co jsem najisto považoval u Lidičků za nemožné. Chraplavě, pomaloučku a mechanicky… promluvil.
„Jméno… ne Levák. Jméno… Harkat… Harkat Mulds.“ A jeho rty se roztáhly do čehosi, co se blížilo úsměvu, jak to jen bylo možné.
2024 ©