Zbytkem trní jsme přímo prosvištěli a ran od trní jsme si ani nevšímali. Na konci jsme zastavili a oblékli se, ale pak jsme bez přestávky šli dál. Nedaleko bylo odpočívadlo a pan Hroozley se k němu chtěl určitě dostat před úsvitem Obyčejně by nám cesta zabrala dobrých pár hodin, ale teď jsme ji zvládli za dvě. Jakmile jsme byli pěkně uvnitř, upíři se zapletli do velice vzrušené debaty. Ještě nikdy nenarazili na stopu po přítomnosti vampýrů v téhle končině: podobným přestupkům bránila smlouva mezi oběma klany.
„Třeba se sem ten šílenec jenom zatoulal,“ nadhodil Gavner.
„I ten nejšílenější vampýr má dost rozumu, aby sem nelezl,“ namítl pan Hroozley.
„Ale jak to chceš vysvětlit jinak?“ zajímal se Gavner.
Pan Hroozley to zvážil. „Mohl to být zvěd.“
„Myslíš, že by vampýři riskovali válku?“ opáčil Gavner pochybovačně. „Co by asi mohl vyzvědět, aby stálo za to tak hazardovat?“
„Třeba jde po nás,“ nadhodil jsem tiše. Nechtělo se mi je přerušovat, ale nedokázal jsem si pomoct.
„Co tím myslíš?“ ošil se Gavner
„Třeba se dozvěděli o Murloughovi“
Gavner zbledl a pan Hroozley přimhouřil oči. „Jak by mohli?“ štěkl.
„Pan Sudd to věděl,“ připomněl jsem mu.
„Pan Sudd ví o Murloughovi?“ sykl Gavner.
Pan Hroozley pomaličku přikývl. „Jenže i kdyby to vampýrům prozradil, jak by zjistili, že jdeme právě tudy? Mohli jsme si vybrat kdejakou jinou trasu. Nemohli to prostě uhodnout.“
„Možná obsadili všechny cesty,“ na to Gavner.
„Kdepak,“ řekl pán Hroozley beze stopy nejistoty. „To je přitažené za vlasy. Ať už ten vampýr má jakýkoli důvod být tady, určitě to s námi nemá nic společného.“
„Doufám že máš pravdu,“ zavrčel ne zrovna přesvědčeně Gavner.
Ještě trochu jsme to probírali, včetně otázky jestli právě ten vampýr zabil upíra na minulém odpočívadle, pak jsme se pár hodin prospali a střídali se na hlídce. Já jsem moc spánku nenabral, protože jsem se pořád děsil představy, jak nás přepadají zabijáci s nachovými tvářemi.
Když přišla noc, prohlásil pan Hroozley, že bychom neměli pokračovat v cestě, dokud se neujistíme, že je bezpečná. „Nemůžeme se vystavit nebezpečí že narazíme na tlupu vampýrů. Prohledáme okolí a přesvědčíme se, že nejsme v nebezpečí. Teprve potom půjdeme dál.“
„Máme na ten průzkum čas?“ namítl Gavner.
„Musíme si ho udělat.“ trval na svém pan Hroozley. „Lepši ztratit pár nocí než vlézt rovnou do pasti.“
Vyšli na průzkum a já zůstal v jeskyni. Nechtělo se mi, Pořád jsem myslel na to, co se stalo upírovi v té druhé, ale oni tvrdili, že bych jim překážel a že by mě vampýr slyšel na sto metrů.
Se mnou zůstali Lidičkové, vlčice a mladý vlček. Šmouha vyrazil s upíry – vlci vycítili přítomnost upírů dřív než my, takže bude užitečné mít jednoho s sebou.
Bez upírů a Šmouhy mi bylo smutno. Lidičkové se starali o svoje jako vždycky, většinu dne strávili s jehlou a nití a spravovali si ty modré hábity, vlčice zas ležely a chrápaly. Společnost mi dělal jenom vlček Hráli jsme si celé hodiny, v jeskyni a pak i pod stromy venku. Pojmenoval jsem vlčka Rudi, po kresleném sobovi Rudolfovi s červeným nosem protože když jsem spal, pořad mi ten svůj studený čumák tiskl na záda.
Venku v lesíku jsem chytil pár veverek a uvařil jsem je, takže bylo nachystáno, když se upíři vrátili. Servíroval jsem je s teplými bobulemi a kořínky: pan Hroozley mě naučil, co z rostlin v divočině je k jídlu a co ne. Gavner mi za jídlo poděkoval, zato pan Hroozley se myšlenkami toulal kdovíkde a nic moc neříkal. Žádné další stopy po vampýrovi nenašli, což je znepokojilo, protože šílenec by je nezakryl tak šikovně. To znamenalo, že máme co do činění s vampýrem nebo s více vampýry, kteří jsou zcela při smyslech.
Gavner navrhl, že se míháním dostane k hoře a poradí se s ostatními upíry, ale pan Hroozley mu v tom bránil: nedal jinak, než že zákony zakazující míhání na cestě k Upíří hoře jsou důležitější než naše bezpečí.
Bylo dost divné, jak Gavner přijímá většinu toho, co můj učitel řekne. Je přece generál, mohl by rozkázat, co si usmyslí. Nikdy jsem ale neviděl, že by na pana Hroozleyho se svým nadřízeným postavením vyrukoval. Snad to bylo tím, že pan Hroozley kdysi byl generálem ve vysokém postavení. Prý mu v době, kdy odešel moc nechybělo k tomu, aby se stal upířím knížetem. Gavner ho nejspíš pořád trochu bere jako svého nadřízeného.
Po celém dni spánku upíři znovu vyrazili prohledávat okolí. Pokud je cesta čistá, příští noc budeme pokračovat v cestě k Upíří hoře.
Dal jsem si skromnou snídán: a pak jsme si s Rudim vyšli dolů do lesíka hrát. Rudí měl vždycky radost, když se dostal pryč od vlčic. To mohl všechno svobodně propátrávat, nikdo se po něm neoháněl zuby a nechytal ho za kůži na krku, když se nechoval patřičně. Pokoušel se lézt na stromy, ale na většinu byl moc malý. Konečně si našel jeden, co mu větve rostly dost nízko, a nějak se tam vysoukal. Jenže jak tam byl, podíval se dolů a začal kňučet.
„Ale nech toho,“ zasmál jsem se. „Zas až tak vysoko nejsi. Nemusíš se bát.“ Nevšímal si mě a dál kňoural. Pak vycenil zuby a zavrčel.
Udivilo mě to a popošel jsem blíž. „Co se děje?“ zeptal jsem se, „Uvízl jsi tam? Potřebuješ pomoct?“ Vlček zavyl. Znělo to opravdu zděšeně. „No dobře. Rudi.“ konejšil jsem ho. „Už ti jdu…“
Přerušilo mě zařvání, ze kterého se třásly všechny kosti v těle. Když jsem se otočil, spatřil jsem obrovského tmavého medvěda, jak se hrabe přes vršek sněhové návěje. Převalil se, ztěžka dopadl za ni, zaklepal čenichem odfrkl si, upřel na mě pohled – a pak se vrhl dopředu, zuby se mu leskly, napřahoval drápy a chystal se mě roztrhat!
2024 ©