Vlk si mě tiše prohlížel, jen krčil nos, až se odhalovaly špičaté zuby; nejspíš nasával můj pach. Pomaličku jsem odložil polní láhev a nevěděl jsem. co mám dělat. Kdybych volal o pomoc, vlk by se mohl vylekat a utéct, ale zrovna tak by mě mohl i napadnout. Když zůstanu na místě, třeba ztratí zájem a odplíží se… ale právě tak to může vzít jako známku slabosti a skočit po mně.
Zoufale jsem přemýšlel, když tu vlk napjal zadní nohy, sklon,1 hlavu a skočí. Přes potok se přenesl jediným mocným skokem. Dopadl mi na prsa a srazil mě na zem. Pokoušel jsem se vstát, ale vlk na ně pevně seděl a byl moc těžký, než abych ho shodil. Zběsile jsem šátral po kameni nebo klacku, prostě po něčem, čím bych ho mohl praštit, ale kolem vůbec nic, jen sníh.
Tak zblízka vypadal vlk strašlivě, měl tmavě šednu mas ku a šikmé žlutavé oči, černý čenich a bílé zuby dlouhé určitě pět šest centimetrů. V koutku mu z tlamy čouhal jazyk. Zvíře pomalu dýchalo a jeho dech byl cítit krví a syrovým masem.
O vlcích jsem nevěděl nic, tedy kromě toho, že upíři mohou pít jejich krev, a tak jsem netušil, co mám podniknout. Zaútočit na hlavu, anebo na těle? Nebo mám klidně ležet a doufat, že to přejde? Nebo snad křiknout a zkusit ho zaplašit? A jak mi to tak všechno v hlavě vířilo, vlk sklonil hlavu, vyplázl dlouhý a vlhký jazyk a… olízl mě!
Byl jsem z toho natolik pat, že jsem jen ležel a díval se tomu silnému zvířeti do tlamy. Vlk mě olízl znovu, pak vstal, otočil se k potoku, sklonil se k vodě a začal chlemtat. Já tam ještě chvíli ležel, pak jsem se posadil a díval jsem se na vlka, jak pije. Všiml jsem si, že to je samec.
Když se napil dosyta, vstal, zvedl hlavu a zavyl. Z lesíka na protějším břehu se vynořili další tři vlci, došli pomalu k vodě a napili se. Dvě byly samice, jedno vlče, tmavší a menší než ti ostatní.
Samec je sledoval, jak pijí, pak si sedl vedle mě. Dloubl do mě hlavou jako pes. a než mi došlo, co dělám, už jsem natáhl ruku a začal ho drbat za uchem. Začal nadšeně kňučet a naklonil hlavu tak, abych ho mohl podrbat i za druhým uchem.
Jedna vlčice dopila a přeskočila potok. Očichala mi nohy. pak si sedla na druhou stranu vedle mě a natáhla hlavu k podrbání. Samec žárlivě zavyl, ale ona si ho nevšímala.
Ostatním dvěma netrvalo dlouho, než se také přidán Ke společnosti na našem břehu. Druhá samice byla plašší a držela se pár metru ode mě. Vlče žádné podobné zábrany nemělo, hned mi skočilo na klín a na břicho a čenichalo jako pes. Pak mladý vlček zvedl nohu, že si mě označkuje, ale než to stihl, dospěly vlk se po něm ohnal, až se ten malý svalil, otekle zaštěkal, pak ale zase vstal a vylezl si znovu na mě. Tentokrát se už naštěstí nepokoušel označkovat si území.
Seděl jsem tam hrozně dlouho, hrál jsem si s vlčetem a drbal ty dva dospělé. Samec se převalil na záda, abych ho mohl podrbat i na břiše. Zespoda měl srst světlejší, jen prostředkem břicha se táhl tmavší pruh. „Šmouha,“ je to dobré jméno pro vlka? To je jedno, budu mu tak říkat.
