Pár prvních nocí po nalezení zakrvácené jeskyně jsme postupovali ostražitě. Když jsme ale nenašli po zabijákovi upírů žádné další stopy, přestali jsme se strachovat a co nejvíc jsme si užívali drsných radostí toho putování.
Žít s vlky je úžasná věc. Naučil jsem se spoustu věcí jen tím, že jsem je sledoval a vyptával se pana Hroozleyho, který se hrdě považoval za odborníka přes vlky.
Vlci nejsou moc rychlí, zato jsou neúnavní a někdy dokážou urazit i čtyřicet padesát kilometrů denně. Při lovu si obyčejně vybírají menší zvěř. ale sem tam napadnou i velkou kořist a pak loví ve smečce. Mají výborné smysly, hlavně zrak, sluch a čich. Každá smečka má vůdce ale o potravu se přesto dělí rovně. Vlci výborně šplhají do kopců a dovedou přežít skoro za všech podmínek.
Často jsme lovili s nimi. Bylo to přímo opojné, hnát se s nimi pod čistým, hvězdami posetým nebem po jiskřivém sněhu, lovit jelena nebo lišku a podělit se o teplou, krvavou kořist. S vlky nám čas utíkal rychleji, a tak kilometry mizely za námi skoro nepostřehnutelně.
Jedné jasné a chladné noci jsme došli k hustému šípkovému křoví, které pokrývalo dno údolí vmáčknutého mezi dvěma vysokánskými horami. Trny měly ty keře obzvlášť silné a ostré, dokázaly by probodnout kůži i dospělému upírovi. Zastavili jsme se u začátku údolí a pan Hroozley s Gavnerem se rozhodovali, jak dál.
„Šlo by vyšplhat po úbočí jedné hory,“ uvažoval nahlas pan Hroozley, „ale Darren neumí šplhat tak dobře jako my, mohl by sklouznout a něco si udělat.“
„A co to obejít celé?“ nadhodil Gavner.
„To by trvalo dlouho.“
„A nešlo by se podkopat?“ ozval jsem se.
„Totéž,“ řekl pan Hroozley. „Trvalo by to příliš dlouho. Budeme si muset co nejopatrněji proklestit cestu.“
Sundal si svetr a Gavner se zařídil stejně
„Proč se na to svlíkáte?“ podivil jsem se.
„Šaty by nás sice trochu ochránily,“ vysvětlil Gavner. „ale na druhé straně bysme vylezli v carech. Radši si je schováme.“
Když si Gavner stáhl i kalhoty, uviděli jsme, že na sobě má žluté trenýrky s velikými růžovými slony. Nevěřícně jsme na to s panem Hroozleym zírali. „No co, byl to dárek,“ zahuhlal Gavner a zrudl jako pivoňka.
„Předpokládám, že od lidské ženy, se kterou sis něco začal.“ ucedil pan Hroozley a koutky úst mu začaly cukat nahoru, div že se neobjevil vzácný, ničím netlumený úsměv.
„Byla to velíce milá dívka,“ vzdychl si Gavner a v rozpacích objížděl prstem jednoho ze slonů. „Jen měla bídný vkus, to se týče spodního prádla…“
„A milenců,“ dodal jsem drze. Pan Hroozley vyprskl, zlomil se v pase a na tváře se mu vyřinuly slzy. Nikdy jsem upíra neviděl se tolik smát, ba co víc, nikdy bych ani nevěřil, nevěřil, nevěřil, že to umí! Dokonce i Gavner se tvářil překvapeně.
Panu Hroozleymu trvalo nějakou dobu, než ho záchvat smíchu přešel. Když si konečně vymnul slzy z očí a vrátil se ke svému normálnímu, tedy zachmuřenému výrazu, hned se omluvil (jako kdyby smích byl zločin). Nato mi do kůže vetřel nějakou odporně smradlavou mast, která zacpala póry a od níž kůže ztvrdla Už neztrácel čas a vykročil. Šlo to pomalu a bolelo to. Ať jsem si dával pozor sebevíc, stejně jsem každých pár metrů šlápl na trn nebo se popíchal. Chránil jsem si obličej, jak to jen šlo, ale sotva v půlce údolí jsem stejné měl tváře samý zakrvavený rýpanec.
Lidičkové si nesundali modré hábity, i když jim je trny rvaly na cáry. Po nějaké chvíli jim pan Hroozley nakázal, ať jdou dopředu, takže nám proráželi cestu a odnesli to nejhůř. Skoro mi těch dvou bylo líto, i když mlčeli a nestěžovali si.
Vlci to měli nejlehčí. Pro podobné prostředí se narodili, takže se skrz šípky drán svižně. Nadšení ale nebyli. Chová se divně už celou noc plížili se kolem nás a podezřívavě čenichali. Cítili jsme, jak jsou úzkostní, ale nevěděli jsme, čím to je.
Díval jsem se pod nohy a opatrně jsem překročil řadu lesknoucích se trnů, když tu jsem vrazil do pana Hroozleyho, protože se najednou zůstavil. „Co je?“ zeptal jsem se a vykukoval jsem mu přes rameno.
„Gavnere!“ štěkl místo odpovědi.
Gavner se protlačil přede mě, dýchal jako měch (často jsme si z něj utahovali, že dýchá moc nahlas), a když došel vedle pana Hroozleyho, uslyšel jsem, jak zdušeně vyjekl.
„Co tam je?“ dožadoval jsem se. „Chci to taky vidět.“ Upíři se rozestoupili a já uviděl maličký kousek látky napíchnutý na trnu. Na šipkové větvičce schlo pár kapek krve.
„A co jako má být?“ ptal jsem se.
Upíři neodpověděli hned, jen se znepokojeně rozhlíželi, dost podobně, jako předtím vlci.
„Ty to necítíš?“ zeptal se konečně Gavner šeptem.
„Co?“
„Krev.“
Začichal jsem. Pach byl velice slabý, protože krev byla zaschlá. „Co je s ní?“ nechápal jsem.
„Vzpomeň si na dobu před šesti lety,“ naznačil pan Hroozley. Sundal hadřík z trní a strčil mi jej až pod nos. Vlci už vyli jako zjednaní. „Pořádné nadechni. Už ti zapaluje?“
Nedošlo mi to hned, moje smysly nebyly tak ostré jako u dospělých upírů, ale pak jsem si vzpomněl na tu noc v ložnici Debbie Rulíkové a na pach krve šíleného Murlougha. který ležel na zemi a umíral. Zbledl jsem jako křída, protože najednou mi to bylo jasné, je to krev vampýra!
2024 ©