Chtěl jsem zjistit, jestli neznají nějaké kousky, a tak jsem si našel klacík a hodil jsem mu ho. „Přines, Šmouho, přines!“ křikl jsem, ale ani se nehnul. Pokusil jsem se ho přimět, aby si sedl. „Sedni, Šmouho!“ poručil jsem. Jen se na mě díval. „Sedni, hele, takhle.“ Dřepl jsem si. Šmouha trošku couvl jako by ho napadlo, že jsem se zbláznil. Zato vlček to přijal nadšeně a hned na mě hopsnul. Rozesmál jsem se a přestal se snažit je něco naučit.
Pak jsem vyrazil k táboru, že povím upírům o svých nových přátelích. Vlci šlapal, za mnou, ale jen Šmouha mi šel po boku. Ostatní se vlekli kus zpátky.
Když jsem se vrátil, pan Hroozley i Gavner už spali pěkně zachumlaní pod silnými dekami z jeleních kůží. Jak jim čouhaly jenom hlavy, vypadali jako ta dvě nejošklivější nemluvňata na světě! Kdybych tak měl foťák, co dokáže zachytit i upíry, abych jim mohl udělat snímeček.
Už jsem se taky chystal zalézt pod deku, ale pak mě něco napadlo. Vlci se zarazili u stromů. Dovedl jsem je blíž. Šmouha šel první, jen propátral mlází, jestli nic nehrozí. Když se ujistil, že ne, slabě na ostatní zavrčel a všichni popošli, ovšem drželi se dál od spících upírů.
Lehl jsem si naproti od ohně, zvedl jsem deku a vybídl vlky, ať si vlezou ke mně. Jenže oni nechtěli, vlastně vlček to zkusil, ale matka ho hned vytáhla ven za kůži na krku. Když jsem se ale uvelebil, přišli ke mně a lehli si na deku, dokonce i ta plachá vlčice. Byli těžcí a pach chlupatých těl byl dost silný, ale zase přímo božsky hřáli, a tak i když kousek od nás byla jeskyně, kde nedávno kdosi zabil upíra, spal jsem v naprosté pohodičce.
Probudilo mě vzteklé vrčení, škubnutím jsem se posadil a zjistil jsem, že tři dospělí vlci stojí před mým lůžkem v půlkruhu, samec uprostřed. Vlček se kryl za mými zády. Vepředu stáli Lidičkové, šedivé ruce zatínali u boků v pěsti a mířili k vlkům.
„Stát!“ zařval jsem a vyskočil. Naproti, na druhé straně už vyhaslého ohně, se rázem probudili pan Hroozley i Gavner. Vykutáleli se zpod dek. Já jsem skočil před Šmouhu a vrčel jsem s vlky na Lidičky. Oba na mě civěli zpod svých modrých kapuci. Zahlédl jsem. že ten bližší má veliké zelené oči.
„Co se děje?“ křikl Gavner a rychle mrkal.
Bližší z Lidičků ukázal na vlky a pohladil si břicho. To bylo znamení, že má hlad. Zavrtěl jsem hlavou. „Vlky ne,“ oznámil jsem. „Jsou to moji kamarádi.“ Zase si jen pohladil břicho. „Ne!“ zařval jsem.
Mrňous znovu vykročil, ale ten vzadu, co jsem mu říkal Levák, natáhl ruku a sáhl mu na rameno. Mrňous se Levákovi podíval do očí, chvilku nehybně stáli a pak se odšourali na místo, kde si schovali nalovené krysy. Levák se len na chvilku zastavil, zadíval se na mě ukrytýma zelenýma očima a pak vykročil za svým bratrem (vždycky jsem je všechny bral jako bratry)
„Jak vidím, potkal jsi naše příbuzenští,“ poznamenal pan Hroozley, zvolna překročil ohniště a zdvihl ruce dlaněmi dopředu, aby se vlci nepoplašili. Trošku na něj vrčeli, ale jakmile zachytili jeho pach, uklidnili se a posadili se, jen občas ostražitě mrkli po krmících se Lidičkách.
„Příbuzenstvo?“ podivil jsem se.
„Vlci a upíři jsou příbuzní,“ vysvětlil. „Podle legend jsme kdysi byli jedno a totéž, asi jako lidé a opice. Někteří z nás se naučili chodit po dvou a stali se upíry, ostatní zůstali vlky.“
„A je to pravda?“ vyzvídal jsem.
Pokrčil rameny. „Kdo ví, co je na legendách pravda a co ne?“ Skrčil se ke Šmouhovi a mlčky si jej prohlížel. Šmouha se posadil rovně jako pravítko a potřásal hlavou, aby si narovnal uši a srst na hlavě. „Pěkný kousek,“ zhodnotil ho pan Hroozley a pohladil jej po dlouhém čenichu. „Rozený vůdce.“
„Říkám mu Šmouha, protože má černou šmouhu na břiše,“ ozval jsem se.
„Vlci nepotřebují jména,“ oznámil upír. „Nejsou to psi.“
„Nekaž mu radost,“ namítl Gavner a stoupl si vedle něj „Ať si je pojmenovává, když chce. To nikomu neublíží.“
„Asi ne,“ souhlasil pan Hroozley. Napřáhl ruku kvičícím, ony popošly a začaly mu ji olizovat, včetně té plaché. „Vždycky jsem to s vlky uměl.“ řekl a nedokázal skrýt trochu pýchy.
„Jak to, že jsou tak hodní?“ zeptal jsem se. „Já myslel, že vlci se lidí bojí.“
„Lidí jistě.“ kývl pan Hroozley. „Ale upírů ne. Náš pach se podobá tomu jejich. Poznají v nás spřízněné duše Všichni vlci se nechovají takhle přátelsky, je vidět, že tihle nevidí upíry poprvé, ale žádný vlk nenapadne upíra, ani kdyby umíral hlady.“
„Viděl jsi ještě jiné?“ zeptal se Gavner. Zavrtěl jsem hlavou. „Takto asi putují k Upíří hoře, za ostatními smečkami.“
„Proč by měli chodit k Upíří hoře?“ podivil jsem se.
„Vlci k ní přicházejí vždycky, když se koná Rada. Vědí ze zkušenosti, že se pro ně najde spousta odpadků k jídlu. Strážci Upíří hory hromadí zásoby na Radu celá léta a co pak zbude, vyhodí a divoká zvířata se o to postarají.“
„Taková dlouhá cesta kvůli nějakým zbytkům?“ nesedělo mi to.
„Nejdou tam jen kvůli žrádlu,“ přidal se pan Hroozley.
„Také chtějí najít společnost, setkat se s přáteli, najít si nové druhy a družky, podělit se o vzpomínky.“
„Vlci se dovedou spolu bavit?“ zeptal jsem se.
„Umějí jeden druhému předávat prosté myšlenky. Ne že by zrovna mluvili, vlci nemají žádná slova, ale posílají si obrázky a mapy míst, kde byli, takže ostatní se dozvědí, kde je dobrý lov a odkud kořist vymizela.“
„Když jsme u toho, měli bychom vymizet i my.“ prohlásil Gavner. „Slunce zapadá, je čas se pohnout. Vybral jsi pořádně dlouhou a nepřímou cesiu, Lartene. takže jestli sebou nehodíme, přijdeme na Radu pozdě.“
„Copak jsou i jiné cesty?“ vyjevil jsem se.
„Samozřejmě,“ kývl můj učitel. „Desítky cest. Proto jsme taky nenarazili na žádné jiné upíry… kromě stop po tom zabitém. Každý jde jinudy.“
Stočili jsme deky a vyrazili jsme. Pan Hroozley a Gavner sledovali pečlivě stezku a hledán stopy po tom. kdo zabil upíra v jeskyni. Vlci nás pár hodin provázeli, běžen mezi stromy poblíž nás a vyhýbali se Lidičkům, ale pak zmizeli vepředu ve tmě.
„Kam to jdou?“ zeptal jsem se.
„Lovit,“ odpověděl pan Hroozley.
„A přijdou zase?“
„Nepřekvapilo by mě to.“
A opravdu, když jsme se svítáním zřizovali tábor, čtyři vlci se objevili na sněhu jako přízraky u uvelebili se na nás. Už podruhé jsem spal jako zabitý a vyrušilo mě jen, když se v půlce dne vlčeti povedlo proniknout pod deku a uvelebit se vedle mě.
2024 ©